Vodokres. Buď zdráv jak voda!

Čtvrtek. Sluníčko. Kamna - okénko. Kočky. Vodokres. Starý slovanský svátek. Dnes teče živá voda.

Přesně 19. ledna po páté hodině odpoledne bude veškerá voda v otevřených zdrojích získávat následující vlastnosti: stává se bezbarvá, získává sladkou chuť, kyselost se změní a stane se v rozmezí 8,4 - 10,5 pH.

Pijme vodu.  Ne, to se zpívá jinak. Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník... Ireno, voda!! Léčivá! Dnes!

https://www.stylenew.cz/vodokres-prastary-slovansky-svatek-19-ledna/

Vždycky tu byla jen Micicinda, teď tři. Než všechno obstarám, je poledne. A to už ráno necvičím. Den se překulí plnou parou. Na telefonu jiný čas. Na počítači jiný čas o tři čtyři minuty. A den prý jen šestnáct hodin. Soudruzi v CERNu...

Kitty si už asi myslí, že se do Phy nikdy nedostane. Že na ni panička zapomněla. Nezapomněla, Kitty, neboj. To uvidíš, jak se ti zlepší podmínky. Už to nebude malá pražská zahrádka.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-19_Kocicaci/

Jdu ji fotit. Kittynu. Má výsadní právo ještě z původních Micčiných dob - chodit do ložnice. Skákat na okno. Je tam. Vyhřívá kožíšek na sluníčku. Otevírám do zahrady. Za sklem to vypadalo jarně. Dokonce vrzne nějaký pták. Možná skřivan. Se říká myslím okolo Hromnic, že si skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Kitty poslouchá ptačí vrz. Do ložnice se dere zima. Fotím ji. Její profil mi připomíná Lenina, když přemýšlel. Ten starý syfilitik. Falešný člověk. Švýcarský agent. Ale to naše Kittyna není. To jen z profilu a na kočkolitu mi ho připomíná. Když tlačil rudé myšlenky. 

Telefon mi napsal, že fotoaparát je v chybě. Leštím čočky. Fotí. Chci točit. Nejde to. Zas to funguje. Restartuji ho. Jak se to dělá? Kde je ten knófl? Kittyna se vysunula na parapet. Chtěla jsem ji natočit. Objevuje se nabídka aktualizací. Aha, takhle. Tak tedy aktualizuji. Samo restartuje. Heslo, pin, trefila jsem se. Znovu restart. Ireno, jsi kopýtko. Hotovo. Teď už focení i natáčení jde. Jenže propásla jsem příležitost. Okno prázdné. Kam se ztratila? Skočila do zahrady? Až za chvíli se u misek hlásí o své. Takové nic, co to stařence zabere času a přemýšlení.

Volám na jedno telefonní číslo. Ozval se mi někdo jiný. Podle hlasu poznávám myslivce. Učila jsem jeho děti. Kluk vyučen zbrojířem. Dělá u něj v lese. Učení mu nešlo, o to víc byl šikovný, snaživý, slušný, veden z domova. Měla jsem ho ráda. Dostal ode mě hlavní roli pastýře a posunovatele děje ve vánoční hře.

- Mně to nejde číst.

Předčítala jsem mu text na zkouškách, přehrávala, on jen poslechem se stal opravdu skvělým průvodcem představení. V ovčím kožichu dával důrazy na hoj, na hej, kterými vybízel pastýře na přípravu darů a na cestu k Ježíškovi. V pravou chvíli udeřil holí do parket tělocvičny, aby dal svým slovům větší důraz. Tak tenhle hošík je už ženatý a má dvě děti. Ráda slyším. Ještě měli holčičku. Ta mě milovala. A já ji. Ptám se:

- A co G? Představ si, mám tu na poličce krásného keramického anděla od ní. Vedle suchý kaštan. Dala mi ho před kolika - dvanácti? - lety pro sílu jako čerstvě sebraný. A pak tu od ní mám maličkatý kamínek; na něj neuměle tlustým štětcem naznačila - já to poznala - čtyřlístek. Pro štěstí. Pozdravuj ji ode mě. Vážila jsem si její náklonnosti.

Holčičku vozila do školy maminka, ale někdy táta. Vždycky jsem neomylně poznala, s kým v ten den přijela. Víte podle čeho? Podle vlasů. Maminka ji upletla krásné cůpky, vždycky měla hlavinku upravenou. Tatínek? Nic. Rozpouštěné vlasy. :-) Jak ta voda z písničky Hradišťanu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-19_Vzpominka.../

To bylo mé poslední profesní místo. Mám aprobaci ČJ-ON pro 5.-12. ročník. Rozuměj pro druhý stupeň a na střední školu. Posledních skoro osm let jsem řídila venkovskou školu. Starala jsem se nejen o ni, ale i o družinu, školku, jídelnu. Když mi padal plot, bála jsem se, kolik to vezme z rozpočtu obce. Zařídila jsem to tak, že Petroušek opravil za minimální náklady. Starosta uměl ocenit. Měla jsem skvělého zralého starostu. S nadhledem. Žádný úzkoprsáč! Znal zákony. Někdy jsem se na něj zlobila, ale neprávem. Držel nade mnou ochrannou ruku. Někdy jsem se ho šla zeptat na zákon. Ono není jak si to představuješ, to si musíš zavolat člověku, který ten zákon tvořil on ti řekne výklad. Ale první byl vždycky můj starosta. Vždycky mě vytáčel:

- Šéfová, to ale musíte znát vy!

- Jo, tak si to ušetřete a poraďte mi.

Vždycky mi pomohl. Vždycky mi vysvětlil. Někdy varoval, abych něco nepopletla. Co mi zbylo z peněz na odměny, to mi poslal. Měla jsem se s ním dobře. Uměl ohodnotit mou práci. Prosím vás, kdo se může pochlubit tím, že mu do školy zadarmo přijela část Amfory. Jednou jsem ve Velichovkách na tenisovém turnaji potkala šéfa Amfory Petra Salavu. Neskutečně hodný člověk. Neskutečně. Vyšel mi vstříc. Zařídil to tak, aby u nás pobyli tři hodinky cestou na představení okolo naší školy. Věřili byste, že přišlo jen pár rodičů. Zadarmo!! Zpívali, měli pro nás soutěže, odměny, byli skvělí. Házeti perly sviním.

Zrovna tak hezky, mile, zdvořile a ochotně se ke mně choval šéf Boni Pueri. 

Inspektor mi řekl, že tak bohatý školní program s tolika akcemi nemá ani velká škola. 

Jednou přišli na kontrolu BOZP. Hasiči. Měla jsem všechno v přepychovém pořádku. Nemohli najít žádnou závadu. Zaslechla jsem za rohem na chodbě, že mi dají závadu: 

- Koukej, tady nemá na dveřích napsáno kotelna. 

Utíkala jsem do ředitelny. Vytiskla nápis: KOTELNA. Hezky jsem ho na dveře nalepila. 

Zápis byl bez závad. :-) 

Starosta šel do důchodu. Po velkorysém skvělém moudrém člověku do fce přišel, jak ho nazvat, když mu to donesou. To nevadí. Nesahal tomu před ním ani po kotníky. Lidská nízkost, omezenost, velikášství. Neměl mě rád. Kul proti mně pikle. Potřeboval mě vyštípat. Měla jsem pět let do důchodu. Nebezpečný věk. To už jste ochození, otahaní, nikde vás nikdo nevezme. Prosím? Že dřív se naopak braly zkušenosti? No jo, ale dnes mládí, sice blbé, ale vpřed! Nepomohlo mi vždy z inspekce skvělé inspekční hodnocení. Ani vzorně vedená kronika. Ani bezchybný chod školy a jejích součástí. Dokonce vybraná jako výborná manažerka. Týdenní cesta do Helsinek. Sto eur na útratu. Koupila jsem si lodní lístek do Tallinu. Skvělé rozhodnutí. Překrásná zachovalá pevnost. Ne, bylo to málo. Letecký pohled na zasněžené Helsinky, ten už jsem pozorovala po složení fce. Petroušek zas moudře rozhodl:

- Musíš odtamtud jít pryč.

- A co si počneme?! Hypotéka na krku. Byt v paneláku neobsazený. Já pět let do důchodu. Péťo!

- Neboj. To zvládneme.

Ano. Když se ti zavírá jedna brána, ty do ní koukáš a brečíš, přitom netušíš, že když se otočíš a koukneš za sebe, tam už je dokořán otevřená nová. A svítí z ní slunce. Bylo to tak. Neunesl mou velkou odměnu; poslal mi ji s nechutí, nelibostí a obrovskou špatně skrývanou závistí na účet. Vyučený dráteník, teda elektrikář se cítil asi maličko - jak to nazvat? No, není to totéž, jako člověk s vystudovanou vysokou školou, no. A to netvrdím, že vysoká je patent na rozum. Vůbec ne. Leckterý středoškolák moudřejší toho s vyšším vzděláním. Ale to tady nehrozilo. Ježkovy voči, to zas bude! Doma jsme rozhodli říci dost trápení; do školy se chodí s radostí, ne se strachem. Mnoho let jsem v meditacích odpouštěla křivdu. Dnes mi je volný. Může mi být ukraden. Moc, ale velmi a převelice mu děkuji za způsobené potíže. Protože díky němu jsem si odhubla zhruba třináct až patnáct kilo s produkty Herbalife. Stala jsem se velmi úspěšnou a oceňovanou u firmy. Pomáhala jsem lidem ke zdraví. Lidi se zbavovali cukrovky. Najednou se jim změnil život. Tlak i cholesterol se vrátil do normálu. Zase jsem pomáhala, ale jinak než ve své pedagogické práci. Mé tělo zase získalo ohebnost; zbavilo se alergií, přestala jsem polykat každý večer tabletu lipantilu na vysoký cholesterol. Neberu žádné léky! Vždyť on mi zachránil zdraví a prodloužil život!!! Vrátil radost z činnosti. Navíc jsem vydělala daleko víc ve svém podnikání než byla ta jeho odměna jednou za pololetí. Dostávala jsem mnoho kvalitních dárků. Mimo vydělané peníze. Naši hypotéku jsem splatila o osm a půl roku dříve. Totiž měla ještě teď běžet. Byla vypočítána do mých jednasedmdesáti let. Posílám mu dík. Chjo, snad se nezalkne závistí, co mi provedl, až mu to nějaký dobráček udaváček doručí. Zdravím! A to, že rodičům povídal, že učitel neopouští děti v pololetí, takovou nehoráznou lež, on jim nepřiznal, že se mě zbavil, tak to ať soudí potom na Věčnosti anděl Páně. :-)  Děkukukuji!

Dozvěděla jsem se, že dvě myslivecká sdružení organizuji ples.

- Jen dvě?!

- No, a mají prodané dva stoly!!!

- Cože?

- Sál stál dvacet tisíc, teď čtyřicet. Že jo, topí se plynem. Kapela stála dvacet, teď dvojnásobek.

- Ples se přece dělá taky proto, aby tombola vydělala.

- Teď bychom třeba ještě dopláceli. To si nemůžeme dovolit.

Smutné zjištění. Lístky by byly pro obyčejné lidi tak drahé, že by pak i šetřili na občerstvení a losech. 

No jo. Doba nese své. Tak hlavu vzhůru, ono to všechno přejde. :-)

Oj, to jsem vysypala zátěž!

Péťa včera telefonoval. Poslouchala jsem jeho zatáčku v hovoru. Vysmívala jsem se. Prokoukla jsem ho. Chápala - samozřejmě. Jeho rychlá odpověď:

- Kecy nemaj cenu.

To je můj Péťa. Kecy nemaj cenu. Tuhle větu používá asi tak rok. Ona má vždycky období. Před pár lety měl tvrzení: Peta je buh. Tedy Péťa je Bůh. Před tím - takové varovné zvolání: Budeme se těšit! - Jako že nevěří. 

Mám ráda ty jeho průpovídky. Krátké. Úderné. Výstižné. Třeba:

- Neblbni! Zas tě povezou!

Nechápu. Takové mnohosmyslné. Jako že - do blázince? Ale řehtám se.

Jdu se mrknout, jestli náhodou už nenajdu poupátka čemeřice. A našla! https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-19_Cemerice_uz_kvete/

Volám paní na šití. Už se prodlužuje den. Už na to uvidí. Smím přivézt Mourkův koš? Paní svoluje. Jen si s ní domlouvám, že Moura nechám ještě chvíli dadynat v tom jeho koši. Pak ho přestěhuji do jiného.

Péťa už je tady. Stěhuji kocoura.

- Já ti tam dojedu, ať nemusíš vytahovat auto.

- To je fajn. Tak si dám víno. :-)

Dnes jsem někde u nějaké příležitosti dávala na FB

Mně bylo 33 let. Já byla tak nadšená, když do Jaře asi 26.1.1990 přijel z Hrádečku skřet Havel s Richardem zametačem skartovačem čertem Sachrem. Vykřikovala jsem Rudoch už jde od válu!!! Můj Petroušek stál za mnou u zdi národního výboru; vedle prosklená pokladnička; hemžilo se to v ní papírovými stovkami s Gottwaldem, možná i pětistovky, to už nevím. Znali jsme se od 4.7.!! Krátce. - Peťuš!, proč se neraduješ! On pronesl památnou větu. Se stoickým klidem se zdí národního výboru za zády. - Bordel byl, bordel je a BORDEL BUDE! Ale netušili jsme, že takovýhle!!!

Já slzela, když Havlova duše kvičela při sestupu do pekel. Nechtěla jsem vidět, slyšet. Pořád volič modrého ptáka. Maminka Klausovka. Jenže ono nejde stále zavírat smysly. Najednou vidíš. Teprve po letech jsem zjistila moudrost Petrouškovy staré duše. Měl pravdu. Dnes je vidět bordel v plné nahotě. Bordel byl. Bordel je. Bordel bude.

Tak ať to všichni zvládneme. Chaos. Jeden den tak. Druhý den popření. Lži. Nesmysly. Propagátoři píchanců nyní obracejí. Ty vorle! Oni najednou přiznávají, že to způsobuje záněty srdcí. Normálně to bez skrupulí přiznají. Chlapci! Ale nepočítejte s nějakým kovidpardonem. Pardon, to teda ne.

Tak dobrou noc!