Víc vykuřovací :-)

Mno. A máme to tady. Jak já ho vítám. Už od středy od oběda. V poledne se ozve třeskutá rána. Bum prásk. Víte co? No - přece... NO? Vždyť víte, se studenty jsme tak špásovala vždycky ve středu po obědě. Jo, uhádli. Láme se týden. A už cupitáme k pátečku. V páteček nepracuji. Ale dnes výjimka. Paní klientce dorazil balíček. Nadšená. Vysvětluji užívání. Těší mě rozhovor. Půjde ke zdraví. Huráá.

Zprávičky ze školičky na Šumavě. Pražské dětičky s cizokrajnými jmény - Oliver, Rachel, Carmen, Ella - se vracejí do Phy. K rodičům. Velké štěstí, že si učitelky vybojovaly odjezd. Stihly to. Na kraji světa měly pro děti připravených tolik činností. Tolik zkoušek dovedností. Tolik her, zábav... Děti měly odjet už v dubnu... Uf. Stihli to. Děti zažily týden bez rodičů. Opakuji se: Už dávno mají umět zavázat botu. Řešení pro rodiče i děti -boty na suchý zip. Vystaráno. Tři děti neuměly zavázat ve čtvrté třídě mašličku! Alarmující. Tuhle dovednost mají umět děti už v mateřské škole. Ale zjištění, že pentle, šněrovadlo jde zavázat na mnoho jiných způsobů, než známe my staří, tak to mě dostalo. Netušila jsem, že je víc způsobů úvazu. Takový malý vesmírný záhlaveček mé suverénnosti. Znáte ty fígle? Já tedy ne. Znám jen jediný způsob - ten klasický: Levou rukou chytnu šňůrku, obtočím ji pravou, prostředníčkem podsunu pod šňůrkou, vytáhnu a mám to. Že jste si to teď představovali? :-) 

Lionelkovi rodiče dali při odjezdu učitelkám dárky. Měly je dávkovat. Aby Lionelek nebyl smutný. Každé dva dny měl dostat překvapení. Jedním z nich - lampička ve tvaru fotbalového míče. Půlmetrová.

- Kam si to dáš?

- Rodiče mysleli i na převoz. Tašky, taštičky, zavazadélka...

Lionelek byl smutný jen první večer. Ono se s kamarády vše lépe a lehčeji zvládá.

Rodiče dodrželi zásadu: Žádný mobil, žádný tablet. To muselo být super luxus extra ideál. Na konci světa. V normálu.

SMS. Čekala jsem ji.

Vážení, od 9.10. Jsou Usnesením vlády zakázány návštěvy. Se svými blízkými můžete být v kontaktu prostřednictvím Skype, Whats App a telefonu. Ve všední dny po předchozím objednání u sociální pracovnice. S pozdravem Šafářová

Vymalováno. Usnesení vlády není zákon. Zrovna tka jako doporučení KHS. No, ale alibismus velí: Nařídila to vláda! Měla jsem v plánu dnes - krásný den, sice bez slunce, ale teplý a oba víkendové dny mamce dělat společnost. Lumpárna. Rozdělují rodiny, zakazují sport, zábavu, zpěv, společné obědy. Zavírají továrny, hospody, likvidují, co se dá. A hrají stále stejnou píseň: Kovid, kovid, umcajcaj, kovid, kovid... Občas změní rytmus - umřeli "S" kovidem. Zvyšuje se počet úmrtí! Jo? Umcaj umcaj... Oni je pitvají? LŽOU! Lidem hrají tyátr, ale aby jim řekli, co se děje na planetě, na to už nemají kapacitu. Bécanům stačí večer uslyšet bububu. A jsou spokojeně vystrašení spát. A v samoobsluze už obstarají povyk právě tihle vystrašenci. 

Volám paní vedoucí. Zlobím se, že mamce berou už tak nedostatkový kyslík. Špatně dýchá celý život. Hodně prodělaných zápalů plic, díry v nich, bronchoskopie, léčení v Žamberku, každoroční Mariánky neb Luhačovice. Zvěrstvo. Lidi mají jako dobytek. Kusy. Pan ředitel nakázal! A je normální?! To tam nemají zdravotní záznamy a zdravý rozum?? Pan ředitel neví, že malé děti a dementní jsou z roušek osvobozeni?!! Dementní!

- Raději se starejte, aby mamka měla u ruky hrnec horkého čaje. To nemá! Jsem si jistá. Nemá kapesník, nemá hřebínek, je jak otiperák. Včera ji přivezla s holýma nohama!

- A kdo ji měl na starosti?

- No o tom není řeč. Ta, co ji měla na starosti, měla ji dobře zajištěnou. Topíte, takže o nic nejde. A zrovna odvážela vozík návštěvě. To si to musí pan ředitel zorganizovat jinak. Pečovatelky mají svou náplň práce. U Vás se očividně porušuje zákoník práce. Takže nechejte na pokoji tu, co ji měla na starosti! Brečela by. Bylo by to vůči ní nespravedlivé. Ona by mi mamku opatřila.

Paní vedoucí je hodná, ale trošku si rýpla.

- Takže to mám říkat jen těm, co nebrečí?

Omyl. Kdo ji přivezl nedostatečně oblečenou? A v roušce!! To bych fakt někomu dala po papule. Tak, že by se mu kousavé otočil dozadu. Copak je to normální, dusit staré lidí?! Nebo astmatiky!! Mamka si celý život foukala. Věříte? Mamka potřebuje dýchat, ne ucpávat pusu a nos. Varuji vás! Jestli ji budete znovu testovat, už budu zlá. Ten, kdo ji vezl dolů, měl dbát na to, aby nepřijela jak v létě. A prosila jsem vás! Deku rozložit - aby si do ní mamka sedla. Aby si vytvořila mikroklima; navrch zabalit do další deky.

- To jo, to jsme se dohodly.

- Ale včera měla mamka deku pod sebou. Složenou. Na to kašlu. Z boku na ní foukalo. Já ji pod kaštanem sama nezdvihnu. Jak ji mám pod kaštanem ubalit? Rozbalit, to mohu, ale zabalit ne. Nezdvihnu ji. Na vozíku je to nebezpečné.

Loučíme se. V mysli mám smíšené pocity. Doufám, že bude vyplísněn člověk, který mamku přivezl neustrojenou. Uvidíme. Pak se rozzlobím.

Pečovatelky mají normálně náročnou práci. Bez diskuze. Ale v téhle nesmyslné době by měly mít placenou zkrácenou směnu, ne dvanáctku! A ještě v náhubku! Bože! Kdo je v první linii? Kdo?! Tihle dělníci moře! Dřou, myjí, přebalují, krmí. Zbývá jim čas na pohlazení? Na rozhovor? Na útěchu pro smutné? Myslím, že čas nemají. Nemají ho normálně, natož teď, když musí svážet klienty dolů. V normální době jsem přiběhla, nikoho jsme neobtěžovala. Spíš se snažila pomoci. Vysadila mamku. Myslím, že jsem šetřila čas pečovatelům. Ten mohl být využit pro jiné, potřebné. Chodily jsme se maminkou dívat do pohádky. Na hájovnu, kde bydlela Mařka Kuřetová, hajnej Kuře. Maminka vzpomínala, jak jim nakazoval, aby holčičky nechodily do lesa. Je tam hluboká středověká studna pánů z hradu.

- To byste tam spadly! A nikdo by vás nenašel!

Pro jistotu studnu zajistil těžkými fošnami... Hajný. Vysoký. Mamka vzpomínala na jejich děti, na jejich jména. Dívaly jsme se na habřinskou školu. Mamka vyprávěla o panu řídícím... A teď? Nic. Pod kaštanem. V zimě, v létě, za deště, za větru. Nezájem! Neúcta ke dvěma starým ženám. My Vás rozdrtíme. - A my zas na vás kašleme. - No, nic.

Paní vedoucí - žena na svém místě. Má toho hodně. Těžká pozice. Lidi v DD to mají moc a moc těžké. Posílám sílu, poděkování. Poklonu.

Páteček. Dvě hodinky k dobru. Sbírat ořechy? To někdo posbírá. Ne, budu loupat padaná jablka. To pro mě vždy dělala maminka. Zlatá. Když jsem studovala na vysoké, přišla jsem si k ni večer pro děti. Padla jsem unavená na gauč. Než jsem se vzbudila. Moje kozačky umyté, nakrémované, naleštěné. Mamka mi mlela zeleninu - zavářku do polévky. Na Vánoce pekla cukroví. Teď si všechno dělám sama. Teprve když člověk nemá, ztratí, zjistí.

Volám koordinační. Sociální. Neberou. Nechci otravovat paní vedoucí. Mají hlavu zamotanou. Píšu jen SMS. Za chvilku mi volá sociální. Neznám fce. Možná vedoucí koordinačních. To je jedno. Unavený tichý hlas. Ptám se, jestli bych mohla s mamkou hovořit ještě dnes. Mají hodně telefonů blízkým, kteří se chystají na návštěvu o víkendu. Prosí, jestli by mi to stačilo zítra. Zítra? Ano, pan ředitel svolil skyp i o víkendu. Hm, novinka. Asi se inspiroval u lepších kolegů, kteří na svých seslích pracují pro klienty a jejich děti. Takový malý rozdílek. OK. Domlouvám termín na zítra. Děkuji za ochotu. Teď mě napadá, že zítra pávě ve 14 máme něco smluveno. Ale pan ještěr by to použil proti mně; prý je mi milejší jet za svou zábavou, než skypovat. Ty vorle! Tablet jim na jaře v domluvenou hodinu zdechnul; po tři čtvrti hodině tehdy v dubnu jsem si vyjednala skyp na pozdější hodinu... Mám taky svůj rozvrh. Dovolila jsem si odjet na kolách s manželem k Denisce. Jak bylo smluveno. Ještěr ještěrem zůstane. Hned to použil nefunkčně ze zálohy v odpovědi na mou stížnost. Bezcharakterní. Má ve své práci rezervy. Ještě že jeho tým pracuje.

Obědvám u našeho velkého zahradního stolu. Slunečník bychom měli už sbalit. Z auta vynáším dlouhý kabát s kapucí, deky, nechávám tam beránkové bačkory. Nové. Moc si je mamka neužila. Stelu si křesílko. Na polstr deku. Balím se do ní, na kolena pléd. Je mi teploučko. Takhle si představuji zabalenou maminku. Na stole leží vykuřovadla, dřevo Palo Santo... Zapaluji velký uhlík. Hořel snad víc jak dvě hodiny... Nalévám bohemku. Beru jablíčka z koše, loupu je; inhaluji vůni. Dým se šíří zahradou. Usínám na chvilenku. Taková odpolední podzimní meditace. :-) Klid. Ptáci poskakují v okapech. Micka se přišla lísnout. Strakapopud oťukává třešeň. Poslouchám kosmickou numerologii.

https://www.youtube.com/watch?v=NK8iU9m672c

Zvonek do zahrady. Klientka si jde pro program.

- Co to tady voní?

- Vykuřovadla.

Ptám se, kde pracuje.

- Aha, tam jste otrokyně.

- Jsem. Ale jsem ráda, že mám na nájem. Práci neseženete.

- Chápu. To se chce. Právě tohle se chce.

- Máme nového ředitele. Ten s námi jedná přísně. Prý za nás najde rychle náhradu.

- Přesně tak!

- Ve smlouvě máme, že měsíčně budeme pracovat přesčasy.- 

- Máte je zaplacené?

- Nemáme. Dělám šestnáctky.

Lezou mi oči z důlků.

- Podepsala jsem, že měsíčně odpracuji šestnáct hodin navíc. Chci to mít za sebou, tak dva dny dělám šestnáctku.

- Ale to nemůžete vydržet. V Kvasinách zkoušeli před pár lety šestnáctky. Začli jim chlapi omdlévat ve směnách...

Sem směřují lidstvo. Depopulizovat. Nechat pár otroků. Ano, tak k tomu je dobrý covid. Zlikvidovat továrny, majetky lidí do rukou dravců, z lidí udělat viditelné otroky.

Vracím se k práci. Petroušek je tu.

- Kdes byla?

- V zahradě jsem si louskala pár ořechů.

Zapomenout na svět. Radovat se ze své situace. Nečíst vyděšené nebo zlé komenty o bezrouškovství. Už mě to vůbec nebaví. Vysvětlovat, dávat odkazy, WHO - obrátila už v červnu... Ale lidi bečí. Tisíciletí jsou rádi něčím děšeni. AIDS už nefunguje. Kovid atraktivní běsidlo. Někteří si vzali ze strachu o život svůj život. Někteří umřeli strachy s kovidem.

Jsem naprosto klidná a děsit se, že mě budou testovat nebudu. Nebudou. Ať si mě dají do ohrady. Nepotřebuji cestovat, nakupovat. Ještě máme finanční hotovost. Tu nám chtějí vzít. Právě pro kontrolu kdo komu slouží. Kredity jak v Číně. Sousedka ti nakoupila? Taky jí sundáme kredit. Nikam nepocestuje.

Balím. Venku se stmívá. To bylo pěkné. Nade mnou pytel jak hrom. Jen se odstěhuji dovnitř, pršíčkuje. Jemně.

Dobrou noc!