Všímej si sebe, řeš si svoje věci, raduj se ze života, vyvíjej se
Nenávist je jed, kterým otravuješ sám sebe :-) Víte, kdo to řekl? Landovský.
Prožila jsem první adventní pondělí. A moc krásně. Dělám si drobné radosti. Jdu na běžky, jedu lyžovat - pokud to dovolili, jedu do Opočna, do Dobrušky, do České Skalice, na trhy, na koncert. Už ne. Je plno maličkostí, které tvoří radosti života. Třeba Mour ležící v houpacím křesle. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-29_Ranko_v_zahrade/
Dnes jsem slyšela, že odmítám vládní nařízení. No, odmítám. Protože dodržuji zákon. A zákon je nutno ctít. Existuje tu pyramida platnosti zákonů - nejvyšší je Ústava, pak zákony a teprve pod nimi se krčí nějaké vyhlášky, vládní nařízení, přání, prosby, výzvy a upozornění v obchodním domě!!! A pak nařízení domovního řádu ve společném domě. :-) Pokud moc výkonná řekne:
- No, tajdle vám nařizujeme todle, my víme, že nám to soudy smetou, ale chvíli to dodržovat BUDETE!
Kde to jsme?!! Moc soudní tu nemá slovo? Moc soudní musí poslouchat jen plebs, a vláda ne? Hygiena, vojsko zaměstnavatel, policie - nikdo z nich NEMÁ PRÁVO VĚDĚT NIC O VAŠEM ZDRAVOTNÍM STAVU. Tak proč jim něco ukazovat? Chápete? Řídím se ZÁKONEM!!! Jsem čestný člověk. Nemám ráda hlupáky. Straním se jich. Brrrr. Maminka říkávala, že raději s chytrým tratí, nežli s hloupým nabude. No, měla svatou pravdu maminka.
Jsem moc ráda, že vás tu mám tak pět a sedm stovek. A že mi přibyl nový čtenář. Vytrvalý. Koukejte být taky tak vytrvalí! :-) Jsem každý den ráda za někoho, koho zajímají mé šplechty, mé umělecké výtvory, mé fabulace, mé vtípky. Ještě jsem nenapsala horor. Ani po tom teda netoužím. Ale dovedete si představit, že bych třeba napsala, že mě ředitel školy honil s nožem v ruce po náměstí? To by mě mohl pak dát na přestupkovou komisi. Všichni ředitelé světa. Horor, (horror) raději nee. Jasně, najde se třeba i paranoik, pochroumaná lidská bytost, která si myslí, že každá má myšlenka, má věta směřuje k ní. Soustředím se na dobré čestné lidi okolo sebe s plnou nůší selského rozumu. Nikdo netuší, o kom píšu. :-) Jen jedna osoba - vševědoucí! :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-29_Jemna_krasa_adventu/
Dnes jsem se kochala v jednom obchůdku krásami. Učaroval mi fialkový servis. Pod tím police s pomněnkami.
- To je pravý karlovarský - z Dubí!
- Tam jsem byla asi před čtyřiceti lety na exkurzi. Mám odtamtud krásnou vázičku ve tvaru secesních šatů.
Prodavačka byla nesmírně příjemná, vstřícná. Měla tam stylový nábytek.
- Mohu si vytáhnout šuplík?
Můžete, ale nemá zarážku!
Vyzkoušela jsem si. Bože, nádhera. Vysunout šuplíček s přední stěnou ze skla. :-) Vidíte, co se tam skrývá. K té paní se ráda vrátím. Ukazovala jsem obrázky z obchůdku Petrouškovi.
- Tak si tam něco kup, já nemám, co bych ti dal k Vánocům.
- Peťuš, já taky zatím nic nemám. Nic se mi nelíbí.
Všude zatím plno zboží, chodím, okukuji, prohlížím, ale mně se to tak nelíbí. Ty bundy a kabáty z lesklého materiálu. Všichni jak v uniformě. (Ježíš, snad sem zas něco nenapsala na udání!) Já už vůbec nevím, co smím a co nesmím říci. No jo, organizovaný chaos. To se líbí vládnoucím. A potrefení na spodku kejhají. :-) Představovala bych si bundu z nelesklého vlněného nebo nevím jakého matroše. Hlavně ne lesklé prošití. Mám takovou bundičku oranžovou. Skvělá. Hezká. S kapuckou. Ráda ji nosím. Ale prošívaného stačilo. Chci něco! NĚCO! Neobvyklého. Už mám těch šusťákovin a fleeců plný žaludek. Jo, žaludek. Ne zuby. Jsem přejedená.
Dozvěděla jsem se, že jsem arogantní. Tak na to mám jedinou omluvu. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Dup na kopýtko! Je jednoduché o někom říci, to on. Ale těžší je říci to já. Viz níže!!! Mažu ze svého okruhu manipulativní neuctivé lidi. Jsem ráda, že se učím dávat volnost, svobodu. Nevnucovat, nepřemlouvat. Dodržovat společenský úzus!! Úcta muže k ženě. mladšího ke staršímu. podřízeného k nadřízenému. Hm - to nemusím. Měla jsem zástupce ředitele, který mi otevíral dveře, dával mi přednost. A měla jsem ředitele, který kdykoli jsem přišla za ním do ředitelny, vyskočil. to byl taky slušňák. Myslím, ať si mé dcery dělají po svém. Asi před deseti lety mi jedna z nich, a to už nevím, která, řekla:
- Mami, já jsem tak ráda, že se mně nemotáš do života.
Ó, vyznamenání. Těžké. Učitelky učí a někdy si to pletou s manipulací. To smíš, toto ne. Mákla jsem, no! Doporučuji máknout všem!!
Poslouchala jsem dnes do sluchátek mou oblíbenkyni Věrku Ovečkovou:
https://www.svobodny-vysilac.cz/2021-11-22-v-oveckova_jsme-si-predky-i-potomky/
Hovořila o své knížce Jsme si předky i potomky. Naši předkové vyslovovali hlásky nosové, hrdelní, měnili tóninu. To vymizelo. Svět se stal plochým, omezeným, jednoduchým. Se zjednodušováním jazyka se omezuje život. Svět jede v časových úsecích, ve smyčkách. Někteří lidé si umějí dohledat svůj hrob. Malá asi pětiletá holčička někde v Indii z pralesa si našla ve větším městě svůj dům, svůj pokoj. Bydlela tam rodina, jimž umřela dcerka. Tak dlouho o něm mluvila, až ji tam rodiče vzali. Okamžitě se v domě orientovala, našla svůj pokojík. O tom ale Věrka nemluvila. To jen na dokreslení.
Z meditací si pamatuji, jak nás naše guru učila, abychom pouštěli lpění. Lpění na práci na dětech, na zdraví, na penězích, na vztazích na postavení. Tedy jsem na sobě začala hodně pracovat. Dnes mi je úplně jedno, že mám vysokou, že jsem měla jisté postavení... Je to bezvýznamné. Je třeba se všeho vzdát. Těžké. Vzdát se svých věcí, svého domu, přátel, koníčků... Není to jít bydlet pod most. Ale zbavit se lpění na věcech, živočiších, lidech. Přivlastňujeme si své děti. Pokud ke všemu přistupujeme jako k individualitě, nemůžeme na nich lpět. Osvobozujeme se. Mohu se vzdát jen toho, co dobře znám. Nemohu se vzdát sousedova psa, protože mi nepatří. Máme ochutnávat život. Pak se vzdávat lpění na tom, čeho jsme dosáhli, co je nám dáno na tomhle světě k životu. O to víc nám to zůstává. Pak se můžeme vymanit z časové smyčky. Matrixu.
Cílem časové smyčky je inkarnace. Karmické nastavení. KARMA. K(c)ar - vozítko. Ma je temnota. Neděsme se, že máma je temnota. Ma - tma - je nutná. I miminko v bříšku maminky je ve tmě a spojuje se tam se svým vozítkem, car, kar. K(c)ar. In - do auta. My sami sebe dáváme do kar - do svého těla, vozítka, na - naše, ce - je cílem. INKARNACE. Cílem časové smyčky, v níž vládne matrix - stále se tu inkarnujeme a žijeme v karmě. Karma - viny a lítosti. Vracím se sem vypořádat své viny a lítosti. Jenže to zapomenu. Tak se to děje stále dokola. Židovský národ je prý ve výhodě. Ti si prý pamatují, kde skončili. A pokračují právě tam, kde skončili.
Žijeme v dualitě, bílá, černá, vlevo, vpravo, takové, makové, nemůžeme pochopit věci za propojením v dualitě. Můžeme si i hrát na sebelepší, máme v sobě bílé i černé, dobré i zlé. Pro dobré můžeme použít slovíčko jemné, pro zlé - těžké, hrubé. Vyvažujeme poměr. Jenže strana hrubá je těžší, pácháme-li jemné, překlopí se to rychle na stranu hrubou. Na stranu hrubou se vyvažuje snáz než na stranu jemnou. Ta má svůj konec v páchání dobra. To se raz dva překlopí na hrubou. Je těžké propojit v sobě černou a bílou, jemné a hrubé - je to velkým krokem vpřed. Spousta lidí chce být veskrze dobrými. Vrací se sem vyřešit své viny, křivdy, lítosti. Jenže díky zapomnění dělají chyby znovu a znovu. Jenže žádná vina neexistuje. Lítost si tvoříme sami. Sami naskakujme na to, že se sem opětovně vracíme. Jsem u toho: Je jednoduché svalit vinu na druhého, říci, to on. Horší je ukázat prstem na sebe - to já. V tom případě se můžeš stát obětí. Vazba oběť - agresor je jednoznačná; první je oběť, potom agresor. Pokud agresor zaútočí na někoho, kdo se v žádném případě necítí býti obětí, tak se nedá, agresor jde o dům dál. Ale pokud se oběť cítí býti obětí, má nízké sebevědomí, neumí se bránit. Agresor má volné pole působnosti. Agresor oběť vychovává k tomu, aby se z té oběti stal plnohodnotný člověk se zdravě nastaveným sebevědomím. S rovně nastaveným sebevědomím. Kdo má v sobě vinu, má nízké sebevědomí. Není to o sobeckosti, o bezlidskosti. Je to o vývoji člověka. Pokud něco uděláš, druhého se to dotýká, NENÍ TO MOJE, JE TO JEHO!! ÚTOČÍ TO NA JEHO BOLEST. ON JI U SEBE ODMÍTÁ, NECHCE SE NA NI PODÍVAT, ODMÍTÁ JI VYŘEŠIT A UKAZUJE PRSTEM NA DRUHÉHO - TO TY JSI MĚ ZRANIL, PONÍŽIL... JE NUTNÉ ŘEŠIT SÁM SEBE, NE ŘEŠIT TOHO DRUHÉHO. JDEME CESTOU K ROVINĚ V SOBĚ. Tím pádem se mě cokoli od toho druhého přestává dotýkat! Jakmile se mě to přestává dotýkat, ten druhý je bez úspěchu mě nějakým způsobem urazit, ponížit, obvinit. Mění vztah oběť agresor. Vztahy se rovnají. Uvědomujeme si - kdo jsme. Pro mnoho lidí je to těžké. Je snazší ukázat - to ona!! A žalují. :-) A znemožňují se. A dělají ze sebe oběť. A řeší toho druhého. Přitom mají řešit sebe.
Stsl. - mezi souhlásky můžeme vložit samohlásku. Lásaka. Saka v praslovanštině je suchá uschlá větev. Před tím lá je částečnost. (Al je plnost.) Část uschlé větve. Způsob vysávaní. Ka na konci je skrytí předchozího. Láska je tedy mylný vztah. Pokud někoho mám v každé buňce svého těla, budu ho cítit vnímat každou buňkou, neodpovídá to slovu láska. Láska vysává. Láska je parazitická. Ljubjenie - měkké praslovanské hladké slovo, láska. Láska je pozornost zaměřená na existenci druhého. Když ta slova zvážíme na rukou, necháme proudit vlnu, ucítíme slova uměle podvržená parazitem. To není naše. Manipulativní, mateřská, dusivá, je jich milion dvacet. V lásce není, že dávám. Vyrovnanost dávání a přijímání. Abychom byli sami v sobě šťastni, srovnaní, měl by být pohár vztahu sami k sobě plný. Přetékající. To, co z něj přetéká, teče ke všem ostatním. Mám z čeho dávat. Partneři obdarovávají jeden druhého, vlastně všechny okolo sebe.
V praslovanském slově zdraví slyšíme dravost. Cielis - jako scelená všechna naše těla včetně fyzického a všech našich polí. Dnes vnímáme celostní medicínu. Které se vám jeví příjemnější?
Večer jsem měla hezký milý srdečný rozhovor.
- Akorát jsem skončila školení o vnější výživě. A teď jsme skončili poradu. :-)
Bylo půl desáté. Paní ví, že dostala první šarži 01. Druhou nechtěla. Kardio. Ne, ne. Lékař - jen běžte na druhou. Osudová šarže 03. Ale to nic neznamená. Ona o sebe tak hezky pečuje. Červena řepa, křen, bylinky, čaje. Má taky Lindu. Jen daleko za oceánem. Držím ji palce - odlétá!!! Její šestnáctiletý vnuk jediný mezi kluky nekočko. Trpí. Bože - co je to za apartheid!!! Ubližují nevinnému. Dva telefony dnes. Osamocená bytost nekočko v práci. Lidi, nebojte se!!! Dějou se věci, o nichž nemáme ani tuchy. Jen vytrvat ve své božské podstatě!!! Jinak je třeba si zopáknout znovu ten šestadvacetitisícový cyklus znovu. Ne, to já nechci. Jsem šťastná, že se paní povedlo odletět!! Myslím na ni v pátek. V jaké době žijeme - budou ji testovat. To musí přežít!!! Ano, ví, co v tyčinkách mají. Jenže při ní stojí všechny bytosti světa - bude v pořádku u svých tam daleko. U Lindy a jejích dětí. Přeju jí to z celého srdce. A přeju všem svým blízkým, aby měli dostatek sil vytrvat, nedat se, nebýt obětí!!! Výše je vysvětleno - oběť - agresor!!!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-29_Nenasytny_Mour%2C_vsechno_sezere/
Radujme se z maličkostí. Rozsvětlujme si život nenápadnostmi!! Neklesejme na mysli!!! Vzrušujme se nenažraným obézním kocourem. :-)
A to je skoro vše. Byla jsem dnes vypořádat věci po mamince v DD. Božínku, božínku... Zrovna se schylovalo k návštěvám. Stále jsem ve studené chodbičce. Abych jim tam nenadýchala. Otevřely se domovní dveře. Zvenku přišla nějaká stará paní do chodby za lítačkami kontrolovat náhubky. Napadá mě přirovnání, ale vzhledem k tomu, že je vás tu sedm stovek, mlčím. Vrátila bych se do čtyřicátých let. Ale nechci. Nechtěla jsem se ohánět zákony. Čekala jsem jak žebráček na ty tisíce po mamince u domovních dveří. Takže jsem měla příležitost sledovat to kovidpokrytectví. Pozorovala jsem, jak se to dělá. Tak paní celou dobu neměla náhubek. A když se blížila čtrnáctá, nebezpečí návštěv, vytáhla takového něco umolousaného a nasadila na uši. Páne jo! To je na nahlášení, že? Ale ne mě!!! Toho coviddivadla. Bože, bože, ty to vidíš!!!
Zítra jedu na výlet. Tak tedy
dobrou noc!