Všechno jednou končí a něco začíná

Neděle. Nechce se mi vstávat. Vidina balení, rovnání věcí do kufrů, namixovat koktejl nahoru na horu. :-) Dojet pro vozík na kufry, naskládat...

- Vylez!

Neochotně se zdvihám z vysoké postele. Se mi líbí. Člověk z ní sklouzne. Kdežto z nízké se hrabe.

- Peťuš, měli bychom dát do truhly trinkgeld. A tomu Filipínci, jak nás upozornil na stažená okýnka.

Maluju se, balím, třídím špinavé do pytle...

-  Jdeme. Pak to dodělám.

V jídelně na nás už mávají naši. Poslední společná snídaně. Chjo, ta moje noženka stále bolí. Nalévám mléko do mixérové lahve. Umixuji nahoru na dopoledne kafíčkový koktejl. Čekám, až mi milý, rychlý cizozemec plácne buličí oko na talířek. Plátek sýry. Zeleninu.

- Peťuš, prosím tě, dojdi mi pro jogurt.

V mžiku přede mnou stojí sklenička s borůvkami a čistý.

- Iri, bacha, má 10%. Víš, že hubneš.

- Ale až za chvíli, víš?

Ještě plním láhev halb und halb citronovou a mátovou vodou. Beru si hrušku. S sebou dva banány. Co mají z ovoce ve skleničkách? Grapefruit, melounové kostky, pomeranč nebo mandarinu, ananas...

- Dobře vyřešili ovocné mísy.

- No, dali to všechno do skleniček, aby se toho člověk nedotknul.

Pozoruji Germány. Už si zvykli - u stolů mají roušky sundané stále. Ale čeští mladí - vykrámovaní, pardon ukáznění. Odcházejí od stolu - šup na hubu, usedají k jídlu, šup dolů. No jo, to se jim to dýchá, když si ještě nezmrvili plíce...

- Peťuš, obdaruj toho vítače.

Lenka protestuje.

- A za co?

- Třeba za to, že poctivě prochází i garáže.

Petroušek odchází. Nezapomněl - vidím, že vhazuje obnos do truhly s tringeltovým nápisem.

- Ale mně se ta truhla tringeld nelíbí.

- A mně jo. Peníze si do jídleny nebereš.  Nedává se tu spropitné. Tak aspoň se podělí. Mně se třeba líbí tamten číšník, jak se vtipně zeptal, jestli už smí odnést nějaký zbytek.

- Tady už je dobojováno?

- No to je pravda. A myslíš, že dostanou i támhleti Filipínci?
Možná, že bych mohla s úspěchem pochybovat. Je mi to fuk. Peníze se dostanou tam, kam mají. Stále mi vrtá hlavou, jestli to jsou ti samí, co v minulých letech. Tehdy tu byli Indonésané. Všichni mi tvrdí, že ne. Že to byli Filipínci. Nechci se handrkovat. Svět na tom nestojí. Za společné dny jsme několikrát stála za svým - např., že nejedeme na Petrovy kameny. Ty jsou v Jeseníkách u Pradědu. Drandily tam čarodějnice na košťátkách... Boblig z Edelstadtu si na jejich majetky nabrousil zuby... - Tedy lehce jsem opravila - že jedeme na Sv. Petra. :-) Včera jsem uhájila fakt, že na trase k Labskému prameni leží nejprve Labská bouda a za dva kilometry teprve následuje pramen. Nikoli naopak. Myšlenku o Indonésanech si raději nechávám pro sebe. Filipínci ještě neovládli naši řeč. Krásná malá štíhlá usměvavá stvoření obsluhují u stolů... Na čem se s hostem nemohou dohodnout, přiběhne napravit český kluk. Sice neznají řeč, o to víc pracují. Dnes jsem kuchaře s velkými naškrobenými čepicemi poslouchala. Doplňovali klobásky, krevety, přinášeli neomylně další mísy dobrot. Hovořili mezi sebou svou mateřštinou. Ježíš, kam mě dotáhl brainstorming!

Ještě bych s Lenkou ráda seděla, ale čas je neúprosný. Jedu posbírat vše své po pokoji.

- Máš tady bundu, víš to?

- Jé, nevím.

Petroušek mně podává tři bundičky. Zapomněla bych je tu. Už mám asi vše. Péťa připravil vozík na zavazadla. Filipínec mu dole chtěl pomoci. Ne, ne - my zatím máme sílu. Obsloužíme se. Vytahuji z krabičky zdravou svačinku. Mandlovou tyčinku Herbalife.

- Peťuš, prošel jsi vše?

Dávám mu důvěru. Ještě dva snímky pohledu z okna. V minulosti jsme bydleli na druhou stranu. Nakukuji do koupelny - irigátor - v kufru. Plavky taky... Přejíždím pokoj očima. Jo. Vytahuji kartu ze zásuvky. Jedeme.

- V hale se na nás směje filipínské slunce.

- Tady máte zdravou SVA-ČIN-KU HER-BA-LI-FE! 

Oči mu zazářily. Asi není často obdarováván.

- Jé, dekuji.

Péťa ho odměnil menším finančním obnosem. U recepce stojí tři fronty. Noví hosté. Odhlašující se odjíždějící. Ten to chce napsat na firmu. Musí chvilečku počkat. 

- Iri, jděte tady semhle. Auta si tu můžeme nechat. Dají nám cedulku k závoře. A gopass nám platí deset let. 

- Ale musí se nabít.  Máme tam poslední jízdu. Za vrácení dostaneme padesátku. 

Firma nám zaplatila naprosto vše. Dostali jsme i kapesné. Včera jsme ho večer utratili v baru. Zbývá doplatit, že jsme tu dýchali. Péťa dává recepční obrovské dyško. Tak to teda nevím za co.

Hotovo. Jdeme k autům. Bereme batůžky. Ještě jednou se spouštíme z prudkého kopce k lanovce Pod Kopcem - na Medvědín.

- Prosím, nasaďte si roušky! Děkuji.

Otáčím se. Aby na mě nebylo vidět. Provinilá. Nebo odvážná? Brr. Všichni si zacpou dýchací soustavy. Sedáme. Nahoru i dolů - bez roušky. Oba. Já se z toho picnu. Jakou roušku v Krkonoších? Pod modrým nebem? Lanovka není uzavřený prostor!

- Projdeme se?

- Já jsem se chtěla pohoupat.

- Je to obsazené.

Rozhodnuto. Kousek směrem k Zlatému návrší. Capkám za nimi. Trhám borůvky. Vzdalují se. Chvíli jdu po hatích. Tam nelze skočit do borůvek. Petroušek na mě čeká.

- Co noha?

- Bolí.

- Vrátíme se?

- Šlapeme. Ještě kousek, Peťuš.

Potkáváme naše. Jsou na cestě zpátky. Spěcháme. Jede nám lanovka dolů. Tak na kouzelné kružítko za rok? Za dva.

Poslední kochání zelení, oblohou, kopci. Letos jsem měla velké štěstí. V červenci v luxusním interhotelu Hradec (stále nevím, co to je interhotel) s Lindou v Peci. Teď ve Špindlerově Mlýně v dalším luxusu. Shodujeme se, že to tu máme krásné. Máme vše. Moře nepotřebujeme. Vystupovat! Prudce do kopce. Cestičkou. K lanovému centru. Okolo bobové dráhy... Harmony. Nafukovací cirkus - vozidla Porsche. 

Ukládáme batůžky do aut. V garážích najela na sraz Porsche. Co jich tu stojí. Jedno hezčí než druhé... Poslední obejmutí. Jedeme.

- Mám jet ještě do centra pro oplatky?

Sjíždíme. Dáváme se vlevo. Stejně nás cesta dovede dolů ke křižovatce. Pravým směrem bychom se sem dostali rychleji.

- Peťuš, zajeď tam, kde jsme včera obědvali. Najdeme se.

Utíkám do info centra. Magnety, oplatky... Malinkatá čokoládka s Krakonošem - šedesát korun. Ceny lidové Mají to tu dražší než na Sněžce. A než v galerii Veselý výlet. Za pár nicotností skoro tři stovky. No jo, sám mám málo. Spoléhají na cizince. Vracím se k autu. Mává na mě Míša.

- Co tu děláte? Kde mám Péťu?

- Už odjel.

Řehtáme se. Péťa mi hlásí, že jsme se tu zas všechna tři auta sešli. Všichni na jednom místečku...

Cestou domů klimbám. Jen když míjíme ceduli Liberecký kraj, rychle zapínám vaze.

- Peťuš, do Liberce ne. Musíme se vrátit...

Obrací auto. Jedeme někam na Dolnou Kalnou. To zas budou okresky! Jako cestou sem ve Strážném...  Ale máme to tu nádherné. Překrásné. Opravené domy. Svěží příroda. Jsme tu doma. Za chvíli se vykroutíme na větší cestu do Hostinného.

- Peťuš, asi ve třeťáku jsme sem jeli s latinářkou Květou Součkovou. Ona si pak vzala studenta. Uspořádala exkurzi do Krkonošských papíren. Poprvé jsem viděla, jak se vyrábí papír. A pak jsme šli do galerie sádrových antických odlitků. 

Jedeme kolem papíren. Kdo ví, kdo je vlastní. Ale papírny tu jsou dodnes.

Pamatuji si, že byl slunečný březnový den. Venku čvachtanice. A já se radovala, že jsme už na oběd byli zpátky doma. Do školy už se nešlo.

Klimbám, jedním okem sleduji náš domov, naši zemi. Už jsme ve Dvoře. Mají tu překop.

- A jsme v ...

Zapínám Vaze. Nejsme. O ulici dál. Šup, objíždíme město uličkami.

- Peťuš, já bych to nedokázala. Tady samé jednosměrky...

Choustníkovo Hradiště. Tady dnes brázdila Linda na kole. Do Jaroměře vjíždíme, když už tvrdě spím. Doma.

Péťa vystěhovává auto. Linda umyla koupelnu, kuchyň. Zalila rajčata. Už směřuje na Phu. Micka se tu mihla. A zdrhla do sousedovy zahrady. Vystrčila na nás hřbet. Trhněte si. Nechali jsme mě tu...

- Dej si nohu nahoru... Odpočívej.

- Jedu za mamkou.

- To bys měla. Jeď. Já pojedu na fotbal.

Nemohu se dovolat do DD. Vypadla síť. Zastavuji u DD. Vybíhám po schodech. Žádám strážnou strážnici, aby mi svezli mamku. Iveta ji za chvilenku přiváží. Hlásí, že měla zákusek. Venku teplo. Nabízím právě utržené švestky. Ty má maminka moc ráda. Její oblíbené ovoce. Neví, že jsme spolu skypovaly z Medvědína. Neví nic. Luštíme. Nevím. Nevím. Nevím. Musím ji navádět na slova. Vždy se k nim dostaneme.

 Dnes mám prázdnou hlavu.

- Nemáš. Jde ti to hezky. Neboj, to zvládneme.

Po pochvale nám to jde líp.

- Víš co, mami? Doluštíme to zítra.

Patrný oddech.

- Mami, zazpíváme si, ano?

- Jé, to je z bláta pod okap.

Vtipná. Ano, nechce se jí nic. Chápu. Aktivizuji, ale ono se opravdu nechce. Ani mně. Petronelka je tu. Droboučká pečovatelka.  Andělka Petronelka. Shodujeme se, jak roušky dělí ldi. Jak jsou lidé zlí.

- No, hlavně mladí - tuhle jsem se ptala dvanáctiletého kluka, jestli raději chodí na přímou výuku nebo jestli má rád distanční výuku. A on mi korektně stroze a slušně odpověděl, abych se nezlobila, že je to jeho soukromá věc.

Shodujeme se, že nám byla ukradena generace...

Jedu domů. Klidně bych se stavila v obchodě. Ale zas někomu vysvětlovat, proč nenosím roušku. Proč nemusím. Jak je to se zákony. Než bych to všechno našla v telefonu. Domůůůů!!

- Jedu na fotbal. A ty si jdi lehnout.

Vybaluji. Capkám. Třídím 30°C, 40°C...

- Jsem tady. On tam nikdo není. Zápas přeložen. To si jdu najít.

- No, tak jsme zase sami dva doma. DOMA!

Docela dost jsem toho stihla. Zažila. :-)  

Dobrou noc!