Všechno je jednou poprvé

Dnes na desátou k zubaři. S posledním zubem. Ne, že bych měla poslední. Po dvou a kus letech mám v dutině ústní  hotovo. Vím, kudy pojedu k zubaři. A docela se na to těším. Po té cestě jsem ještě nikdy nikdy nejela. Je totiž otevřena od 9.9.2024. Často, když jsme jeli do Krkonoš, jsem se ptávávala.

- Peťuš, hele, kam támhleta cesta povede? Někam do polí.

Příště jsem se ptala znovu. Cesta se civilizovala. Zviditelňovala. Už nevedla do polí. Už měla fazonu. Už delší dobu vypadala jako doopravdická. Jen se zákazem vjezdu. V týdnu festivalu Theatrum Kuks jsem se jeden den vypravila na festival na kole. Na cyklostezce jsem vjela do stavby. Vyděšená, co se to tu v labském údolíčku děje. Od krematoria úplně změněný pohled. Nahoře v poli cesta někam. Propasírovala jsem se nebezpečnou stavbou dolů na stezku. Nade mnou se tyčila vysoká estakáda. Fotila jsem, mozek si rovnal. Hele, to bude spojnice z toho kruháče na hory směrem na druhou stranu do Polska. Lidi tam sjedou z dálnice a tudy budou za pět minut v České Skalici. Všem je to jasné. Jsem stará. Skládala jsem si mozaiku komunikací pomalu, jak se tvořily, zjevovaly se a rostly. 24.8. jsme jeli na oběd. Na druhém konci téhle novinky už nám bylo jasné, odkud kam cesta vede. Lidi tu v ten den využívali DOD. Jezdili na kolách, na bruslích, s kočárky. Chtělo se mi sem ještě večer zajet. Bylo vedro. Dala jsem přednost bazénu.

Tak dnes premiéra. Cestu mám teoreticky očichanou ze všech stran. Včera jsem si ji nakoukala na videu. Na mapách. Jsem směšná. Njn, mládí a pružnost už mě minuly. Vyjíždím chvíli před desátou. Proplétám se prázdným městem. Od pondělí se mu ulevilo. Konečně máme obchvat. Kruhové objezdy nejsou ucpané. Po hlavním tahu městem jedeš plynule. Tak toho se už moje maminka nedočkala. Nedočkala se ani nadjezdu nad železničním přejezdem spojujícím naše souměstí. Toho se nedočkám ani já. Koleje znovu natažené. Vechtrovna s ručním taháním závor už dávno v minulosti. Ale závory tu stále jsou. Tím, jak jezdí méně a méně vlaků, i my u kolejí čekáme kratší čas. Nadjezd bylo socialistické nesplněné přání.

Jedu suverénně. Vím kam. Tak – jsem tu. Kruhový objezd. Rovně bych jela do Trutnova. Odbočím vpravo. Na Náchod. Joj, tady je aut. Už jsem na mostě. Pode mnou vede cyklostezka z Jaroměře do Kuksu. Vlastně z Hradce Králové do Kuksu. Za mostem – odbočka vlevo na vesnici, kam jezdíme pro mléko. Mám už sjet? Ne. To bych přijížděla nadjezdem a odsud cesta dál přece zavřena na neurčito. Jedu, jedu. Ježiši, nebudu už v Náchodě? Ne, uklidni se. Jsi na konci. Tady to znáš. Tady se ještě o víkendu jezdilo jinak. Odbočuješ. Zpátky posvištíš stejně.

Za minutu deset. Jsem v recepci. Sestřička Lenka.

- Paní Hrobská, máme skluz.

- Mně to vůbec, ale vůbec nevadí. Klid. Dodělejte si to. Ráda počkám. 

Asi z dvaceti minutovým zpožděním jdu do ordinace č. 2. Paní doktorka mě posílá dál. Tady to docela důvěrně znám. Co jsem tu všechno prožila. Fotím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-11-ordinace-c-2

- Posaď se.

Usedám. 

- Budeme dávat anestezii? Nebo ne?

- Nebo ne?

- Nebo jo. 

Bude mi vystavovat a kontrolovat nejzazší solitér na horním patře. Jsem ráda. Potřeboval to.

- Dobré?

- Eh.

- Nebolí?

- Ee.

- Teď to bude trošku tlačit.

Vrtá. V mezičase povídáme. Plivu starý amalgám. Do plivátka nechtějí velké kusy. Emitní miska je bere.

- U auta jsem viděla takovou hubenou kočičku.

- Máme tu ještě jednu. Těhulku.

- Mám v autě granulky. Teda drahé bonbony, které naše kočky odmítají. Jsou už plně na mase.

- Hlavinku vlevo.

- Rovně.

- Hodně otevřít.

- Nezavírat.

- Bond.

(Ano – James Bond)

Archanděl Raphael se směje.

- Přivřít.

- Vypláchnout.

- Dáme tam…

- Posviťte.

- Ještě jednou…

Poslední fáze obrušování, leštění, úprava výšky  zubu proti skousnutí na dolní čelisti. 

- Já tam cítím takovou vatičku. 

- Vatičku?

Prohládává mi pusu. 

- Aha, už vím. To je dáseň!

Smějeme se. Umrtvená pusa. Tvář mi vběhla mezhi zuby. Až to přijde k sobě, dávat pozoro, abych si na tvář nešlápla znovu. Při skusu si rukou oddaluji tvář od zubů. 

Přes hodinku. Není to hup na krávu, je tu tele. Je to hodinářská práce. Přivezla jsem s sebou dva maličkaté přívěsky na klíče s kočičkou Kitty.

- Vyber si, jsi doktorka.

- Ne. Udělej to "z které chceš ruky"?

Dávám ruce za záda. Doktorka chce z levé. Ptám se sestřičky Lenky, z které chce. Směje se. Ukazuje na pravou. Maličkosti. Rozkošné. Udělaly radost. Jdu platit. Doma sčítám faktury. Hm, to mi ty zuby přišly letos zase na pěkné peníze. Lékařská péče zdarma. Zaručena LZPS. Nestěžuji si. Jsem šťastná, že mi to kouše a že mám svou ordinaci, kam ráda chodím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-11-zubarska-kocenka

- Kde najdu tu kočku?

Ještě se neloučím, jdu za garáže. Volám čičiči, na. Černá, vychrtlinka. To není ta, jak mě vítala u auta. Vytahuji z pytlíčků bonbonky. Jedny jsou velké knoflíky. Tahle mrňulka se na jeden vrhla. Uvízl ji v puse. Oběma pacičkami se snaží se ho zbavit. Vypadá jak veverka. Už, už si říkám, že ji vezmu do ordinace. Vypadl jí. Hurá. Jenže ona ho znovu vhltla. Už je maličko oslintaný. Kočenka chce další kousky. Ale pere se s ucpávkou. Ostatní bonbonky jsem natrhala na kousíčky. Povedlo se jí zbavit se velkého sousta. Rychle jsem ho popadla. Trhám ho na stravitelné kousky pro černého mrňouska. Hltá dobrůtky. Když je sytá, válí se a dává mi najevo velké díky. Přede. Mraucne. Utíkám ještě do kelímku pro vodu. Nalívám do mističky. Loučím se.

Petroušek volá. Má zpoždění.

- Tak jak u zubaře? Jak jsi zvládla tu cestu.

- Petroušku, jsem na odjezdu. Zoubek dobré. Cesta velká zkratka. Jsi tu cobydup. Žádná padesátka. Velké zrychlení. 

Jsem ráda, že mě hlídá. Ví o mně. I Linda nás hlídá. Bohužel. Ze čtyřech dětí jen jedna. Aspoň jedna. Děkujeme, Vesmírná inteligence. S ostatními to v dalším životě zkusíme znovu.

Cestou zpátky se snažím dívat kolem. Aha. Támhle je hřiště. Jedeme úplně za ním. Dřív se jezdilo před ním. Vlastně okolo něj. Chěla bych být orlem. Nebo aspoň dronem. Abych si mohla prohlédnout krajinu. 

Stavuji se v Penny. Mají tam plyšové hračky za body. Nakoupila jsem mražené potraviny do nové ledničky v chatičce. A hele. Ta protivná pokladní je dnes mluvná. Mám radost. Ledy prolomeny. Utrhla mi pásek lepek. Dává mi papírek na nalepení. Super. Vracím se. Vybírám rezatého pejska.

Doma. Sbírám v písku u chatičky oříšky. Dnes už netluču. Máme jich hodně. Kdy já to zvládnu... Dávám si mističku krůtí polévky. V Polsku jsem si koupila tatarský biftek. Jdu si udělat topinky, půl balíčku si rovnám na talířek s ingrediencemi. Jím venku. Oblačno.

- Jdu posekat zahradu. Bude pršet.

- Posekej, Petroušku. Vhodná doba.

A já si jdu odpočinout. Kdy já ty ořechy natluču…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-11-zofie-se-vylekala

Zkouším na Žofinku ďafnout plyšovým pejskem. Netušila jsem, že se tak vyleká. Póóótvora jedna. Pořád se dožaduje pozornosti. Pořád mluví. A když jí nabídnu společníka, uteče. :-) 

Na sedmnáctou klientka. Pro dnešek hotovo.

Večer. Straší dešti. Volám paní Knápkové ze zatopeného domečku. Uklidňuji ji. Byla v nemocnici na kapačkách. Na příjem zrovna zavolali její dceru. Stoupl jí tlak. Chválila si bílé anděly. Každou hodinu ji chodili měřit. S citem. Jen se dotkli hřbetu ruky. Hlásím jí, že jí došly další peníze. Ještě to neví. O víkendu na hřišti udělali sbírku. Vybrali skoro deset tisíc. Soused potkal manžela. Řekl mu.

- Nebyl jsem tam. Tady máš čtyři stovky.

To je radost. Na Doniu snad z cílové částky 200 000 vyberou čtyřicet. Kamarádka jí přinesla 2000. Od nás a lidí z našeho okruhu, Linda se hodně posnažila, dostala asi 12 000. Něco málo mají našetřeno. Dveře ještě nemají. Paní nemá sílu shánět je. Byly dva roky nové. Ale potěšující zpráva, topit budou. Kotel jim to taky poškodilo, ale je opraven. A obec vybagrovala to, co způsobilo dvojí vyplavení kanály. V garáži prý to mají ještě špinavé. Bojí se deště, i když ji manžel uklidnil, že se to potřetí nebude opakovat.

- Přeju dobrou noc! Ničeho se nebojte! Straší dešti, ale u vás už to nehrozí.

Za chvíli volá znovu. Děkuje za naši dobrotu. Prý tu máme hodné lidi. 

- Ne, nemáme tady jen dobré. Máme tady lidi i s rohy. I já si je zakrývám. To máte i z Phy, a z Krkonoš, z Chlumce, od nás… Když je to možné, jak se jmenoval ten film? Musíme si pomáhat. Je to potřeba. Je to lidské. Když to jde, je radost pomoci.

Ještě chvíli si povídáme. Paní mi svěřuje, že před 29 lety její syn pracoval na celnici na Folmavě. Bylo 30.6. na Petra a Pavla. Začínaly prázdniny. Mladý kolega ho vezl domů. Byli oslněni sluníčkem. Jel rychle. Neznal to tam. Před nimi železniční přejezd. Prudce zabrzdil. Auto nebylo ovladatelné. Její syn to dostal plnou parou. Vypráví o dětech. Jak řekli, vy už nebudete mít děti, nemohli ji najít tělísko Danu. A ona i přes to porodila dvojčata. Danu má v sobě stále. Dozvídám se, že její manžel učil na učilišti zedníky. Ale pak nebyl o řemeslo zájem… Měla bych se připojit na školení. Znovu ji varuji před TV. Ať jde raději povídat si s manželem. Aby byla klidná. Přeju dobrou noc.

Připojuji se pozdě. Školení skončilo. Nevadí. Pouštím si včerejšího dr. Rajewského. Matabolické poruchy.

Petroušek radar mě informuje:

- V sobotu má být sedm devět stupňů.

- Jé, a před týdnem bylo pětatřicet.

- No, musíme zavřít skleník.

- A je zavřený?

- Ne, říkám, že ho jdu zavřít. To víš, zahradníkův syn!

Dnes slavily Denisky. Byly doby, kdy jsme slavili doma s naší malou holčičkou. Pak s větší. Pak nás zvala na oslavy. Byly doby, kdy říkala, aby se to pamatovalo, že shodili Dvojčata. Jenže ona prý momentálně svátky neslaví. Najednou. Tak jo. Všechno nejlepší!

Ano, je to ten den, kdy dvě letadla shodila tři pevné dobře pojištěné budovy... 

Všechno.

Dobrou noc!