Vinobraní

Dvaadvacet. Jdu uklidit ostrůvek. Zapomněla jsem, že uvařím přesnídávku. Maňana. Přemýšlím o dni.

Ráno mě někdo hezky, ale hezky něžňounce hladí po ruce. Otevírám oči. Petroušek. Odjíždí pomoci na stavbu. Tak se to dělalo dřív. My k vy, vy k my. Ještě se hodinku vyvaluji. Dívám se na ruskou Popolušku z roku 1947. Nádherná úvodní hudba. Je to jiná verze, než známe my. První písemnou verzi Popelky sepsal francouzský spisovatel Charles Perrault. V roce 1695 vydal sbírku pohádek Příběhy a historky minulosti s ponaučením. Perraultova Popelka končí dobře a také se stala základem pro filmy. Na zítřek si schovám povídání o pohádkách. Kdo by věřil, že je několik set variant Popelek.

Umýt vlasy, rozhodnout se, jak pojedu na vinobraní do Kuksíku. Kolo, vlak, auto. Schůdná varianta vlak. Jen na nádraží musím doklusnout. To je od nás tak třináct čtrnáct minutek. V IDOSu si hledám čas. 12.21 hod. Do hlavy si ukládám 12.41 hod. Nevím, kde se stal zkrat, ale tak to bylo.

Půl jedné, Ireno, už mazej. Vycházím z domu. U závor se zastavuji. Přijíždí auto. Prosím. Zastavují. Starší manželský pár. Navštívili naši šedou rozpadající se barokní krásku. Neznají to tu. Berou mě k nádraží. Ušetřili si kousek cesty. Děkuji. Mažu k pokladně.

- Ale vlak vám pojede až za hodinu.

- Za hodinu?

- Před dvaceti minutami odjel.

Valím oči. Že by to bylo znamení? Jeď autem? To bych nemohla ochutnávat. Na kole taky ne. Volám Petrouškovi. Mám jet autem. Tak to ne. tahle rada není dobrá. Směřuji na velkou křižovatku. Zrovna nikdo nejede na vinobraní? Najednou tolik aut za sebou. To nikdo nezastaví. Poslední auto přibrzďuje. Paní jede do nějaké vesnice Zálesí, Podlesí. Mým směrem nejede, ale vezme mě na trasu. Hledám název jejího cíle ve vaze. Už jsme někde, kde budu vystupovat. Mladá paní se mnou sjíždí docela velký kus z cesty  obrátit se. Dávám jí Herbalife svačinku za ochotu. Parkuje tu auto s velkými SS znaky. Veřejná korporace škodit a buzerovat. Paní nemá technickou, raději mizí. V autě měla neskonalý binec. Sympatický. Mám taky, ale takový ne. Pořád mě doma plísní, abych si posbírala papírky ze sedadla. Vyklepala koberečky. Ona mě překonala. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-u-stanku-s-lidmi

Jsem u labského mostu ve Stanovicích. Támhle přes řeku jezdíme autem nebo na kolách do Šporkova mlýna na oběd. Přecházím přes most. Zahýbám na druhou stranu podél Labíčka směrem na Kuksíček. Nádherná cesta ve stínu stromů. Občas nějaký cyklista. Přicházím ze strany, odkud jsem ještě nikdy do malebného údolí na vinobraní  nepřišla. Řada asi padesáti lidí čeká u stánku na odbavení – sklenička, pásek, vstupenka. Ne, doběhnu si nahoru na schodiště. Beru to po dvou schodech. Jestli to vydržím, jsem dobrá.

- Dobrý den, támhle dole je fronta jak blázen. Vyběhla jsem schodiště po dvou schodech. Řekla jsem si, že jestli to dám, že jsem dobrá.

- Jste dobrá, ale my nemáme vstupenky, ani pásky. Takže jste v pr.

Řehtám se mladé drzošce. Má holka pravdu.

- Tak já vám dám skleničku.

To si nechám líbit. Děkuji. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-i-letos-teklo-vino

Vracím se zpátky po schodišti, kudy před půl hodinkou teklo víno místo vody. Hned u prvního stánku nikdo nestojí. Češi jsou stádní. Ta ohromná fronta je u druhého stánku. Jsem odbavena. Slečna volá na bécany, že klidně mohou jít i k ní. Ale to už mě na mostě pouští security chlapíci.

Dnes nejsou stánky dole na louce. Pletu si to s Hubertovou jízdou? Klušu nahoru k hrobce. Vím, kam směřuji. Lidi polehávají a posedávají na dekách u zdi, ve stínku. Božínku, to je pohodička. Tady to cáká dobrou energií. Ona jde dnes 9.9. i z vesmíru. Procházím prostorem u sýpky. Ano. Támhle podávají víno zdarma. Skvělé. Nápis: Polední pauza. Legračím. Totiž zbývají jen asi dvě tři minutky do 13:45 hod. 

- Prosím vás, nemůžete už začít?

Postává tu asi deset lidí. Jak jinak, jdu dopředu.

- Ne, nemůžeme, my tu máme odbory.

Jsou vtipní. Chvíli se bavím s nějakým pánem. Prý u nás dělal v partě na domě střechu. Pamatuje si mě. Oslovuje mě paní učitelko. Ale prý hlavně dobře vychází s Petrouškem.

- No a se mnou taky, ne?

Kýve. Za ním pán protestuje:

- Paní učitelko, vy předbíháte. Kdybyste aspoň šla za mě.

- Počkejte, hned půjdu.

Nechávám si nalít chardonay. Pán vedle mě si řeže skleničku třemi druhy, dvě bílá a jedno červené. Taky to tak někdy doma míchám. Jdu s nalitou sklenkou za pána.

- Jsem to věděl, že přijdete s vínem. Jenže to musíte mít v srdci.

- Já to mám v srdci. A ve sklence. Vidíte, že stojím za vámi.

Pán za mnou mi říká, že je rád, že mě mohl pustit. Řehtám se. Ten vpředu mu vytýká, že dnes už se gentlemanství nepěstuje. Já naopak pána za mnou chválím za jeho gentlemanství.

Den hezky začíná. Jdu se mrknout do nádvoří hospitalu. Zpívá tam Martin Chodúr. Vecpala jsem se k nějaké paní pod strom.

- Mohu se k vám vlepit?

- No, tak, no, můžete.

Sedí na travičce.

- Tak si může vaše holčička sednout ke mně na deku.

Holčička má nadmutou hubu. Přichází asi tatínek.

- Tys' mi nehlídala místo.

Odpovídám za ní. 

- Ale hlídala! Jenže neuhlídala. Můžete se k mně posadit.

- Tak to já využiju.

Přisedá. Přijeli z Městce Králové až od Poděbrad. Pán je truhlář. Posloucháme a povídáme. Jdu se mrknout do apotéky. Mám doma hebounké jemňoučké mazání z konopí. Na svaly, na bolest, na šlachy… Prohlížím si lahvičky bylinek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-apoteka

- Dobrý den! To máte oleje nebo tinktury.

Prodavačka je příjemná starší paní. Vybírám březovou tinkturu. Má u sebe napsáno na čištění jater, slinivky.

- Nevadí, že je po létu?

- Nevadí. A to máte k čemu?

- Píšete tam na játra a slinivku.

- Tak to bych doporučila ještě ostropestřec mariánský.

- No, pravda.

Paní mi radí, jak užívat. Při placení se usmívejte. Vracím se k zdroji. Pod kaštanem se každoročně seznámíme, dnes sama, s nějakými lidmi. Každý je neobvyklý. Každý má svůj příběh. Rozkládám si deku vedle mladých lidí.

- Pane, mohl byste mi prosím podržet skleničku?

Hoch ji poctivě drží obrácen paží ke mně. Někdo mu říká, proč je natočen.

- Pane, můžete tu paži dát dopředu.

- Já abyste měla kontrolu že vám neupíjím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-bezva-inteligentni-mladi

Jsou to studenti od Olomouce, od Hradce, od Pardubic, z Vysočiny. Sestudovali se a teď je pro ně těžké se sejít. Dnes se jim to povedlo. Ten, co drží, studuje moji alma mater, ale fakultu informatiky, dopravní ruch. 

- Tak aspoň něco normálního studujete. Jsou takové paobory jako mediální a komunikační studia – což mi signalizuje manipulaci…

Slečna naproti mně vystudovala taky mou alma mater.

- Já mám dějepis občanku.

- A já jsem měla češtinu občanku. Ale zas – takové ty pavědy jako sociologie, politologie – to jsou pro mě dnes už pavědy. Když slyším obory interkulturní komunikace, multikulturalismus – obrací se mi kudla v kapse. To jsou nesmysly. Umělé nic neříkající...

Ptám se, kdy plánují děti. Všichni chtějí. Minimálně dvě. Tak to jsou moji. To nejsou ta paka, co se bojí přivést dítě na svět, aby za pár let neshořelo v žáru planety. Tihle jsou normální.

- My ještě chvilku počkáme.

- Nečekejte. Dnes to nejde jako nám.

Slečna bezvadně odpovídá:

- My jsme zdraví, viď? A nám to půjde.

Ještě teď jí tleskám. Líbí se mi, že jeden z nich říká:

- Já mám jen bakaláře, to není vysoká. Studuji magisterské.

- To sem přišlo z Ameriky. Půlstudium.

Loučíme se. Dovoluji si o fotku. To bylo s nimi milé.

Jdu si pro skleničku. Vracím se na deku. Á. Někdo tu kouří vanilku. Já to tak ráda čichám.

- To jste vy?

- Mám odejít?

- Právě že naopak. Vyfukujte kouř směrem ke mně. Prosím vás, vy máte mít povoleno kouřit v hospodě. Já jsem nekuřák, ale odjakživa se v hospodě kouřilo. Na oběd hodina pauza. Když šel člověk do hospody, musel vědět, že bude mít nasáklé oblečení kouřem. Ať si kuřák svou cigaretu vychutná v klidu. Ne někde v mraze na dešti. :-) 

Pán je tu s krásnou ženou a vedle nich na dece sedí teta a strýc. On pracuje v – jak to říkal? Jaderná fyzika. V elektrárně. Ale s tou příšerou Drábovou nemá nic společného. Jj, přejdeme na Westinghaus... 

Jdu omrknout stánky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-moje-kolegyne-z-herbalife-a-taky-ucitelka

- Ahoj Irenko!

Ježišmadla. Kdo to je? Sundává brýle!

- Báro! Co ty tady? Ty jsi někde z hor. Ze samoty.

- Ty to nevíš, ale když jsem tě u Herbalife slyšela, že jsi ředitelka se složenou fcí, řekla jsem si: Když to dokázala támhle ta paní, tak já taky.

- Počkej, to si natočím.

Dojemné.

- To točíš tuhle keramiku sama?

- Točím i zdobím.

- Ty jsi kouzelná. Počkej, dám si fotky na FB

Stánků je tu mraky, mraky. Mám tu svého mýdlaře s paní. Kupuji indické tyčinky. A támhle má slečna taky ruční mýdla…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-inhalacni-tycinka-s-esencialnimi-oleji

A kupuji u ní esenciální olej. Vybírám inhalační tyčinku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-jaderny-fyzik-s-vanilkovym-virzinkem

Vracím se pod kaštan. Synovec s ženou z Plzně a jejich teta a strýc odcházejí na vlak. Loučíme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-leham-pod-kastan-na-deku

Hraju si. Dopíjím. Hledám si taky vláček. Za půl hodinky. Balím deku. Jdu. Bezvadné. Jdu okolo zahradní zdi. Stánek. Co tam mají?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-na-vlak-a-domu

- Co se tady děje?

- Tady se prodávají jízdenky.

- Jo? Já si koupím ve vlaku.

- To budete mít dražší.

Vím, že nebudu. Protože nepřijde průvodčí. Ale kupuji si u pána tu svou stařeckou. Jedenáct korun.

- To je hnus to stáří.

- Tak řekněte seniorskou.

- To je totéž dědek a bába.

- Ale vy nevypadáte na seniorku.

- Jo? Tak to s radostí zaplatím.

Na nástupišti hodně lidí. Prý tu dnes stavěly i rychlíky kvůli vinobraní. Skvělé!

Ve vlaku narváno. Sedám si. Tlachám s pánem naproti mně přes stoleček. Vystupovat. Dav mě vleče doleva. Ty vorle! Málem jsem vyběhla na třetí nástupiště. Ireno, bud´ ve střehu. Lidi  z vinobraní poznáš. Nesou si krásnou skleničku s vyleptaným vzorem hospitalu. I před nádražím jdou dva. předcházím je.

- Jsem si vás vyfotila. Poznávací znamení! Sklenička. Budete na FB. Zezadu.

Smějou se.

Dnes jsem nakráčela víc jak těch svých plánovaných 6100 kroků.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-doma

Žofinka mě vítá. Pouštím ji do zahrady. Mourek přichází. Oba mají hlad. Sytím je. Zadělávám na bagetky. Až se vrátí Petroušek, mám mu co nabídnout.

Zalít Češu rajčátka. 

Ohlédnutí za dnem bylo dlouhé, ale pro mě důležité. Dokázala jsem se dostat tam, kam mi ujel vlak. Zvládla jsem i odjezd vlakem domů. Pobavila jsem se. Vyhřála ve slunečném dni. Děkuji za všechny dary a požitky Vesmíru.

Dobrou noc!

A ještě douška:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-09-kafka

Johan Peter Hasenclever

Správce · 2 d · PŘÍBĚH Z BERLÍNA

Ve 40 letech se Franz Kafka, který mimochodem nebyl nikdy ženatý a neměl děti, procházel po parku v Berlíně, když tu potkal malou plačící dívku, která ztratila svou oblíbenou panenku. Společně tedy neúspěšně hledali panenku, ale pomalu se blížil večer.Kafka proto holčičce řekl, ať jde domů, a přijde druhý den ráno, že budou společně ještě panenku hledat.Druhý den se kolem dívali, ale nenašli ji , když tu Kafka nečekaně předal dívce dopis údajně "napsaný" panenkou který zněl:"Prosím, neplač. vydala jsem se na cestu do světa. Budu ti pravidelně psát o svých dobrodružstvích. "Takto příběh začal a pokračoval až do konce Kafkova života.Kafka během schůzek s dívkou četl dopisy panenky, popisující dobrodružství panenky, které dívce připadaly okouzlující.Nakonec Kafka dal dívce panenku, která se jakoby znovu ,,vrátila" zpátky do Berlína (Tuto panenku předem zakoupil )."Vůbec nevypadá jako moje panenka," řekla dívka.Kafka jí předal další dopis, ve kterém panenka napsala:"Moje cesty mě hodně změnily. " Holčička tedy objala novou panenku a šťastně ji přinesla domů.O rok později Kafka zemřel.O mnoho let později našla dospělá dívka uvnitř panenky dopis. V krátkém dopise, podepsaném Kafkou, bylo napsáno:"Všechno, co miluješ, bude pravděpodobně jednou navždy ztraceno, ale nakonec se láska k Tobě vrátí vždy jiným způsobem. "--Podle knihy španělského spisovatele Jordi Siera i Fabra