Víc než radostný

16.12.2020

Protahuji se. Čistě povlečeno. Naškrobené povlečení šustí. Miluji. Mohla bych začít škrobit zcela postaru. Maminka vždy nalila do velikánského prádelního (vypadlo mi á) hrnce uvařený škrob. Z lahvičky nasypala na dlaň trošku šmolky. Zamíchala. Bílé prádlo pak díky šmolce získalo jiskřivou běl. Protahuji se.

- Vr!

Zrzka. Trpělivá.

- Vrrr.

Intonuje to r směrem nahoru. Drzka. Sedí v ložnici u dveří.

- Jedeš!
Jela. A hned přijela přes práh zpátky. Intenzivněji vrrr! Straším ji. Čučí. Co blbnu. Prý:

- No tak jsem tady, no.

- Vypal!

Zdrhne. Dělá si legraci. Hned je zpátky. Házím po ní kusem Péťova pyžama. Diví se. Pružná. Ven a zpět.

Házím druhou částí. Opakuje se. Už není tolik překvapená. Podběhla pod postelí. Mám ji tu. Pod oknem.

- Zrzko, běž!

Házím polštářkem.

Už musím. Chce žít - do zahrady! Povedlo se jí. Vytáhla mě z postele. Vstala jsem do dne.

Čistím jí záchůdek. To je legrace. Chce pomáhat.

Kamarádka rezatá projevuje radost z mé přítomnosti. Další fáze - chce ven. Rozkousané makovičky po celé dlažbě. Zametám na hromádku. Drnc. Rozstřelila ji. Dalším skokem sejmula misku s masem. A dost! Dočkala se. Do zahrady. Oblítá všechny koruny.

Poslouchám Ondřeje Habra

https://www.youtube.com/watch?v=kCk9YZbHcsE

Zapiš si otázky pro sebe. U slova banální mi zmizelo b. Banální otázka pod prizmatem doby: Kdo jsem? Přijdou zajímavé odpovědi i reakce.

Co ve svém životě chci dělat jinak a co bych dělal jinak, kdybych mohl?

Navede nás to k tomu, co bychom mohli dělat technicky jinak. A automaticky nás to navede i do konfrontace - chtěl bych dělat toto, chtěl bych být tímto, ale nemůžu proto, protože se bojím tohoto a nezvládnu to. Tomu rozumím. Planety se učím. Pomaloučku, co která. Prý automaticky naskočí kvadratura mezi Uranem v býku - chce něco jinak a Saturnem ve vodnáři, který přichází s životními ideami, které se mají změnit. Dnes jsem viděla skvělý obrázek. Konjunkce Jupitera a Saturna - oplodnění. ZAČÍNÁ NĚCO NOVÉHO.  

Středa, dnes nic nemusím, ale ráda bych něco - :-) Jak nám pandemie změnila názory, co? Od oběda se chystám na nákup. Poledne - Petroušek volá. Včera se snažil mi ukázat tu benzínovou ručičku. Fakt nevím, kde je. Opravdu. Protože kdybych jednou věděla, která to je, už bych se musela naučit tankovat a platit. A to já ráda neumím.

- Máš tam asi na padesát km benzínu.

- Peťuš, pojedu na nákup.

- Pak nech auto venku.

Další telefon. Pohádkový. Mohu za maminkou. Četla jsem to včera večer. Čekala jsem to. Plánujeme návštěvy v diáři. Dopo skyp, jen v pátek mají nějaké zkoušky, navíc jede moje sestra; pátek bez skypu. Huráá, huráá. Huráá! Vesmírné energie silné. Moc silné. Děkuji, Vesmírný pane! Věci se dějí! 

Telefon. Nájemnice. Donese peníze.

- Já se už od jedenácti chystám na nákup, stavím se. Nafotím si vanu.

Domluveno. Paní má totéž postižení - prokrastinace. Zavoláme si, kde jsme. :-) Je super být v důchodu a na MD: :-)

Péťa je tu.

- Tys ještě nejela?

- Už jedu! :-)

První zastávka: Pošta. Lezou mi oči z důlků. Dopis u nás 26,- Kč. Mám A známku, ekonomická. I po zdražení u áčka cena stejná. Asi před dvěma lety jsem utrousila:

- Ještě že jsem si bloček koupila loni. Úřednice:

- Tak to budete muset cenu doplatit.

Blbost světem vládne. Tahle úřednice je anděl mezi úředníky. Ještě víc se mi panenky točí u známky po EU. Proto kupuji očkové. Kupuji tři svíčky. Má úřednice slouží celý život. Lidsky. Kvalitně. S úsměvem. Bez chyb. Raduje se. Bude mít tržbu. Ráda jsem udělala radost. Zaslouží si. 

- Budete tady navždycky?

Směje se. Má důchodový věk. 

A teď do víru regálů. Šálu na krku. Kdepak je slovenský Jánošík z ostrahy. Není. Vyrobila jsem mu krásné přání. Jedno nechávám lidem na recepci. Možná tu pracuje ta čůza s vychlastaným hlasem. Mám takové tůšo. Tak jim hezky přeju. Upřímně. A jedno dávám u pokladny. Čtyři se seběhli. Děkovali. I já jim. Slouží celý rok. Mají roušky. Jsou šikovnými nedoceněnými otroky. 

Plním košík. Čtrnáct dnů jsem tu nebyla. Nikdo neotravuje. V klidu. Pohoda. Potkávám známou. Mluvíme o našich alternativních serverech. O rozpadu Ameriky. O globalistech, o elitách... O Saturnu a Jupiteru. Dostávám informaci z DD, že jsem stěžovatelka. No jo, když nemá mamka zuby před obědem nebo má jen jedny nebo je má obrácené!!! Kousavým dolů nebo je v letním, a je zima; nebo nebo nebo - tak mi slevu nedají! Ještě nikdy nezavolali: 

- Paní Hrobská, tento měsíc se stalo to, to a to, ztratili jsme Vám tohle a tamto, zničili ono, máte slevu tři tisíce z platby. 

Když mi maminku svezli s holýma nohama a přes ní přehozenou deku jako slinu v chladnu, držela jsem pusu. Mamku jsme zabalila do své deky, aby jí nemrzly nohy. Ono přece jenom v měsíci jelení říje je už krapátko zima. Starý člověk potřebuje teplo. TEPLO! Horký čaj. Stále si třepím pusu. Vlahý. Ne! Horký čaj proleje tělo a zahřeje zevnitř. 

Bééécani v hotelu nebo na dovolené - jo, to si stěžují, že nemají výhled na moře. A v DD nejsou stejné služby? Stále posílám za garantované služby maminčin důchod. Pobyt v DD není zadarmo! To si klient platí!!! Vážím si práce personálu, oceňuji ho, vzdávám hold. Raduji se. Děkuji. Jsem spokojená, ale bohužel! Služby v DD podléhají zákonu. Pokud je důvodné podezření na zanedbání péče, porušuje se zákon. Tady se nemusejí dodržovat zákony?! Nejsem ovce. Tady žije stádo bébébé bečících jdoucích na porážku. Kritizují Hrobskou. Mají kritizovat sebe. Co jsou za nebožáky! A skuhrají, jak nemají, jak je stát a zaměstnavatel vykořisťuje; a co proto dělají? Když jim nezákonně ředitel nařídí jít z práce rovnou domů, tak jak bécani poslechnou. Aplikuje na ně nezákonnost! Porušuje zákoník! Stačí poslat inspektorát práce. Mě se to netýká. Každý nese zodpovědnost sám za sebe. Kdyby jim někdo vydláždil dvorek a chyběla tam jedna kostka, nechali by si to líbit? Zaplatili by? Když si koupí síť mandarinek a z toho do druhého dne čtyři zplesnivějí, nechají si to líbit? Ano? Tomu říkám nezodpovědnost. Neváží si energie peněz. Ovce nechce vzít zodpovědnost za sebe do svých rukou. Pohodlnější je nechat se státem lapit do houpací sítě. Tihle pohodlní ukazují - bé, ona si furt stěžuje. Bé, bé. A cinkají zvonci na krku. Howk.

Stále jsme se loučily, a znovu pokračovaly v hovoru. Ó, to jsem potřebovala.

- Už jedu! Za chvíli u vás zazvoním.

Jedu do našeho bytu nafotit vanu. Karel ji zmršil nátěrem. Zničil. Bude nás to stát hodně peněz. Beru zodpovědnost do svých rukou. Posílám mu fotky. Doplácela jsem za něj skoro dva tisíce za elektřinu, vana... Super. To chci vyřešit. Tečka.

- Peťuš, já jsem si to dnes užila.

- Uklízím nákup. Jede mi natankovat. A pro mléko. A je doma. Konečně si můžeme vyměnit zážitky.

- Dnes mě potkal XY.

- Neznám.

- Jo, znáš... Ptal se mě, jaký mám cukr.

- Žádný.

- Nekecej! Já se tu stavím po obědě a změřím ti ho.

- Fakt mě píchnul do prstu. 4,6. Divil se, nevěřil.

- To je vůl. Snad vidí, jak vypadáš. Řekls mu, že bereš Herbalife?

Řekl! Že se o mě dobře staráš. A že Herbalife je zázrak.

Jasně. Číslo jedna. Ať se cpou umělou hmotou. Každý drží své zdraví, svůj život, své štěstí ve svých rukou.  

Po školení volám:

- Peťuš, mám tu vzkaz od D. (vnučinky) a M. (vnouček) zpívá. Pojď se na to podívat. To je podívaná. Dudli, dudli. Sledujeme několikrát výstup našeho mrňouse. 

- Peťuš, namluv mu něco. 

- Já to neumím. 

Umí! Jsme na to dva. 

Skvělý den!

Béé! ovcím!

Vám ostatním

Dobrou noc!