Vinobraní

Vinobraní v Kuksu. Tradiční zábava řádku let. Petroušek slouží v energetice. Jedu sama. Mám budík. Zaspala jsem. Chtěla jsem si ještě počíst pár veršíků v peřinách. Ješiši! Vstávat! Jedním okem pozoruji dveře, jestli se nehlásí kočky na snídani. Nehlásí. Když snídám pomalu před obědem, ohřívám si do termosky včerejší mňamku. Špecle s krůtími prsy, bazalkou, rajčaty… Batůžek naplněn. Rychlík jede za osm minut. To nestihnu. Volám o pomoc.

- V kolik ti to jede?

- 11.43

- To je za tři minuty!

- No právě!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-12-trada-na-vlak-do-kuksu

Vbíhám do zrekonstruované krásné haly našeho stařičkého pevnostního nádraží.

- Důchodcovský Kuks.

Očekávám dvojnásobnou cifru, jako cestou do Aquacentra.

- Dvanáct korun.

To je zadarmo. Tlampač hlásí, že rychlík na Liberec odjede z druhého nástupiště. Letím do podchodu. Ty podchody! Naše nádražíčko bylo klasické. Chodilo se k vlaku přes koleje. Nikdy se nikomu nic nestalo. Dobře. Vybíhám na pražský vlak.  Třetí nástupiště. Ješiši, spusť se zpátky do díry. Vybíhám na druhé nástupiště. Lidí jak o pouti. Chci nastoupit. Pět kol mi brání. Tři kola vystupují. Nějací národní hosté se derou. Rukou jim zamezuji.

- Moment!

- Moment?

Nauč se česky si myslím. Hlavně civilizovaným móresům. Rychlík na Liberec v Kuksu nestaví. Dnes ano. Při vystupování zase čekáme, jestli kola vystoupí… Povedlo se.

Jdu po známé cestě. Tady stálo v srpnu červené šapitó při Theatrum Kuks. Támhle zahradní restaurace. Vstupné poněkud vystoupalo. Letos všem tři stovky. OK. Děti do patnácti zdarma. Hm! Sklenička s vypískovaným motivem Vinobraní v Kuksu jako každý rok v ceně. Bacha, deset reflexních vest u vstupu do zahrady Hospitalu. Zacvičíme si maličko v právu.

https://www.youtube.com/watch?v=ZyuFDhyJgSM

ROK 1815 ZMĚNIL VŠECHNO? Vídeňský kongres, Tartárie a zrod systému z polského kanálu Tartarianin /překlad Ploché zprávy/

Pod vlivem tohohle dokumentíku si zazlobím.

- Nechci zelenou. Jsem v růžovém.

- To musíte.

Tlustý hromotluk se ke mně hrozivě naklání se zeleným proužkem. 

- Musím? A kde to je napsáno ve sbírce zákonů?

Čumí. Neví.

- To musíte!

Ještě by mohl dodat, že si to KAŽDÝ na ruku nechá připnout.

- Nemusím. To jako když mi nařídíte, že se támhle na té cestičce MUSÍM vykakat, tak MUSÍM poslechnout?

- Dejte mi to na batůžek.

- To nejde.

Pozor, ústupek:

- Tak na nohu.

To je blb. Mám štíhlé nohy, ale na kotník se to fakt nemůže vejít. Ochotně souhlasím.

- Nu prosím! Předveďte mi to.

Jeden z těch moudřejších pozorovatelů cvrkotu na něj houknul, aby mi to dal na batůžek.

Nu. Svatopluk Čech a jeho Písně otroka. Dokonalé verše do dnešní doby. Sice napsáno jako alegorický protest proti tehdejší rakousko-uherské politice a útlaku českého národa. A co se děje dnes? Měla působit jako povzbuzení utlačovaným, jako výzva k boji.

Volnými jsme lidmi byli,
patřila nám tato zem,
pro sebe jsme ryli, sili,
lán svůj střehli proti všem,
vítězné jsme vedli války
za svůj krb a za svou čest –

Jsme otroci. Jsme cizí zvůle loutky,
v nás bez trestu smí bušit každá pěst,
co máme, hříčkou ledačí je choutky
a v pospas každému je naše čest.
Jsme zástup skotu v jařmu bičem štvaný
pro cizí prospěch z jitra do noci -

Tohle vystihuje perfektně situaci. Rab dostal do ruky důtky. Fci! Tak si ji hezky vychutná.

Hle, tu rab, jejž za hlídače
otrokář dal nám, -
kterak zapírá nás rázem
prodejný ten chám!
Cit svůj, rozum, duši třeba
prodává mu za kus chleba,
číhá na kyn jeho brvy,
by zdvih na nás důtky prvý,
stokrát hůře
proti vlastním bratrům zuře
nežli nepřítel náš sám.

Proklouzla jsem do bylinkové zahrady. Dnes se plní lidmi. Jindy prázdná oáza klidu. Blížím se na nádvoří. Za hodinku poteče tradičně po kaskádovém schodišti na protějším břehu Labe víno jako za dob hraběte Šporka. Lidé si čepují do svých skleniček pod dohledem kamenných tritonů. Schodiště vedlo od zámku dolů k Labi. Kuks leží na obou březích. Vinobraní se odehrává v Hospitalu. Lidé sem přijíždějí s dekami. Obsadí trávníky všude, kde se dá. Příjemná atmosféra dobře naladěných milých lidí. Miluji to. Mé kroky vedou pod kaštan, taky tradičně. Jdu si načepovat vínko. Vedle leží slečny. Prosím, jestli by mi mrkly na deku. Samozřejmě že mrkly. Ochotně a rády.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-12-u-stanku

Jdu obhlídnout stánky. Že jich tu letos je! Nebo se mi to zdá? Okolo cesty i na trávníku, tam, kde parkuji při koncertech, Theatrum nebo divadelních představeních. Prodejci milí. Sluníčko doplňuje lahodnost v srdci.

Japonské náramky, dva jsem si skoupila v Trutnově asi před dvěma třemi lety asi za dvě stovky jeden, letos se už prodávají klidně i za necelé tři stovky. Ty dva, které mám, jsem doplnila o další z Temu. Pět za čtyřicet. Dobrý nepoměr, že? Prý se ty jemné ploché dílky těžko navlékají. Tak v Číně na to mají asi automat.

Zdravím se s bývalým školníkem tesařem. Už neškolničí, tu práci vzal jen proto, aby byl nablízku svému synovi. Výrobce mýdel a šamponů z Červeného Kostelce. Poznali jsme se tady v Kuksu v době před kovidem? Dávno. Kupuji si u nich mýdélko.

Paní z chráněné dílny. Prodává ruční mýdla. Kupuji dvě. Za stánek chtějí symbolické tři stovky.

- Tak máte skoro na nájem.

- Jste laskavá, děkuji.

Hele, tady je ten milý Slováček s svými slovenskými specialitkami. Poznali jsme se.

- Kde jsme se viděli?

- V pevnosti Josefov.

- Ano.

- Koupím si u vás bryndzu.

- Nejlepší volba.

Chvilenku si dozvukujeme. Říká mi, co má z Humenného a co kupuje z dalších slovenských měst. Ukončuji hovor:

- A jsme stále Československo…

Horlivě přitaká. Blejskneme po sobě spikleneckým úsměvem.

Máme tak moc šikovné řemeslníky, výtvarníky, keramičky, hrnčíře… Šikovné ruce. Jen bohužel se nám tady žije tak draze, že musí mít nasazené ceny. Nádherné aranže věnců. Překrásné. Jeden za devět set padesát korun. Keramické kytičky - někdo mi vysvětloval, že ji vezmou asi sedmkrát do ruky než je hotová. No to pak stojí těch sto padesát. Ale na Temu jsou za pár korun. Pokřivená doba.

https://www.youtube.com/watch?v=CBbdodzTTKc

Hezky o ní hovoří Klára Samková. Kouzelný otevřený rozhovor o tom, jak nás podvedli. Nežijeme v právním státě, ale žijeme v právní mytologii. Nejnebezpečnější mýtus je existence svobody slova. EU nám toho moc nepřinesla. Lidi si myslí, že EU nám přinesla svobodu cestování. To ale není pravda. To je na základě Schengenské dohody. To nemá s EU nic společného. Za socialismu jsme měli dojem, že existuje alternativa, do které v nejhorším případě lze utéct. Dnes nemáme kam utéct.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-12-piknik

Vracím se k dece.

- Asi patří k vám, dala si sem košík.

- Děkuji, děkuji. Ano, patří.

Linďous se tu zjevila. Byla si vyhlídnout keramiku do zahrady. Je hezké, že se vždycky sejdeme pod kaštanem na trávě, aniž bychom se domlouvaly.

Vytahuji svou termosku s obědem. Ona si přivezla upečené špaldové rohlíky. Své okurky, papriku, rajčátka. Prkýnko a nůž. Mlsáme, debužírujeme, já popíjím vínko, smějeme se, povídáme, užíváme. Jdeme se znovu podívat ke stánkům. U jedné paní jsme na Nábřeží řemeslníků v HK koupily andělky na zahradu. Linda od ní má pítečko, pod které se dá svíce. Ta má přes dírky svítit. Dnes si tam vyhlédla další větší Andělku. Hovoříme o lysohlávkách. Výtvarnice mi potvrzuje jejich účinek, jak mi ho líčil jeden mladík. Lysohlávka podporuje smích, dobrou náladu. LSD. Byla prý mladá, když to zkoušela. Houbičky má na andělkách i vymodelované na prodej.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-12-kuksem-jsme-nasli-druhou-travu-zradnou

Směřujeme na nádvoří. Míjíme nekonečné ostrůvky lidí na dekách. Velmi příjemný pohled. To mám ráda.

Na nádvoří začíná koncert. Zpěvák se omlouvá.

- Děkujeme, že jste na nás počkali.

- Lindo, podle bendžisty to je Druhá tráva.

- Mamko, na dálnici zúžili dva pruhy do jednoho.

- Hřibova prodloužená ruka. Takhle to dělá v Pze.

- No, a nebyla tam ulička pro záchranáře.

- No jo, nebylo místo.

- A tak se to protáhlo na tři hodiny…

- Jo takhle. Takže oni přijeli pozdě kvůli té nehodě.

Hrají hezky. Ale Robert Křesťan mě zklamal s Xaverem.

Jdu na deku. Linda se na ní už povaluje. Křesťan ji nezajímá. Lidem se určitě koncert líbí. Hrají opravdu hezky. Ale když Xaverovi vrátili jeho dar tři tisíce, už pro mě neexistují.

Co umělců se tu za léta vystřídalo. Věra Špinarová, Ilona Csáková, Eva Pilarová. S tou jsem si tu zazpívala na jevišti. Vyzvala, kdo si chce zazpívat. Linda zrovna odběhla pro něco na raut. Měla jsem hlídat kabelky.

- Mami, jen si odskočím, ty jsi na podiu a kabelky bez dozoru. 

S Evou jsme si daly Vínečko bílé.

Jdu si načepovat víno.Vyvalujeme se v náručí koruny jírovce maďal. To je labůžo.

- Zašlo sluníčko, hned se ochladilo viď?

- Černá se to. Bude pršet.

- Zavolám Petrouškovi. Jé, mám tu dva zmeškané hovory. Tobě nemusím volat, viď?

Smějeme se.

- Mami, já tě odvezu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-12-prsi-domu-doma

Začíná pršet. Krásné pročištění vzduchu. Linda mi přivezla plato naložených jablek, přesnídávky. To všechno udělala pro mě. Tolik práce. Děkuji. 

- Mami, prosím tě, stavíš se u nás, až budu v Amsterodamu? Posbírat jablka.

- Stavím. Vezmu si od Milky mlíko.

- Ale zavolej jí raději o dva dny dřív, ať ho má.

Večer. Chvilku odpočívám u Petrouška. A pak? Jdu pomaloučku nastěhovávat potraviny do spíže. Objevila jsem zdroj molů. Ovesné vločky.

- Petroušku, už vím, kde se tady berou. Zítra to podpálíme. Nebo ptákům?

- Jestli by to zobali.

Svačinku má připravenou. Termosku s čajem taky. A já už napíšu jen dvě slova.

Dobrou noc!