Vesmírný pane, děkuji!
Ráno. Mělo by se logicky napsat sladké ráno. Ale já jsme si užila sladkou noc. Do půl třetí. Musím říci, že jsem si u toho užívání klimbla. Přemístila jsem se z obvyklého místa na gauči na druhý konec. Tam si vždycky hovíval Petroušek, než mi zdrhnul do pracovny zaříkávat kulatý nesmysl ve fotbale, hokeji, florbalu... Probouzím se z klimbu. Mrknu vpravo - stěna gauče. Změna mě probrala. Uvědomuji si - holka, mazej do postele. Nemohla jsme si až do oběda vzpomenout na slovo hypnotizovat. Uhranout - není ono. Zaříkávat je výstižnější.
Nenařizuji budíka. Začínám odpoledne. Automaticky se budím v osm. Jdu monitorovat FB. Projíždím staré příspěvky. Líbí se mi můj dva roky starý příspěvek o degradaci vyjadřování, prznění českého jazyka anglikanismy. Mailová pošta je poštovní pošta. Hospitalizovat v nemocnici taky zdvojení. Hospital nemocnice. Ubytovat v nemocnici v nemocnici. Stačí hospitalizovat. :-) Hezky jsem to tehdy sepsala, posbírala, uspořádala do "co se mi honí hlavou". Takových bleptů a mouder slyším denně v rádiu... A ještě výslovnost. Šílená. Někdy si větu zapíšu - slova v ní z ní po změně vokálů s úplně jiným smyslem. Někdy vůbec nerozumím. Např. v lepším případě - v našich lasích. V horším v našech lasich.
Někdy někdo neklesne hlasem dle interpunkce a věta mění význam.
Tvoje stará pila leží ve
sklepě.
Tvoje stará pila, leží ve sklepě.
Pojďme jíst děti.
Pojďme jíst, děti!
Popravit, nelze udělit
milost.
Popravit nelze, udělit milost.
Co zas chcete, pane
řediteli?
Co, zas chcete, pane řediteli?
Osm patnáct. Piju koktejl. Pozoruji v kuchyni krmítko na skle, domeček pro ptáky před oknem, krmítko na jabloňce. Ptáci už asi posnídali. Oko ostří. Petrouškovo auto u domu. Slyším klíče v zámku.
- Ahoj muzliku, prosím tě, nemáš magnet? Zapadl mi šroubek, nemohu ho vydolovat.
Ráda mu pomohu. Magnet podávám. Kluše ven. Volám:
- Peťuš! Peťuůůš!
Už se za ním zavřely domovní dveře. Vrací se. Nervozně:
- Co je? Spěchám.
- Pusu!!
Usmál se. Dal mi ji. Teď už ať si zas kluše, koník.
Vymetám kamna. Spoléhám, že popel okénko zbavil sazí. Šero. Duní letadla. Co chtějí ještě zatáhnout? Víc už oblohu nezešedí. Novotvar - zešedit. Jak rychle přiletěli, vystrašili hlukem, tak se zas rychle vzdálili. Cítím za mraky slunce. Chce protrhnout hliníkové stříbro. Uvidíme.
Zvonek.
- Vezměte si občanku.
Paní pošťačka. Naše paní pošťačka. Mám ji ráda. Někdy o ní píšu. Snacha Blanky. Blanka z dobré středostavovské rodiny. Vzala si před téměř padesáti lety cikána. Měla s ním tři děti. Nejmladší pojal naši paní pošťačku za ženu. Toho kluka jsem měla ráda. Milý. Pak se ponořil do oblaku chlastu. Blanka bydlela tady za rohem. Její maminka pracovala na remitendě v Josefově na poště. Bude jí pomalu sto. Ještě žije. Na jejich ořech vidím přes zahrady. Jejího tatínka si pamatuji s bříškem; v mysliveckém obleku s loveckým puntíkatým pejsekm po boku. Mám pocit, že asi i s flintou na zádech. Nebo si vymýšlím? Rodiče Blanky tehdy vůbec nebyli nadšení. Blanka byla moc hodná. A hezká. Blondýnka. Tibina ji trápil. Nikdy si nestěžovala. Možná se dali rozvést, zapomněla jsem. Blanka si koupila domeček v ulici, kam jsme se vdala. Taky nešťastně. Blanka zmizela ze světa. Těžce onemocněla. Asi ji uléčili. Spíš tu už nechtěla být. Co já vím? Paní pošťačka se mi zdála tichá. Až co bydlíme v našem domečku jsme se s ní sblížila. Oblíbila jsem si ji. Dnes měla zas tu svou krásnou čepičku barvy borůvek se smetanou. Vnímám ji na stará kolena - moje i její - jak je krásná. Hezkou tvář, hezké oči, hezké rty, hezký úsměv. Nemá to lehké.
- Co mi to nesete?
- Asi Oskar.
- Aha, už vím. Změnila jsem Vodafon za Vodafon. Z 550,- jsem se na dva roky uvázala za 350,-. A ještě mi z 1,5 giga, mega, digi dali 2,5. Proč mi to nenabídli rovnou!
Ptám se, jak se má. Bude tu po třiceti letech končit. Pošta si neváží kvalitního člověka! Dala výpověď. Pošta zavádí chaos. To je to předvánoční - propustíme sedm tisíc lidí. Nikdo to ani nezpozoruje. Cha, cha, chi, chi. Zpozoruje, a navíc i zaplatí!
- Rozdělili nás jinak. Mění se podmínky. Vzali mi Josefov. Zavádějí doručování obden. Byla bych každý den někde jinde.
- To není pro člověka dobré. Devastace mysli. Ztráta řádu.
- Bude se doručovat obden, nebo jak to vyjde. Kdo vám poštu vezme, když sem pojede.
- Cože?!!
- No, a za psaní do druhého dne si pěkně připlatíte.
- Aha, budeme platit, až se z nás bude kouřit.
Balíky posílám za jednotnou cenu přes jiného dopravce. Přijede si pro něj domů. Nalepí štítek. Nikam nemusím. Mám jistotu doručení do druhého dne. Ráno natrháme balík třešní. V poledne vyzvednou. Druhý den ráno jsou namístě. Myslím za 128 korun. Drahé. Ale ne tak, jako na poště. Posílám-li balík do ruky, spoléhám, že jsem si zaplatila balík zítra do ruky. V předminulém roce jsem asi pětkrát reklamovala. Balík nedoručili. Nesnažili se. Vrátili mi poštovné jen díky poštmistrové - sluníčku. Jenže to zašlo; na mateřskou. Většina lidí nereklamuje. Nechají si líbit. Tedy - od pošty co nejdál. Neumějí, jsou drazí, chaotičtí. Že by moloch pošta stála před zánikem? Přeci čím víc zásilek, tím víc peněz. Takhle si koledují o čím míň zásilek. Nejdražší na světě je Česká pošta. Jéžiši, asociuje mi to tu mou větu z mládí na balíčku bombiček od šlehačky. "Ať žije byrkracie. Největší byrokrati jsou v Josefově na poště!" A už jsem jela. S mou paní řídící - psala jsem. Komunistka, skvělý čestný člověk. Ochraňovala mě - mladého fanfaróna s jiným viděním světa. Se zrakem chtivě zírajícím na západ. Pitomoučká.
Večer vyprávím Petrouškovi o dni. O poště.
- Tak oni než by ji nechali pracovat do důchodu, tak udělají chaos. Ona tu zná každý dům, každou cihlu, každého člověka. Ví, co a jak. Já tomu nerozumím.
- A když mi nedoručí dopis, kam budu volat, kde ho budu mít? Řeknou, že je na překládce někde v Hradci?
Poslouchám Vopros otvet Pjakina. Nerada v originále s titulky. Ráda od Martina Marcikána na SV. Ale Hela Heclová nasdílela načtení Pravoslavem. U poslechu vařím. Spíš experimentuji. Namočila jsem červenou čočku. Houby. Směs rýží. Na sádle jsme osmahla cibulku. Vše namočené přidala k cibulce. Okořenila různými kořeníčky. Ke kari ještě kurkumu. Vložila jsem cibuli s hřebíčky. Mám mraky lískových oříšků. Nalouskala jsem hrstku jader do kastrůlku. Uvidíme, jestli to bude jedlé.
Bylo. Skvělé. Na talířek jsem si přidala křen s jablky, salátek z červeného zelí. Nemělo to chybu.
Otázky Pjakina...
Corona virus zaměstnává dnes lidi. A na pozadí se dějí politické čachry. Změna světa. V Americe probíhá chřipková epidemie. Z 300 milionů Američanů má 50 milionů chřipku. Zemřelo 1500 lidí. V Číně na corona virus padesát. 50! Na začátku 20. století řádila epidemie španělské chřipky. Lidé po první válce byli oslabeni na tělech i duchu. 100 milionů lidí umřelo. 5% obyvatelstva světa. V každé rodině někdo. I babička mé maminky. Dnes má být corona virus zastaven? :-) Jak se objevil? Jak působí? To, že existuje, je nevyhnutelná podmínka na existenci celosvětových událostí. Z Číny se vytváří nové globální centrum koncentrace řízení. Jedno ze dvou nových. Doteď byla centrem řízení Evropa - euroasijské křídlo GP. A Amerika plus Velká Británie jako euroatlantické křídlo globálního prediktora. Toto druhé centrum se přenáší na Čínu. Ale formování Číny probíhalo tak, že se čínská elita propojila s různými státními elitami hlavně z USA. Globální elita se všemi silami pokouší zpřetrhat svazky různých státních elit s Čínou. Státní elity západu mají kontakty v Číně. Globální elita určuje, kolik peněz je v ekonomice. Globalisté rozdmychávají info kampaň o viru; ničí obchodní vztahy. Relativně slabší podnikání začíná cítit ztráty. Pro globální elitu jsou ty ztráty ničím. Podtrhávají státní elity, které lezou do systému globální elity. V Číně se musí vytvořit řídící centrum! Samo čínské vedení spouští hysterii kolem viru. Trump (nejen on) vede obchodní boj s Čínou. Trump dostává zdroj na boj se státní elitou; Čína dostává nové nástroje na odstřihnutí se od řízení Spojeným státy a státní elitou. Stádo světa dostává do žlabu corona virus na zaměstnání mysli.
Velká Británie prochází brexitem. Aby si stádo nevšimlo globálních procesů řízení, nutno předhodit téma. Ideální nějaké přízemní. Příklad z 80. let. Ozonová díra. Pamatuji si na to. Zákaz plnění ledniček vzácnými plyny. Laky na vlasy... Amerika na to kašlala. Svět řešil ozonovou díru; mezitím se zdestruoval SSSR. Kdyby dav věděl, co se odehrává, procesy mohly pro státní elitu skončit tragicky. Velká Británie prochází brexitem? To se nemělo stát. Ona byla určena na rušení států v Evropě; na vytvoření nových států, nových národů, nových jazyků. Nyní se musí schovat co a jak probíhá. Hodíme jim corona vir. V tichosti probíhá odchod Velké Británie z EU. Jenže Skotsko, Wales, Severní Irsko chtějí zůstav v EU. Zboží dodávané do Anglie bude dodáno do Walesu a odsud do Anglie. A naopak. Takže se nic nemění. Jen ať má stádo co přežvykovat. Corona vir nestačí. Co je ještě tématem v Anglii? Téma skandálu v anglické rodině. Pozornost lidí je odvedena. A řešíme svět. Až to utichne, stádo zjistí, že na světě je přeorganizováno, ale nic se s tím už nedá dělat. Čína zavírá školy, továrny, letiště. Střední byznys má relativně velké fy. Kdo to ustojí, bude mít vliv. Čína je globální továrna pro výrobu zboží pro svět. Koncerny mají vliv na život v Číně přes výrobu. Za pomoci corona viru se tyhle otázky řeší. Změny. Přestávka. Zase změny. Přestávka. Takhle se mění svět. Takhle s námi šibují. Naženou nás do ulic. Když to nejde, vyjde zpráva o mrtvém studentu Šmídovi nebo Růžičkovi nebo jak se vlastně jmenoval. Rozdělí se stát. tlačí se tam, kam je potřeba.
Jej, čas letí. Rychle za maminkou. Dnes Iveta. Uvařila horký čaj. Beru maminku z chodby. Dole něco opravují. Dveře nedoléhají. Hnus. Anička si stěžuje na zimu. Usedáme s maminou u stolečku. Nabízím dobroty. Vypila hrnec horkého čajíka. Držím ji za ruku.
- Ty mě máš jediná ráda.
- Ne, mami, máme tě všichni rádi. Linduška za tebou jezdí, někdy Petroušek. Stará se, abych měla v autě benzín, když za tebou jedu. Pozdravuje tě vždycky. Deniska tu nikdy nebyla, ale když jsi mohla, vozila jsem tě k ní.
- Můžu se napít?
- Maminko, můžeš, ale nespal se. Kafíčko je vařicí.
Netušila jsem, že tyhle
dvě kostičky na linoleu u výtahu
mají význam.
Dvě kostky - druhé patro.
Napadlo by vás to?
Mně ne
Telefon. Paní stojí v naší ulici. Přijela o půl hodiny dřív. Musí počkat. Před čtvrtou se sbírám, frčím. Hezká důchodkyně. Nemocná. Obézní. Vypráví svůj příběh. Hodnoty nedobré. Je ale hezká. Rozdává se. Po rakovině prsu, kostí. Ptám se, jak ji zranil někdo z dětí. Ví přesně, kdy, kdo... Prsa - láska mateřská. Dcera. Ale tlačí ji starost o syna. Ukazuje mi krásného pětačtyřicetiletého muže. Miloval svou ženu. Po dvaceti letech ji vyzval, aby mu pomohla, aby šla pracovat. Koupil traktor za dva miliony. Stahuje dřevo z lesa. Nadře se. Práce je méně. Na stole našel žádost o rozvod. Paní snachu měla moc ráda. Pomáhala jí rodit děti. První holčička šla na svět zadečkem... Popisuje porod. Snacha vše dělá extrémně. Extrémně zhubla. Extrémně cvičila. Přišla o své krásné bílé zuby. Vlasy, nehty. U zubaře říkali, že si zuby vyzvracela. Jestli je anorektička, asi jo. Manžel ji koupil drahé auto. Americkou let. Opovrhovala lidmi, kteří jedli. Byla kost a kůže. Sebrala mu vše. Nechala mu prázdný dům. Ten prodají. Ani lžíci, ani stůl, ani deku, polštář. On jí dává náboj, sílu, energii. Ustupuje jí. Nechá si všechno líbit. Soudí se za pomoci právníků... Jen poslouchám. Nekomentuji. Povídám o tucích, cukrech, bílkovinách, o kvalitě potravin. Jsem ráda, že se mě to netýká. Paní je milá, sympatická. Prý jí doktor řekl, že je obézní. Tím ji naštval. A co s tím? S tím souhlasím. Velké útrobní tuky...
Něco jsem si od ní vzala. V jejich městě mají krásnou miniškolku. Oficiální. Asi šest dětí. Jsou stále venku. Patlají se v bahně, děti tam jsou šťastné. Paní nadšeně vypráví. Lidé provozující školku chovají eko kuřata, krůty. Dostávám kontakt na zdroj bio masa; krmí kopřivami. Vyprovázím ji. Chápu ji, zároveň nerozumím. Neumí uchopit život. Není pánem svého žití. Otročí. Nekomentuji. Je to její věc. Vyslechla jsem. už zítra nebudu vědět.
Rychle do obchodu. Ó, vzpomněla jsme si na Aranku. Tak to budu muset jet asi na kole na výlet. Udělat jí radost. Těším se. To udělám. - Původně jsem měla namířeno do Kauflandu. V poslední době ho nemám ráda. Chci malé lidské obchůdky. Mířím do Lidlu. Nikde nikdo. Za půl hodiny zavírají. Mám ještě volat... zkouším si tričko růžového pantera. Hnusná zelená. Ale ten panter je vtipný. Volá Linda.
- Mami, představ si, jak jsme ti říkala, že jsem se stavila v Karmelitské u Liborka. Oběsila se jim neteř. Šťastná. Měli tři děti.
- Tak jí někdo pomohl.
- V listopadu jí někdo, nevím kdo, odvezl na psychiatrii do Bohnic. Propustili ji z důvodu, že tam nepatří. Sedmého ledna ji našli podle auta v lese.
- A dopis?
- Žádný.
- To je divný. V lese - sama. A vzhledem k práci naší policie kvalifikováno jako sebevražda, že jo?
Příběh mě rozkmital. Co si o tom myslet.
- Co znamená Pink WKND? Růžový co?
- Jo, mami, to je růžový víkend.
Chjo, taková šeredná zelená. Vyrobeno v Bangladéši. Kdysi dávno byl koncert pro Bangladéš. Asi soudruzi z Ameriky zpustošili zemi... Mají i Snoopiho. Bílých a růžových mám nejvíc. Beru pantera.
- Haló, paní, zavíráme.
Omlouvám se, že otravuji. Paní pokladní je milá, zametající prodavač taky. Všichni jsou milí. Opakuji omluvy, že zdržuji.
- Ale nakupovalo se mi moc hezky. Nikde nikdo.
Smějí se. Loučím se. Už nikam nejedu. Z parkoviště píšu SMS pánovi; slíbila jsem, že zavolám.
- Smím ještě zavolat? Nebo až zítra?
Startuji, už volá.
Jsme ještě za volantem,mohu zavolat, až přijedu domů?
To byl den... Na skluzavce. Ne, na toboganu. Pěkně to svištělo. Jsem NEVÝSLOVNĚ, nepředstavitelně šťastná. Nenesu osudy těch zraněných žen. Tolik příběhů... Žen chycených v pasti. Nemohoucích se vymanit. Zdá se mi, že bych to asi dokázala. Vymyslela bych to. Jenže já už jsem velká holka. Omlácená z mládí. Vycvičená. Tahle poslední paní byla čtyřicet jedna let se svým mužem. Popíjel. Někdy ji uhodil. Naposledy s ním mluvila, když seděl na záchodě. Pak neodpovídal. Našla ho s hlavou opřenou o zeď... Vysvobození. Před jedenácti lety...
Ireno, běž už spát. Je čas.
Dobrou noc!