Všech svatých - předehra dušiček

Sobota. Sluníčko. Než já se vypravím do zahrady. Sychravo. Šero. Hnusno. Dnes jsem prováhala slunce u plotny. Teda – taky jsem si přispala. Ranní sluníčko i v peřinách. Vstávám na přípitek horkou vodičkou brzy. Ale vracím se do postele. Kočky spí. Počkají.

Jdu do dne. Vstávám. Kočky zbystřely. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-01-budeme-se-tesit

Listopad. Stahuji Ladův obrázek. Budeme těšit na haldy sněhu.

Ladovskou zimu bych si přála. Moc. Těším se. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-01-kocici-rano

Mourek se vyvaluje u ostrůvku na žhavé dlažbě. Okamžitě se odněkud přihnala Žofie. Snídají. Po snídani mytí, muzlání, kočičí láska.

Plachtím dnem jak sojka. Plachá. Rychlá. Ostražitá. Dnes slaví všichni svatí. Připojuji se mladým vínem z Bzence. 

- Tak, všichni svatí, na zdraví!

Třešně pustily listí.

Podzim už platí listím svoji útratu,

je konec láskám,konec nenávistím,

podzim už platí listím

a není návratu.

Mé opakované ranní modlitby a večerní přání došly realizace. Vlastně jedna. Každý den ráno připíjím na blaho lidstva. Jmenovitě na ty, kteří by potřebovali pomoc.  Mám dva muže, za něž prosím, ale jen je-li to v zájmu vývoje jejich ducha, duše a těla. A ten jeden po třech týdnech bezmocného ležení dnes vstal. Sešel po schodech. Díky a hold v tomto případě lékařům a taky Vesmírnému pánu. Až jsem zabrečela štěstím. 

Šlehám máslo. Vařím z odřezků z hovězího polévku. Kočky dostanou nejlepší. My jejich nájemníci a slouhové sníme flaxy v polévce. Špaldové nudličky docházejí. Ještě na jednu polévku mám. Vím, že okurky v létě chladí, v zimě naprosto nevhodné. Ale ještě dojídáme letní z úrody. Přece je nevyhodím.  Pro mě okurkový se smetanou. Petrouškovi s nálevem z třtinového cukru, jablečného octa. 

Navíc vařím jablíčkový prohřívací kompot. Zůstane na stole ke svačině.

Čtu hezká dušičková slova.

Helena Letrichová

Listy padají na hroby... kde odpočívá oděv "živého"...

Kytice položíte na studený kámen a v myšlenkách se ptáte: "Kde jste? "Jak se máš? Chybíte nám lidi"...

Slzy tečou po tvářích a srdce zvířete je tichá bolest.

Nebuď smutná drahá, smrt nerozdělí ty, kteří se milovali.

Láska neumírá. Jsme ve vzpomínkách, kterých se můžete dotknout. V příbězích, které vyprávíte, v očích vašich dětí, v smíchu, který zní jako ten náš.

Nesuď smrt jako konec. Jakmile ti spadne závoj z očí, pochopíš... že smrt je jen brána k novému začátku...

S láskou k těm, kteří chybí...

České zvyky, tradice a pranostiky - ilustrace která baví

SVÁTEK VŠECH SVATÝCH (1.11.) - LIDOVÉ ZVYKY A POVĚRY

Obecně rozšířeným zvykem o svátku Všech svatých bylo rozdávání almužny místní chudině. Koleda za mrtvé, tak říkali na Slavičínsku darům v poživatinách, chlebech, mouce, sušených hruškách a slanině, které přinášely hospodyně žebrákům, sedícím v předsíni kostela s putnami, za modlení. Dary jídla byly projevem křesťanského milosrdenství, ale bylo v tom i něco navíc. Souvisely se starou představou, že lidé bezmocní, žebráci a děti jsou poslové, nadaní schopností zprostředkovat kontakt mezi pozemským a nebeským světem, anebo, že přímo zosobňují duše zemřelých.

Na Znojemsku hospodyně pokládaly o svátku Všech svatých do okna chleba pro dušičky, vracející se v noci před svým svátkem (2.11.) do svého domu. Lidé také házeli na svátek všech svatých do ohně mouku, aby se duše v očistci ochladily. Je také možné hodit do ohně střídku chleba, což se provádí ze stejného důvodu, duše zemřelých v očistci se tímto úkonem ochladí. (časopis z r. 1855)

Svátek Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, o "jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo". Důvodem zavedení svátku byla nemožnost slavit každý jednotlivý den světců.

Ve 4. století se na Východě začal slavit společný svátek všech mučedníků. V syrském obřadu se slavil ve velikonoční době (13. 5.) a v byzantském obřadu první neděli po Seslání Ducha svatého. Můžeme si ale připomenout, že do této doby se označení mučedník (martyr) vztahovalo nejen na ty, kteří přímo prolili za víru krev, ale i na ty, kteří trpěli ve vězení nebo ve vyhnanství, byť se vrátili a zemřeli pokojně. Teprve od 4. století byli ti, kteří nezemřeli mučednickou smrtí označeni za vyznavače (confessores).

V Římě se slavnost všech mučedníků začala slavit 13. 5. 609 jako výroční den posvěcení (Bonifácem IV.) římského Pantheonu, který byl původně chrámem všech olympských bohů. Chrám byl zasvěcen Panně Marii a všem mučedníkům.

Proč je dnem slavení 1. listopad?

Dnem slavení se stal 1. listopad možná prý proto, že u Keltů šlo zároveň o začátek nového roku. Skutečnost je spíše ta, že v IX. stol. nebyl 13. květen v Římě vhodný pro velké náboženské manifestace vzhledem k tomu, že bylo období přede žněmi, kdy se již projevoval nedostatek potravin. Papež Řehoř IV. (827—844) za těchto souvislostí přeložil oslavu ze 13. května na 1. listopad. K rozšíření svátku v listopadu napomohla potom návštěva tohoto papeže u krále Filipa Zbožného ve Francii kolem r. 835. (catholica.cz)

A na závěr ještě jedna pověra:

Kdyby kdo přišel o půlnoci Všech svatých do kostela, spatřil by svíčkami ozářený oltář, kněze v mešním rouchu a v lavicích kostela lidi každého věku, kteří již dávno zemřeli. Všichni klečí a modlí se. Nikde však není slyšet ani jediného hlásku, vše je zahaleno v pochmurné ticho. Dávno zemřelý kněz slouží mši. Jakmile však kněz udělí požehnání, jest třeba co nejrychleji z kostela utéci, poněvadž by bylo s takovým odvážlivým smrtelníkem zle: umrlci by ho rozsápali.

Ač je všech svatých, Dušiček až zítra, myslím na lidi, kteří mě opustili. Mám je v mysli, mám je v srdci. Dědu, babičku, strejdu, tatínka. Jen na maminku myslím každý den. Nikdy na ni nezapomenu. Tatínek, ten mi na mysl nepřijde. Ani jsem nezpozorovala, že odešel. Tuhle u Ivy jsme vzpomínaly, jak to bylo v kuchyni v podnájmu. Bydleli jsme u prarodičů nynější manželky Petrouškova staršího bratra. Vpravo od dveří mycí stůl. Vedle směrem k oknu lavička s dvířky. Sloužila na boty. U té jsem si hrávávala. Okno. Pod ním gauč. Na něm umírající tatínek. Hrála jsem si u lavičky. Nebyly mi asi ani tři. Nebo čerstvě tři. Vstala jsem, šla jsem k ležícímu tatínkovi pomuzlat se.

- Jé, tati, ty škrábeš.

Smuntě se usmál. Ruka mi pohladila blonďatou hlavičku. Jak mu asi bylo... Přitom ho maminka opečovávala. Myla, holila, krmila. To si pamatuji, jak u něj seděla se lžící a trpělivě ho krmila. A když ho nakrmila, vyvrhl... Převléci... Ach, mami, mělas´  to těžké.

Za gaučem v rohu maminčin šicí stroj. Na něm nám šila košilky, zástěrky s kanýrkem do školky, povlečení, noční košili, sypky… Mami, tys´  byla ale tak moc šikovná. Všestranně nadaná. Vodnářka. Umělas´  úplně všechno. Vařit, šít, plést, ještě jsi po tatínkově odchodu vystudovala. Mami, jak jsi to všechno zvládla! Navíc z tatínkovy zapečetěné dílny zmizely pečeti, prodalas´   soustruhy, vybavení. Koupilas´  ten náš maličkatý domeček. Včera na hřbitově jsme se s tou paní domluvily, že náš domeček postavil její dědeček. Mami, jak jsme se radovaly, že můžeme opustit podnájem. Asi ti velitel kasáren povolil pomoc vojáků. Když vojáci nesli na ramenou naši kredenc, jéj, to byla podívaná. Prohozovali si ji cestou dolů ulicí, kde jsme měli nové bydlení. Bylo to jen o dva tři domy níž k poli. Jestlipak ti hoši ještě žijí? A pokud ano, vzpomněli by si na svou pomoc?

S Ivou jsme se shodly, že v kuchyni bylo hodně nábytku. Vedle šicího stroje kredenc. Dveře do špajzky. Vedle dveří u zdi piáno. Vedle něj světlezelený plastový kbelík s bílým uchem s vodou. Tam jsme si nabíraly hrnečkem. Vodovod jsme nahoře neměly. Dveře do ložnice. Vedle nich kamínka z tatínkovy produkce. Dnes jsou v Krkonoších. Stála zimu na dešti. Budou dekorovat horský dům.  Taková kamna vyráběl a prodával taťka ve své fě Centrokov. Vedle kamen ještě elegantní trouba a na ní ve stojanu dvouplotýnkový vařič. A dveře ven z bytu. Iva konstatovala:

- Velká místnost přeplněná nábytkem.

- Mamko. Vidíš? Ve třetí třídě jsme opustily podnájem. To mi bylo tak osm devět. Příští léto slavím sedmdesátku. Náš byt, z něhož zmizel tatínek navždy, si pamatuji dodnes. I s tím ležícím tatínkem. Teď mě napadá, to se Ivy zeptám. V létě jsme měly pod okny gauč, který vyrobil tatínek. Dnes ho mám u Petoruška v pracovně. A mamka s Ivou asi gauče na zimu nějak stěhovaly. Protože v zimě se topilo jen v kuchyni. Rozkládací gauč, skvělý kousek našeho tatínka, byl náhle pod kuchyńským oknem. A rozložený. Hm. Zeptám se. Na něm na vínových květovaných matracích natažené spodnice. Vlastně asi nejdřív deka. Pak spodnice. Oh, jak zespodu hřály. Teprve na spodnicích, ty byly jen zlehka nasypané peřím, nadýchané polštáře a svrchnice. Duchny. U babičky se dralo peří. Mamka si ušila sypky…

Je fajn, že mohu ještě s někým promluvit o svém domově. Iva se má, ta znala tatínka dobře. Jsem ráda, že na mě nežárlila. Prý se na mě těšili. Pro mě důležité sdělení. Většinou starší ztratí svou privilegii jedináčka. Moje holky jsou od sebe o šest let. My s Ivou o devět. Ivo, velký dík! Za všechno.

V těchhle dnech tenká hranice mezi světy.

Jan Mazuch:

Tenka hranica medzi nasim svetom a inym svetom sa da povedat ako otvorena brana ako ked sa 2 kolesa tocia kazde s jednym vstupom a ked sa vstupy stretnu vytovori sa docasne priechod brana...tieto brany trvaju 3dni

21.3plus3

21.9plus3

1.11 plus 3

21.12 plus 3

Negativna agenda tiez pouziva tieto brany a pusta sem svoje demonicke bytosti...preto maju halloween

Ano, mocní na tyhle krásné dny, které světíme, provádíme své vítací světlé rituály, nám škodí svými černotami. Ani nedomyslím, co se při nich po celém světě děje. Nejhorší rituál na Štědrý den o půlnoci. A ovečky chodí podporovat. Taky jsem se účastnila.

Jav, Prav a Nav jsou tri mytické světy slovanských Slovanů, které si často představovali jako tři části jednoho světa, symbolizovaného velkým stromem. Prav je svět bohů a božského práva, který se nachází v koruně stromu. Jav je viditelný, hmotný svět lidí, obývající kmen stromu. Nav je neviditelný svět podzemí v kořenech stromu, kde po smrti přebývají duše předků.

• Prav: Svět bohů a spravedlnosti.
• Jav: Lidský, hmotný svět, který vnímáme.
• Nav: Podsvětí, kde žijí duše zemřelých.

Tato koncepce je spojena s představou o celém vesmíru, kterému vládne bůh Svarog a rovnováhu mezi světy drží bůh Triglav.

Copak píše Wikipedie. Co si vymyslí??? Bestie wikipedie taky škodí!

Jev, Prav a Nav jsou tři mýtické světy popsané ve Velesově knize, zřejmě falešném náboženském spise dávných Slovanů . Prav je světem bohů, Jav je světem lidí a Nav je nemateriální svět patřící duším našich mrtvých předků. [ 1 ] Populární byly zejména mezi novopohany v Rusku.

Slované si podle autora/autorů Velesovy knihy představovali svět jako obrovský košatý dub , který dělili na tři části:

• Prav (síla s práv cu, práva, nadřízenosti) je svět bohů, který je pro lidi neviditelný a nachází se v košaté koruně. Je to právo správce Svaroga , boha Slunce, který vládne světu Jav i Nav. Svět bohů byl stvořen na samém počátku bohem-otcem Rodem . Moderní paralelou k této koncepci jsou fyzikální zákony, ale s jedním rozdílem. Zákon, který říká, že kámen, když se vyhodí, tak spadne je nejen faktem, ale platí také zároveň princip spravedlnosti, boží a právní zákon, že kámen spadne, když je vyhozen.
• Jev (to, co je zjev né) je lidský hmotný svět, který se nachází kolem kmene stromu.
• Nav (to, co není zjevné ) je podzemní svět mrtvých v kořenech dubu. Do Navu odcházely duše zemřelých po své smrti. Vládcem zde byl bůh Veles .

Hvězdy , které jsou duše mrtvých, jako Svarga a Irij , jsou součástí světa Nav.

Podobný je také antropogenetický princip , ten ale říká, že fyzikální zákony jsou užitečné.

Hezké čtení:

Niyačan Miroslav Němeček

Když pouštíme, co bylo, rodí se, co má být

Dušičky jsou pro mě obdobím ztišení, usebraním a vděčnosti. Vnímám to jako uctění cyklu života a smrti – pochopení, že bez tmy by nebylo světla.

Je to ideální čas na rozloučení s tím, co končí (vztahy, staré zvyky, části sebe), odevzdání bolesti a minulosti, poděkování předkům, zasetí záměru pro nový cyklus (neboť v temnotě se rodí semínko světla).

Dnešní den nemusí být jenom o Dušičkách a vzpomínkách při zapálení svíčky na lidi, kteří už s námi nejsou. Může to být i chvíle, kdy se zastavíme sami pro sebe a pro své blízké.

Kdy ztišíme ruchy kolem, zklidníme tělo i mysl, a dovolíme si jen být.

Ztiš se. Zhasni světla, zapal svíčku nebo oheň.

Poděkuj v duchu předkům – můžeš nahlas vyslovit jejich jména nebo jen říct:

"Děkuji těm, kdo tu byli přede mnou. Děkuji, že skrze vás mohu žít."

Propusť to, co už nemá být. Možná si to napíšeš na papírek a necháš ho shořet v plameni. A v srdci zároveň můžeš přivítat nové – záměr, který se chce narodit.

Život a smrt nejsou protiklady, ale součást jednoho nekonečného koloběhu.

A možná se můžeš na chvíli zastavit a zeptat se sám sebe:

Cítím spojení se svými předky?

Co z jejich příběhů ve mně stále žije?

A co už je čas nechat odejít, aby mohlo vzniknout nové?

https://www.veraoveckova.cz/news/nav-jav-slav-prav-a-svedomi/

Věrka Ovečková, kolegyně češtinářka, už neučí. Věnuje se bukvám, knihám, přednáškám o Slovanech, jejich stylu života, oblečení, řeči, domech... 

https://www.youtube.com/watch?v=ntmVs24vPD4

Sovětský vesmírný program - Alexej Archipovič Leonov s Janou Kiara

U vaření jsem jedno velké ucho. Poslouchám velmi pečlivě zpracovaný příběh kosmonauta Leonova. Zapadá skvěle do dnešních informací. Oni to věděli už tehdy... O Gagarinovi jsem si myslela, že pil. Jo, prý byl sukničkář, asi i pil, ale proč! Když něco musíte za každou cenu držet v sobě, nesmíte to říci lidem, kde je únik? Leonov krásně maloval, ale překrásně. Obrázky mu chodili pravidelně zabavovat. A Gagirin den před svou leteckou havárií řekl, že je potřeba všechno vyjevit lidem. A že to řekne! Neřekl. A bylo po ptákách. Nikomu se nic neřekne. Až po tolika letech. Tak dlouho to trvalo. Co, dlouho! Tisíciletí. A my stojíme u lajny, jako u hranice. :-)

Petroušek slouží. Na druhou mám hotovo. Obědváme. Chválí. Povídáme si.

- Peťuš, chci jít ven pohrabat zas pod ořech. Ale nechce se mi. Sluníčko se ztratilo.

- Nechoď tam.

- Peťuš, ty mě máš podpořit a říci: Běž se proběhnout do zahrady.

Jak tak spolu diskutujeme, venku se udělalo černo.

- Peťuš, jdu do tmy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-01-vecer-v-zahrade

Hrabu v posledním světle. Vybírám z listí ořechy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-01-kockovani-po-veceri

Domů. Akorát jsem zachytila řežbu našich chlupáčků. Až chlupy lítaly. Po večeři klušou do tmy.

Dvě ráno. Mourek zařezává na koberci. Dřevo dohořelo. Kamna ještě hřejí. Žofka ťukala na okno. Šla jsem ji pustit. Ne. Seděla na parapetu a dělala si ze mě opičky. Znovu. Nechala jsem ji. Až když zabubnovala zběsile, šla jsem ji naposledy otevřít. Pochopila. Spí na mém křesle.

Noc se přehoupla. Dnes už je Dušiček.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-01-zitra-svatek-dusicek

Dušičky

Památka zesnulých je vlastně obdobou/pokračováním svátku našich dávných předků - Velesovy noci, v níž rozhraní mezi světy NAV a JAV je nejtenčí a umožňuje mentální napojení duší živých s jejich předky. Těm, kteří tuto schopnost nemají, pak ukládá povinnost připomenout si své zemřelé blízké, kteří tento svět budovali před námi a v jejichž stopách kráčíme vstříc budoucnosti.

Nikoli náhodou měl vladař Petr Vok z Rožmberka na svém medailonu motto:

"Memento mori, cogita aeternitatem"

(pamatuj na smrt, přemýšlej o věčnosti)

Staří Slované věřili v existenci lidské duše a posmrtný život. Duše byla chápána jako síla oživující tělo, ale také jako bytost. Věřili, že duše zemřelých se chtějí také ohřát u rodinného krbu. Duchové mrtvých byli také ctěni dalšími slavnostmi na nekropolích, spojených opět s dalšími hostinami – tyto oslavy (zádušnic) se odehrávaly několikrát do roka. Některé souvisely s výročím úmrtí, slunovratem či jinými pohanskými svátky a po christianizaci Slovanů se transformovaly do oslavy dušiček.

Bůh Veles drží v předvečer poctě zemřelým otevřené dveře mezi světy Jav a Nav, hlídá brány. Je bohem úrody a dobytka, moudrosti a umění a také bohatství, vlastnictví a obchodu. Chrání před nebezpečím na cestách. Zjevuje se jako stařec / pastýř s holí nebo mladý válečník v kůži s rohy a s kopím.

Tento svátek byl evidentně velmi silný, když BP musel na pomoc přizvat všechny svaté. Proto také dnes, 1. listopadu, slaví křesťané Svátek všech svatých. A nebyla to jediná mystická "zbraň", již proti Slovanům tehdejší církevní otcové použili. Psal jsem dříve, že síla noci Velesovi trvá do ranního kuropění a poté duše předků odcházejí zpět do Irije mýtický Ráj dávných Slovanů). Přenesením dne oslav "Památky zesnulých" (lidově "Dušičky") až na 2. listopadu se snažili propojení světů NAV a JAV znemožnit, neboť předkové byli již zpět v Iriji.

Důvod je prostý. V animistických náboženstvích uctívají lidé mnoho bohů a živá je veškerá příroda, která je obklopuje. Jen s jinými biologickými hodinami. Motýl žije několik týdnů, medvěd několik let a ve stáří uzříš stejný kamen, jaký byl při tvém narození. Také Slunce září stále stejně.

Společnost, ve které je druid/kňaz duchovním vedením, nikoli povinnou bránou mezi lidmi a Bohem, prostě další "boží tlumočníky" nepotřebovala.

To se, přirozeně, nekrylo s plány církve vybírat od všech lidí tzv. "desátky". Lidé nechápali, proč by ji měli platit za něco, co si neobjednali a co ve skutečnosti nepotřebují. Církev svatá však již měla namířeno mezi budoucí feudály. Vzpomeňme, o čem kázali Konrad Walhauser i mistr Jan Hus a co jí později vyčetl i J.A. Komenský, biskup Jednoty bratrské.

Věřící římskokatolického vyznání slaví Dušičky jako Vzpomínku na všechny věrné zemřelé, tedy ty, kteří jejichž duše ještě nedosáhly nebe a jsou ve fázi "očišťování". Pro tyto duše lze prý od 1. do 8. listopadu získat jeden plnomocný odpustek denně (běžně lze při splnění podmínek vyprosit odpustky částečné), pokud oželíte nějaký ten grošík.

Dušičková tradice zapalovat svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a pomáhá chránit před zlými silami.

Pozůstalí křesťané o Dušičkách také navštěvovali hroby svých zemřelých, zdobili je květinami, rozsvěcovali svíčky a přinášeli speciální pečivo, symbolický pozůstatek dávných hostin za mrtvé. Specialitou byly tzv. kosti svatých ze dvou zkřížených pletenců těsta ve tvaru hnátů. Lidé si dušičkové pečivo pekli buď doma, nebo je kupovali od pekařů, kteří je na Dušičky často prodávali přímo na hřbitově.

Ač staří Keltové i Slované zapalovali také ohně na mohylnících, přece jen se u Slovanů jednalo o svátek více méně komorní, rodinný. Jeho smyslem bylo si tiše připomenout vše dobré, co zemřelí za svého života vykonali dobrého a poděkovat jim za to. To, co se jim v životě nezdařilo, odvál čas…

Proto i my vzpomínáme na naše zesnulé v tichosti a pokoře s tajným přáním, aby jednou naši potomci takto vzpomínali na nás.

Jak říkával pražský knihkupec a nakladatel Vráťa Ebr: "Čas a prd nezastavíš!"

CyM Cyril Mrakotský

Jdu zaspat. Ať se mi někdo zjeví ve snu, když je ta hranice mezi světem jav a nav tak tenoučká.

Dobrou noc!