Všechno, ohnivý koníku, zvládneme
To to letí, to to letí. Středa. Dnes se láme týden. Venku sluníčko. Takové baterkové. To není normální světlo. Dnes budu odpočívat. Včera jsem se proháněla na lyžích. Odpoledne šla naběhat kroky. Grogy. Pomalu se rozjíždím. Žofinka doráží za sebe i za Mourka. Dostávají své porce masa. Mourek vybíhá ven.
- Mourku, a vrať se!
Žofinka se nudí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-11-ranko
- Mňau, bav mě! Hrej si se mnou!
Beru stužku. Hrajeme si.
Pračka doprala. Vymáchat prádlo v octové vodě. Měla bych žehlit. Už se mi to vrší. Ještě si říkám – maňana.
Události letí. Jako bychom klouzali po kolejích. Jednotlivé události značí pražce. Skáčeme od události k události, od pražce k pražci. Dnes měsíc. To byla moc smutná zastávka. Ráno smutná zpráva. Odešel pro mě hodný mladý člověk. Už skáču dál. Vzdaluji se. Snažím se zapomenout. Dnes mi všechno padalo. Ozdoba na okně. Bum. Balíček s kahánky – sám skočil na zem. Kahánky se rozutekly jako živé. Bum. Beru borůvky z mrazáku. Dnem vzhůru. Bum, bum, bum. Co to je? Že by se mnou špásoval Vitoušek? Sedám si. Čučím. Vzpomínám. Jak ho mám v mysli? Vidím ho v posledním obrazu. Pořád úsměv na tváři. Liboval si v modré teplé mikince. Pár slz mi ukáplo. Chybí mi. Zvláštní. Tatínek mi nechybí. Odešel, když mi byly tři roky. Nikdy mi nechyběl. Můj tvůrce. Maminka – často na ni vzpomínám. Chybí. A Vitoušek – je po něm díra. Kráter.
Okolo poledne mají přivézt zboží. Obědvám. Do jablkového kompotu sbírám po zemi rozsypané borůvky. Ještěže jsem tu vytřela.
Už nemohu čekat. Běžím. Láká mě má výzva. Ten kopec. Beru to k němu oklikou. Mířím jako do luk. Zahýbám nad Labe. Vždycky když jsem jezdívala na podzim za maminkou po cyklostezce na kole, seskakovala jsem a fotila podzimní stříbro na Labi. Hele, dnes přes keře září stříbro. Fotím. Běžím. Ať má pro mě neznámý dědek zas příležitost mě pomluvit, že lítám s foťákem jako střelená. Raději jako střelená než blbá. Mé krédo – nechci umřít blbá je stále aktuální. Dědku, studuj, ať nemusíš někomu psát, že tvoji vnuci jsou vzdělanější než já. To mě rozesmálo. Nizoučké mínění o sobě.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-11-pohyb
Kopec. Ustrojen do listí. Tady je cítit spíš podzim než jaro. Šáguji pravidelnými kroky. Kupodivu mi tempo vydrželo až až do pár metrů před horizontem. Zlepšuji se.
Dnes jsem měla rozhovor. V něm jsem si vzpomněla na svůj mladý věk. Na světě jen Deniska. Já zavřená půl roku v nemocnici. Vozili mi ji pod okno. Mávala jsem na ni. Holčička mě neviděla. Tehdy mi byla ukradená. Nepůjčili ji mamce. Ne. Ne. Paní tchýně s kočárkem. Já v horečkách, těžce nemocná, vychrtlá, se všemi záněty pohrudnic, pobřišnic, zauzleními střev ve vysokých horečkách trávila čas unavená v posteli. Netušila jsem, že mamince a sestře řekli, že právě odcházím. Ať uspořádají mé věci. Až když asi po pěti šesti letech umřela babička:
- Ale já nemám nic černého na sebe.
Iva:
- Já ti půjčím ten svůj modrý kostým. Vypadá z dálky jako černý.
Mamka:
- A co ty si vezmeš na sebe?
Iva:
- Já? Ten kostým, jak jsem si nechala ušít na Renčin pohřeb.
Rychlý sled vět.
- Cože? Co jsi říkala?
- No, řekli, ať chystáme pohřeb. Tak jsme rychle zařizovaly.
Štěstí, že mi to nikdo neřekl. Snažím se vyhovět. Od té doby jsem zapřisáhlým odpůrcem sdělování diagnóz.
Z téhle zkušenosti mám prý v sobě elán, vytrvalost, jiskru, odhodlání pečovat o svůj skafandr. Něco na tom asi bude. Užívám si života. Hýbu se. Pečuji o sebe.
Běžím ke škole. Chci vidět v prvním patře tu chodbu. Na konci dveře. Poslední třída. Tam jsem od září do kraje prosince učila. Do porodu. Ani jsem nebyla na mateřské. Rovnou do porodnice. V poslední lavici seděli dva kluci. Martina Víťa. Měl vždycky první hotovo. Nesmírně inteligentní… Usměvavý. To mu zbylo do posledního výdechu.
Klušu dál. Pozoruji pole. Jsou jak umytá. Běžím po mlýnské promenádě. Hele. Tady si někdo připravil šipkovanou. Fotím. U stromu dopis a prak. Utíkám dál. Fotím další a další papíry ve folii. A už vidím skupinku dětí. Ženou se ke stromečku, kde visí úkoly. Další skupinka. Raduji se. Děti nesedí u počítače pod modrým světlem ledek.
Jdu nahlédnout nad skupinku dětí. Dvě tabulky nad sebou. V horní mřížce tři červené praporky v jistých políčcích. Ve spodní tabulce písmena. Děti pochopily. SÁL. Ptám se klučíčka, který nechápavě hledí, jestli rozumí. Nerozumí. Vysvětluji. Aha. Určuje písmenka. Pochopil.
Máme jarní prázdniny. Příměstský tábor. Slečna říká, že to připravila kolegyňka. Hezké. Kvituji s povděkem. Děti se proběhnou. Poznají krajinu okolo města. Naše promenády. Zapojují mozek. Druží se. mají zábavu. Adrenalin. Jsou to prvňáčci, druháčci, třeťáčci.
Hovoříme o jménech, babičkách… Děti jsou bystré. Sdílné.
- Ještě bych vám ukázala Krkonoše. Támhle na obzoru. Ale ztratily se. Nejsou. A tam by byla vidět naše nejvyšší hora…
Utíkám dál. Kroky mám splněné. Na patnáctou jedu na masáž.
Sportovní výživa. Osprchovat. Jedu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-11-na-masazi-jim-to-kvete
Užívám doteky na chodidlech, nártech, lýtkách, kolenech, rukách, zádech…
Na závěr mi dává baňky. Pravá strana jsou prožitky. Prožitky?
- Krásně je umíš rozpouštět. Ty je pouštíš hezky na povrch. Vypořádáváš se. Někteří lidé to drží v sobě. A mohou tam být klidně i stresy z dětství.
- Neměla jsem stresy. Minulý měsíc mě někdo poranil. Ale díky jedné mladé Lucce jsem se s tím vypořádala. Ten ohnivý kůň kope jak blázen. Saturn mě zve k tabuli a zkouší mě. Beru to jako výzvu. Sportovně. Abych si procvičila mozek. :-)
Až doma když si probírám myšlenky, říkám si, jak zpupně jsem odpověděla. V dětství jsem často brečela, že nechci do školky. Jednou se mi podařilo dosáhnout na kliku obrovských dveří. Řvala jsem jak tur. Vyběhla do předsíňky se šatničkami. U dveří stála maminka. tmavý kabát. Bílá čepice. Mladičká vdova. Její dítě řvalo. Ona stála. Ani se nehnula. Věděla, že bych se na ni přisála. Takových stresů bylo! Dělala jsem si je sama. Asi stres po odchodu tatínka. Když si maminka šla lehnout, říkala jsem jí – prý:
- Maminko, vstaň! Že mi neumřeš?
I dítě má své stresy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-11-citanka-pro-druhy-rocnik-moje
Ve škole to bylo žůžo, labůžo, skvělé. Škola byla moje láska celý život. Nemám ráda takové ty probuzené, kteří říkají, jak školu odjakživa nenáviděli. Hm. Ale kytky určitě s nadšením zalévali, když na ně přišla služba. A rvali se o houbu, aby mohli smazat paní učitelce tabuli. Kecy. Škola byla povinná. Žádná domácí výuka. Škola pomocná a základní. Tečka. Ani nás nenapadlo myslet jinak.
Dnes jsem zahlédla svou modrou oku lahodící čítanku pro druhý ročník. Jak to, že si pamatuji obrázky? Jak to, že je mám tak vryté v mysli, v paměti. Učila nás od první do druhé paní učitelka Jitka Sedláková. Ach, jak jsem ji zbožňovala! Její manžel vojenský lékař. Jednou šla paní učitelka na operaci apendixu. Namalovala jsem jí obrázky. Už nevím, co maminka koupila na návštěvu ve vojenské nemocnici. Pamatuji, že jsme seděly v krásném počasí na nádvoří vedle ptačí voliéry. Ach! Byla jsem v sedmém nebi s maminkou u paní učitelky. Ta mě naučila číst a psát.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-11-cekali-me
Doma. Petroušek idylku s Žofkou. Drbe ji za ušima. Chlupáč drží jak bécan.
Jdu na chvilku ven. Vyhrabuji jehličí. Už ho smrky pustily moc. Škubu břečťan. To je mor. Vyhrabávám suché listí z pod lísky. Vytrhávám mladý pýr. Petroušek mi jde pomoci přivázat jalovec. Píchá. Strašně. Naposledy jsem se rozzlobila, když ho nechal rozcapit. Málem se rozlomil. Dnes nám to jde jako na koncertě. Krásná práce.
Peťuš, už je tma. Zas zítra. Jdu pro tebe upéct štrúdl. Neměla bych ti co dát s sebou, víš?
Odpoledne jsem dojedli skrojek chleba. A s tlačenkou! A s cibulí! My u Herbalife jíme všechno. A pijeme i víno. My nejsme žádní asketové.
FB mě zas trestá. Zas už nevidím své příspěvky. Ať se jdou bodnout. Jdu na svůj druhý profil. Zajímavé. Odsud vidím všechno. Fakt bodnout. Cenzoři. Ona Tatiana Micič predikovala, že v tomto roce bude ještě horší cenzura. Ale neřekla, že zrovna u mě. Sdílím od jakéhosi Domečku Hořovice krásnou, přemilou scénu. Děti s kytarami okolo stolu. Hrají a krásně zpívají.
Pro mě božský pohled a poslech. To miluji. Když jsou děti ušlechtile zaujaté pro hru. Když je nezajímá mobil, tablet, počítač. To já ráda.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-11-jeste-upect-petrouskovi-ke-svacince
Vykrajuji a loupu jablka.
- Peťuš, máme ještě čtyři bedny.
- Neboj, do podzima daleko.
- Přesto je nastrkám do sklenic.
- V příštím roce nemusí být úroda.
Pravda.
Jo. Zvládneme i toho sudokopytníka. Je třeba plnit životní výzvy. Jednou jsme si to vybrali, a teď bychom couvali. Ne. Chci plnit svůj životní plán. Poctivě. Pravidelně. Úspěšně.
Dobrou noc!