Vernisáž Wenkeova domu
Neděle. A jsem v háprdepu. - Na které hodiny sahal? Které neumí? Které se posunuly samy? V ložnici sedm. Za hlavou na starých elektrických osm. Na jeho budíku řízeném z Frankfurtu 6.54, tedy sedm. Na telefonu 8.55, tedy devět. Na počítači 8.56, tedy devět. Na troubě za pět osm. Na všech mechanických za pět devět. A u mě v pracovně na stejných jako v ložnici bude sedm. Zjišťuji, že je chaos ve všem. Všude. Cochcárna. Svoboda. Tak teď už i v čase. Svět si šáguje na jednom místě ve třech různých časech. Zas ale mohu být ráda, že tu není rozptyl třeba čtyř, pěti hodin. Většinových devět, některé zapomenuté na osmi. No jo, ale co ty stávkující dvoje malované mechanické a ty řízené z toho světového Frankfurtu? Kdo je hodil o hodinu dozadu? Jdu se mrknout do koupelny. Devět. A ty jsou mechanické jako ty v ložnici a pracovně. Rozdíl dvou hodin. Už věřím na domácího skřítka. Nesrovnalost jsem pociťovala už když jsem šla spát. Tři, čtyři a některé pět. Teď si ležím v posteli, bez ohledu na čas jsem do sebe raději nalila snídaňový koktejl, kdyby náhodou z věže kostela odbíjeli poledne, ať má za sebou snídani. Fakt mě to štve. Z chodby se ozvalo bim. Na počítači 9.31, před sebou na zdi 7.36 hod. Brr. Už ať je tu světlo mého žití a ozáří tmu pochybností.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-26_Nakonec_se_to_vysvetlilo/
Počkej, ještě se převalím vyfotit ty řízené. 7.32 hod. Jedou si po svém. Přece mají už ukazovat 9.32. Tak moment. Když opravuješ v třiceti sešitech slovo kobyla s měkkým i, jdeš se asi v polovině mrknout do pravidel, jestli je kobyla fakt ve vyjmenovaných. Jdu se podívat, jestli se fakt měly ručičky posunout vpřed.
A měly. Petroušek jako hlídač a hlavně dodržovatel přesného času co mohl, uměl, na co dosáhl, všechno posunul. Ala jak to, že některé, které vůbec nemohou samy nic bez mé vůle udělat, skočily dozadu?!
Tak ještě se jdu mrknout, jestli nepíšou, že ve Frankfurtu zaspali.
https://www.youtube.com/watch?v=zCy54-x5Q_M
Usínám. Probouzím se. Půl deváté nebo půl jedenácté. No nic, hlavně, že se shodneme na neděli a roce. Nějaké hodina, dvě, tři sem nebo tam je maličkost.
Bude poledne. Motýl Petroušek přiletěl. Hned ve dveřích hlásí:
- Já jsem č.
Myslel čmelák, samozřejmě.
Peťuš, že vím, o čem budeš mluvit? Já tu byla zmatená jak lesní včela ve městě. Povídalś včera, že je posuneš dopředu.
- Já jsem hodiny posunul. Věděl jsem – dopředu. Ale posunul jsem je dozadu.
- Víš, jak mi tu bylo? 7,8,9 :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-26_Vybehla_jsem_si_k_mladym/
V hlavě i na duši rozsvíceno. Běžím k mladým. Totiž na zahradě jsem potkala pod keřem tři zajdy. Mluvili ke mně. Sehnula jsem se k nim a najednou – šup! Zezlátli a stali se z nich čokoládové figurky. Musela jsem je odnést. Co kdyby u nás zas oživli?
Oběd. Chystáme se do Městského muzea. Naše muzeum je bývalý obchodní dům A. Wenke a synové. Kolikrát jsem o něm psala. Letos se uskutečnily dvě přednášky – jedna o architektu Gočárovi a odvážných plánech obchodníka Wenkeho a stavbě domu. Tam přítomen arch. David Vávra. Milý, obyčejný, přátelský. Druhá o rodině Wenke. Na druhé – skvělý pán v první řadě. Vnuk zakladatele.
Vernisáž. Vyvedla se. Úvodní projevy – ředitel muzea Mgr. Rudolf Havelka, Ph.D., náš nový starosta Bc. Borůvka, arch. Vávra, vnuk zakladatele p. Wenke, předešlá ředitelka muzea dr. Olga Mertlíková… Otevření dvou domů po rekonstrukci – bombastické. Jeden muzeum - obchodní dům, hned vedle dům majitelů. Na mě působilo prostředí, regály se zbožím jako za původních majitelů, výstava a výstavní prostory. Celý program silně umocnila hudba. Hudba v přízemí a na otevření výstavy. V přízemí klavír a trubka. Dědeček a vnuk. Nepřekonatelné. Na malém hudebníkovi s přirozeným sebevědomým ovládáním nástroje jsem mohla oči nechat. Uši jsem měla jen pro jeho bezvadnou hru. Neměla jsem klobouk. Ale pomyslný klobouček jsem složila. Dědeček byl s vnukem náramně sehraný. Kluk bystře pozoroval, kdy nastupuje jeho trubka. Maminka stála připravena s housličkami. To bych přála zažít všem. Radost, že v dnešním temném dekadentním světě existuje malý umělec, který umí. Pochvalu si zaslouží i žáci, jsem zvyklá říkat učni, z učiliště ve Smiřicích. Tam jsem šest nebo sedm let působila jako češtinář. Děti jak panny obsluhovaly. Uměly. Předvedly profesionalitu. Mistrová hrála roli mistrové výtečně. To, že jsem někdy zaslechla, co si učni dovolují – pro dnešek vymazáno z mysli. Uctivé chování, předvedeno, že umějí. Komu patří dík? Dospělým, kteří vedou ty po nás v poctivém řemesle.
Hlavní hvězdou arch. David Vávra. Při příchodu na vernisáž dával rozhovor televizi. Nevím, které. Myslím, že ta česká to nebyla. Nevím. Dal rozhovor i mně. Dokonce dvakrát. Svůj projev ošperkoval limerikem. Krásným; na naši Gočárovu perlu. Daroval městu skleněný obraz. Takovou jemnou parafrázi Šímy za ztracený jediný! Šímův obraz, který se našel někde za skříní a ztratil. Mimochodem – Josef Šíma se v našem městě narodil. A v roce 1971 zemřel v Paříži. David Vávra vtipně řekl, že hodně lidí dnes má zásluhu, ale nejvíc Wenke, který měl obrovskou odvahu postavit na malém městě tak krásný nevídaný obchodní dům. Ptal se – bude mít možnost být Tesco nebo Lidl za sto let muzeem?? Zaveršoval:
- Náš život visí na nitce tenké, možná chybí Gočár nebo Wenke.
Na vernisáž přinesl zabalený obraz.
- Tady někdo ukradl jediný olej od Šímy.
Proto řekl řediteli – já vám udělám Šímu ve skle. Ten visí. Prý před třemi dny uklízel ve sklepě a vykoukla na něj koláž. Za našeho mládí byla moderní éra reprodukcí. Třeba Čapkovy obrázky dětí. V 90. letech koupil Šímu a nějakého starého mistra ve výprodeji knihkupectví. Udělal z obou reprodukcí koláž. Šímův známý obraz… Natočila jsem dvě videa – jsou na FB.
Konec zvonec. Počítač ukazuje 1:28, tedy půl jedné ještě včera.
Jdu dnes s nadšením spát. :-)
Dobrou noc!
P S. 1 Dopis do muzea
- Vážený pane řediteli,
- kolikrát jsem Vám chtěla napsat, jak jsem nadšená, potěšená a obohacená přednáškou, akcí čímkoli ve Vašem našem muzeum.
- Kdykoli jsem se vrátila - třeba z malé vernisáže v Josefově, později třeba z překrásné videoprojekce o Vaší cestě po Sibiři, z DOD - v deštivém zářijovém dni, vždy jsem si říkala - napíšu mu, jak je šikovný, jak to bylo hezké, jak osvětová činnost přináší lidem poučení, přínos pro člověka.
- Na DOD jste se omlouval, že není pevný termín ukončení prací. Tehdy jsem si opět říkala, napíšu mu, že to není v jeho moci... Taky, že to není důležité.
- Letos přednáška o tvůrci Wenkeovy stavby, pak o rodině Wenke a dnes - bombastické otevření Wenkeova domu.
- Zatlačovala jsem dnes slzy dojetí. Připadala jsem si v době největší slávy. Dojmy umocňovala skvělá hudba. Malý trumpetista - vynikající výběr. Ještě někdy bych jeho hru chtěla slyšet. Na FB lidé video z dneška lajkují... Srdce mi plesalo. Otevření výstavy. Exponáty. Krásné prostředí. Výzdoba připomínající slávu Wenkeova obchodního domu. Nádherné znovuzrozené ornamenty, mozaiky, dlažba. Klenot - lustr olemovaný kruhovým ochozem. V neposlední řadě chutný raut - z učiliště, učňové jak panny. Spokojenost. Mistrová - vše uhlídala. Asi šest nebo sedm let jsem ve Smiřicích působila jako češtinářka. Vztah k smiřickému učilišti trvá. Olina Mertlíková také kdysi našla na chvíli své místečko, ale ve staré budově v Černožicích.
- Otevření nebylo umrtveno nudnými projevy. Všichni jste měli co říci, byli jste vtipní, neunavovali jste. Hltala jsem každé slovo. Arch. Vávra se svým limerikem... Jeho skleněný obraz. (Řediteli, udělám Vám skleněného Šímu. :-) Vtipné.) Jen tak mezi námi - ten dar, ta koláž z reprodukcí - nebyl náhodou myšlen pro Vás osobně? Musí se zařadit do inventáře? Já jsem to pochopila po svém.
- Akce jako ta dnešní přitáhne lidi k umění, ke vzdělání, k radosti ze setkávání. Pokud je pravda, že chtějí vymáznout z rozvrhu VV a HV - pak v dětech zadupou umění vnímat umělecká díla, rozvíjet fantazii a pak budete vy naší záchranou. Hudební i výtvarná výchova - důležitá součást výuky... Ono se to neuskuteční. Myslím, že jde jen o balónky, kam až lze zajít.
- Vážený pane řediteli, bude půlnoc; píšu si svůj blog, ale nejdřív jsem naťukala písmenka pro Vás. Abyste se potěšil, abyste získal jistotu, že jste ten pravý na svém místě. Abyste věděl, že jste úspěšně obstál. U mě to máte za jedna. Podtrženou a s hvězdou.
- Děkuji za všechny návštěvníky dnešní vernisáže. Bylo to skvělé, povznášející. Srdce plesalo, slzičky dojetí kapaly.
Už se těším na další setkání.
- Zdravím Vaše zaměstnance. Šedé neviditelné myšky v pozadí.
- Děkujeme.
P. S. 2
Ještě jeden dopis jsem musela nacvakat. Nemusela. Chtěla. Na vedení učiliště, které zajišťovalo raut. Totiž – byli to učni sice ze školy v HK, ale tihle přímo ze Smiřic. Jejich výkon zaslouží pochvalu:
Vážená paní ředitelko,
dnes jsem na vernisáži ve Wenkeově domě v Jaroměři byla nadšená nejen výstavou, projevy, hudbou, prostředím, hosty, ale i Vašimi učni. Všechna čest a sláva. Děti jak panny. Vy říkáte žáci, já učni. Asi šest nebo sedm let jsem učila ČJL u Vás ve Smiřicích. Mám k učilišti tedy stále i ve svém stáří vztah. Někdy jsem se na bývalém působišti stavila a nestačila valit oči. Co si učni dovolili. Nebo jak nechodili do školy, jak za ně mistrové musely plnit úkoly, nebo jak nemohli slíbit organizaci rautu, když nebylo jisto...
Dnes jsem opravdu mile překvapená. Mistrová byla mistrovou a opravdu na vše mistrovsky dohlížela, organizovala nenásilně děti, a učila - co a jak. A děti? Uměly! Jasně že uměly. Vystupování, decentní chování, služby strávníkům. Nezaznamenala jsem chybu. Nádherné vkusné oblečení. Navíc občerstvení bylo chutné. Velmi dobré. Líbily se mi mini chlebíčky - jako výživový poradce zrazuji lidi od konzumace bílého pečiva. Nejím ho. Věříte, že jsem jeden ochutnala? Když byl tak úhledný. A moc mi chutnal. Pro jednou :-) Mistrová mi nabídla preclíčky. Koláčky. Spokojenost.
Nelením, píši pochvalu a poděkování. Dobře vedete mládež. Snad se řemeslo udrží. Moji dávní kuchaři - číšníci z prvního roku výuky tohoto učebního programu - jsou už dnes chlapi s rodinami. Málokterý zůstal u řemesla. Bohužel. Někdo je policistou, někdo je sanitářem ve FN, někdo řídí auto... Samozřejmě mám i ty, kteří zůstali. Stali se provozními v Beránku, v Puppu, vařili na Hradě...
Jen tak dál! Nenechejte se zadupat a ukažte, že novým zájemcům o studium na Vaší škole, že absolventi umí a ŽE SE UŽIVÍ.
Děkuji.
--
Nikdo není dokonalý,
ale může se o to pokusit.
Mgr. Irena Hrobská
P. S. 3
Vážený pane architekte,
píše Jaroměř. :-)
Chci poděkovat. Vaše projektová dokumentace změnila naprosto tvář muzea se stísněnými prostory. Výsledek znovuzrození naší Gočárovy perly vypadá vynikajícně. Tam nahoru do vedlejšího domu vedle obchodního domu jsem už několikrát vyběhla na přednášku. Krásné prostředí s trámy. Tam se hezky poslouchá.
Dnes jste skvěle bavil publikum na vernisáži. Nedovedu si představit - souhlasím s Vámi - že by některá z novodobých stodol Lidl, Tesco... bylo za sto let muzeem.
Panu řediteli jste určitě udělal radost. :-) Vším. Natočila jsem si Váš limerik. :-) Vtipný. I s těmi přidanými A, A. Vyfotila Vašeho skleněného Šímu.
Netušila jsem, že pokračujete v řemesle Vašich předků.
Můj dík patří i za to, že jste byl ochoten natočit kratičké rozhovory s bezvýznamnou obyvatelkou našeho souměstí. Udělal jste mi radost. Dala jsem na FB videa, fotky z dnešního dne. Taky Vaši koláž z reprodukcí. Ano, souhlasila jsem - za nás visely po stěnách ve školách, u lékařů, v nemocnicích reprodukce známých obrazů... Nějak se to už nenosí. Škoda.
Žijte blaze, ve štěstí, zdraví, hojnosti a radujte se, že všechen marast doby končí.
Krásné dny!
P. S. 4
Limeriky hodně používala Halina Pawlowská v Banánových rybičkách. Často začínal. Byl jeden dědeček…
Říkal Eda z
Dobříše,
když spal včera na břiše
jedné krásky,
bez nadsázky,
měla blechu v kožiše
Co všechno
by za sen dal,
kdyby pokračoval dál,
žádný sen se nezdál Edovi,
probudil se v sprše ledový.
Ještě dlouho zuby drkotal.
Nebuď na mne vole zlej,
že mám vergl volezlej.
Že jsou čepy urvané?
Tak to teda, kurva, né!
Když už jsi to volez, lej!
Známé jsou Žáčkovy limeriky:
Byl jeden dědeček z Dublinu (A)
a ten měl u nosu bublinu. (A)
Radoval se jako kluk, (B)
že má prima bublifuk, (B)
ten starý dětina z Dublinu. (B) (J. Žáček)
Staříček z Veverské Bítýšky
rád šplhal po stromech do výšky.
Tvrdil, že je veverka,
malá lesní čiperka,
a louskal zubama oříšky (J. Žáček)