Věšení záclon? Není pro každého. Je to věda

Dopoledne boží. Se sluncem je to radostnější. Chtěla jsem si dnes zatopit v chatičce. Ale měla jsem tolik práce doma. Maňana. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-20taaakhle-dlouhatanska-umim-byt

Po nasycení koček i sebe jsem doposlouchávala krásný rozhovor na Hovorech ze ZEMĚ. ,

https://www.youtube.com/watch?v=6ZhB6KpUb1M

Radostný smutný filozofickým rozjímavý objevný rozhovor. Pro mě. Paní skládá básně, píše povídky. A taky si píše deníky. Přemoudrá žena z lidu. Filosofka. Ví o tom?

Každému doporučuji, aby si psal deník a každý večer si nad sebou vynesl poslední soud.

Svou radu vyslovuje se smíchem. Celoživotní hledačka pravdy. Pravdu máme v sobě. Ztotožňuji se s tím, že je, a ne že není, důležité, jaký tvar má naše Země. Jak to tu vypadá. Pokud je to třeba půlkruh nebo se to v něčem liší od toho, co nám nakukali ve škole, je to důvod ke zhroucení systému. Mimo tělocviku, gramatiky, výtvarky a zpěvu se ve škole neučí v souladu s pravdou.

Paní Zuzana si složila:

Nejsem třtina, kterou kdeco složí.

Já jsem krásný obraz Boží.

Životem tančím mýtinou i temným lesem

Světlo své každý v sobě nesem

Lingvisticky pro mě převelice zajímavá její větička:

Řecky je pravda aletheia a znamená to neskrytost. Nenese to pavučiny.                                                                                                                                                                                                                                        Vida. Tak my máme pravdu, Řekové neskrytost. Velký rozdíl!

Když měla před svatým přijímáním, její otec přestal chodit do kostela, přestal praktikovat katolictví. Řekl jí:

- Zuzano, musíš se rozhodnout sama. Už seš na to dost velká.

- Tak jsem oželela ty krásné šaty. Nikdo z mých spolužáků nebyl katolík. Zazlívala jsem mu to. Má přítelkyně byla evangelička. Tak jsem trošku koketovala s evangelictvím.

Hledala. Říká, že si myslela, že jí někdo ukáže cestu. Že to nebude muset hledat sama. Vždycky, když někam dospěla, začala se klonit k pevnému názoru, přišel někdo a rozmetal jí hračky. Dostávala od života indicie a to jí vedlo.

- Stárnutí je naprosto, fantastické životní období, kdy se člověk neučí jen hledáním a posloucháním, ale má své fantastické zkušenosti, které nikdo nemá. Z toho může vycházet.

Zuzana má skvělé filosofické názory. V závěru říká:

- Nemůžeš úplně dospět, dokud máš rodiče.

To jsem postřehla a prožila. Pamatuji, když maminka odešla, jakou samotu uvnitř člověka jsem cítila. A mohli mi vykládat, že nejsem sama. Najednou jsem byla dospělá.

- Smrt neexistuje. Existuje jenom nekonečná láska.

Tak to jsem se hezky osvěžila! Velice krásný rozhovor. Uklízím ložnici. Převlékám. Raduji se, že mám sílu si vše udělat. 

V poledne volá Petroušek.

- Viděl jsem okolo oken jet modré auto. Asi ho projíždějí. Tak se navoň, kdybychom  pro něj odpoledne jeli.

Dojídám polévku z víkendu. Už je poslední den, zítra by nebyla dobrá. Vařím si zeleninu, brambory, kousíček krůtích prsou.

Na obloze váleli zas sudy. Sluníčko se drželo. Lehce proletoval sníh. Přesně tak nenápadně se vznášely sporadicky vločky v den, kdy se narodila Deniska.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-20-na-zahrade

Jdu do skládku pro jablíčka, brambory, vrátit skleničky. V chaloupce bych si crcla maličko tokaje. Jenže – mám být připravena, kdybychom jeli pro auto. Nacházím pod lískou pár oříšků. Krásné. Jako by je vysoustružil řezbář. Krásný tvar, vzor i chuť.

Péťa je tu. Dokončuji objednávku zboží u sebe v pracovně. 

- Tak co, volali ti?

- Když opravil nádrž, zjistil, že se zasekl teploměr. To bys s tím mohla jezdit. Nebo ne?

- Cože? Děláš si legraci? 

Dělá. Přece teploměr je důležitý. Nesleduji ho, ale jakmile rozsvítil červenou, hned jsem si ho všimla. A to nám zachránilo motor.

- Objednal to a zítra to bude snad hotové.

- Tak jsem to, Peťuš, bez auta vcelku lehce přežila. Zítra jdu na přednášku…

Myju okno a dveře v obývacím pokoji. Už mi zbývají k mytí jen obě pracovny a ložnice. Záclony jsou nachystány pro Petrouška k pověšení. Pozor! Akce! Jaká? 

Akce: Věšení záclon. 

Mnohaletý spor: Dej tam bavlnku na označení. Ále, prosím tě, jakou bavlnku Jsou tři krátké záclony na menší okna do ulice. Krátké, ale dlouhé šály našíř. Tyhle dva malé, ale dlouhé, našíř zůstaly nevyprané, aby nás nemátly. Na okno do ulice na Vánoce věším s vánoční tématikou. OK. Vyperu je až dnes. To bych se v kuchyňských šálech poztrácela. Protože v kuchyňském výklenku jsou tři šály. Dva dlouhé na dveře. Jeden na okno. Není dělen. Peru většinou výklenek plus jednu záclonu z obýváku. Má jiný vzoreček. Tak snad dva stejné a jeden trošku jiný rozlišíme,ne? Na dveře pověsil. Na okno…

- To nemyslíš vážně, že ne?

- Já si říkám, že to sahá jen po kličku. Ty na dveřích jsou každý jiný.

- A proč to tam věšíš? Péťo, jeden z nich bude na okno.

- To bude ten levý. Nebo není to támhle ta?

- Není. To je úplně jiný vzoreček. Ta je z obýváku z okna. Na tu ani nekoukej. Já si myslím pravý. Ale jdu mýt.

Sundal levý. Pověsil. Blbě. Řehtám se. Beru šíři toho napravo. Roztahuji ho a říkám:

- Podívej, tenhle se hodí na prostřední okno!

Teď by mohl začít s bavlnkou.

- Já ti tolik let říkám, abys tam dala bavlnku.

- Peťuš, neotravuj s bavlnkou a zapoj rozum.

- A kde je ta do obýváku?

- Támhle přes opěradlo gauče.

- Tak to já si ji jdu pověsit, abych na ni nezapomněl. Ale že už to cítím v rukách.

- To se ti ani nedivím, když každý šál věšíš na několikrát.

Když nakonec Petroušek spočítal počet věšení osmi záclonových pruhů. Dodal.

- Tak měl jsem věšet osm, ale nakonec jsem věšel čtrnáct. To já rád. Aspoň se pocvičím.

Miláček můj zlatý. Komu věší manžel záclony! Mně! A navíc takhle vtipně! :-) Nepředstavitelně si toho vážím. Dnes neproběhl vtip s Lindou. Toho věšení bylo asi přespříliš. V paneláku dostala za úkol pověsit si v pokojíčku záclonu. Ne. To nedala. Neuměla si rozpočítat žabičky. Péťa vždycky říká:

- Nezavoláme Lindě, že potřebujeme pověsit záclony? Ona by nám to rozpočítala.

Jímá mě podezření. Když jednou jako dítě vítězoslavně dostaneš k půjčení, k očichání vysavač, radostně luxuješ s tou náramnou hračkou. Doopravdickou. Jen jednou! A pak už ti ho vrazí do ruky na celý život. Vždyť už to umíš! Tak luxuj. A Linda si asi říkala:

- Já vám na to, holoubci, neskočím. Budu dělat blbou a záclony si věšejte sami. Já v bytě ani v domě nic takového mít nebudu.

A nemá. Bydlí u nebe, nikdo jí do oken neciví. Kamery to jistí. Ale ptáci, ptáci by potřebovali mít znamení na sklech – SEM NE!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-20-laskyplne-kockovani

Čičiny se po svačince zas myjí navzájem, oňufinkují, vykusují.

- Prosím tě, připrav mi na zápas.

- Už to, Petroušku, dělám.

Odjíždí. Já se ještě vracím do ložnice. Postýlky připraveny. Ohlásila se nájemníčka Evička. OK. Zvoní. Sedíme možná dvě hodiny. Stále hledí do hodinek, má doma nemocného Bertíka. 

A ještě zlaté mléko, a ještě v čem pereš a v čemu peru. A ještě – hele, mohu si sáhnout na tu baterii? My ji nemáme takhle pevnou.

- Zítra k vám přijede Petroušek. Neboj.

A ještě čištění střeva – ano, taky si vaří rýži a zeleninu.

Nabízím tvarohové koule z protein drink mix Herbalife. Mají velký úspěch.

- A hele, ty máš vorwerk.

- Všechno na něm vařím. Všechno denně. On dělá všechno.

- Já bych si ho taky koupila. Ale nemám ho už kam dát.

- A já mám pána, od kterého ho máme. A koupila jsem letos od něj pomalu za tisíc korun nonetů.

- E?

- Nonety?

- Co to je?

- Jablka. 

- Která to je?

- Ta, jak jdete po schůdkách do zahrádky. Byly letos?

- Jo. To jsou bezva jablíčka. A pak ta vzadu.

- Jo, to je myslím možná zlatá reneta?? Tuhle jsem to zrovna hledala. Tu mamka koupila k sobě i sem na zahradu. A červenou lísku k sobě a na zahradu.

- Jo, máme dohodnutého odborníka na stromy.

- Ješiš, aby nechtěl třešeň vykopat.

- Ne. Je prý dobrá. Ale některé větve…

- Jj. Určitě.

- On si je odveze a naštěpkuje.

- A proč si je necháš odvézt? Pořiď si špalek, sekerku.

- To máme!

- A naštípej si do vaku nebo do pytle větvičky. Za rok uschnou a máš na podpal. 

- Aha, to je práce. Ale asi máš pravdu. Tak já ti je dovezu sem.

- A myslíš, že by mi připravil na jaro rouby?

- Co to?

- Aha. :-) 

Hovor plynul, bylo to bezvadné. Odjíždí.

Péťa je tu. Sice ne v půl deváté, je čtvrt na jedenáct, ale je tu. V pořádku. 

- Dobrý večer! Tady je teplíčko. Snížek venku napad.

- Vyhráls´?

- No, nic moc. Tak padesát na padesát. Není vždycky posvícení, víš? Ale důležité je, že jsem se vrátil.

Pronesl velké moudro. Pravda, pravda. A po tom odpoledním tréninku na záclonách není divu, že nevyhrál vše. Přetrénoval. 

- A jak se vám jelo? Špatně, viď?

- No, jen takový poprašek. Nebylo to tak zlé.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/224562210800024/

V TV programu jsem si našla Třináctou komnatu Jaroslava Suchánka. Má paní ředitelka ze začátku mé kariéry Jana, které už teď jenom zapaluji svíčku, pocházela ze Sobotky. Skvělá žena! Vynikající pedagožka. Gymnázium studovala s panem Suchánkem v Mladé Boleslavi. Křehké krásné srdečné lidské vyprávění. Vzal si nejkrásnější dívku ze Sobotky. Loni na podzim ho opustila. Poslechněte.

Den krásný. Přes telegram jsme si házely zprávy s Luckou a Lindou. Ta jela do Varšavy. Poslechla si zvukovky až večer. Psala:

- Neštvěte, vy jste se nějak rozjely.

Lucka:

- Mamka se probudila.

Jo, bylo to tu dnes moc hezké. Ohlédnutí stálo za to.

Dobrou noc!