Jak to dopadlo? Brr!!! Divadlo? Neeé! Nakonec proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko...

Sobota.

Petroušek se tak dlouho těšil na prosvětlení smrku. Stále jsem ho zdržovala. Počkej, až dozrajou šišky. Počkej! Ne, ještě ne. Je chytrý. Vždycky dosáhne svého. On si mě nenápadně připravil. Ty šišky by dozrály až za rok. V posledním měsíci mi opakoval:

- Hele, na podzim musíme ty větve ořezat.

Ztratila jsem ostražitost. Ne, má mysl je nasměrována jinam. Takhle to s námi válí politici. Na pozadí krákoránu přeformátovávají svět. A mně se to stalo v mikrosvětě. Tak dlouho to opakoval, až jsem kývla. Lezu z pelíška. Radostně hlásí, že mise splněna.

- Peťuš, ty šišky jsou zelené.

- No jo, ale víš, jak byly tašky špinavé? Vyčistil jsem žlaby. A cítím tady tohle.

Ukázal na rostliny různých druhů odkvétající máty.

Šišky zelené, nedozrálé. Cítím z hromady větví Vánoce.

Ze smrkových větví na zemi ve sluníčku stoupají silice. Cítím dětství. Takhle nám voníval stromeček doma. Teď už smrky voní jinak. Šlechtění krasavci. Tamto byly opravdivé stromky z lesa. Péťa stříhá větve do tašek TSM. Mudruje. Za se směju:

- Důležité je, že máme čich. To znamená, že jsme zdraví.

Řehtám se. Kontruji.

- Důležité je, že udržíme moč a myšlenku.

Přišli jsme o mraky šišek na podpal. Snaží se to zafírovat. 

- Ale ty šišky nepadají!

- No právě. Kdo ti povídal, že smrkové šišky nepadají? Padají, ale když přijde jejich čas. Podívej, támhle jsem zapomněla jednu loňskou.

Tak to mu nevyšlo. Umí to se mnou. :-) :-) :-) 

Dnes chci dočesat jabloň. Omlouvám se jí. Její plody nemám ráda. Rodí každoročně. Hodně. Ale její jablíčka jsou příliš sladká. Podléhají zkáze... Něco jako hornokrajský malináč, ale nejsou tak voňavá. Malináč jsme mívali s nonetem na štědrovečerní tabuli. Obě sorty vydržely do Vánoc. Pak moučněly. Mám ráda plody sousední jabloně. Ale ta je skoupá. Letos dala koš... A pak ta červenozlatá. Jabloňku jsme při stavbě domu opatrovali. Uchránili. Zasadila ji maminka. I u sebe v domečku. Rodí šťavnatá svěží výborná a veliká.  

Jdu zavařit polévku z krůtího Křídla. Volám sousedce, mám u ní v mrazáku poslední kuřecí prsa. Ještě z minulého roku. Eko kuřátka od klientky. Špikuji je špekem, česnekem, cibulí. Vařím jahodovo borůvkový kompot. Myju kartáčkem brambory. Od léta jsme zvyklí je jíst i se slupkou. Dávám je na páru s červenou řepou, celírkem, mrkví...

Vybíhám ven. 

- Peťuš, budu mít polévku. Druhé později.

Jíme na sluníčku. Povídáme si. Petroušek je po stromolezeckém výkonu splavený. Špinavý jak čert. Telefon. Na Rozkoši v yacht klubu praskla voda.

- Musím jim pomoct. Nemůžu je nechat. To by celý víkend nemohli používat záchody. Jdu jim to opravit. Je jich tam devadesát.

Jeho celoživotní filosofie, chuť a "mus" pomáhat lidem v nouzi. To je jeho duše. Učím se. Za jednatřicet let jsem hodně nasála.

Mezitím češu. Vařím. Na nic nemyslím. Užívám den. Důvěřuji lidem. Představuji si, jak se urny plní hlasy malým straničkám. Až pozdě odpoledne mě z představ vyvede Linda. U nás v Hradci šel od válu socan. Mají to jen v názvu. Obsah slova sociální jim nic neříká. Zrovna tak jako křesťané. Když přijde šikmooký, do rána mají přeoperované oči.

Maminčin plnokvětý ibišek bych měla už dát domů. Stávával na piáně. A dařilo se mu. Na jižní straně. Díval se do polí. Pozoroval srnky, zajíce, bažanty. S maminkou. Maminka se o něj starala. Když jsem s ní ještě bývávala doma, na piáně jsme měli velikánský květináč s nádherným červeným velkokvětým chlupatým bláznem. Kvítával velkými růžovými kvítky. - Druhý můj obrovský ibišek už měsíc stojí v zimní zahradě. Nechtěla jsem, aby trpěl v chladných nocích. Čeká na přestěhování do domu. Maminčin nechávám v chladnějším prostředí zimní zahrady. Vyhovuje mu to. Nebo si zvykl. Myju obrovské skleněné tabule. Smýčím. Připravuji terasu na zimu. Stěhuji sem stoleček pro ibišek. Už tři roky neplním prostor muškáty. Ne, ne. Využíváme ji my. Za sluníčka tu obědváme. Koukáme do zasněžené zahrady. Za slunečných dnů tu budu malovat kameny, sklo. Zítra sem nastěhujeme bednu na polena. Střídavě vybíhám ven česat jablka. Pozalévat rajčata. Obírám je. Už praskají. Nesmírně slaďoučká. Zas se vracím k čištění oken. 

Petroušek je zpátky. 

- Mám tě pozdravovat od pana H. 

- To je ten, jak mě v květnu vozil po Rozkoši na člunu?

- Jo, říkal, abych pozdravoval tu sympatickou inteligentní paní. 

- To sis vymyslil. 

- Ne, fakt tě chválil. 

- Vždycky, když sjíždím vysokovský kopec, mrknu dolů na Rozkoš, snažím se očima rozlišit hráz, jak mi o ní říkal. Vždycky se na ten den vzpomenu. Ti lidé tam se mi líbili. 

Terase se věnuji od oběda do večera. V podvečer se tu zjevují naše holky - snaška s vnučkou. Tenhle týden - moc krásný. Jedna i druhá přivedly své ratolesti. Naše srdce oblažena. Potěšena. Rozradostněna. Snáším - co! Malá má hlad. Výprava na kaštany vyčerpá. Poslala jsem je svou cestičkou nahoru na šance a pak dál na Paraple. Tam jsem jako holčička sáňkovala. Před měsícem jsem blízko našla sladké ostružiny. Holky se škrábaly do kopce kdesi za tenisovými kurty. Nešly mou prudkou cestičkou, kde si dokazuji skvělou kondici. Prý po čtyřech stoupaly asi po dnes už zarostlém vrchu, kde v mém dětství jezdily motorky do strmého kopce. Nesu polévku. Přišla vhod. 

- Holky, dejte si. Je výborná. Hovězí!

- Péťo, ty jsi Kecal z Prodanky. Vždyť je to z krůtího křídla!

- No, ale je výborná. 

Básnit, to můj Petroušek umí. :-)

Brambory s krůtou, kompot od oběda. Taky jsem se trefila. Vnučka přednáší své autorské básničky. Maminka ji k tomu vede. Jsou vtipné, veselé. Mají příběh. Zachovávají rytmus.

- Jak prosím tě začneš tvořit?

Snacha odpovídá:

- Ona řekne větu a já ji odpovím rýmovaně. A už máme první dva verše. A pak už tvoříme. 

Mají to vyfábulované. 

Chjo, dnes jdu do divadla. Ty vorle! Já se netěším. Kde je má radost z nákupů, z divadel, koncertů, vernisáží! Od jara je svět v háprdepu. Nikdo nic nemůže plánovat. Matou lidem mysl. 

Péťa florbal, já dííívadlo. Brrr!!!

Odjeli. Mám pět minut do začátku. Fůůůj, zas tam budou nevychovaní ochotníci stát ve dveřích se kříženýma tlapama... Nedůstojně se chovat k celoživotní divačce. Kolik tisíc jsem jim v permanentkách nanosila... 

Přijíždím k divadlu. Vesmírná inteligence, děkkkujiii! Divadlo temné. Nikde nikdo. Jedu zpátky domů. Oddychla jsem si. Jdu do diáře. Divadla skupina B mívala odjakživa v sobotu. Áčko chodilo v pátek. No jo. Zas o den dřív. Valím oči do diáře. DIVADLO je vepsáno v neděli. Zítra. Zas zítra zkažený den v očekávání.... Vybírám si, s kým si budu hrát. A nechci, aby mi někdo zastupoval dveře. N. b. protiústavně.  

Hraje Tomáš Töpfer. Mám jeho telefon. Zavolám mu? V době, kdy jsem učila na gymplu, vozila jsem k němu autobusy na Fidlovačku. Vždycky mi umožnil v pokladně slevy. Pozvala jsem ho na besedu do literárního klubu. Nepáral se s termínem. Jednou zavolal, jestli by to mohlo být za pár dnů, až pojede z Brna z natáčení Četnických humoresek. Ale prý bude unavený. Tehdy jsme byli v kontaktu telefonickém i mailovém. Přijel, byl vtipný, milý, ochotný... Napíšu mu. Sedám ke stroji. Píšu, jak v poslední době chodím všude o den dřív. Jak měli při minulém prvním představení u vchodu ochotníci výzvu. Se mnou. Stáli ve dveřích, zkřížené ruce. V divadle. Tak nevhodné, násilnické. Neuctivé. Jasně - protizákonné. Jak jsem bezroušková. Nevím, jestli budu vpuštěna. Ale kdyby jo, tak z které řady se budu těšit z jeho výkonu. V minutě přišla odpověď.

Tomáš Töpfer

so 3. 10. 20:18 (před 4 hodinami)

komu: mně

Milá Ireno,

zítra!!! v neděli hrajeme. Nechoďte dříve ani později!

Budu se těšit, že se uvidíme.

Tom

Herdek, to je výzva! Zamyslím se. :-) Začínám se těšit. Mám s ním hodně fotek. 

Petroušek je tu z florbalu.

- Ťuti, já jsem zas šla o den dřív.

Nepřekvapuje ho to. Směje se.

- Zítra se rozcvičím na jabloních. Dnes jsem se na tom smrku držel jak vopice.

- Peťuš, zrovna o tobě píšu. Jak jsi cítil mátu, ale byla to vůně smrků.

Tváří se, jako že nemám pravdu. Tak nevím. Dobírá si mě.

- Ty sis to dne užila, viď? V poslední době chodíš dost často všude o den dřív.

Chechtáme se. Kdo se o koho bude jednou starat?

Pánbu s námi a zlý pryč!

Dobrou noc!