Vono to pude.
Večer. Procházím FB u Karla Gotta. Jdu dál a dál a dál. Do prázdnin. Čtu přání k narozeninám od Aničky Tužinské. Mezi tisíci gratulanty ona první. Kdysi tu bydleli v naší pevnosti. Její muž důstojník v kasárnách. Ona ve stejném vojenském útvaru jako maminka. Slováci odešli do své domoviny. Třicet let o sobě víme. Kdysi cestou z Tater jsme se v Ružomberoku u nich stavili... Brázdí tu každé léto... Zavírám FB. Karle, už musím zapomenout.
Měla bych dospávat. Ale nedá mi to. Páteční ráno.
- Proč nespíš?
- Co tu děláš? Už máš auto?
- Ještě ne.
Mixuji snídani. Čtu internet. Lidi brání Karla Gotta před žumpou politiků, novinářů, neurvalců, darebů. Brání ho tak vulgárně, až mi lezou oči z důlků. Společnost hrubne, ženy hovoří jak dlaždiči. Pardon, omlouvám se dlaždičům. Jdu silná do dne. Si myslím. Zas bulím. V šeru začínajícího dne. Opakuji mantru: Netýká se mě to. Jde to kolem mě. Nemyslím na jeho rodinu. - Co asi dělají ty "jeho holky"? Hledám, jestli jsou mimo republiku. Nejsou. Na západě Čech... Pod ochranou miliardáře...
Péťa je tu.
- Máš štěstí, že neposloucháš ty kraviny.
Kdyby hoch věděl, jak se tu drásám četbou. Rozhovory...
https://www.czechfreepress.cz/cfp-doporucuje/karel-gott-o-zidech-kremlu-i-diktature-v-usa-manipuluji-tam-s-masami-hur-nez-kdekoliv-jinde.html?fbclid=IwAR0oxUjxZtkvgh9zSirOEAtrnkUk2z1jlgGG38ghHZhYwEAYXkqcPtC_Mxg
Znovu projíždím rozhovor z roku 2001. V roce 2017 ho otiskli otesaný.
https://aeronet.cz/news/wp-content/uploads/Gott2001-NonCensored.pdf
Toto vím od loňska. Až od loňska.
https://aeronet.cz/news/karel-gott-srpen-1968-byl-dohodnuty-mezi-sssr-a-usa-to-pouze-dnes-se-ukazuje-jenom-na-jednu-z-tech-velmoci-americane-chteli-v-roce-1969-v-ceskoslovensku-normalizaci-s-lidskou-tvari/
Holka, pátek. Ten máš ráda. Dnes nepracuji. Jen na dálku, reklama, zákaznický servis... Tak šup, šup! Volá klientka. Ptám se na štítnou žlázu. Štítná žláza kupodivu v pořádku. Huráá. Zaplaťbůh. Asi rozumný lékař. Všechny orgány, i ty nejjemnější a nejmenší, mají v těle důležitou a nezastupitelnou fci. I apendix. Lidé si nechávají preventivně tahat zuby moudrosti; holí si ochlupení. Mně kdysi dávno při otevřen dutiny břišní preventivně v rámci operačního plánu odebrali slepé střevo. Jenže dnes se ví, že pomáhá obnovovat imunitu! Obnovuje střevní mikroflóru. Slouží jako katalyzátor tělu prospěšných bakterií. Po onemocnění virózou nebo po antibiotikách člověk přijde o všechny dobré mikroorganismy ve svém trávicím traktu. Slepé střevo umí rychle prospěšné bakterie dodat. Celková imunita se posílí. Takové malé dříve údajně nepotřebné nic slouží jako pohotovostní zásobárna dobrých bakterií pro případ nouze. A já se o něj lehkovážně preventivně a zbytečně nechala připravit. I zvířata mají slepák. I u nich dokáže v případě potřeby rychle vyprodukovat dostatek nových střevních bakterií. Někdy si ale myslím, že házím hrách na stěnu. Mé certifikáty z mezinárodních lékařských drahých tréningů nemají takovou váhu. Ani ten od nositele Nobelovy ceny. Nenosím bílý plášť. Lidi jsou blázni. Věří, že lékařům jde o jejich zdraví. Pche!
Domlouváme s klientkou, jak dál. Blíží se poledne. Rychle ohřívám domácí polévku do starobylé termosky. Jedu k mamince. Pozdě. Právě odstrkuje talíř s písmenky.
- Mamko, chtěla jsem ti podstrčit svou polévku.
- Tys spěchala, viď?
- Jo. Moc jsem za tebou spěchala. Mami, tolik lidí letos umřelo. Munzar, Vorlíček, Postránecký, Pecha, prof. Koutecký, Aťka Janoušková, Zindulka - s tím jsem byla v kontaktu. Odešli. Klaply za nimi dveře. Nic. Jde se dál. Proč jsem tak zdevastovaná odchodem Gotta? Jak to bude dlouho trvat? Myslela jsem, že už jsem z toho venku.
- Časem to přejde. Byl náš, byl pro svět.
- Mami, teprve teď si uvědomuji, jak byl inteligentní, se stejně inteligentním humorem, s nesmírnými informacemi o řízení světa, s přehledem, gentleman. Mami, náš český Bůh. Mami, já se děsně bojím, až mi odejdeš. Co si počnu?
- Neboj se, všechno čas spraví. Všechno zvládneš. Ničeho se neboj.
Paní Dana nese druhý chod. Kaši, klobásku, mrkvový salát s nějakým ovocem. Příbor.
- Kdepak je lžíce?
- Příborem!
Klohňá. Snaží se. Fotíme se. Vypadám jak čarodějnice. Uřvaná, nos červený.
- Mami, jedeme k tobě.
Luštíme. Maminčina přítomnost mě dává do klidu. Nerozčiluje mě ani její vteřinové změny rozhodnutí; chce si lehnout. Když ji hotovím do postele, nechce. Její rychlé změny plánů mě nevyvádějí z míry. Vezu ji na chodbu. Utíkám k autu. Ke klientce jídlo.
Zastavuji na mezi. Fotím šípky. Měla bych si natrhat. Tady ne. Sbírám jablíčko v trávě. Moc dobré. Projíždím v celku bez problémů Jaroměří. Jakmile mají auta od Hradce stop na stavbě mostu, město se projede jedna báseň. Mise splněna. Jídlo předáno. Rychlá otázka:
- Lidu, jak na tebe působí Gottova smrt?
Lomí rukama. Slzy. - Najíždím na cestu těsně nad Labem. Petroušek mi poradil. Zkrátí se tudy čekání po objízdné trase. Jedu tu poprvé. Poprvé v životě! Nejsem sama. Jezdí tu víc řidičů, koukám.
Nikdy jsem neviděla chrám sv. Mikuláše, gotickou chloubu města takhle zespodu. Vyskakuji, rychle fotím. Najíždím na uzoučkou cestu těsně nad řekou. Nesmím tu zastavit. Pohled do zrcátka. Za mnou nikdo. Vyskakuji. Fotím. Nádherné pohledy, které neznám. Nikdy jsem tudy nejela. Podjíždím atrapu zříceného mostu. Získal nějakou architektonickou cenu. Šereda to je. Ten původní, překrásná práce předků; hrál ve filmu Něžné vlny. V noci po filmování ho vzala voda. Vyjíždím na druhé straně náměstí. Důmyslná pevnost. Předci postavili Jaroměř na ostrohu řeky. Aha, tak tohle je ten ostroh. Od řeky se město zdvihá do výše. Překrásné. Šikulky.
Stavuji se v Lidlu. U lahvového automatu stojí má stařičká matematikářka ze základky. Mimochodem - ještě nikdy jsem nevracela lahve automatu. Jsem staromilec. NIKDY.
- Maci!
- Irenko! Minulý týden jsem si říkala, že jsem tu Irenku, tu holčičku, už dlouho nepotkala.
- Marci, jak na tebe působí smrt Gotta?
Bulíme. Povídáme si o něm, o světě. Vzpomínáme na mou školní docházku. Vyznávám:
- Já tě tak milovala.
- Já jsem vás měla taky moc ráda. Přišli jste ke mně do šesté třídy. Byli jste jak andílci. Dnes? Pazoury to má zmalované. Vlasy taky. Drzí jsou. A rodiče s nimi. Tys mi jednou řekla:
- Paní učitelko, vy jste jak moje maminka.
- Fakt? To si nepamatuji. Ale když jsi čekala Marcela, jeli jsme na lyžák. Ty už s námi ne. Nosilas takové modré šaty s kanýrem napříč přes břicho. Pamatuješ na ně?
Pamatuje. Hezké setkání. Dostala jsem pro mě veledůležitou radu. Nečíst TO. Jenže ona nemá internet. Jsi-li v síti, jsi v pasti. Klušu obchodem. Nic nechci. Všechno máme. Domů.
Dopíjím burčák. Na zahradu. Petroušek stříhá suché větve.
- Peťuš, ta růže u branky. To jsem nezvládla. Musíme ji přesadit. Dáme to?
Jdeme na to. Určuji místo k besídce, kde se bude pnout. Nepsali, že to bude lijána. Do její původní jámy vsazuji růži novou. Píšou do devadesáti cm. Budeme se těšit. Obra jsme museli vykopat i s vrostlou bílou ozdobnou mříží. Než se otočím, Petroušek z kořenů růže oškubává plevelné listopadky. Fialové miniastřičky. Všude nyní kvetou.
- Péťo, ty seš kůň. Chtěla jsem je tam nechat.
- Vždyť to má kořeny.
- Jo, jenže už to bylo zakořeněné v balu. Chtěla jsem to nechat prorůst! Synu zahradníka! Péťo, od jara tu mám ještě lísku. Vsadíme ji pod lísku.
Kope jámu. Nevadí mu, že vedle by měl vykopat náletové javůrky.
- Bude pršet, vykašli se na javory.
- Nevykašlu. Vykopej je. Na jaře budou silnější.
Handrkujeme se. Nakonec mě pochválí. Ale svým způsobem.
- Ještě že mě to napadlo tu růži přesadit.
Rychle se stmívá. Zlobím se. Pod rukama uklízí štafle, nůžky, lopatku, podložku pod kolena... Odnáší mi telefon. Něco v něm poslouchám.
- Nevadí ti, že si tu chci ještě roztlouci pár lískáčů?
Přináší podložku i telefon zpátky.
- A dlažebku dej k té laťce. Nikdy ji tam nevrátíš.
Má pravdu.
Doma netopíme. Dům je konzerva. Drží teplo. Dlažby jsou puštěné skoro celoročně. Prohřívají vzduch. Petroušek přiváží mléko. Mohla bych se v něm koupat. Miluji tu pravou kravskou melásku. Jdu ho svařit. Těším se na škraloup.
Volá Linda:
- Mami, jedna paní by chtěla zhubnout. Zavolej jí.
Volám. Chce i s dcerou. Domlouváme si termín. Jdu spočítat jejich analýzky. Půl osmé. Ještě jdu zkontrolovat klientku.
- Tak já jedu.
- Aha. A kam?
- Test inteligence!
- Já už vím, stavět stoly na staďák.
Jsem sama. Pouštějí černobílého Gotta. Zas nemohu dýchat. Vypínám. Karle, jste unikátní. Na FB nacházím legrační videiko z jeho cesty na Slovensko. V rádiu zní jeho píseň, on ji zpívá na playback. Legrační. Koulí očima. Veselý. Vtipný. Karel Gott. A dost!
https://www.facebook.com/100005280459765/videos/1161942030658468/UzpfSTEwMDAxMDI3NTYwNzkwMDo5ODU3NzU4MTE3NzQ5MzA/?id=100010275607900
Dobrou noc!