Veselá neděle s černou tečkou

- Dobré ráno? Kde jsou kočky?

- Kitty u tebe v pracovně a Zrzka šla do mrazu.

Sedám si k FB. Neděle.

- Tak oni nám změnili čísla. Zas se spletli.

- Pro mě něco nepochopitelného. Oni si hrají s čísly, motají nakažené, pozitivní, nemocné. Blééé. Kdy ta mlha odejde?

- Voni snad nebudou mít maturity. Nejdřív jim to měli osekat. Teď jim dají úřednickou...

- Jo, ať jsou blbí. Líp se ovládají.

Líp se ovládají, ale nebezpečí pro nás. Absolventi bez maturity a znalostí budou automaticky přijati na VŠ. A pak - potěš! Takový lékař - to bude libůstka pro sebevrahy. Místo eutanazie se člověk svěří do rukou neumětela.

Jdu pro kopřivu. Kittynka se opovážila ven. Zapomněla jsem si rukavice. Objevil se tu Péťa. :-) 

- Peťuš, zvládnul bys mi utrhnout dva tři vršky kopřivy?

Péťa zvládne všechno.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-25_Tri_kocky/

Cestou z kopřiv se přihnal Mourek. Jdu si umixovat proteinovou výživu. Zrzka mě následuje. Dožaduje se dobrot u šuplíku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-25_Loudeni/

Linda se směje dorážení Zrzky u linky:

- Zrzko, tebe mrzí zdravé packy?!

Vracím se do zahrady. Rozkošné - pozorovat chování koček. Dovádějí. Zrzečka i Mourek se popelí v talířích okolo jabloní. Nejlépe tam, kam jsme vysypali popelník z kamen. Labůžo popelová koupel. Mourek se o Zrzku stará, chce ji omýt. Dostal tentokrát mezi oči. Poodešel. Dostal ještě jednu přes zadek. Stihla jsem natočit. Kittynka se skrývá v keřích. Bojí se. Naučí se. Mour by si s ní hrál. Zrzka honila. Ale Kitty nedůvěřivá. Zvykne si. 

Skoro jedenáct. Hrajeme si s klacíkem. Užíváme neděli. Venku zima. Bunda na noční košili. Do tepla. Zvoní skyp.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-25_S_maminkou/

Ježkovy voči! Zapomněla jsem! Přijímám hovor. Simonku a mamku slyším, ale oni mě nevidí. Kamerka nestíhá. Nemá paměť. 

- Asi jsme ji zaskočily. Je brzy. Počkejte, zazvoníme znovu.

- Lindo, proberu starý ntb. Mluv chvíli s mamkou.

Znovu zvoní. Znovu zkouším přijmout. Ne. Technika pomalá. Konečně. Vyzváním. Jdu se zlidštit. Poslouchám u malování se rozhovor vnučky s babičkou. Rozkošné. Linda nahazuje témata blízká mamce. Mamka vzpomíná. Směje se příhodě s Bobíkem.

- Babi, a vzpomínáš, jak jsme o prázdninách hlídaly Bobíka?

Jasně. Vzpomíná.

- A babi, pamatuješ, jak vběhl pod kolo; přejelas ho. Utrhl se z řemínku. A utíkal pryč. A tys´ na něj volala: Bobíku, vrať se, nic se ti nestane!

Mamka se nádherně směje. Hotovo. Přebírám štafetu. Musím se smát. Lindě docházela témata. Takže její:

- Babííí! A pamatujéééš...

...mi připomíná moje: Mamííí! A vzpomínáš...

Na začátku věty nevím, nač se budu ptát. Myšlenka vždy něco přinese na jazyk.

Kdykoli chci odbočit k šedé realitě, Linda mě vrací zpátky ke kytkám, kočkám, hezké minulosti. To bylo krásné, bezstarostné. Přitom život nesl dost trápení na to, aby se řeklo, že byl bezstarostný. Ale z pohledu dneška byl.

Chvilinku zpíváme ...která panna je poctivá... Dnes jsem ji dávala jako vzpomínku na FB. Tehdy ji zpívali na terase všichni, kdož se tam vyhřívali na sluníčku. Hledám, jak se písnička jmenuje.

- Mami, pojď, zazpíváme si ji ještě jednou.

- Mně se nechce.

Vnucuji se zpěvem. Zadělávám si!! :-) :-) 

Linda dala mamce hádanku: Dnes je 25.4., kdo měl svátek včera?

Mamka bryskně reaguje. Dávám jí otázku znovu. A měním:

- Dnes je 25.4., který měsíc bude příští?

- To bych si musela spočítat.

Přeříkáváme měsíce. Ptám se, co bude po dubnu. Který je desátý měsíc. Jak se jmenoval její manžel.

- Mami, a teď jsi snídala a svačila. A co tě teďka čeká, až přijde Simonka?

Očekávala jsem v odpovědi oběd. Ale mamka mě sejmula a rozchechtala bezprostřední odpovědí:

- No, už kdyby přišla, protože už mě to nebaví.

Směju se ještě teď, jak mě poslala do Paďour. Řehtám se. Mamka taky. I Linda.

- Mami, ty seš taková bezprostřední. Taková upřímná. Už aby přišla. No mami, já se ti věnuju. Až tě bude poslouchat  Aranka, Helena, Drahuška, Lucka - ty se budou řehtat taky. A dají sem smějícího se smajla.

- Mami, napij se čaje!

- Vždyť já pořád piju čaj.

- No, jen pi, pi, pij. Mám radost, že piješ. Někteří lidé nepijou, musí je napájet stříkačkou. Mami, a ty krásně piješ. Seš šikovná.

- Nejsem šikovná, ale piju.

Mamka perlí. Dnes se stále smějeme. Simonečka už je tu. 

- Co máte k obědu?

- Vepřové na mrkvi a brambor.

- A víš co budeme mít my? Nekupuji vepřové ani hovězí, dnes výjimečně vepřové žebírko, dušenou mrkev a brambory. Tak my to budeme mít skoro stejné. Možná, jestli upeču tu buchtu dobrou, tak bych přivezla a když ne, tak ji nepřivezu.

- Hlavně jeď opatrně.

- Mami, pokud dnes něco upeču, dovezu ti. A když ne, tak zítra.

- Něco mně tam přines.

Jdu zapnout hrnec. Dušená mrkev ve chvilce hotová. Místo hrášku jsem přidala pár fazolových lusků. Brambory na páru, plátky krůtích prsou. 

- Peťuš, pojď na polévku!

- No to je dost, že ses probrala, bude večer!

Dobírá si mě. Nakukuje na plotnu. Výhružně:

- Co to tu je!

- Dobrota a něco pro zdravé oči!

Umlčuji ho v jeho odmítavých řečech, že on dušenou mrkev nee. Ani mu nedovolím to vyslovit.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-25_Obed_se_povedl/

Peťuš, že to bylo dobré.

Měl špičku žebírka, vybrala mi krásný kousek mladá nezkušená prodavačka u pultu v Kauflandu. Tak nerada jsem k němu chodila. Teď tam jsou vycvičené brigádnice. Už si nedovolují. Milé. Snaží se. A přidala jsem mu plátek krůtích prsou. Asi si pošmákl.

- No, když té zeleniny je akorát, bylo to dobré.

Jdu péct buchtu z netu. Hodně kakaa. Do pudingu má přijít 50 g másla. Ne, v dobré víře, že to ztuhne, přidávám víc. Nalít na horkou buchtu puding s máslem a chtít za hodinku se ztuhlým podkladem pod šlehačku odjet do DD, ne, to je opravdu fantazie. Vyjíždíme ve čtyři. V parku si trhám svazeček medvědího česneku. Pokračujeme do mamčina baráčku. Mám s sebou hnojivo k libečku, k rybízům, k pár původním sazeničkám jahod, hlavně k rebarboře. Hledám v trávě výhonky malin. Ne. Péťova a pak Lukášova sekačka je zlikvidovala. Kdyby jedna jediná. Kdybych viděla prouteček. Ne. Samá bršlice kozí noha. Linda zatím vytrhala plevel z betonu na rozhraní záspi a domu. Zalila rebarboru, libeček. Umyly jsme si ruce z nádrže s dešťovou vodou. Jedeme do DD. Volám nahoru. Za deset pět. To už asi chystají večeři. Simonka sjíždí dolů. Sluší jí to. Očividně se umí ostříhat a nabarvit. Skvělá práce.  :-) Umím to taky. 

- Holky, jdete v... 

- Já vím. V nejnevhodnější dobu. Simi. Dej jí na výběr místo večeře. Co máte. 

- Chleba se šunkovou pomazánkou. Ona už jí. 

- Tak jí to dej do lednice. A vezmi si taky. 

Ukazuji kolo. Právě týden, co jsem prorazila duši. Má moje kulo duši?

Cestou zpět právě odbíjí pátá. Hlásí, jak mají v Japonsku lockdown. Nějakou pandemii... :-) 

- Kdopak tam asi vládne? Komu slouží?!

Vjíždíme na parkoviště Kauflandu. Vzala jsem s sebou shnilý citron z pátku. A květináček s kytičkou. Její první verzi jsem koupila asi před třemi týdny. Posadila jsem ji do koše přede dveřmi i s květináčkem. Odešla. Myslela jsem, že zmrzla. Tu samou jsem koupila týden na to. Byla v teple. Na světle. Odcházely jí lístečky jeden po druhém... Asi nevhodná půda. Ta samá mi v letošních mrazech zázračně přezimovala v závěsném květináči na stání. Raší. Beru oba květináčky jen kvůli prezentaci. Chci vrátit peníze za jednu. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-25_Ach%2C_ty_citrony/

- No to ale my vám nemůžeme vrátit za jeden citron celé balení.

- Ty předešlé zplesnivěly. Já sem nebudu jezdit každý den.

- No ale...

Recepční se mnou hovoří neinformovaně. Neprofesionálně. Čučí do účtenky. Zírá. Snad si ji fotí očima. Zkouška ovládání. Střídá ji druhá.

- Tak my vám dáme jeden citrón.

V duchu si myslím své. A co ty balíčky shnilých!

- Ano, dejte mi jeden citron.

- My vám nemůžeme dát celé balení.

Jo, to už slyšela od kolegyně.

- Heleďte se, já tu nemám čas s vámi diskutovat.

- Zavoláme paní vedoucí.

Jdu bez plánu koupit si pytlík citrónů. Jeden bio - chemicky neošetřen. Nutno stále hlídat, zachycovat plesnivé. A jeden jedovatý. Oslovuji mladého brigádníka. Přede mnou jeden zmatený cizinec ukazuje na krabici hroznového. Mladý mu nerozumí. Ukazuje mu na cenu. To není ono, co cizinec chce. Do toho já žádám o jeden biocitrón. Podává mi síť.

- Ne, jen jeden.

Vykulil oči. Odněkud se vrátil a místo mého obrovského shnilého bachráčku přináší krásňoučký malinkatý citronek. Že se mi to zdá?  - Vracím se k recepci. Paní vedoucí s úsměvěm očekává mou řeč. 

- My vám nemůžeme proplatit dvě kytky. Dohodněme se, že vám vrátíme za jednu.

- Já nechci za dvě. Vzala jsem vám jen ukázat ten druhý květináč. Reklamuji jen zkázu jedné.

- No, vy jste tady známá...

To už tu bylo před rokem. Kdy mi jedna - jak tu starou krysu nazvat - jedna z Kauflandu zavolala, že má Petroušek - jak ji nazvala? Myslím přítelkyni. To je tady z toho jedovatého vrhu. Jsem pravděpodobně jediná, JEDINÁ, která si váží svých peněz a využívá PRÁVO reklamační. Na rozdíl od Ústavy, svobody slova toto ještě nezrušili. 

Její invektivu kosím.

- Zdržujete mě půl hodiny.

- Ne! Pět minut.

- Je sedmnáct dvacet šest.

- Ale zavolali mě před deseti minutami.

Bazírují i na minutách. Potvrzují, že recepční otálela, nevěděla. Zavolala pozdě. Ubohé. Neobchodní. Neprofesionální. Naprosto nevědí, jak řešit reklamaci. Navíc v době KORONAFEJKOVÉ!!! Točí se na minutách. Nechápu. 

- A proč jste nepřišla dřív?

Tak třeba proto, že jsem nechtěla jet každý den s jedním citronem. Včera mi manžel řekl, že víc projedu. Dnes jsem to měla při cestě. A myslete si třeba, že jsem byla v karanténě! Mám od pátku ze Světí kytek a sadby za dva tisíce. Budu čekat po zmrzlých. Myslíte, že mi sadba nevydrží ty tři týdny?! Možná měsíc?!! Dovolili by si prodávat něco, co do týdne zhebne?

Copak si na mě zas vymyslí.

- No tak jste se asi zdržela na parkovišti.

Ty vorle!

- Prosím vás, nedělejte ze mě blba, který neumí zaparkovat. Přijela jsem v 17.02 hod. bude půl šesté. Jdu k pokladně a vy mi zatím připravte peníze.

Vracím se během dvou tří minut od pokladny. U recepce:

- Co si přejete?

Neééé! Je to skrytá kamera? ne, je to zkouška mého sebeovládání.  Zas dohadování. Nanovo.

- A co tam mám napsat?

- Mně to je jedno. Napište tam třeba zmetek. To je vaše věc!

Odfukuji. Přes plexisklo není nic slyšet. Zřetelně si pro sebe říkám:

- Nemohu za to, že lidé jsou ovce.

Na druhé straně neodbornice slyšela zřetelně. Kupodivu - už se neptá, co říkám. Ječí:

- Nebuďte sprostá! 

- Co jsem řekla? Nemohu za to, že lidé jsou ovce!

- Neurážejte mě! Já nejsem žádná ovce. 

Jo tohle ji dojalo. Potrefená husa zakejhala. Práskla propiskou. Ještě, že mě chránilo plexisklo. Netušila jsem, že je to na vzteklé recepční. Myslela jsem, že je to na ty viry, jak o nich všude a stále mluví a ještě nikdy nikdo je neizoloval. 

- Ať si vám to vyplatí někdo jiný.

Kjava nebeská. Tohle zažaluji. Toto si za své peníze líbit nenechám. Beru účtenky, květináče, citron. Vyřídíme to zítra. Stavuji se kočkám pro mlsky. Mládě - milované mládě se na mě usmívá od pokladny. Srdečná, vždy milá.

- Jak se máte?

Svěřuji, že jsem neobstála ve zkoušce sebeovládání. Nechci mluvit s lidmi s nízkým IQ! To mládě, to inteligentní nádherné neopeřené krásné stvoření mě chlácholí jak malou holčičku. MOUDŘE!

- To přejde.

To se říká malým dětem. Má pravdu. Co jsou kila zplesnivělých citronů proti životu. Tak bych potřebovala pustit slzy. Ta holčička je psycholog. Obyčejná šikovná milá. Děkuji ji. Ještě teď ji děkuji!! Na dálku. Ať zůstane pod ochranou! Ať se jí daří. Ať jí tlamolep nedělá už lišej.  Vesmíre, chraň ji, prosím. Děkuji!!

A bomba závěrem!! Ve skleněné dóze na lince shnilý bio obr. Ještě ráno byl zdravý. A v síťce těch dnes koupených jeden nahnilý!!! Výborně. Prý mi peníze vrátí za všechno - vyřízeno. Ale jen proto, že bojuji i za ovce. Za neprobuzené, neprůbojné, se vším smířené ovečky.

Dobrou noc!