Vlastivědná vycházka

Neděle. Petroušek slouží lidem. Dopoledne se věnuji vaření. Nová kuchyň mě vábí. Opakuji si, kde co mám. Už si to docela pamatuji. Výška linky přizpůsobená mé postavě. Raduji se. Protože odpoledne budu věrna svému mottu: Nechci umřít blbá.

Čeká mě ještě nastěhovat špajz. Až večer beru polici za policí. Teď ne. Nejdřív uvařit pro pána tvorstva. Dnes z odřezků hovězího našich koček výborná nudlová polévka. Brambory z naší úrody neúrody. Kompot ze švestek a jablíček. Děkujeme za hojnost.

Sama sobě mixuji červené zelí s jedlou sodou a citronem. Prý čistidlo. Uvidíme.

Zelný salát s jablíčkem, bazalkou, petrželkou, rozmarýnkem. Povedl se.

Mám čas. Klid. Poledne. Volá světlo mého žití. Vše v pořádku. Svěřuje mi jednu zprávu, která mě hodně překvapila.

- Petroušku, budeš to tady mít nachystáno.

Popisuji mu vše, aby neřekl:

- Já jsem neměl brýle.

Na talířek mu kladu salát z červeného zelí, pár koleček okurky, rajčátka. Píšu si fixem na cedulku velkými písmeny POLÉVKA. BRAMBORY. MASO NA PÁNEV. Misku s kompotem mu chystám k talíři. Hotovo. Mohu odjet.

Venku to nevypadá hezky. Možná bude pršet. Beru si deštník, bundičku. Parkuji nahoře v Okružnín u bastionu I.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-13-vlastivedna-vychazka

Průvodci čekají. Milí, sympatičtí, oblečení jako lidé z doby založení pevnosti Josefov. Skupinka čtrnácti lidí. Jdu si koupit vstupenku. Slečna o mně ví. Prý tam snad mám dvě místa. Ne, dcera nepřijede. Průvodci hezká žena v kloboučku a muž v černém obleku táhnou vozík s proprietami. Tabulka, houba, obrázky… Naše vycházka vede nad Dolíkem k padacímu mostu. Ten je vykopán díky mému celoživotnímu příteli Pavlu Češokovi. Od devatenácti let se známe. Jeho žena Zlatka mě opustila. Pavel se po emigraci v hospodě vsadil, že tam padací most je. Když bořili šance a zasypávali příkopy, nepárali se s tím. Kluci začali kopat. Narazili na prvky mostu. Národní památkový ústav – jak jinak – byl proti odkrytí. Ale bylo už tolik vykopáno, že je padací most na světle božím. My tu sáňkovali a netušili po čem. A teď k studni. Tam si opakuji jak se jmenovaly sady, které v mém dětství nesly název Sady míru, ale maminka je jmenovala Masarykovy sady. O důstojnických sadech se dozvídáme u neoficiálního kronikáře Antonína Hofmeistera. Z jeho zápisků pak čerpali oficiální kronikáři. Na místě dnešních sadů stávaly chalupy původních obyvatel vesnice Ples a panský ovčín. 1822 tu zřídili sady. První název Mayerovy sady 1825-1850.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton_Mayer_von_Heldensfeld

Mayer z Heldensfeldu, důstojník zdejší posádky, se postaral v roce 1825 o zpřístupnění sadů veřejnosti. Josefov byl provinční město. Důstojníci v pevnosti byli z velkých měst, Vídeň, Budapešť, Praha. Chtěli si tu navodit prostředí, na jaké byli zvyklí. Mayer sháněl peníze a vzácné dřeviny. Officiers Anlage 1880-1869. Důstojnické sady. 1866 se park a promenády musely vykácet, aby případně nepřítel neodvezl dřevo. Všechno dřevo bylo odvezeno do pevnosti. V letech 1869 – 1918 se Officiers Anlage jmenovaly Staré sady, protože mezitím vyrostl nový park na břehu Metuje. Od roku 1918 se sady jmenovaly po Masarykovi. V roce 1941 Němci sadům dali název Hindenburg Anlagen. Název se v roce 1945 změnil na Masarykovy. V roce 1952 je pojmenovaly Sady míru, v roce 1989 se vrátil do názvu Masaryk. Jenže Český zeměměřický úřad včetně TSM sady stále vedou pod jménem Sady míru. Proč? Protože v Jaři mají taky Masarykovy sady. Tak aby se to nepletlo.

Vycházka pokračuje přes popraviště a příběh Ignáce Pábila. Emigroval sem z Pruska. Stal se dodavatelem dřeva pro pevnost. Měl velký dům v Picích. Obviněn, že poskytl plány pevnosti Prusům. Byly to dva náčrtky podobné na pevnost. Možná mu někdo záviděl… V Berlíně v archivu byly nalezeny náčrtky s jménem Pábil.  Každopádně ho odsoudili, pověsili v místech secesní vázy tady v parku. Odsud vedla cesta k domkům řemeslníků. Tři měsíce měli Pábilovu mrtvolu cestou do práce na očích, aby náhodou někoho nenapadlo přivydělávat si špiónstvím. V tom roce se zjistilo, že se nedodržují technologické postupy, že se odsud prodávají a vyvážejí cihly do Pruska. Dodávky převzal erár. A kradlo se dál. Ale ve státním.  Na stavbě prý pracovali nekvalifikovaní dělníci. Co mohl umět řezník!

Pokračovali jsme dál okolo obelisku a příběhu na podobence, smírčího kříže, přes Masarykovu bustu k místu posledního odpočinku Katušky. Její příběh sepsal do útlého sešitku zdejší rodák Zdeněk Němeček. Když jsem byla malá, pomník s prostým nápisem Katchens Ruhe 1827 stál v tichu šíříkových keřů. Dnes? Dnes tu stojí rodinné domky a děti si tu postavily branky, hrají fotbal, ječí u pietního místa, kam Katušku v noci pohřbili důstojníci nedaleko kulečníku, tanečního parketu a dalších lákadel. Katuška se totiž domluvila s krásným Italem Famagolim, že když mu ji nechtějí dát, otráví se arsenikem. Její švagr měl drogistické zboží právě v domě, kde sídlí desetiletí lékárna. Do pevnosti přijel generál, Famagoli mu musel být k ruce. Přiběhl pozdě. Katuška byla mrtvá. Vytratil se z pevnosti. Možná nechtěl splnit slib. Kdo ví?

Pak už jsme směřovali na hřbitov. Ach, to jsem si to užila. Chodím zapalovat svíčku tetě Šimkové a pro slepotu jsem nevěděla, že míjím Duškův pomník. To je ten, jak čtu jeho dějiny c. k. města… Vedle překrásný secesní bohatě zdobený pomník Rumpelmayera. Ten jako první postavil v pevnosti civilní dům. Byly to dva domy, ale ten Rumpelmayerův byl dokončen dřív. Protože jeho žena umřela dřív, má svůj nápis z druhé strany pomníku. Ještě na skok k pomníkům našich průvodců a lidí okolo pevnosti, k pomníku Oldřicha Máchy, Josefínce Kostelecké… Všechny příběhy často točím, opakuji. Mácha sousedí s naší hrobkou. Zapálila jsem rodičům světýlko. Uháněli jsme hřbitovem k poslednímu – k márnici a příběhu s ruskými zajatci. Prosím:

- Řekněte ještě úplně nejposlednější…

Věděli. Ano. Martin Veselý a jeho vyříznutý půlkruh ve stole. Taky o něm často píšu, mluvím. V jeho hotelu se pár let po jeho smrti roku 1837 ubytovali manželé Němcovi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-13-domu

Doma mě čekali moji milí.

- Petroušku, jdu si k tobě lehnout.

Pochrupovala jsem na gauči, který vyrobil můj tatínek. Vedle mě Petroušek. Vyskočila si ke mně Žofka. Byli jsme spolu. Ach, to já ráda. Na konec dne jsem vyrovnala další polici ve špajzce.

Pro někoho nudný den. Pro mě něco kouzelného. Pohybovala jsem se po místech svého dětství. Tudy jsme chodily s maminkou. Tady jsem doma. Šťastná. S Petrouškem.

Dobrou noc!