Všechna tíha světa - deka

Motto:

Proto ve své podstatě, nejdražší spolutvůrci nové reality na Zemi - ve své podstatě jediné, před čím se opravdu potřebujete chránit, jsou vaše myšlenky a přesvědčení, které neslouží nejvyššímu dobru vaší Duše. Jediný koho potřebujete ochránit, osvobodit a učinit šťastným, je vaše vnitřní dítě sídlící ve vašem srdci a čekající na vaši lásku a pozornost. Jediný, kdo potřebuje vaši pozornost je vaše Duše, která čeká jen na to, až budete sami sebe tak milovat, že vám narostou křídla a vy se rozletíte do toho nejkrásnějšího snu, který tady - na této úžasné planetě můžete prožít.

(UŽAS - děs, běs, strach. Nahrazuji slovo úžasné za překrásné, vynikající, skvělé, unikátní...)

Ireno, tak se raduj! Máš z čeho. Bez starostí... Víš, že co vyzařuješ, to přitahuješ. Zakyseluješ své vnitřní prostředí...

Všechno vím. Přesto jsem od pátku v nějaké divné smutné smyčce. Možná nevěnuji dostatek pozornosti své vlastní duši. Možná se moc rozdávám. Připadám si nepatřičná, samotinká, zklamaná, vyděšená, ohromená... Co to je za deku? Asi jsem moc urputná. Moc se snažím. Nepomáhej. Nevšímej si. Žij pro sebe. 

Přehrávám v duchu páteční rozhovor s babou v bílém plášti. Jak suverénně válcuje lidi. Přehrávám znovu poslední dva měsíce s maminkou. Uvědomuji si, že nedostatek pečovatelek se řeší psychofarmaky. Volají? Umrtvíme je. Je tu človíček, který se lepí na lidi z nedostatku lidského citu? Dostane facku, aby se odlepil? Psychofarmaka. A kde byla pečovatelka? Někoho zrovna myla, krmila... Systéme, ty zmetku! Nedostatek lidí se nemůže řešit psychofarmaky!!! Trápím se.

Pročítám FB. Lidi neumějí komunikovat slušně. Stojí si za svým názorem. Pokud někdo napíše ten svůj, okamžitě ho sejmou vulgaritami; předvádějí svou nízkost. Netuší, že jsou ubozí. Ať nakouknu kam chci, vždy se tam najde nějaký pekelník s nevybíravou slovní zásobou. Trápí mě to. 

- Peťuš, já jsem měla na lince šťávu z černého bezu. Na podzim se z ní stal ocet. Nevěděla jsem, kam ho používat. Před třemi týdny jsem ho ochutnala. Víčko ksiklo. Chutná limonáda. Tak jsem po doušcích občas upíjela. Dnes jsem chtěla dopít, zas to psiklo, ale cítím se ovíněna. Nebo bych mohla jet na kole. 

- Pojedu s tebou.

Klasika. Celé dopoledne se chystám, chystám, až, až, až, ještě tohle, tamto. Jedeme po obědě. Mohla jsem jet na kole. Sucho. Slunečno. Bezvětrno. Beru s sebou guaranu - imunita, vitalita...

Dnes jedu výtahem. Kašlu na schody. Usměvavá tvář Irenky. Ráda ji vidím. Po dovolené. Anděl. Bože, děkujeme za všechny pečovatelky a pečovatele. Za odvážné, kteří se rozhodli věnovat se tomuto poslání. Neděle. Ale kmitají. Sluníčka. Jo, je tu taky jedna, která na mě šermovala paží, když jsem si dovolila vznést dotaz, kde je med. Šermovala jak šaman - to na mě nebude žádná hokyňka dělat. To jsou nevyzpytatelné nebezpečné čáry. No, tak jedna výjimka. To unesu. - Nesu guaranky sestřičkám.

- Máte tady recepty od paní doktorky.

Potížista. Už zas otravuji. Jsem jiná.

- Ne, od paní doktorky já nic kupovat nebudu. Jasně jsem jí to v pátek řekla.

- Ale tenhle prášek bere maminka  už rok.

- Dobrá, ten mi dejte. Druhý ne.

- Tak já tam napíšu, že ho nekoupíte.

- Ne, vy tam napište, že ho mamince odmítám. Je to zvůle.

- Ale on jí vyhovuje. Už nevolá haló!

- Je upoutaná na vozík. Má zlomenou nohu. Je soběstačná. Nandali jste ji do plín. Je to jednodušší.  Lidé dělají do plín, pečovatelka má volné ruce. Nemusí s klientem stále chodit na záchod. Klient nemusí volat haló. Ať se podělá. Ale ona volá haló,že něco potřebuje! A nedá pokoj. Starý měchýř skoro stoletý - nedovedu si představit. Já musím jít ihned.

Podepisuji papír, že nové tlumicí léky nepodávat. Hezká sestřička starostlivě: 

- Ale to se musí pozvolna vysazovat.

- To si zařiďte sami. Vím, jste jen včely, královna tu není. Ale aby mi řekla, že maminka je svéprávná a jede se jí zeptat, jestli jí léky vyhovují, tak tak ne. Neomarxistický teror odmítám. Budu psát na LOK, na kraj, dám trestní oznámení za zneužití pacienta bílým pláštěm.

Sestřičky - moc hodné. Opravdu ochotné. Stará škola. To nejsou ty mladé, co nepřelomí tabletku, co nepromluví s pacientem. Důchodkyně a mladá, ale s klasickým zdravotním výcvikem. Ptám se, jestli rozumí, že nejdu proti nim, ale proti zvůli a proti systému.

Starší už nechce přemýšlet. Jak ji chápu!!! Jak já ji chápu. Jak ji rozumím. Obzvlášť dnes. Jsem vykolejená. Neúcta. Neurvalost. Lidská chamraď realizující se na FB. Bez úcty k člověku. Myslím na zvůli potvory, která potřebuje prodat co nejvíc léků farma firmy. Odměnou - zájezd na lékařský seminář na Havaj.

- Ale maminka už nevolá haló.

- Nevolá? A kde je pečovatelka? Asi někde někoho krmí, myje, je dole v prádelně pro prádlo... pečovatelky jsou tady tak moc vytíženy! Kolovrátek: JE JICH MÁLO. (Jsem kolovrátek. Už mě to unavuje. Nepochopená. Mocní mě nechtějí pochopit. Jsem obtížný hmyz. Trápí mě to.)

Vkládáme guaranku na dnešek, na zítřek, koukám, že mají vyrovnáno už i na pozítřek. Málo sestřiček!! Vím od jedné, která zdejší vedení nevystála, že vyrovnání tablet na další směnu trvá i čtyři hodiny - v noci. Ale sestřička má pomáhat pečovatelce - i přebalovat. V noci JEDNA SESTRA, JEDNA PEČOVATELKA na třípatrový barák, v nových křídlech čtyřpatrový. Já bych se v noci bála.

Maminka v teplé světlé malé jídelničce. Na lehátku pololeží paní Irenka. Klientka. Nemluví, ale mluví. :-) Na mě reaguje. Usměje se. Odpoví ano, ne. Zjevuje se tu její dcera. Jak když mamince z oka vypadla. Milá. Dnes pracovala. A ještě přijela za maminkou. Chvilku si povídáme o systému. Stěžuji si, jak mě v pátek ťala ta bílá potvora. Paní mi dává za pravdu. Shodujeme se: Péče tady - výborná, barevná, rodinná. S hradeckým DD nebo LDN - nesrovnatelné. Ale volání lidí haló - proč asi? Málo pečovatelů. Kmitají, dělají, lítají... Jsme spokojené... S výhradou. A to mě trápí.

Květuška nese roládu. Další anděl. Maminka nechce můj tvaroh. Prý kyselý. Nepřehnala jsem to s datlovým sirupem. Dostala kurkumu a pepř. To je to, co jí asi moc nejede. Na kompotu si pošmákla.

Nejsem dnes vůbec soustředěna. Uzemněna. Myšlenky mi skáčou dozadu. Neumím je srovnat. Pelmel. Pall Mall. 

Moje burcování, posilování vlastenectví, posunování společnosti směrem k pochopení czexitu... Marné. Marná snaha. Lidi blbnou. Studenti hloupnou už od školy. Nicky, nikdoši, bezmozci, nedostudovanci, případně dostudovanci s nesmyslnými diplomkami se stávají opěvovanými hvězdami. Moudrým je bráno slovo. Viz - p. Hampl.

https://www.youtube.com/watch?v=b-iG0uqZgOg&t=3323s

Změna myšlení lidí přes jazyk. Zakazování slov. Překódování významů - pirát zářným příkladem. Rozeštvávání národa. Přece není dobrý boj mezi lidmi. Naopak - přátelství, podpora příslušníků stejné rasy, národa. Mé sousedské vztahy buduji, krášlím, vylepšuji... Nemohu přece bydlet vedle lidí, s nimiž nemluvím. To nejde. Nejde? Čtu o tom, vidím reportáže... Jako kdyby to byl návod, jak se nejlépe rozhádat. V prosinci jsem napsala vtípek - to byla bomba pro bývalku. Dovolila jsem si prezentovat svůj názor na naši armádu. Kráter po výbuchu. Neporozumění. Co se to děje se světem? Ženy v pozicích ministryň války!! Pro mě nepřijatelné, nemyslitelné! Bezdětní politici - po nás potopa. Nerozumím. Velké trápení. 

- Peťuš, měli bychom navézt dřevo.

Navážíme. V zahradě - jarně, krásně, uklidňujícně. Hledám lískové. Roztloukám je dlažebkou. Sladké. Jak čerstvé. Sluníčko ostře svítí těsně nad obzorem. Tam bude stát nový dům našich budoucích sousedů. Pofňukávám se staženým hrdlem.

Bedna naplněna raz, dva, tři.

Poslouchám p. Hampla - ano, největší hajzlíci dostanou místa. Znovu!

Volá Linda. Je veselá. Předčítá lidovou tvořivost na šlendrián ve státě.

Jsem smutná.

- Mami, jak tě něco může rozházet. Kašli na to.

Ona nechápe. Jde i o ní. Tančí na Titaniku.

- Koupila jsem tři hyacinty. Jdu si do zahrady pro velký květináč.

Vracím se do zahrady. Hledám plechový lavůrek po hyacintech. Nemohu ho nalézt. Hezky bulím. Pouštím slzy. Smývám smutek ze světa. Beru úplně jiný květináč. Chvíli si v kůlně brečím. Lituji se. Stačilo. Jdu sázet. Pípá trouba. Noženka jablečného závinu hotová.

- Ty jsi tady. Šel jsem vypnout troubu. Pocem, nebuď smutná. Raduj se. O nic ti nejde.

No jo, nejde. Ale svět se řítí... To bych nesměla nic číst. Nesleduji vůbec zprávy. Nezajímá mě to. Přesto to ke mně doleze. 

Straší coronavirem. Prý osm set obětí. No bojim, bojim. 

Havel v roce devadesát. Prohání se pražským sídlištěm. Kritizuje králíkárny. Dozvídám se, že jsme měli světový rekord: Postaveno za rok 6 000 bytů na jednom sítě. A kolik se jich postavilo za třicet let?!! Ani ty mosty neopravují, aby pod nimi bylo bezpečné bydlení.

Vida, další optimistická zpráva. Ve školách učitelé nestíhají probrat učivo češtiny, dějepisu. Budou regulovat učebnice. Tak to je super. Projekty, stávky proti klimatu. Nestačí? Zdebilizujeme je jinak. Doděláme úkol. My jim ten Brusel do těch palic natlučeme. Ale pozitivní závěr. To mě rozesmálo :-) :-) Školačka z posledního ročníku ZŠ:

- Učiva není moc. Normálně k zvládnutí. :-) 

- Tedy je to snižující laťka?

- Ano!

Obchází mě smutek ze světa. Jj, netýká se mě to. Jak? Netýká! Týká. Dennodenně se mě to týká.

Dobrou noc! 

P. S. Já zas tu krávu radosti zítra podojím.