Všech svatých
Deset večer. Klimbá mi hlava. Pociťuji v posledních dnech únavu. Neznám. Asi jsem zestárla.
Ráno si pospávám. Hlídám intuitivně čísílka budíku. V deset patnáct zubařské křeslo.
Konečně vstávám. Kočky nejsou. Hurá. Mám třicet minut do odjezdu vlaku. Našla jsem s odjezdem v 9,41 hod. V hlavě jsem si ihned čas odjezdu prodloužila na 9,43 hod. Každá minuta dobrá. Kmitám domem. Venku přede dveřmi na mě určitě budou čekat kočky. Přinejmenším Mour. Zrzka má nejraději, když už už beru za kliku, zamykám, to má nejvíc chutí. Beru si Mourkovy mističky. Odvažuji mu na den 50 g. Dostává k tomu maličko, jen maličko - lžíci kapsičky. Stává se často, že mu granulky nedosypu. Stejně se jeho břicho nezmenšuje.
Mikinu? Svetr? Bundu? Jaké boty? Mám všechno? Ještě láhev s aloe. Otevírám dveře. Ano, kočeny. Tlačím je nohama ven. Ne, ne.
- Moure, ty máš tady. A Zrzko, ty až přijedu.
Kdybych dala oběma, Mour by se napakoval. Proto přišla Zrzka zkrátka. Ona to dožene odpoledne.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-01_Do_Hradecka_a_domu/
Závory nahoře. Měla bych vlak stihnout. Parkuji. Vstupenku, teda jízdenku. Bez brýlí dohlížím na odjezdy... Z kterého? Ze třetího. To už by tu měl být. Čtu - deset minut zpoždění. To je super. Jinak by mi totiž fouknul. Podbíhám k třetímu nástupišti. Tam je lidí. Sedám na lavičku. Dívám se přes pole směrem k cyklostezce.
- Na třetí kolej přijíždí vlak společnosti České dráhy. Vlak bude mít zpoždění na trase.
Nerozumím. Nastupuji. Opravdu asi deset minut čekáme. Je mi to jedno. Mám čas. Jedu na prevenci zubů.
Do čekárny plné lidí vstupuji asi s pěti desetiminutovým náskokem. Sestřička vychází, každého hezky uklidní, aby čekal. Zas vychází. Prý se jim tam nahrnula prevence požárníci a policisté. Padesát kousků. Nechápu.
Dva hezcí rodiče s dvěma asi tří a čtyřletými dětmi. Hezcí lidé. Pamatuji, když jsem brala své holčičky na IPV, na schůze, na zkoušky na VŠ, hlavně malou Lindu, jak seděly jak pěny. Linda připnutá na mém klíně. Tichoučko a trpělivě. Dnešní děti - hvězdná semínka - to jsou zvídavé blechy. Maminka velmi trpělivá. Hezky s dívenkou mluvila. Odpovídala na všechny otázky. Houkala sanita. Proč už nehouká? Asi někde v dálce, víš?
- Když otevřeš hezky pusinku, něco tady pro tebe mám.
- Co máš?
- To ti ukážu, až vyjdeme z ordinace...
Čtu si. Děti ruší. Důchodkyně proti mně k nim promlouvá:
- Vy jste, děti, hodné! Paní doktorka vás měla už vzít.
Totiž do ordinace byl vyzván stařičký šouravý pán.
Uvědomuji si, že má paní pravdu. Dnes už děti nesedí jako pecky. Mají jinou výchovu. Svůj rozum. Jsou jiné. Hned se na ně taky tak dívám. Jsou oba roztomilí. Konečně jde paní s holčičkou. Vycházejí ven. Hošík se maminky ptá:
- Co ti dělali?
- Nic.
Holčička nezapomněla na návnadu:
- Tak co máš?
- Dám ti půl bonbonu. Druhou půlku necháš bráchovi.
Holčička sleduje nedočkavě půlení Gieschi. Hošík přibíhá pro druhou půlku.
- Ne ta až jestli otevřeš pusu.
- To nemám rád.
Tatínek přizvukuje.
- Taky ne.
Konečně jdou dovnitř.
Holčička si vymiňuje, že půlku bonbonu pohlídá. Matlá bonbon. Rozbaluje. Maminka zas zabaluje. Holičce nasazuje růžovou čepičku. Krásný růžový kabátek. Dítě jak ze žurnálu. Krásná.
- Podívej, jak jsi to rozpatlala. Už mám i kalhoty špinavé. Nech mu to. A nemysli, že mu to sníš!
Už jsou zpátky. Klučík dostává umolousanou půlku čokoládového bonbonu. Holka by chtěla ještě. Maminka má sušenku. Takovou tu, co se dává ke kávě. Holčička útočí. Maminka se úspěšně brání. Ukazuje jí prázndou kapsičku. Klučíkovi tatínek obléká modrou čepičku, modrý kabát. Odcházejí. Rodiče měli zázračnou láskyplnou trpělivost. Děti zabavovali. Nesoustředila jsem se na čtení, ale na pozorování. Místo, by se do ordinace nahrnuli všichni čtyři, hezky se rozdělili. Pěkný pár, pěkné zvídavé děti.
- Paní Hrobská, vím o vás.
- Sestři, mohu si doběhnout na velké náměstí? Chci tam něco podepsat.
- Tak jo, tak se pak zařadíte.
Klušu Salonem republiky. Překrásné město. Hezky opravené. I ten hotel Černigov z roku 1976, který chtějí zbourat, je překrásný doklad doby. Tak se stavělo Už jsem o něm psala. Jak jsem čekala Denisku. Přivezli nám nábytek Interprogram. V krabicích prkna. Vše Ivka musel sešroubovat. Jedna spojovací lajsnička mezi sekcemi chyběla. Maminka mě vzala do Hradce. Iva na nás čekala u banky. Dnes jsem okolo ní právě šla. Bankovní úřednice - to znělo dobře. Skvělé postavení. Iva po mateřské už do Hradce nedojížděla.
Klušu Kopečkem. Cukrárna Gabriela. Vlastenecká nálada. Podpis. Nic si nedám. Běžím do Jordisu. Šest set devět. Až sem jsme se dostali. Chceš jen čistou čokoládu? Tak plať.
Běžím Hradcem zpátky. Stavuji se u Bati, u Deichmanna.
- Zbyl tu někdo?
- Já. Já jsem tu byla, když jste odcházela.
Rozproudila jsem debatu důchodců. Sestřička o mně ví. Přesto mě nevolá. Petroušek:
- Peťuš, hledám právě vlak domů. Jsem u zubaře.
- Tak tě nebudu rušit.
Otevírají se dveře. Zas nejdu.
- Sestři, ve dvanáct asi vlak nestihnu? :-)
Konečně. Prevence. Nic. Sestřička se omlouvá. Padesát policistů, požárníků ráno... Je mi to jedno. Termín za půl roku. Jdu se mrknout na nádraží na odjezdy. Pojedu busem. Budu doma o deset minut dřív. Na terminál kousek. Chvilenku čekám. Je tu. A řídí dítě. Taková rozkošná slečna. A milá. Sympatická.
- Smím si vás vyblejsknout?
- Kam mě dáte?
- Na FB.
Řídí s profesionalitou, opatrností a jistotou. Jedeme klidně. Vystupuji.
- Smím tady vpředu?
Přitaká. V kabelce jsem vylovila jablko. Měla jsem ho připravené k Herbalife tyčince. Nedošlo na něj. Podávám jí ho. Holčička radostně čapla jablíčko. Poděkovala za můj kompliment a větičku, že mě ještě dítě domů nevezlo.
Jedu banka, domů. Oběd.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-01_Hamutipaputi/
Lehám na chvilenku. Zmožena po túře městem. Linduška se tu stavila. Odjíždí. Petroušek robot chce řezat větvičky.
- Peťuš, co kdybys dnes nepracoval. Pojeďme po hrobech.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-01_Po_hrbitovech/
- Naviguj. Kam?
Nejprve za mými rodiči. Na hrobě zmizel můj květináč. Miska hozená za hrobem. Pokládáme věneček. Nemám podklad. Dráty by zrezivěly hrob. Kladu ho na misku. Někdo tu ordinoval. Svítí jedna lampa. Z pytle vyndávám svíce. Osvěcuji celý hrob. Ještě k sestře tatínkovy maminky. A ještě u paní Slezákové. Kartářky. Maminka se s ní přátelila. A jednu svíčku u Matějovských. Jako holčička jsem kamarádila s jejich Stáňou. Spíš jsem mu dělala chůvu. Byla jsem u nich jak doma. Stará paní mi podstrčila jitrničku s okurkou a chlebem. Měla mě jak svou.
- Reni, jez, ať to nevidí děda.
Starý Matěj. Mladí - brávali mě na chatu na Špinku. Bože, jak jsem s nimi ráda trávila své dětství. Moji nejbližší, nejmilejší. Bydleli proti nám. Maminka, já a Iva v podnájmu u Škodů. Měli Mílu. To je dnes manželka Petrouškova staršího bratra. A zas bydlí v sousedství. Hned vedle maminčina domečku.
Před hřbitovem halas. Smích. Zapojujeme se.
- Jé, Ireno!
- Jaruško!
Vysvětluji společnosti, že jsme spolu seděly na gymnáziu při němčině. Jenže my byly taky kolegyně ředitelky škol. Teď k Péťovým rodičům. Nejprve k Simonce. Cikánečce, kterou jsem dávno, moc dávno zachránila z kroužku kluků. Asi druháčci ji obstoupili. Holčičku s červenou mašlí ve vlasech. Já v listopadu nebo prosinci osmdesát jedna tu holku vzala za ruku, vyvedla ji nahoru do města k rodičům. Ona mi svou láskou oplácela tenhle skutek až do konce svých dnů. Nepovažovala jsem svůj čin za důležitý. Zapomněla bych na něj. No jo. Ale Simonka to doma řekla, když jsem ji začala učit. Holčička moje zlatá. Bydleli všichni v nádherném asi čtyři nebo pět plus jedna? V jedné místnosti Olinka s rodinou. V druhé Simonka. Staří. Měli Štefana - hodného. Taky nedoslýchal jako Simonka. A Jirku. Ten se nějak dostal do kriminálu. Staří se za něj moc a moc styděli. Dokonce prodali byt... Vzali si hanbu na sebe. Chtěli se ztratit z očí. Nechápu to. Když jsem k nim chodila s dárky, opětovala jsem ty Simončiny, vždycky jsem se ptala:
- Proč vy stále omýváte dveře, holinky...
Stály přede dveřmi. Její manžel pracoval na kůžích... Odpovídala:
- Soudružko, (to já nebyla), když vy budete mít špinavé dveře, projde to, ale když my, řeknou - cikáni.
Měla jsem je moc ráda. Pomohli mi, když jedna Renata řekla, že mlátím děti. Otec Simonky tehdy velmi , ale velmi razantně zakročil.
Asi před měsícem v Lidlu slyším:
- Kozo!
Psala jsem o tom. Zbystřila jsem. Jestli nevolají na mě. :-) Simončin tatínek Olinku oslovoval kozo, kozičko - jak moje mamka mě.
Hledáme hrob. Nikdy se netrefíme. Péťa:
- Je to támhle u toho stromu.
Odporuji. Vracím se. Ne. Měl pravdu. A u hrobu - koza s manželem, Simončina maminka... Rodina opečovává krásně udržovaný hrob. Rádi se vidíme. Starou paní jsem prý zachránila od kočko. Povídal Petroušek někdy na jaře. Prý jsem ji na ulici varovala. Oplatila jsem zas já po dekádách let za pomoc jejího manžela...
Popisuji fotky na FB. Nenapadlo mě, že jedna z té rodiny je v přátelích:
Natálie Ulrychová
Simonka Vás měla ráda a moc si Vás vážila. Když jsme byly malí,vyprávěla Příběhy ze školy,ráda jsem poslouchala.
Slzím. No jo. Život.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-01_Doma/190
Poradovali jsme se ze světýlek. Péťa ví, že to miluji. Světla, listí, mlhu, šero. Od Hubertovy jízdy je to kousíček k Dušičkám a od nich už jen skůček k slunovratu, Vánocům...
Rybí pomazánku na bagetku. Ještě štrúdlík z našich jablíček a ořechů. Den končí. Jaký byl?
To byl hezký den.
Čtu:
Rakušan - Ukrajinští uprchlíci se mohou na zimu vrátit, zatím jich je v ČR jen půl milionu, s prezidentem Zelenskym jsme se bavili o dalším milionu, které by mohla ČR zvládnout. Přidali jsme ubytovatelům dotace za ubytování uprchlíků, soc.dávky pro příchozí Ukrajince budou vypláceny ve stejné výši jako doposud(Jurečka). Státní rozpočet to bude stát zhruba o 50-60 miliard víc. Jen připomínám že na vládní debatě o škrtech v rozpočtu se projednávali věci jako zrušení valorizace důchodů, delší odchod do penze a snížení rodičovských příspěvků. A dva aktuální případy: Soused, důchod 20.000 nájem a energie 16.000. Zbývá 4.000. Ukrajinka(u nás v práci) ona,její matka a syn 15.000 od ČR, výplata za zkrácený úvazek 10.000, důchod z UA chodí 3.500 korun, mateřská 2.800 korun, nájemné a energie neplatí, platí ČR. Zbývá 38.300. Hezké ne?
Chjo. Tak my důchodci ujídáme chlebíčka. Nenechali jsme se zabít... Tuhle skvrnu si nepřipouštím. Ani za Němců se snad takhle nezacházelo s naším národem. Všechno přejde. Všechno spěje k ruptuře, k explozi, k zničení. Ženou lidi proti sobě. Rozhádat vlastence. Stejně věřím, že se zdvihneme jak Fénix z popela.
Dobrou noc!