Veselý

05.06.2020

Hurááá! Páteček naklusal. Měla bych pracovat. Ale nemusím. Už nemusím. Ještě si chvíli hovím.

Předevčírem jsem byla doma. Pošťačka je pravděpodobně méně - jak to napsat? Tak - ochotná dozvonit se s dopisem. Prý v 9.15 tu zvonila. Asi ne. Máme dva zvonky. Cvičení na mou dráhu jater. Vztekla bych se - takhle to vždycky říkávala maminka. Na poštu se nedovoláte. Trefila jsem se do přepážky. Mladá úřednice byla tak moc ochotná, že zařídila, že si včera mohu dopis vyzvednout na své poště. Případně že dnes zopakují doručení. Někdy si myslím, že větší kjava než ta poslední už neexistuje. A věřili byste, že jo? Dopis nedoručili, ani se neobtěžovali s výzvou nebo oznámením do schránky. Pošta, ČD, KB, ČSp - dávné pradávné molochy - určené k záhubě. Naše původní pošťačka!!! Ach, kde je!! To byla jistota!  Civilní poštovní cvičení - součást organizovaného chaosu. 

Padá vláha. Spláchnou se věci ve vzduchu. :-) Omyjou se třešně z divné hořké pachuti? Zalije se zahrada. :-) Poslouchám hosta u Lucie Výborné. Ztotožňuji se s tvrzením, že psaní rukou je motorická dovednost.

https://www.youtube.com/watch?v=T0m04iAk_9Q

Pan docent vysvětluje: Na ruce máme šlachy, svaly, nervy... Jsme obdařeni rozsáhlou výbavou 29 kostí, 13 šlach, 30 tepen a 48 nervů. Na klávesnici používáme extenzor - flexor - dva pohyby prstem. Když píšeme rukou, kroužíme písmenko - každé to písmenko má svou dynamiku a to vše se odráží na svalech a odesílá do mozku. Mozek potřebuje mechanický pohyb. Rozvíjíme mozek - propojení významu, symbolu. A znamená a a není to jen trojúhelníček... Integrace - seskupení podnětů zapojuje se tvořivost. Kaligrafie - je umění. Písmenko může vypadat krásně a my si zvolíme, jak ho vyzdobíme. Rkp. Poznámky umožňují text na stránce i formalizovat - šipky, odstavce, něco napíšu tiskacím, něco si k tomu nakreslíme... Rkp. mohu vyzdobit. Lépe si to pamatuji - na to jsou objektivní studie. Tedy lépe je psát do sešitu. Ti, co si píšou do tabletu - fonty jsou stejné. Studenti píšící si poznámky rukou - mají delší paměťovou stopu. Ti, co si psali do sešitu, utkvělo jim to v paměti. Rkp. mimo umělecké složky má i paměťovou složku. Helenka Heclová často říkává, že je třeba denně psát rukou!! Píšu denně rukou. 

Pan docent je vtipný. Tatínek před něj položil nástroje: :-)

- Fanouši! Vyber si dobrovolně - chceš housle, klarinet nebo piáno?

Asociuje mi to korektnost v DD. Proč se nezeptat - chcete cvičit nebo budeme chodit?

Telefonuji paní vedoucí ohledně zničené sady osuška a tři ručníky. Už to chci dotáhnout. Svetr nezaplatil. Hromady ručníků - poztráceny. Co je nové, zničí.  Špatný ředitel. Procházela jsem jiné DD. Tam mají systém. Aby se neničilo. Aby se neztrácelo... NEMÁM RÁDA JEŠTĚRY! Nemám ráda neschopné ve vedoucích fcích. Paní vedoucí maminku chválí. Prý dobře luští. Mám pocit, že ne. Ono přes skyp to nešlo. Nesl ozvěnu. Shodujeme se, že je smutnější. Dřív pronesla nějakou vtipnou poznámku, zasmála se jí, že se jí povedla... 

Poledne v tom okamžení! Volá zákazník. Na víkend si chce doplnit špajzku. Pošle asistentku.

- Jen musím za deset dvě odjet...

- Vysílám ji!

Opravdu pětadvacet kiláčků zvládla obdivuhodně. Krásná. Štíhlá. Mladá. :-) Posílám na ochutnávku zbytek protein drink mixu. Mňamka... Kdysi na Extrvaganze v Barceloně nám dali mezi dárky ke vstupence pytlík s touhle dobrotou. Teprve snad za tři roky přišel PDM na náš trh. Pamatuji si zcela přesně. Kvalifikovala jsem díky svým klientům večeři s nositelem Nobelovy ceny dr. Lou Ignarrem. Pátek 7.11.2014. Druhý den nás školil. V tom víkendu byl PDM uveden na náš trh. Dr. Ignarro korzoval po jevišti. Zdvihl prst:

- A vyřiďte jim, do vody, jen do vody...

A tak to vyřizuji všem, klientům. Výborná svačinka. Ale extra třída ideál je PDM ušejkrovat s formulí 1. To nemá chybu. Zdeněk Troška by řekl: Nebe v hubě. - Aspoň tak jsem to slyšela, když jsem ho pozvala na besedu na gymnázium. Nechtěl nic. Žádný honorář. Jen poprosil o  nebe v hubě pro něj -  rajčatovou šťávu. :-)

Čtrnáct. To už mám být u maminky. Ještě utřít tvaroh s rozinkami. Pro maminku. Košík sbalený. Jo - ještě deku. Je zima. Jedu. Volám. Tomáš už čeká? Ještě jsem chtěla poprosit, ale zarazila jsem se... Dávám pozor na řízení. Řeknu si na místě o křížovky.

Cestou očima hledám spálené místo u cesty. Hodně světýlek. Tři životy tu vyhasly. Holčička je po operaci čelisti. Asi je z nebezpečí venku. Bez maminky a tatínka. Čtyřleté kuřátko... Nový pečovatel Tomáš čeká. Co z toho kluka vyzařuje! Je tak příjemný. Milý. Neumím definovat. Jeho maminka z něj musí mít radost. Děkuji za něj. To musí mít kolegyně radost. Přeji jim takového pomocníka.

U vrat jsem si všimla šité roušky. Včera maminka dostala na výběr tři. Zas se budu opakovat: Skvělá děvčata!!! Maminka použila jednu. Dvě jsem vrátila. Už začínalo krápat. Dnes jsem tu jednu našla zmoklou u vrat. Vracím ji Tomášovi.

Přebírám maminku. Raduji se. Na lavičce leží  křížovky!

- Vy jste to věděl?

To je synchronicita. Myslím, že jsem to do telefonu nevyslovila. Jestli paní Jana? Srdce mi poskočilo.

- Mami, chceš si sednout ke mně?

- Chci.

Dnes se nebojím. Za ten týden se mnou je rozcvičená. U hřbitova na lavičce jsem byla docela nesvá. Ne a ne se zdvihnout. Udělat krok na vozík. Dnes - beze strachu. No jo. Cvik dělá mistra. Žádné korektnosti. Paní Konečná, jdeme cvičit - a hotovo. Max bych dala na výběr. Dobrovolně :-)  chodit nebo cvičit?

Kafíčko. Nechávám jí tentokrát držet hrneček. Nalévám horkou vodu. Maminka drží - nenaklání. Mám radost. Nabízím jahody. Tvaroh nechce. Luštíme.

- Nábytkářský podnik? Že by tři písmena Nábytkářských závodů Rýmařov? Tonet je dlouhý!

- TON.

- Fakt. Značka pračky? Měla ji babička.

- ROMO.

- Myslím ROMO Fulnek.

- Kout?

- ROH.

- Ne, sloveso.

- KOVAT.

- Roztavená hmota?

- TAV.

- Počítadlo na čtyři?

- Nevím.

- Na to přijdeme. Ochutnat?

- OKOŠTOVAT.

- Jo, ale dlouhé. Oku?

- OKUSIT.

- Výborně. Kruh?

- KOLO.

-Mami, tobě to jde krásně. Počítadlo - mám tu AB-K.

- ABAK.

- No jo. Sedadlo pro několik osob?

- Nevím.

- Mamčo, víš. Sedíme na tom.

- Když je to kulaté, tak nevím.

- A když je to rovné? Na čem sedíme?

- Na lavici.

- Takže v jednotném čísle - první pád?

- LAVICE.

- Letecké uspořádání?

- LETKA.

- Ne, jinak. Jako křídlo ptáka. Mám tam Ť z nechť - Ať.

- PERUŤ.

- Mami, víš co, pustím ti V tom našem venkovském kostelíčku. Tu písničku jsem neznala. Asi před čtyřmi pěti lety sis ji u nás zanotovala. Ale nemohla sis vzpomenout na slova. Ta je tak krásná. Melodická. Rytmická. Tak kratičký vtipný text. Dvakrát to sjedou a hotovo.

- Ukazuji mamince obrázek Oldřicha Kováře.

- Fešák!

- No, to byl fešák!

Zpíváme.

https://www.youtube.com/watch?v=YxFHH8SfHAE

Najíždí další V tom našem... Jenže tam asi někdo dopsal moc hezký text i k mezihrám. Posloucháme vtipná slova o andělíčcích...

https://www.youtube.com/watch?v=KffXr5O178Y

...když si bere mladá starého, to prý pro ně není nic nového, když si bere mladý staré kosti...

Další: Setleři. Z dětství je pamatuji jako staré. Ten největší zpíval děsně  hlubokým basem. Tady na desce to jsou ještě mladí hoši.

Setleři Když nad Prahou se slunce uklání. 1931-1942.

https://www.youtube.com/watch?v=_VmVbauz0UQ

Maminka se přidává. Písničku neznám. Notuje si se Setlery... Doba jejího dospívání... Blížila se k seznámení s tatínkem. Taky Oldřichem. Taky s vlnitými vlasy. Taky fešákem. :-)

Na tohle vtipné video mě upozornila snacha. Škoda - je to velmi chytlavá a hezká písnička. No jo, jenže s vulgárním refrénem - Tak se nezlob, že jsem takový vůl...

https://www.youtube.com/watch?v=AIiaXgANkZA

Pokračujeme v luštění.

- Řecký bůh času?

- Herdek...

- Mamko, Chronos. Ale je ještě Kairos. Chronos je ten na hodinkách. Kairos je ten vhodný. Třeba - je leden, začínají Olympijské hry. Jenže nenapadl sníh. Ale my ty hry už máme zorganizované, musí se odehrát teď! Kdežto Kairos: Právě napadl sníh. Mrzne. Je vhodný čas k uspořádání Olympiády. To nevadí, že je prosinec. Nebo březen - hlavně, že napadl sníh. Rozumíš?

- Rozumím, ale je to moc těžké.

- Ohmatati?

- OMAKATI.

- Nee, osahati. Hmatat?

Maminka se směje:

- CHMATAT.

- MAKAT.

Nějak se řeč stočila na mého prvního muže Ivku. Ach, jakou lekci mi dával. Díky, Ivulko.

- Mami, od něj jsem poprvé slyšela slovo koloniál. A taky slovo magacín. Magazín - to jsem znala. Ale oni měli dole v domě byt po smrti rodičů. Tam bylo drahocenností. V magacínu. :-) Ivka vždycky říkal:

- Pojď, jdeme do magacínu. Vždycky jsem si odtamtud něco hezkého vynesla nahoru do bytu. Starý krásný obchod s koloniálním zbožím. Měli tam i stroj na pražení kávy. Takový koloniál měli i rodiče Karla Poláčka.

To jsme se dnes poměly. Posmály. Potulily. Užily jsme si to.

- Já už musím jít domů.

- Mamko, za chvíli se rozevře výtah a přijde si pro tebe pan pečovatel. Hele, už je tu.

Pusu, balím. Telefon. Klientka prosí o jídlo. Stavím se. Jedu do obchodu. Volám Petrouškovi, jestli nejede směrem z domu ke mně... :-) Nejede.

- Jen přijeď. Rád tě uvidím.

Lidl. Už tam nepůjdu. Proletěla jsem prodejnu s holou pusou; minule mě sepsula prodavačka. OK. Musela. Dnes se stavím do kratší fronty. Ty vorle. To je ona. Vyštěkne!

- Vezměte si roušku. Nebudeme vás upozorňovat. My vás neobsloužíme.

- Mám to nechat na pásu?

Přede mnou je mladý, asi třicetiletý hysterický ohrndíra. Vřeští jak blázen:

- Vy mě nakazíte!

- No, to určitě. Ehm, eche, eche! 

Jeho reakce vyloženě ženská. 

Zakašlala jsem. Ježíšmarjá. Jak chránil prodavačku. Ne, on se bál o sebe. Došel mi dech. To byl atak. Je mi nevolno. Hysterická reakce. Adrenalin... Mžitky před očima. Rychle ven. Platím. Nazdar. Ne, sem už ne!!! Sbohem. Dáme si zas chvilku pohov; jako když jste sundali ty křížky z řeckých kostelů. Neváží si mých peněz. Uvidíme. Pryč!

U auta natahuji co nejvíc vzduchu. Rychle pryč!  Fujtajxl. Plné ruce. prosím nějakou slečnu. Odemyká auto. Nejde mi otevřít. Ví si rady. Otevírá mechanicky. Utíkám do Kauflandu mamince koupit pěnové tužidlo, pastu... Bez roušky. Nerozhlížím se vlevo vpravo. Telefon.

- Prosím tě, jsem tu jak zloděj. Neupozorňuj na mě!

Nic. Ve strachu vybírám tužidlo. Pastu. Cestou popadnu maliny a k pokladně. Brr. Pryč! Mám já tohle zapotřebí?! Vybírám pokladnu nejblíž vchodu. Ještě nikdy jsem ji nepoužila. U pokladny moje oblíbená...

Domů. Závory. Beru jídlo klientce...

- Peťuš, prve se mi udělalo slabě.

Líčím buzeraci mladíka.

- Je to debil. Vyprdni se na to.

Frčím banka, sadba...

U banky jde nádherný asi sedmnáctiletý hoch. Sluchátka v uších. 

- Jsem ráda, že vidím mladého  normálního bez roušky. 

Hoch si vytahuje sluchátka. Opakuji. Usmívá se. Potěšen. 

- Rouška je blbost!

Hned mám dostatek vzduchu v plících. Ještě s jídlem. Kupuji sadbu. Vracím se pozdě. Měla jsem po patnácté zavolat zájemkyni o hubnutí.

Zvoním. Nebere. Volá zpátky. Jak příjemná. Řeznice. Ptá se mě, co jsem za znamení.

- Aha, smysl pro rodinu.

- A co jste vy?

- Uhodnete?

Zamýšlím se. Tipuji.

- Střelkyně?

Ano. Povídáme, prezentuji naše stravovací plány...

- Jste Herbalife?

- Ano.

- Teď na to nebudu mít. Ale v září se spojíme. Mám s ním zkušenost. 

Věřím, že opravdu po příletu z její oblíbené destinace - Řecka se ohlásí. Zapsala jsem si pro jistotu do diáře k patnáctému září její jméno. :-)

Super den. Až na exces s rouškou - ještě teď nemohu dýchat - nádherný! Deštivý. Mokrý. Studený.

Dobou noc!