Vesmírné vzkazy

Dnes se mi vrátí Kuga z opravny. Ráno zvonek.

- Hned jsem u vás!

Než jsem vyběhla, měla jsem telefon připravený, čekala jsem, paní skřítek zabouchla dveře dodávky, nasedla do kabiny… Všimla si mě.

- Je, já jsem vám balík přesměrovala na výdejní místo. Volala jsem vám.

Nevolala. Určitě nevolala. A podívejte, jak je ta krabice propíchaná.

Běžím pro telefon.

- Vidíte, nevolala jste mi.

V sobě mám ještě zranění od člověka, který mě pomlouval, hlavně lhal. To je nespravedlnost.

- Třeba jste dala špatní špatné číslo.

- Jsem ta stará... No, víte, dozvěděla jsem se, že jsem stará rašple.

Ta holka mi skočila kolem krku.

- Ne, nejste, pojďte sem. Já vás znám! Já zavolám, aby mi balík vrátili.

- Zavolejte mi.

Holka vytáčí mé číslo. Fakt teprve nyní mi volá. Divné.

- Jestli chcete, já balík vrátím, když je poškozen.

- Ne, je tam z mnoho tisíc čistička vzduchu. Už na ni čekám.

Za půl hodiny jí volám.

- Jen jsem chtěla říct, že jednak děkuji. A teprve nyní mi přišla SMS, že jste mi volala. Vidíte? Kvůli technice bychom měly rozepři. Tak jen abyste věděla.

A-  já vám přeju krásný víkend, odpočiňte si na sluníčku a nebuďte smutná.

Tak ohnivý kůň takhle dupe. Štěstí, že holčina není agresivní, že má empatii a cit.

Volá automechanik.

- Mám to, ještě počkej. Zavolám ti.

Dnes prodává svůj servis. Doba jeho péče o naše auta skončila. Jedu autobusem v jednu, abych ho nezdržovala při předávání. Nastupuji na terminálu. Není to ten bezva řidič ze včera? Není, určitě ne. To zjišťuji vzápětí. Sedím na prvním sedadle. Ne kruhovém objezdu slyším láteření.

- Tak tam chrápeš? Nebo jedeš?

Mlčím. Jen si myslím své. Za zastávkou dává přednost vozidlům zprava. Přijíždí auto. Řídí ho mladý člověk. Poskočí dopředu. Popojede dozadu. Zas dopředu. Dozadu. Je vidět, že se asi učí. Jeho jízda je jak v grotesce. Zleva mu stojí najetý autobus. V duchu prosím, aby se uklidnil, aby dostal šanci. Ne a ne se rozjet. Vyděšené oči. Řidič ho chtěl objet!! Tak nebezpečné! A když už se rozjel, najednou auto vyrazilo. Vypískla jsem strachy. Okřikuje mě:

- Buďte zticha! Běžte si sednout dozadu.

Vy jste ho chtěla objet. Málem byla havárie.

- Nestresujte mě. Běžte dozadu.

Už mlčím. Ireno, ticho! Nic se nestalo. Už jedeme.

Ten pán, jak mě pomlouval, psal, že kritizuji. Pozor! Nekritizuji. Komentuji. Konstatuji. Většinou píšu o hezkých příhodách. Chválím.

Jsem ráda, že vystupuji. Běžím si pro auto. V jedné ulici si někdy fotím zvláštní kubistický dům. Připadá mi kubistický. Předevčírem v knihovně na přednášce o pražských mostech mi architekt říkal, co je to za styl. Asi před dvěma lety jsem mu posílala fotky. Dnes jsem mu je poslala znovu, aby mi připomněl to pseudo něco.

Auto má vykuchanou navigaci, rádio… Moje fleška se už nedá napojit. Posmutněla jsem. Všechno v AJ. Zkouším ladit rádio. Navigaci. Není moc přehledná. Modrý zub se nechytá. Bluetooth vyžaduje seznam čísel. A jak je tam asi mám načarovat?

V úterý se mám rozhodnout, co chci. Vím, co chci. To co mám, není to ono.

Doma peču lívanečky z rýžové a mandlové mouky s novým protein bake. Je to tak, ale tak syté, že sním jeden. Petroušek se pochlapil. Jsou maličkaté, snědl tři. S marmeládou za studena. Navrch moji vášeň - šlehačku.

Á, přestal mi fungovat rajče.net. Ještě včera jsem tam vkládala fotky. A nic. Nejde.

Už to jde: https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-27-rondokubismus-a-divadlo

Chvilku úřaduji. Na devatenáct mám divadlo. Tak rychle rychle, jdu se proběhnout. Škrábu se zas do šancí. Dnes v poklusu v tempu. Bez zastávky. Nahoře funím, jak když jsem složila valník uhlí. Ale bez zastávky a v poklusu. Tak ráda bych jednou nahoře klidně dýchala.

Dívám se do mobilu. Najednou za mnou šustí listí.

- Fuj to jsem se lekla.

- Aha, vy máte sluchátka.

- Ale slyším. Spíš jsem čučela do mobilu.

Chvilku jdu s lesním mladým mužem. Prý skautík.

- Nemáte kapesník?

- Jen posmrkaný.

Mladý muž vypadá zvláštně. 

- A kde bydlíte?

- Mám pronajatý byt.

Vyučen strojníkem, to byl můj tatínek. Asi se bojí odpovídat. Doba. Doba pomluv. Ví, že informace si má hlídat.

- Dnes jsem prošla zahradou. Chůze mi bude chybět.

- To věřím. Taky mám chodivou.

Běžím nahoru nad schody. Kousek okolo smírčího kříže a dolů. Čekám, až auta projedou mostem. Nechci je ohrožovat. Ani sebe. Za mostem míjím skupinku asi čtrnáctiletých holek.

- Paní, máte svetr obrácený.

- Aha. Mám brož na zádech?

- Ne.

Jedna mi jde chytit cedulku se symboly praní.

- Jo takhle. Poddrž mi to, prosím.

Dávám jim do dlaní telefon, mp4, klíče. Svlékám svetr. Obracím ho z rubu na líc.

- To se může stát každému.

- Jste hodné, že jste mě na to upozornily.

Beru si své věci zpět.

- Co posloucháte?

- Nějaké vzdělávání. A kam jdete?

- My jdeme jen tak.

Začínáme si povídat. Říkám, že jsem měla cikánskou holčičku Simonku. Že mi umřela. Zbylo po ní dítě. Ta už je dospělá.

- Nevadí vám označení cikáni?

- Nevadí. Od vás nám to nevadí.

- Děkuji. Jak se vám vede ve škole? Kam chodíte?

Stěžují si na jednoho učitele, učitelku a asistentku.

- Asistenti ve škole nemají vůbec co dělat. Nemají vzdělání, nepomohou.

- A to máte pravdu. Tuhle asistentka říkala tady – že má červené oči. Pálily ji. Prý.

- Ty fetuješ!

- To je neskutečné. Zraňující. Holky, je potřeba, abyste nebyly vzpurné, drzé. Slušně vysvětlit pocity.

- Mně když paní učitelka něco řekne, tak jí řeknu, co si myslím.

- Dostáváš se do konfliktu. To nedělej. Jen řekni, co cítíš, pokud tě poraní. Mě předevčírem poranil nějaký pán. Hrozně o mně psal v SZ.

Říkám jim, že psal nějaké přítelkyni na FB.

- Vidíte, jak FB zaměňuje významy slov? Na FB přece nemám přátele.

- Ano, tam máte třeba uživatele, ale nejsou to vaši přátelé.

- Přesně tak. Ten pán o mně napsal, že jsem falešná, pozlátko, stará rašple…

- Tak to on byl asi nějaký zraněný.

Ty děti mluví jak dospělé.

- No, nebo ho třeba šikanovali.

- Ale z toho vy si nic nedělejte. Nemyslete na to.

- Já bych vás chtěla mít za babičku.

- Ale já jsem přísná. Řekla bych ti třeba:

- Už nám rodí koš. Tak s ním dojdi…

Holky se smějou.

- Vy s námi mluvíte, jak maminka ne.

- Takhle s vámi má právě maminka mluvit. Když ne rodina, aspoň učitel. Jenže ve škole není čas. A když se ohradíte, jste drzé. A dostanete navíc poznámku. Neberou vás jako rovné. Když jsem potřebovala smazat tabuli, vždycky jsem poprosila. Když přišly třeba učebnice, šla jsem na učilišti za svými kuchaříčky, říkám:

- Potřebuji pomoci. Já, já, já, já vám pomohu.

Dělala jsem si legraci:

- Ale nemusí být chytrý, stačí když bude silný.

- Kluci mi vždycky pomohli.

- Chtěla bych, abyste mě učila.

- Jenže já bych po tobě chtěla vyjmenovaná slova a shodu podmětu přísudkem.

- A to já umím.

- A co ty? Proč nemluvíš?

- Já jsem introvert.

- Aha. Ty jsi pozorovatel, viď?

- On je zamilovaný. Tady do té.

- Aha. A jak se jmenuješ?

- Já jsem Vojta.

- Vojtíšku, kdysi jsem byla zamilovaný. Do jednoho Pepíčka. Nosil mi tašku za školy. Byl o mnoho menší. Ale nic. To dnes – vy už to asi máte za sebou. A to je zlé.

- Ne. Já ne.

- Já taky ne.

Holky jedna přes druhou říkají.

- Víte, totiž sex má být tajemství. My jsme se až v deváté třídě dozvěděli, holky i kluci zvlášť, jak to máme v těle zařízeno. A dnes se hraje hra salát. Vymění si místa všichni, kdo mají už ochlupení. To je tak nechutné. Intimita.

- No, já jsem při angličtině při téhle hře řekla, že nebudu odpovídat.

- A tos´   udělala dobře. Co je každému po tom.

- Vy s námi mluvíte tak hezky, mile.  Vy jste moderní! Já bych s vámi vydržela mluvit dlouho.

- Takže Vojtíšku, nespěchej.

- Nebudu.

- Já jsem tomu Pepovi taky psala, že ho miluji. Ale ani jsem nevěděla vlastně, co znamená milovat.

Holčiny chápavě pokyvují hlavou.

- Já bych vás chtěla obejmout.

- I já!

- Já taky!!

Objímáme se u mostu, kde jezdí auta. Chodí lidé. Asi si říkají, co to je za blázna. No, takhle vzdnikají pomluvy. S dětmi byla krásná domluva.

- Hlavně se chovejte ve škole i doma slušně. Nepoužívejte vulgarismy. Poškozujete sebe. Já bych si nedovolila o tom pomlouvači říci, že si ho Stvořitel najde. Protože už to je zlá věta. Nemám na to právo. Nikoho hodnotit, soudit, mluvit o někom špatně. Nepomlouvat.

- Nedělejte si z toho pána nic! Vy jste tak milá.

- No, kdyby tady stál, řekl by falešná.

- Ale my cítíme, jaká jste. 

- Snažím se nepoužívat strašně krásný. To je oxymóron. Protimluv. Nepoužívám slovo problém. Jsou jen výzvy. A ty plním. Taky se vyhýbám modálním slovesům. Neříkám musíte, ale je třeba, bylo by vhodné, zkuste… Totiž slovo je velmi silná energie. Ohromná! Když jsem se nedávno dozvěděla, že jeden kluk umírá, dostala jsem takovou energetikou pecku, že si toho všiml manžel. Normálně to byla rána.

- Ano, máte pravdu. Slovo zraňuje. To já vím.

Z těch holek šla tak pěkná energie. My se na ně pořád díváme skrz prsty. Stálo jim za to na mě houknout, že mám svetr na ruby. To je přece skvělé. Upozornily mě na vadu. A ještě některá z nich dodala, že se to může při spěchu stát každému. Zvláštní!! Kudy – jakými cestami mi píše Stvořitel! Nerada se loučím. Opouštím kuřátka. Snad si něco vezmou k srdci. Vystupovaly klidně, slušně, rozumně, zdálo se mi dospěle. Nikdo na ně nemá čas. Doma se nebaví, ve škole. Ta jedna říkala:

- Já mám rodinu! Já mám, nemám taťku, ale rodinu mám. Ale takhle se nebavíme.

To je přece moudré. Ona to vnímá. Stačí jen slovo.

Byly to krásné holky. Všechny v černém. To jsem nekomentovala, to mě napadá až teď. Zas příště. Třeba se potkáme. Znaly Karolku, jak jsem ji potkala před čtrnácti dny, jak mrzlo. Vzpomněla jsem si na její příjmení. Asi jsem blázen, ale setkání s dětmi, adolescenty, bylo pro mě jako letní vánek. Krásné.

- Peťuš, já jsem mohla být doma o půl hodiny dřív. Ale potkala jsem u mostu…

Rychle se sprchuji. Strojím do divadla. Dnes jsem v řadě byla první. Nikdo nevěří. I ti, kteří vždycky čekají u uličky, přišli po mně.

- Já jsem totiž nevěděla, že obtěžuji. Až když jsem se vás ptala, proč tam stojíte, a vy jste řekli, že čekáte na mě, tak mi to došlo.

- To byla rána, viď?

Ptá se mladičká maminka vedle mě. V dubnu se jí narodí miminko. Je tak, ale tak moc milá. Andílek. Její maminka mi před padesáti lety ušila kalhoty. Dole na stahovací pentli. To bylo dávno.

Divadlo jednoho herce. Marek Němec. Znám ho. Ale až ode deneška i podle jména.

Komedie jednoho herce nastavující zrcadla mužům i ženám. Muž vypráví bezohledně otevřeně, bezostyšně upřímně, ale především vtipně o tom, co žádný chlap nepřizná jenom tak. Nevynechává při tom ani leckteré tabu, jako např. sex v manželství. Markus Malin se rozvedl, našel si mladou přítelkyni a koupil sportovní auto, začal chodit do solária a boxerského klubu a teď po sedmi měsících může zodpovědně říct, že euforie vyprchala a on by se rád vrátil ke své ženě Marion a dětem. Ti ovšem mají zásadní podmínku. Okamžitě začne chodit na terapii proti krizi středního věku...

Vtipně – jak píše popisek – glosuje svůj přešlap v manželství. Zradu na své ženě Marion. Komedie ze života. Až někdy smutná. A. P. Čechov tomu říkal smích skrz slzy.

Luciina rada:

Ted uz zahod splin. Je tu mnoho ztraumatizovanych bytosti. A jsou to chudaci. Vzdycky si svoji zumpu vyliji na ostatní. Prostor ti uz par dni dava najevo, jak jsi milovana a jedinecna. I pres tyto lidi, kterym by se ostatní radeji vyhnuli, protože by si mysleli, ze je okradou.

Dnes nefunguje rajče. Žádné fotky. 

Dobrou noc!

2.3. A rajče jde. Ale až dnes večer: https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-27-rondokubismus-a-divadlo