Voňavý, kočičí, tvořivý, zdobný

Půl deváté. Plán povalovat se ještě hodinku. Jdu si pro ntb. Před dveřmi do ložnice se potichoučku protahuje Zrzečka. Nemám srdce ji tu nechat stát. Už se do ložnice vrátím jen naklepat postele. Krmím oba trpělivě čekající čtyřnohé přátele. I sebe. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-06_Snidame/

Temný den. Dívám se do FB na vzpomínky. Pouštím si dvě krátká videa s maminkou. Sedíme okolo stolu na chodbě. Říkali tomu jídelna. Hrozně tam prochvíval studený vzduch. Nové koště totiž dole u dveří sundalo těžkou od stropu visící oponu. Bránila, aby chladný vzduch měl volnou cestu proletět domem do nejvyššího patra. Frajer libový. Jemu na záda netáhlo. Děti a staří lidé potřebují teplo. Sedí-li bezmocný na vozíčku u stolu v halence a ve svetýrku, ó, ztuhne zimou. - Zpíváme koledy. Dívám se, a zapomínám už na jména. Počkej, vzpomínám. Osudy si pamatuji dobře. Byl to den před třemi lety, kdy jsem zas přifrčela okolo šestnácté hodiny. Lidi se choulili u stolu. Ticho. Hodina přestávky. Zastavil se čas. Nedrncaly vozíky s léky. Klid. Měla jsem ve zvyku donést mamčin svítící stromeček na stůl. Srdce mi plesalo u tichounkého povzdechu stařenek a střečků:

- Ách, ten je krásný!

Světýlka rozvazovala jazyk i notorickým indiánům. Najednou zdvihli hlavu, začali neslyšně komunikovat. Tak jsem štvala svou aktivací, až nějaká do očí smějící se krysa udělala se světýlky krátký proces. Přeřízla nebo přestřihla mamince kabílek. Chtělo se mi brečet. A křičet. Ale bylo mi řečeno, že si to maminka přetrhla přece sama! Tolik věcí si tam sama zničila, ukradla, zašantročila. Já stále s optimismem důvěřovala... Dnes se ohlížím. Vidím jinou optikou. Dnes už nic neočekávám. Dnes už vím. 

Vedle maminky sedí paní Anička. Když jsem byla malá holka, ve školce školničili Hruškovi. Měli vnuka Jéňu. Je asi o dva tři roky mladší. Hodný. Jéňova maminka byla právě tahle paní Anička. Hruškovi byli logicky její rodiče. Od Aničky jsem se dozvěděla, že celý život kadeřničila v našem kadeřnictví. Bydlela prý někde za rohem, tam, kde měl tatínkův tatínek krámek a dílnu na výrobu koloběžek, kamínek a tak. Na domě kulatý hrdý znak: Centrokov. Nj, zavedená fa. Do toho kadeřnictví mě maminka vodila. Holič pan Marek mě posadil na otočnou vysokou židličku. Vzal mě podle hrnce. Rozkošná holčička s ofinou přísně rovně zastřiženou. Maminka se mnou za panem Markem jezdívala na kole do přilehlé části města. Do Jezbin. Když jedu Jezbinami autem, vždycky se snažím určit, kde měl svou oficínku. Nevím. Mamka si mě vezla na dřevěném sedátku. Bůhví, jestli ho nevyrobil ještě tatínek ve svém  podniku. Jely jsme někde přes pole, protože jsme vyjíždívaly na kraji vesnice. Dnes už tam na kole neprojedeš. Pan Marek asi stříhal na dvou místech. Jeho paní měla vždycky naondulované vlasy. Asi trvalou. Nebo z natáček? To ještě u holiče používali takové ty foukací přilby. Pod nimi bylo příjemně teplo. Nic jsi neslyšel. Byl jsi sám v sobě. - Tahle Anička mi vyprávěla. Totiž měla jsem kolegyni o hodně let starší. Helenu. Měly jsme se moc rády. Jezdívala jsem za ní a za jejím mužem do Hradce. Někdy přijeli oni k nám. Ještě do paneláku. Bydlela v jednom ze tří obrovsky rozlehlých panelových domů na Slezském. Jmenují se Kazi, Teta, Libuše. Její vnučka si mě tady na FB našla asi před dvěma třemi lety. Je profesorkou v Anglii na nějaké univerzitě. Ema. Emička hrála tenis. Dobře. Zamilovala si Agassiho. Někde jsem o něm četla, že si dopisoval s mnoha mladými lidmi. Eminka, aby se s ním dohovořila, pilně studovala angličtinu. Vidíte, k čemu je Agassi! Jednou jsem byla někde se studenty na gymnáziu. Už nevím. Ale Eminka se tam ke mně hlásila. Tlumočila. No, a její babička Helena chodila do třídy s jistou Valuškou Dvořákovou. Tím pádem asi i s Aničkou V květnu čtyřicet pět se z okna docela vzdálených kasáren Čtvercáků vyklonil voják. Namířil a trefil do hloučku dětí. Valuška padla mrtvá k zemi. Jako děti jsme u bílé mramorové desky s jejím zlatým jménem držívali čestnou stráž. Teda já ne. Ale vím, že tam stál pionýr v květnových dnech. Valuška. Až Hela mi prozradila, že Valuška byla její spolužačka. A Anička, Jéňova maminka, mi vyprávěla, jak šli v osudný den ze školy. Když Němec vystřelil, děti už stály na rohu. Hlouček mrňousů se vrhl zpět do ulice. Paní Dvořáková šla k veliteli německé armády. Ten nechal střelce předvést. A zastřelit. Prý kdyby byl duben nebo březen, možná by stejný osud stihl Valuščinu maminku.

O Čtverových kasárnách dost často píšu. Fotím je. Točím. Letos v létě na jejich nádvoří sídlil zajišťovací štáb Brutal Assaultu. Když jsem čekala na Shindiho, zrovna tam přijela nějaká slavná skupina, kterou neznám. :-) Odbavili je. Když jsem dostala na ruku ten krásný vstupenkový náramek, náboj přišel právě tady odsud, ze Čtvercáků. Dolů pod pevnost do vstupenkové maringotky.

Na videu tedy vidím Aničku. Vždycky měla krásnou čelenku vlasech. Hezká paní. Na vozíčku. Komunikativní. Ještě jí paměť neopustila. Ani optimismus. Jen Jéňa kdyby přijel. Jestlipak ještě žije? 

Včele stolu sedával pán z našeho města. Na kole, pak raději vlakem za ním jezdívala jeho žena. Právě on měl doma pejska Kročeje. Tak krásné jméno. Slyším v něm zvukomalbu. Dnes na videu sedí na jeho místě Jaruška. Spolužačka FB přítelkyně Blanky. Jaruščin muž před mnoha lety skočil pod vlak. Jaruška šila v Hradci spodní prádlo. Byla nesmírně citlivá, pokud by se řeklo válka, neštěstí,  vylekala by se. Milá. Hladívala mě po vlasech. Zavřela jsem oči, tekly mi slzy. Vnitřní mysl si asi vzpomněla na krásné dětství s maminkou. Tatínek byl po smrti; nechci se vžívat do maminčiny situace. Teď 12.11. měl výročí smrti. 1959. Mamka mladá krásná, nešťastná. Dvě holčičky. Tříletou a dvanáctiletou. Já měla štěstí. Pod maminčinými křídly jsem se cítila přenádherně a bezpečně. Iva to měla horší. Odešel ten, který ji nade vše zbožňoval. Myslím, že to světu neodpustila nikdy. Jaruška byla tak obézní. Vděčná, když jsem jí dovezla buchtu, čokoládku, dáreček. Vždycky při chuti. Jak náš kocour. Mamka nesnášela, kdybych jako dítě někde postávala a čekala, jestli něco nedostanu. To by zavelela:

Neoplenduj tady!

Jaruška nádherně oplendovala. :-) Brala jsem ji s sebou do zahrady. A na terasu. Vozila jsem jí a paní Janince třešně. A dostávala vynadáno, že hádejte! Pecky! :-(

Proti přes stůl sedí paní Kuncová. Nesmírně hodná, nejistá paní. Kuchařka z mateřské školy. Měla dva syny. Milánka a Vládíka. Vždycky opakovala, že je dobře vychovala, že jí to řekl i starosta. Často vstávala ze židle, jestli nejdou. Vždycky jsem jí uklidňovala, že tam přece byl s manželkou včera nebo předevčírem. A že jí paní snacha nabarvila vlasy. A ona tak krásně na chvilenku zklidněla. Až do dalšího vstání od stolu. Do dalšího načuhování do chodby.

Jejka, nějak jsem se zapomněla. Dopoledne něco tvořím. Druhý den jedeme Maraton štíhlosti. Připravila jsem čokoládové koule. Nafotila, natočila postup. Najednou poledne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-16_Obhlizim_vyzdobu_a_smerujeme_k_obedu/

Na druhou klient. Petroušek zrovna přijel z rachoty. Zaslechl naše politické řeči.

- Poslouchejte, vy nemáte co na práci?

Řehtáme se. Klient je starší než já, ale naučila jsem ho jak jíst. Hezky zhubnul. Drží si kondici číslo šest. Což je štíhlý svalnatý. Mám radost. Jen by mohl rozpustit svůj kruponek. Teď tu máme Phytocomplete - právě na zmenšení útrobních tuků. A já mu zapomněla tenhle bylinkový zázrak doporučit. Snad mu to obstará jeho manželka. Ale kup mu prosím tě tři balení. Na tři měsíce. Dvě denně s jídlem...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-06_Zdobim_okna%2C_dymim%2C_krmim%2C_raduji_se/

Užívám si důchod. Perfektně. Dům mám vymalován, uklizen. Den co den někde utírám prach, vytírám, slídím po osminohých tečkovačích. Proto si letošní advent nemusím dělat starosti s úklidem. Jen si zdobím a dekoruji. Jsem jak malá holka. Vymetám trhy, výstavy, besedy. Vybírám si, co mě zajímá. Mazlím se s kočkami. Kdo to má?! Pardon, to řekl Paroubek. To ne já! :-) 

Během dne jsem vyřizovala dotaz na HN. Klientka si 29.11. objednala. Pomáhala jsem jí na dálku. Měla novou platební kartu. Dalo nám hodně práce dostat se do jejího účtu. Před víc jak měsícem ztratila při venčení pejska svůj nový mobil. Jak se dostat do účtu, když ti přijde na mobil přístupový kód. Dalo nám to asi dva dny. Tramtadadá. Objednávka! Mobil jsme v účtu změnily. Kartu má. Co si přát víc! Snad jen MÍR!

- Já se tam nemohu dostat.

- Jsem tam, odhlašuji se. Dostaneš se tam tak a tak a tak. Jméno, heslo. Kód na telefon. Je to jednoduché. Máš tam připravený košíček. V něm máš vložený roční poplatek.

OK. Vstoupila do svého účtu. Platit. Hotovo. Jó? V mé kanceláři mi den, dva, tři, čtyři stále visela nezaplacená objednávka.

- Prosím tě, já jsem platila kartou den po tobě. Během deseti minut se to ukáže jako zaplacené. Zboží druhý den doputuje. 

- Platila jsem kartou.

Po týdnu už jsem nevěřila. Přes mechanismus na netu v HN jsem napsala:

- Klientka platila kartou. Omylem zvolila metodu převodem. Tím pádem nenapsala do zprávy pro příjemce potřebné údaje. Tedy číslo objednávky a své ID. Její číslo objednávky je... Její ID je... Datum 29.11. Prosím spárujte.

Další jejich odpověď:

- Napište prosím číslo účtu klientky.

A dál množství duplicitních otázek. Trpělivě volám klientce. Diktuje číslo svého účtu. Druhý den odpověď.

- Uvedené číslo účtu není účtem Herbalife.

Ty vorle! Je to vesmírné cvičení. Buď trpělivá! Odpovídám:

- Ano, není to číslo Herbalife Nutrition, je to číslo účtu klientky. To jsem vám napsala.

A znovu donekonečna vypisuji...

- Prosím, napište, na jaký účet poslala platbu.

To si dělají prču. Mají dva účty. Tak dohledám... Volám klientce - který ze dvou účtů si vybrala.

- Ten, co končí 2700.

- OK. Běž do aplikace tvé banky. Nadiktuj mi, kam platba odešla.

Diktuje. Ano, č. ú. je správné.

Včera můj poradce říká:

- Irenko, zavolej tam hned ráno, protože jinak jí peníze budou vracet.

- A budou chtít IBAN. A to jsme v prčicích. Ona nebude IBAN vědět.

Dnes ráno po sedmi dnech:

- Irenko, volalas´ tam?

- Ne, fotím si snídani do Maratonu na telegram. Hned tam jdu zavolat.

Vesmírné cvičení! Pozor! Ireno, trpělivost!! Hlásí se Karolína. Po pár větičkách vím, že není nejbystřejším koťátkem v košíku. Naše Hvězdářka by ji s lehkostí strčila do kapsy.

Slečna na mě zvyšuje hlas. Je třeba ji utnout. 

- Tak, dost jestli si myslíte, že tím, že na mě začnete křičet, že něco vyřešíme, ubezpečuji vás, že nikoli. Navrhuji, abyste si dala volume doleva. Přestaňte na mě zvyšovat hlas. Já vydělávám na váš plat. Spárujte platbu dle čísla objednávky, čísla klientského účtu s vaším účtem s koncovkou 2700. Za chvíli mi zavolejte, že je spárováno a balíček je vypraven.

- Dáme vám včas informaci, jak to dopadlo.

- Ne, takhle ne. Dáte mi zprávu, že jde balíček směrem ke klientce.

Slečna opravdu není nejostřejší pastelkou v penále. Opakuje neutrální nic neříkající větu:

- Dáme vám včas informaci, jak to dopadlo.

Až k večeru čtu v systému - to zbožňuji - písemné handrkování, že balíček je vypraven, protože klientka - světe, drž měééé!! - v platbě nezadala číslo objednávky a svoje ID.

Bože, opatruj naši kotlinku před mladými nebystrými blbečky! Děkuji. Ať se odstěhují třeba do západního Německa. Pardon - oni hovoří anglicky. Tak do Ameriky. Ale ať tady nepředvádějí svou tupost. Dej nám prosím bystré mladé mozky, které umějí řešit bryskně zadaný úkol.

To byl hezký den! Tvořivý. Pracovní. Radostný. S exkurzí do království Méněchápajících. 

Tak a dnes dobrou noc!