Vkrádá se podzim

Půl jedné. Klimbla jsem. Tak jak to bylo u mě dnes?

Páteček. Nejoblíbenější den. Ještě to nezačalo, ale už k tomu směřujeme. Víkend. Tamara mi volala, jestli nemohu na kosmetiku a masáž už ve dvanáct. Mohu. Upozorňovač mě upozorňuje už v jedenáct. Mám zadělat na nudle? Mám vyválet placku? Nemám. Přeju si jet na oběd o víkendu do hospody. Nepotřebuji tedy dnes ještě nudle. Mám žehlit. Začnu? Ne. Nechce se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-02_Mourka_stale_hlidam%2C_aby_se_nedoziral_na_Zrzcine/

Vyběhnu dnes nahoru do pevnosti pěšky. Dopoledne krátké. Trvá mi jen dvě hodinky. :-) Okukuji obývák a kuchyň. Až se trošku zmátořím, skočím na ten prostor. Vybílím. V polovině června jsem vymalovala místnost s elektrárnou. Od té doby jedu systematicky domem. Místnost po místnosti. Ani jsem nečekala, že dům vyčistím najednou v jednom roce. Už to bude dvanáct nebo třináct let, co jsem v listopadu penetrovala štuky v celém domě. V srpnu nahozené štuky by v prosinci požíraly bílou. Poradili mi - penetraci. OK. Zmrzačila jsem si tu plotýnku. Maminka sem za mnou přijela. Ztratila tašku s nerezovým kastrůlkem. Ach, znepokojovala mě. Byla jsem ráda, že se dočkala ještě s myslí jakž takž splnění svého celoživotního snu - aby tu někdo z potomků postavil dům. V ten večer mi pak volala, že má kastrůlek přece v lednici. Ona si pro oběd jezdívala dopoledne. Ale za mnou jela, až když jsem skončila ve škole. To ji pomátlo. Vyjela znovu, přitom měla kastrůlek dávno doma. Maminko, mám ten asi už zimní listopadový nebo prosincový den v paměti. Spěchala jsem, než zapadne sluníčko. Ve světle žárovek se špatně natírá. Už jsi cítila, že se ti něco děje v hlavě. Přijelas za mnou posílit se. Jenže já penetrovala celý dům jak zběsilá. Potřebovala jsem malovat. Sluníčko se schylovalo. A to jsme tu v zahradě vedle neměli tu kůču, co nám bere světlo. A co nám chce vzít i vodu svým vrtem. Jen to bude muset městský úřad znovu přehodnotit.  Je mi záhadou, že to povolili. :-) Nějaké čáry máry.... Jo, vzít slunce, vzít vodu. Nenažranost. Kdo povolil narvat sem takovou hmotu?  Takový vagon do zahradní prdelky vedlejšího domu. Pomsta majitelky ze záhrobí? Ale ne. Její holky nenasytné po penězích. Rozdělily činžáček po šikovném dědečkovi z třicátých let na dům a rekreační zahradu. Tedy - stavební.  Zčubily to obojí.  Dům i zahradu. Obyvatelé domu nemají prostor na rekreaci v zeleni. A dům sousedů je jak žába na prameni. Naprděný na náš plot. Tak ať si to tu s námi hezky užijí. Budou nám čumět do talíře, okukovat naše nahá těla v bazénu, z terasy poslouchat, co si povídáme. A já se neubráním tomu, abych u věšení prádla neslyšela jejich rozhovory. Brr! Trapné. Zbavila jsem se zvuků paneláku. A mám je tu zase. Vrtání, bzučení, rušení. Stíny z jejich lešení u mě v koupelně. Hrůza. Tak mami, to jsi zaplať bůh už nezažila. Takhle sis to nepředstavovala. Ani já ne. Prohrabuji si vlasy. Hledám růžky. Jo. Ubezpečuji se, že je mám začesané. Jsem hodná. Jsem tolerantní. Ale nejsem blbá. To vše jen do hranice mého soukromí. Naše fotovoltaika stíněna obrem od sousedů. Ale památkáři rozhodli - prý se sem jejich dům hodí. Viděla  jsem tu nějakou grilovačku... Ty tváře by se neměly na soukromé akcičce ukazovat. Tak hodí. Asi tak jako pěst na oko. Náš nízký elegantní bungalov proti ohromné stodolózní patrové neforemné hrůze. Ještě nikdo -   podotýkám NIKDO - z našich hostů, přátel, kolemjdoucích a náhodných hodnotitelů z FB neřekl:

- Jé, to máte v sousedství krásný dům! A jak se sem hodí. Je tak vzdálený! A on po vás majitel střílel - v lednu to budou dva roky - petardami? A dostal pokutu za to, že to bylo v nouzovém stavu? Tak to máte opravdu skvělé sousedy. A tykal vašemu manželovi? A vyhrožoval, že těch petard má doma ještě  deset kilo? A že bude každý den v devět chodit děsit vás, staříci? Cože? A mladá s tchánem kandidují do zastupitelstva? No potěš! Tak to se s tou studnou můžete odvolávat, oni si to tam zafírují.

Tak tohle ještě nikdy nikdo NEŘEKL! :-) To je jen takový přelud... 

Klušu do pevnosti. Rázuji rychlým tempem. Pod borovicemi za korunkovými hradbami ještě vytlačené nenápadné zbytky po stanech z Brutalu. Chjo, to bylo krásné. To jsem si to letos užila! Vezmu-li rok - sklon k hodnocení, neb pro mě celý život rok začíná 1.9. - tak v tom roce jsem navštívila tradiční řemeslné jarmarky, výstavy, trhy, hory. Jen Babiččino údolí a Kuks - kolikrát od jara! Teda nepochopila jsem polepené údolí takovými modrožlutými pásky. To nevím, co to znamenalo. Ale ovčácké slavnosti - unikát. Kuks trhy. Theatrum Kuks - festiválek. Glorchestra taky v Kuksu. Jak jsem byla okouzlena koncertem na Smetanově Litomyšli! Kulisy překrásného zámku v  zapadajícím letním slunci. Erwin Schrott! Božský zpěv. Prudké hlediště v tlačené do nádvoří. Před sebou filharmonii, kde hrálo hodně žen. No, taky raut - ten mě vždycky okouzlí. S duchovnem to nemá nic. Ačkoli - sám sólista se se mnou vyfotil nad plnými talíři. Překvapil mě. Vzal si můj telefon a cvaknul pár fotek. Čím slavnější, tím skromnější... Přenesu se - naše túry v oblacích nad Pecí z jediného interhotelu v Peci - hotelu Hradec s Lindou. Krásný pokoj, snídaně na terase s výhledem na kapličku a haupt street zakončenou hospodou na Peci. K snídani neomezené množství prosecco. Taky naše túry do oblak ve Špindlu s Petrouškem v hotelu Harmony. Nesmím zapomenout na své setkání s mládím v květnu nebo červnu. Rozhovor s dávným přítelem z prvního manželství. Pak buch. Jeho náhlý odchod. Dlouho jsem ho měla v hlavě. Takový rebel. Jak mi vyprávěl o našich nočních cestách z Mrtvýho báru s mým prvním mužem Ivulkou. Tak už se kluci veselí v nebi! Pořád vidím jeho fotky v obřadní síni krematoria. Ano, bylo to on. Ve svém fáru s kšiltovkou otočenou kšiltem dozadu. Se zrcadlovkami a vyčuhujícími bílými pejzkami. Fotka s jeho ženou od moře. Ta ho stála život. Jeho loňská nevolnost v moři... Bodanec se ozval už loni. No. Letos si vybral daň. Kdo bude trestán? Která ruka mu to vtlačila. 

Jdou mi myšlenky na krásné jaro a léto. Tlapkám nahoru k pevnosti. Vidím tam na trávě v kopci v blednoucích vzpomínkách řetízek aut - Francie, Slovinsko, Holandsko, Maďarsko, Německo... Kde jsou? Zas za rok. 

Naše pevnost dostala asi hezkou finanční injekci. Severovýchodní část opravena. Ano, to bylo na oživlém městě. Valila jsem oči nad tou krásou. A z druhé strany hodně opravených šancí v části brutalové. 

Uléhám na lůžko. Kosmetička mi masíruje obličej. Co bodů na něm zmáčkne a povolí. Propadám se do hlubin šedesátých let. Vidím malou holčičku zavěšenou za ručičku do maminčiny velké dlaně. To je moje mamka a já. Jdeme spolu do města. Hopsám po chodníku vedle ní. Povídáme si. Cítím její ruku. Děti se vodily za ruku. Vždycky za ruku. Tak jsem vodila i své děti. To ještě stál ten dům, který pak vybuchl. Byla v něm obuv. Dlouhá léta jeho zřícenina prznila ulici. Maminka i já v zimním oblečení. Výlohy svítí. Nejprve musel proběhnout třináctý měsíc - Měsíc čs. - sovětského přátelství. Pak hned nastoupilo kousíček adventu. Ve výloze obuvi stříbrné jemné krásné řetězy a na nich velké koule. Ó! Touž bude chodit Ježíšek. Tady mi maminka zkoušela mé první kozačky. Prodavačka s rodinou emigrovala do Kanady. Winnipeg. Asi před čtyřmi lety mi její bratr Luboš ukazoval jejich fotky.... Lenka a Robert....) Vedle v drogerii výloha s živými květy a mýdly. Také vánoční dekorace. Srdce mi plesalo. Tichoučce jsem se radovala a těšila na Vánoce. Tak málo stačilo k vykouzlení nádherné vánoční idyly. 

Vidím se s mamkou v jiný den. Svítí slunce. Snažím se prohlédnout konkrétnosti. Nikde žádná auta. Jen my dvě na chodníčku tam u jejího útvaru. Nějaká symbolika? Vánoce. U maminčina působiště. Kráčíme do kostela. Den před tím jsem dostala od Ježíška mezi dárky deštník. Zrovna chumelí mokrý sníh. Vzala jsem si ho s sebou. Spokojeně s maminkou. To už jsem v šesté třídě. Ten deštník... Za mnou seděli dva bezva kluci. Měli jsme všechny hodné klučičí spolužáky. Ten jeden - Béďa Syrovátka - mě zezadu rušil. Vedle seděl Láďa Jaroš. Stále otravovali. Otočila jsem se a majzla jednoho z nich po hlavě deštníkem. U rukojeti se odlomila kratičká zahnutá část. :-) Kluci se řehtali. I já. Blbli jsme. Ale můj deštníček přišel k úhoně. Béďa - hodný člověk - dnes peče chleba ve své obrovské pekárně.  

- Mami! Já jsem ti zapomněla dát včera pod stromeček dárek.

Maminka se jen chápavě usmála. Dlouho před Vánocemi vždycky mé plepuškování. Maminka mi říkala plepuška. Všechno jsem vykecala.  Moc originální jsem nebyla. 

- Mami, mám pro tebe dárek. Chceš vědět, co jsem ti koupila?

- Ne. Nechci.

- Mami, je to na tři písmena. Řeknu ti začáteční a poslední. Mamko - L a K. A mezi tím je a.

Já pak ten lak zapomněla darovat. Druhý den cestou do kostela jsem si vzpomněla. Maminka ani nenaznačila zklamání. Zapomněla jsem na ni. 

Usínám. Tamara mě budí omýváním dekoltu a obličeje. Platím. Objednávám se. Zítra odjíždí k moři.  Do její milované Itálie. Ta mě vůbec neláká. Ani trochu. 

Petrouškovi není od našeho stěhování lednice dobře. Tři dny ho bol hlava. Divné. 

- Peťuš, je třeba, aby sis lehnul. Abys odpočíval. 

- To neumím. 

- Tak se to nauč. Pak jsi nevrlý dědek. 

- Dědeček. 

- Ne, protivný neruda. 

Ukládá se. Přikrývám ho dekou. Ne, není mu dáno. Pořád někdo volá. 

- Peťuš, dej si telefon na letadlo. 

- Už nebudou volat. 

Ale už neusne.  

- Zítra nevař. Stavíme se na oběd ve mlýně.

No vida, jak umím zhmotňovat. Ještě mám v mysli zopáknout ten obídek na terase Tropicalu. Uvidíme, kde zítra přistaneme. 

Léto končí. Před týdnem v pátek jak v prádelně. A pak už příprava na podzim. Já měla dnes na kosmetice vzpomínky na advent a Vánoce v dětství.

Dobrou noc!