Volební

Probouzím se z divného sna. Za oknem táhne sluníčko. Přemohlo hliníkový sprej. Dnes volby. Večer jsem poslouchala Jiříka Černohorského. Celý život jsem myslela opak jeho tvrzení. Už na Šalingradu to hlásala Renata Bernardi. Tvrdili - když nejdeš, bude tvůj hlas rozdělen mezi vítězné strany. Ne. Hodíš-li svůj hlas malé nevládní straně, ta se nedostane, tvůj hlas bude připočten těm velkým. V berlíně měli 150% voličů. O padesát procent hlasů víc jak voličů! Přehnali to s podvodem. Amerika náš vzor. Je asi fuk, jestli půjdeš, nepůjdeš, hodíš malé, hodíš velké...

Mixuji červenou řepu do příchuti jahoda bílá čokoláda. Ten pytel, co jsem dostala, se budu snažit sníst. :-) A taky něco naložit. :-)

Už jsem si vzpomněla. Vidím ve snu maminku. Přišly jsme ji s Lindou navštívit. Motají se kolem nás pečovatelky. Hezky se chovají. Zacházím do koupelny. Marie neví. Není k mamce hodná. Sen je chaotický. Jsme s vozíkem někde venku. Mamka se mi ztratila. Hledám ji. Má ustláno na studené dlažbě. Tu dlažbu odněkud znám. Z dětství. Velké čtverce okrové a tmavé. Taková šachovnice. Ale růžek rozbitý. Maminka na dlažbě moc hořce pláče. Myslí, že je opuštěná. Přiklekám k ní. Beru ji hlavu do rukou. Cítím heboučké vlásky. Hladím, tulím se, mamce tečou proudy slz. Uklidňuje se. Našly jsme se. Co to znamená? Sedím na posteli. Dívám se na její obrázek s pohledem do dáli v růžovém kostýmku.

- Mami, já za tebou nechci. Chci zůstat ještě chvíli tady! Netahej mě.

Mor. Ntb. Blahopřeji lidem s dnešními narozeninami. Svou gratulaci kopíruji všem, konkrétním osobám ji malinko konkretizuji, ale pro všechny ji myslím od srdce a vážně.

Páteček. Můj den. Nevím proč. Vždyť jsem doma celý týden. Možná když jsem intenzivně pracovala z domu, dveře se tu netrhly od pondělí do čtvrtka; pátek jsem měla určený k reklamě, dodělávkám, objednávkám, bez klientů. Petroušek má myslím dnes volníčko. Včera mi říkal jako jelen Smolíčkovi:

- Zítra jedu tam a tam, tak se nelekni, protože moje auto bude stát před domem.

A přidal ty jeho řeči - buď tu hodná. Nebo - nezlob. Nebo - ne abys něco provedla, případně vyvedla. Nebo - víš, že tě zas povezou. A co mě to stojí. - Nikdy nevím, o jakém povezení hovoří, už vůbec, co ho to stojí. Ale vždycky se tomu řehotám.

Před snídaní se většinou zahledím na vysoký smrk naproti v zahradě. Kouzelný. Nádherný. Vzrostlý. Urostlý. Ztepilý - proč mi počítač podtrhl ztepilý? Asi to slovo nezná. Propojuji se s ním. Doufám, že to ví. Mixuji u toho snídani. Popíjím, hledím na něj. Někdy si vyměníme konverzaci. Někdy si ho jdu vyfotit. Zajímavé je, že když pak fotky prohlížím na počítači, vidím, co telefon nebo fotoaparát skrývá. Totiž sedí na něm straky, klidně tři. Ne v jednom patře. Hezky pod sebou. Zkoumám ho.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-08_Chleba%2C_dalamanky/

Peču dalamánky. Dnes jsou moc zdravé. Za dva dny, zbydou-li, budou tuhé. Jak namíchám špatně mouky, jsem v háprdepu. Musela bych těsto napojovat. Kašlu na to. Vyšly. Jsou dobré.

Dívám se na komenty pod inzerátem na pronájem našeho bytu. Jasně jsem tam dala větu: Není určen k vybydlení - Jak se tam někteří zlobí. Nějaká paní se ptá - a k čemu teda je? Druhá jí odpovídá - no k bydlení. - Aha, já jsem si nevšimla vybydlení. - Vznášejí se tam mračna otravů. Telefon:

- Dobrý den, dostal jsem na Vás telefon od paní.

- Od které?

Pán hledá. Tuším. Ale čekám. Ano, potvrdil mi...

- Paní, máte ten byt ještě volný?

- Máme hodně zájemců a budu si vybírat. Kdo jste?

- Pracuji tam a tam.

- A kdo jste?

- A kolik lidi by tam mohlo bydlet?

- Co to je za otázku!? Jak, kolik, určitě ne osm.

- Nás je šest.

- Tak to je pro vás malé.

- A kolik to má metrů?

- Bydleli jsme tam čtyři a bylo to akorát.

On mě vyloženě někam tlačí. To je můj majetek a já rozhodnu, komu ho svěřím. Nechce říci, kdo je.

- Podívejte, my už jsme tam takovou rodinu měli. Byli čistotní, platili včas. Po jejich odstěhování jsem zjistila zničenou vanu atd.

- Tak příště nedávejte inzerát!

- Co vy si dovolujete mně radit. Nechte to na mě.

Šmejd pověsil. Ten by mě řídil. V inzerátu jasně píšu: Není určen k vybydlení. A je jedno, kdo by mi ho ničil. Mám zkušenost s podnikatelem a jeho ženou, kteří nám zlikvidovali zahradu, v domečku se chovali šíleně. Zatím mi to říká pane a já si budu vybírat, komu svůj majetek svěřím do užívání a péče.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-08_Kocky_a_motylci/

Další zájemkyně- sympatická. Manžel se v červenci odstěhoval z jejich venkovského domu. Může dům bezplatně užívat do konce roku s jejich šestiletým dítětem. Od ledna by chtěla bydlet zpátky ve městě. Smlováme si schůzku.

Nejdřív jdu ještě odvolit. Linda volala, jak jí v Pze otravovali s rouškou.

- Nastudujte si zákon, najděte si moje jméno. Neobtěžujte.

Dali pokoj. Určovali jí, za kterou plentu má jít. Už jsme klesli tak hluboko, že si mysleli, že nepozná, kde je volno. Ty vorle! To by bylo něco na mě. Ještě udržím moč a myšlenku, s pozorností je to horší, ale taky se občas zadaří, dokonce umím určit podle viditelných nohou, plenta volná! Mám z domů zakroužkovaná dvě jména. Nahrnulo se nás asi sedm lidí. To je účast! To budou strany čerpat půjčky z EU za hlasy! Ve volební komisi sedí leta ti stejní, letos, minule, za rok - jako každé volby. Můj spolusedící z první a ze druhé třídy, Pepíček H. Ten, co mi půjčoval látku, špejle, vatu na vycpání peřinky... Hlásím nahlas ulici. Moje adresa patří k pánovi, u nějž si nejsem jistá, jestli je to on. Má totiž roušku. Podle hlasu... Nějak zestárl. Sundjete roušky, hlupáci! Paní učitelce B., měla mé holky na matematiku, říkám:

- Já jsem se na hřbitově potkala s vaším pravým bratrancem.

- To né. On je zdaleka.

- To jó. Povídal, že je vám už osmdesát.

- Ticho.

- Ne, vlastně sedmdesát. :-)

- Jo, vlastně on je na ty památky. 

Smějeme se. Narušila jsem vážnost vnášející se v prostoru.

- Tak vám hezky děkuji, že jste neunavovali s rouškami. Na shledanou!

Vždycky jim říkám:

- A ne, abyste tady v noci kouzlili s hlasy!

Letos jsem si to odpustila. Přistávám u našeho paneláku. Vytáčím telefon zájemkyně o pronájem. Už ji vidím na parkovišti. Mladá paní je jak střízlíček. Jak dítě. Prý zhubla od prázdnin. Utěšuji ji, že jedna vrata se zavírají, ale ona ještě nevidí ta nová, otevírající se. Prohlíží byt. Je krásný. Ale pro ni moc veliký. Chtěla by spíš jen dvě plus jedna. Prý, ať se nezlobím. Proč bych se zlobila? Okoukla, hotovo. Je to na ní. Byl by jí s jedním dítětem opravdu velký. Náš nájemník taky ztroskotal. Co je to za dobu! Rozpady vztahů. Chce se mi říci - příliš velká emancipace. Jenže zrovna v případě zájemkyně vztah opustil muž. Prý ne kvůli ženě. Hlava mi to nebere. V těžké době máme držet jeden při druhém. Všichni v národě bychom se měli tmelit. Zatím nás rozkládají volbami, hádáním o nošení roušek, o obsahu píchanců, podle sportovních klubů... Chjo. Zbytečné dohady. Důležitá láska, světlo, slunce, příroda, zdraví, klid, práce, pohoda, kvalitní potraviny, školství...

Sbírám švestky. Plesnivé do kýblíku, scvrklé a pěkné do mísy a do sebe. První švestička už nemá. Druhý a třetí strom mají ještě na větvích, ale měla bych je setřást. Hodně jich shnilo. Zebou mě šíleně ruce. Fučí ledový severák. Chtěla jsem sázet kytky.

- Pojď domů. Mělas´na to jít v jednu, ne teď. Zítra je taky den.

- Zítra mám do obědaškolení.

Chvilku si lehám k nové Babičce. Začítám se... Připomínám si. Asi v šesté třídě nám pan učitel Matějka, to je ten, který mě přivedl k lásce k mateřskému jazyku, zadal naučit se zpaměti text. Přeříkávám si ho, ale ke konci už neumím a nevím, kde ten těžký úkol tehdy končil. :-)

Hledám ten kousek textu na netu k zkopírování. Nacházím krásný Mukařovského rozbor z roku 1925

https://gummidek.estranky.cz/clanky/mukarovsky---pokus-o-slohovy-rozbor-babicky-bozeny-nemcove.html

Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily! Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adélku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek.

Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: "Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!" Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat!

Více zde: https://pancelcino.webnode.cz/cesky-jazyk/literatura/bozena-nemcova/

Za mé školní docházky jsme se učili všichni povinně bez vytáček asi čtyři básně zpaměti do roka. Prázdnin jsme tolik neměli. Chodili jsme i v sobotu. Později každou druhou. Až pak byly soboty volné. Pan učitel vyvolal na recitaci v každé hodině asi pět dětí. Příště další. Měli jsme šanci na doučení textu. Hodnotilo se vystupování, přednes - recitace, kvalita naučení - kolikrát žák zaškobrtl, zastavil se, čekal na nápovědu. 

Úkoly z každé hodiny. Zcela normálně. Logicky - aby si žák musel vytáhnout z tašky učebnici, atlas, v hlavě si připomenout probíranou látku. Cvičení byla krátká. Z matematiky jsme měli vzadu řešení. Takže i já matematický imbecil jsem se ke kýženému výsledku dopracovala. Maminka vždy úkol podepsala. Neexistovalo, abych ho psala někde před hodinou. Na vysoké jsme dostali úkol třeba na příští semestr. Abych nezapomněla, vypracovala jsem si ho ihned. Dokud jsem měla učivo čerstvé...

Když jsem učila na soukromém gymnáziu, vyžadovala jsem dvě pera - propisovačky, aby při diktátu někdo nezačal otravovat, že mu dopsalo a opisovat. Na jazykové rozbory pravítečko, tužku, gumu. Pamatuji si, jak syn architekta, nečestný Filip Albrecht podváděl; doma si na mě stěžoval, že chci tužku. Tatíček pan architekt to hned na schůzkách venitloval v ředitelně. Ředitel se mě tehdy rázně zastal jako příkladné pečlivé učitelky. Jo, tak to se mi vybavilo při textu S vozu slézá žena v bílé plachetce... Píšu s vozu - jako s povrchu pryč. Dnes už je pravopis ulehčen - ve druhém pádě z  a tečka. Stejně jsem učívala i po změně kodifikace - ze skály vytéká pramínek; spadl se skály. Vyndej sešit ze stolu. Vezmi sešit se stolu. A nikdy jsem nepřijala Jozefa. U mě se píše stále Josef. Ten se z se mi příčí. Ale je povolen.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-08_Priroda_obdarovava/

Linda je tu. Přivezla míša řezy, od výrobce salámů dvě panenky. Kdyby bylo teplo, ogrilujeme si. Neva. Zítra s brambůrky. Zkusím nakopat topinambury. A český česnek ve velkém balení. 

- Mami, chceš z něj?

- Chci.

- A tady ti paní posílá vajíčka.

V krásné krabičce sedí ukázková obrovská vejce. Ta budou mít každé dvě žloutky.

Děkuji za hojnost! Přírodo, jsi k nám štědrá!

Vařím povidla. Péťa jel pro mléko. Nesu našeho Mourka domem na krytou terasu. Dobře si z náručí prohlíží prostředí. Terén má zrekognoskován na výtečnou! Nechávám pootevřené dveře. Má tam nový záchůdek, nasypala jsem mu nové stelivo. Péťa se vrátil s mlékem. Dělám si alibi.

- Peťuš, nesla jsem kocoura domem. Je na terase. Venku je zima.

- Domem?! Má kožich! Co bude dělat v zimě?

No právě. :-) 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-08_Povidla/

Svářím mléko. Žehlím. Linda mi odpeckovává švestky. Rozvářím je v hrnci s kouhoutem; přidávám pár jablíček. Najednou koukám, kocour uprostřed obýváku! Potichu mu domlouvám, aby se vrátil... Ne, ne, ne. Schovává se za velkým balonem. Vidím, že okukuje cestu k výklenku do zahrady. Utíkám mu otevřít dveře. Strachy se vrací na terasové křesílko.

- Moure, to nesmíš!

Nesu mu horké mlíčko. I Zrzečce. Ředím jim ho zbytkem starého. Mléko v obou zmizelo, co bys řekl pět.

Kocourek se potichoučku přikrčil do záchůdku. Žádné zvuky. Nic. Vůbec nevím, kam on nosí své přebytky. Asi v deset jsem ho šla pohladit. Uši posekané z nočního bránění teritoria. Odtáhla jsem dveře. Najedený, vyčůraný zaměřil pozornost. Seskočil. Odkráčel do tmy. Možná se vypravil z druhé strany domu vymést mlíčko a granulky připravené pro ježka. My ho nezhubneme a nezhubneme.

Takový neklidný den. Narušený. 

Dobrou noc!