Vodokres a nadsázka
Bude to rok, co Žofie skolila mláďátko rezaté veverky. Ač tu kradou oříšky, zastávám názor, že slovo kradou není přesné. Pasou se, berou si. Proč by ne? Sice tatínek s maminkou vysadili do každého rohu "naší" zahrady jeden druh lísky. To neznamená, že by plody patřily jen nám. Tak se to obecně přiznává. Učí. Je to NÁŠ majetek. Donutili nás za pozemky platit daně, nesmyslné, nepřirozené a nespravedlivé. Každý si svůj pozemek hlídá v katastru nemovitostí. Máme okolo nich ploty, ohrady. Jenže: Nic nám nepatří. Příroda patří všem. Mám to taky v hlavě vryto špatně. Učili jsme se to… Ptáci včetně bažantů, veverky, vše co tu žije, má nárok si brát beztrestně. I ty myši. Ani ploty bychom neměli mít.
A jen tak mezi námi, když lidi splatí hypotéku, dům jim nepatří. Jsou na listu vlastníka. Ne majitele. Majitelem je stát. Před mnoha lety, když se začalo objasňování lodního práva, nebylo mi to pořád jasné. Nebo bylo, ale nešlo mi to pod vousy. Dům, byt, zahrada ti nepatří. Jsi slamák...
Na jaře malá veveruška zaplatila životem svou procházku zahradou. Protože jsem nepraktická, holku jsme odvezli do záchranné stanice, kde v noci umřela. Ještě teď ji vidím pod rybízovým keřem rychle dýchat, očička skleněná. Jak to vnímala máma veverka? Postřehla, že se jí mládě ztratilo?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-19-v-den-vodokresu-rano
Dnes ráno obě kočky sedí u dveří do zahrady. Žofka poštěkuje. Chtěla by vyběhnout ven. Ochutnat teplou snídani. Mourek sedí za ní. Pozoruje hopkající černoocasnici. Je rychlá šup na jabloňku. To ona asi chodí i do krmítek ptákům. Hned dolů. Když jsem se zdvihla z dřepu od koček, asi periferně zahlédla ve skle můj stín. Okamžitě byla v koruně lísky. Neuvěřitelně rychlá. Pozoruji ji. Hopka pod lískou. sbírá. Sluníčko se dere na svět.
Mezi jedenáctou a třináctou přijede technik na naši fotovoltaiku. Od srpna se několikrát denně, pak zas týden nic, pak zas třikrát za týden, pak zas nic vypne dům; nahodíme fotovoltiaku, za dvě minuty přepínáme zpět z baterií na síť. Byli tu tři elektrikáři, jeden inženýr, revizi máme. Sakrovala jsem. Naše drahé přístroje dostávají zabrat. Jemná elektronika. Někde jsem zaslechla, že vše počítačové, paměťové karty, telefony se několikanásobně zdraží… Jezdí k nám bezva technik až někde od Jičína.
Telefon. Vidím, paní K. reklamační.
- Dobré ráno, paní Hrobská, už jsem si myslela, že mě nechcete slyšet.
- Chci, chci. Hezky zdravím. Ráda vás slyším. Jenže v mailu nebo v SMS jste mi psali, že pokud závada nabude u vás, zaplatíme výjezd. A to se mi moc nechce podepisovat.
Paní je velice milá. Ráda s ní hovořím. Pamatuje si mě, když jsme něco řešily na dálku. Potvrzujeme si čas technika mezi jedenáctou a třináctou hodinou.
Běžím do luk. Pěšky už druhý den. Kopec scházím co nejobratněji. Volám technikovi.
- Jak to vidíte časově?
- Navigace mi ukazuje 10.38 hod.
- Tak jo. Budu běhat blízko domu po louce. Buďte tak hodný, deset minut před příjezdem mi dejte vědět.
Domluveno. Skoro tři roky se s technikem známe. Mám ho ráda. Vyholená hlava a velký plnovous. Jedeme na stejné vlně. Nemáme rádi stejné nešvary. Máme stejné zkušenosti.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-19-v-polich
Dobíhám první loučku. Jeden kilometr. Druhou. Dívám se na hodinky. Mám čas. Dám velkou. Dva kluci žlutý a oranžový vybíhají na železniční val. Nikam nevolám. Za chvíli jsou nahoře u mostu. Vlaky tu jezdí často. Právě se jeden přeřítil. Jedu na velkou louku. Už je obloha oproti včerejšku zasypaná. Není vidět do Krkonoš. Rychle obíhám velkou plochu. Vracím se pod mostem na malou kilometrovou loučku. Pod mostem led. Věřili byste, že hůlka vám je na ledě k ničemu? Uklouzne. Opatrně najíždím na pole se sněhem. Mažu třetí louku. Krásně se jede. Napadla mě taková myšlenka. Ne zlá. Taková kontrolní. Bác. Nevybrala jsem balanc. No, Ireno, a jsi v háprdepu. Srovnávám běžky rovnoběžně. Pokouším se jednu vypnout. Ani náhodou. Děsně malý čůdl. Chtěla jsem zdokonalit cvik na bobku s chodidly na zemi. Na špičkách to je jednoduché. Teď by se hodilo cvik využít. Volat Péťovi, aby mě přišel sebrat – to ani náhodou. To nepřipadá v úvahu. Už ho slyším jako pana učitele:
- Už tam nechoď!
- To víš že jo!
Nedalo mi to moc práce, přesně jsem naměřila hůlkou místečko, kdy jsem zapojila břišní svaly, záda, ruce a šup! Jsem na nohách. Ani se neklepu. Normálka. Jo, ve středu, to bylo támhle pod mostem jiné. Klušu na sluníčku dál. Hoši na mostě se vrací. Nesbíhají dolů po valu. Jdou dost nebezpečně po kolejích směrem k tunýlku. Ireno, to není tvoje. Nevšímej si toho. Frajírci by jednali v souladu se zákonem proti tobě. Nechej to být.
Dnes, kdybych byla odvážná, bych se měla vykoupat v řece. V ledové vodě. Vůbec bych se neopovážila do díry v ledu. V životě jsem se nepostavila pod ledovou sprchu. Je to zdravé. Ale nic pro mě. To už asi do konce pobytu na světě nezvládnu.
Vodička má dnes jiné složení.
Voda, sbíraná 19. ledna z otevřených zdrojů, je biostimulátor, který má příznivý účinek na imunitní systém a poskytuje antioxidační ochranu. Tato voda zlepšuje metabolismus, zvyšuje krevní tlak, má příznivý účinek na celkové zdraví.
Jednoduše řečeno, toto je prostě Živá Voda – známá našim předkům. My ji známe už jen z pohádek, kdy se měli hrdinové objevit v určeném čase na určeném místě. V dřívějších dobách se v tento den mladí lidé třikrát ponořili do otvorů vysekaných v ledu. Čerpala se také voda pro nemocné nebo se namáčela plátna do čistého sněhu.
V tento den má voda magickou sílu a Královna Vodice dokáže očistit a zdravit nejen fyzické tělo člověka, ale i všechna jeho astrální a duchovní těla.
Přesně 19. ledna po páté hodině odpoledne bude veškerá voda v otevřených zdrojích získávat následující vlastnosti: stává se bezbarvá, získává sladkou chuť, kyselost se změní a stane se v rozmezí 8,4 – 10,5 pH.
V tento den si všichni Slované přáli: "Buď zdráv jako Voda!"
Poslouchám do uší četbu Sidorovova. A Jasné zprávy. Hm. Kupka že byl v nějaké sektě? A Olina Richterová jako patnáctiletá taky? Se zneužíváním? Ješiši!
Pan prezident si prý vyjel na Ukrajinu. A prý rozdával naše letadla. A prý mu to vláda nechce dovolit. Proč? Protože jsou v provozu, nejsou vyřazená. Bývalá Černochová :-) řekla, že za ní se používala k výcviku. To jsou hádky a pře a přetahování a popírání… To jsou naše letadla. Jméno řekli. A je to prý tajné. Vyrobilo je Aero Vodochody. Povídali to veřejně. Všechno tam vykecali. A Okamura prý řekl tajnou věc. Štěstí, že zprávy nesleduji. Dnes se prý odehrála nějaká střelba. Bože, ani to nechci slyšet. Co je proti střelbě, když v nějakém městě člověk zavolá bezelstně MP. Někdo na louce nahrnul na mnoha místech prořezané větve s listím a hlínou nad vodní hladinu. Až stoupne, vezme voda větve i s hlínou. Ta společně s listím zaplní koryto. Co je to proti střelbě, když se policisté nejdou vůbec podívat těžkým sněhem na místa "úklidu" větví na vnitřní břeh vody. A co je to proti životu, když člověka přesvědčují, že průřez byl odborně proveden. Nepořádek v přírodě jim je jedno. To by museli sněhem. Stromy jsou přece odborně prořezány. Furt dokola. Vše je v pořádku. V chaosu. Jde jim jen o jedno. Fešáci se vyřádí na bezúhonném člověku; nevadí jim, jestli je zpocený, jestli má srdce v pořádku, jestli je mladý, starý. Všechno fuk. Nutí ho, aby se opakovaně identifikoval. Když ne, tak ho odvezou na policii. Mají mantru: Jménem zákona! A kterého? A když jim člověk dá údaje, aby se vysvobodil a dodá vulgárně, aby ho neobtěžovali, šup, už ho mají. Urážka veřejného činitele. A co je střelba proti informaci, že větve mohou na břehu zůstat pro okus zvěře. Jenže na to musí mít povolení. A co je to proti tomu, když se tam pak jde úředník podívat a nahlásí šéfovi, že větve jsou uklizeny. Nejsou. To nic není proti životu. To jde člověku hlavou u zprávy, že se lidé střílejí. Střelcova maminka prý na úřadě taky pracovala. V jakém světě žijeme… Co ho k takovému zoufalému činu vedlo za zoufalství! Čert vem binec a šlendrián v přírodě. Přece z toho se nestřílí!
Nikdo nevolá. Včera jsem dala ještě jednu loučku. Bude jedenáct. Raději se osvobozuji z běžek. S nejvyšší opatrností se hrabu do kopce. Blížím se k domovu. Už vidím vjíždět do ulice bílé auto. Krásně jsme se sešli. Zdravíme se.
- Podívejte, jak jsem mokrá. I na rukávech.
- No, z běžek!
Zkoumá dráty. Hodinku se rachá v elektrárně.
- Pozor, sem mi nedávejte ruce.
- Já se toho bojím. A když mi od vás volají, že mám někde něco otočit, zapnout, zlobím se.
Dochází řeč i na hory.
- Byli jsme teď, ale bylo to…
- …ledová hora.
- No, a vydřené.
Technik je právě jeden z těch, kteří si dávají ledovou sprchu. Srovnal si tlak. Nebere léky. Máme stejný názor. Jíst zdravě. Vařit si doma. Máme rádi vzdělávání. Jeho paní ve středu skládá zkoušky na ukončení magisterského studia. Řediteluje škole mateřské. Ale vystudovala ještě učitelství pro první stupeň.
- Nebojte se, ona to zvládne. Stáhne si své vědomosti z Vesmíru.
Hotovo. Odjíždí. Jedu na nákup. Poprvé asi po měsíci? Vida, žiju i bez řetězců. Jedu se mrknout, co kde mají. Nepotřebuji nic. U Rossmanna sháním perleťovou rtěnku. Slečna se mi moc ochotně věnuje. Chápe, ví, hledá. Přesně jde pro tu, kterou potřebuji. Jednu jedinou ze všech regálů firem, které tu nabízejí dekorativní kosmetiku. A přijatelná cena.
Výborně. Spokojená. Jedu do Penny. Nápis hlásá "všechny cibuloviny za – dejme tomu 28 korun". Beru do rukou hliníkovou mističku se čtyřmi cibulkami narcisků. Takové ty na jedné lodyze víc květů. Omamně voní. Nevěřím, že všechny cibuloviny. Jasně. 71 korun. U pokladny se paní přede mnou vrací s účtenkou. Vysvětluje…
- Pojďte mi to ukázat…
- Já jsem si toho taky všimla. Ale nevěřila jsem.
Obě se vracejí od regálu. Renonc. Paní vracejí peníze. Mě se ptají, jestli si květináč vezmu. Ano, vezmu.
Petroušek je tu. Ohřívám si půl mističky včerejšího oběda z restaurace. Ještě zítra budu mít. A hodně křenu.
Večer. Zatápím. Mír. Ať si všichni mocní světa a města trhnou nohou.
Dobrou noc!
P. S. Ne. Ať si vystřelí voko! V MÍRU! A na komisi se mnou! Urážka mocných ne mocných. Jenže za nadsázku - hyperbolu, satiru, metaforu mi nikdo hlavu nesetne. Věřím tomu.
P. S. 2
Ano, nadsázka (hyperbola) je záměrné přehánění skutečnosti, zveličování nebo zesilování významu, aby se dosáhlo silnějšího účinku, často humorného, komického, dramatického nebo satirického; je to umělecký prostředek (trop), který se používá v literatuře i běžné řeči. Může jít o přehánění směrem nahoru (např. "čekal jsem na tebe sto let") nebo dolů (např. "je tenká jako proutek"). Nebo – polibte mi pr.