Vyběhla jsem

Přesvědčila jsem se o platnosti myšlenky Napoleona Hilla:

"Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout."

V noci krásně mrzlo. Sníh se v zahradě udržel. Tak dlouho vyhlížím sněhovou bouři, ale mám ji jenom na fasádě domu. Tu světelnou. Zimo, kde jsi? Opravdová! Nadýchaná! Bílá! Strašidelná! Zimo, haló!

Zrzka je drzá. Radujeme se, že už druhý rok nás v noci nebudí Micicinda skokem na parapet - dovnitř. Pusť mě ven. Dovnitř! Ven! Zrzka byla zvyklá mít ráno v mističkách. S Mourkem to není možné. Cokoli bych tam připravila, mastodont nenažraný by jí to spořádal. Na noc zbývá voda a zbytek pět deset granulí. Rezatá liška si zvykla, ať už nocuje doma nebo venku, vyřvávat na chodbě své mrau, mrau, dej mi najíst, mám hlad. Dnes vrcholově drzá. Rozevřela dveře. Divily jsme se obě. Jestli skočila na kliku nebo jestli byly jen lehce zavřené. Hodila jsem po ní polštářkem. Ani to s ní nehlo. Seděla u skříně a ječela. Natáhla jsem se do maminčina županu a šla čtyřnohé kamarády nasytit. Hlídám, nesmím se od misek hnout. Asi tři dny nechávám stolovat obě kočičindy vedle sebe. Někdy je Mour rychlejší než mžiknutí mého oka. Udělá chramst, chramst a hledí, co by ještě... Docela mi vadí, že Zrzka šťouchne hlavu do mističky vycrcá šťávu nebo gel a jde. Oběma snídani lehce posypu řasami. Aby se jim netvořil zubní kámen. Řasy mají zvláštní ovan. Zrzka ho nemá ráda. Tak dvojnásobně zdravé zuby bude mít otylec; a atletka si koleduje o zubní kámen. Zrzka se k miskám vrací. Jde si zas troškou zobnout. Ale už nemá čeho. Sežráno. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-21_Dopoledne_kocky_a_snih/

Holky kočičí chtějí ven. Beru kyblík se slunečnicí a koulemi. Vykračuji bosa do sněhu. Mrzne, ale bosé nohy ve sněhu přivykají. První pocit - brr, zebou mě nohy. Druhý pocit - jde to. Třetí pocit - příjemně to řeže. Vstupuji francouzským oknem do domu. Sníh na nohou mi odtává. Přemýšlím, proč z krmných válců neubývají semínka. Proč je vyzobáno jen na krmítku na švestce. Ten strom k jaru ševelí. Dělají si tam tábory lidu. Jdu znovu ven. Tentokrát zasýpám krmítka na stromech vpředu. KDE JSOU PTÁCI!? Co se s nimi stalo?! Ptáci, vraťte se!

Za dopoledne jdu bosýma nohama do sněhu ještě asi dvakrát. Jo a ještě ke brance k pošťákovi. Zametla jsem širokým kartáčem zápraží. Musel počkat. Pod bosými teplými kopýtky sníh odtává a stává se nebezpečně kluzkým.  

Půjdu na běžky.

Ne, ještě málo sněhu.

Ale na běh to stačí.

Volá Linda.

- Nevím, jestli mám jít na běžky.

Poslala jsem jí dopolední obrázky zahrady.

- Vy tam máte sněhu. To my jen bílý poprašek. Mami, tak se tam jdi podívat.

Před dvěma týdny mi povídala:

- Mami, příští týden nepřijedu. Chci si užít svou postel.

Má super drahé poležení. Někdo by si za to koupil kvalitní auto. Už asi tři dny šeptá, nemluví.

- Lindo, ty dobře manifestuješ. Ty sis přála užít si postel. Tak si ji užíváš.

- Ne, to mám, jak jsme šla po mostě a od pasu dolů jsem byla úplně promočená. Prochladla jsem.

- No, a zhmotnila sis přání.

V poledne svítilo slunce jak divé. Počkala jsem si - jako vždy, až zajde. Lezu na půdu pro své cz běžky. Vycházím kousek před druhou. Kopeček do luk opatrně scházím. Dole na pupku pekáčuje kluk. Takový hezký. Sympatický. Možná tak třináctiletý.

- Kde máš čepici? Bude tě v dospělosti bolet hlava.

Přátelsky se usmál.

- Já vím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-21_V_lukach/

Dole nasazuji běžky. Sluníčko svítí až do večera! Ó, pozor. Zrada. Pole je zorané. Kdyby se oranice zaplnila sněhem... Muselo by napadnout moc moc. Běžím po břehu okolo pole. To dám.

Ireno, to dáš!

Klušu, opatrně. Není to ono. Občas uklouznu. Na konci se vždy ladně úhlopříčně najelo na cestičku pod vysokými stromy. Přes oranici nelze. Vyklusávám maličkatý kopeček. Šupu podél řeky. Už jsem, Labíčko, zase u tebe. Oběhnu louku pětkrát, budu mít pět kilometrů. Jo, vono se řekne semenec, ale zobat ho z láhve. (To často říkávala maminka, když přemýšlela, jak ze šlamastiky.)

Totiž na druhé straně zasahuje k poli množství větví, nebo šlahounů nějakých pichláků. Tak to zkusím oběhnout ještě jednou. Po třetí už se nechci prodírat. Podsmýknu se pod železničním mostem. Zrovna po něm supí osobák. Před deštěm nám tenhle vlak jede přes zahradu. Za pěkného počasí ho neslyšíme. Jen z dálky. Na velké louce to taky není žádná hitparáda. Vyhlížím Sněžku. Vidím jen Černou horu a nejdelší českou sjezdovku Protěž. Zajímavé. Protěž rozliším, ale z Černé hory k nám do pevnostních luk nevidím.

Jé, potkávám svou čtenářku!

- Jste to vy? Říkám si - je to Irenka? Ale ta bývá v růžovém.

Chvilku se s ní zastavuji. Vzpomínám na mamku. Žaluji, jak dnes vidím věci jinak. Pečovatelky hodné, ale...

- Nebojte se, škodič dojde svého trestu.

Mami, nejsem mstivka. :-) Ale tahle věta je povzbuzující. :-) Nehledě na to, že kdokoli, KDOKOLI mi chtěl kdykoli ublížit, doplatil na to Nevím, jak to je. Co to je. Ale buď umřel, nebo ho potrestal někdo za mě; nebo skončil špatně. Nikomu nic zlého nepřeju. Asi se nemá ubližovat sirotkům. A to já poloviční sirotek jsem. No, zkus si, příšero z temnot!

Velkou louku na druhé straně zrovna pod kráskou s modrými rámečky od brýlí nemohu zdolat. Zouvám si dřeva. Kus musím obejít přes oraninu. Tam, kde normálně běháváme, je i tady letos oranice a na břehu neprostupné proutí.

No, měla jsem velké oči. Ráda bych si zaběhala. Krásné počasí. Na zbytek velkého okruhu si nasazuji prkýnka. Pod železňákem dobíhám malou louku. Dnes nevystupuji z luk prudkým kopcem, šlapu jinou uličkou. Na konci beru běžky do rukou. Sníh! Přeju si hodně sněhu!  Kolik kilometrů jsem tak uběhla? Asi čtyři a půl. 

Vyprávím Petrouškovi své zážitky. Jdu mu připravit svačinku. Slyším z pracovny...

- Vona přesně ví, jak mě vytočit...

- Prosím?

Řehtám se. Vůbec nevím, co bylo záminkou. :-) 

- No a nepotřebuješ k tomu ani žádný školy.

Co si to tam povídá? Miluji jeho kecy. A dokola se jim směju. Když mě nenaštve, vlastně se s ním směju pořád.

- Peťuš, svačina!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-21_Distancni_krmeni/

Má se tu stavit technik na systém. Dává mi peníze. Jde pomoci na stadion stavět stoly. Technik přijíždí až v devatenáct hodin. To by se mi už nechtělo. Kdysi nám tu natahali ostrahu v novém domě. Odjel. Tak. Už klid. Natahuji fotky do počítače. Jak nazvu první várku do rajčete? V lukách.

Literární paměť. Vytanul mi Fráňa Šrámek.

FRÁŇA ŠRÁMEK: SPLAV

Trápím se, trápím, myslím si,

kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,

bojím se krásných lží.

Bojím se lesa. V poledním lese

kdo miluje, srdce své neunese.

Na můj práh kdyby jsi vstoupila,

snad bys mne tím zabila.

Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání

na všechny strany, pokorné odevzdávání.

V lukách je nejprostší života stůl,

rozlomíš chleba, podáš ženě půl,

chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,

až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,

a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,

muž má touhu rozsévače,

žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.

A až bys mi odešla, ach, zvečera již,

bys na mne nemyslila víc,

jen na prosebný a děkovný můj hlas,

jako bych jen splavem byl,

který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Jak dávno jsem už o něm a dalších anarchistických buřičích nevykládala! Splav. Jo. Stále se mi báseň líbí. Tak ještě mrknu na Raport. Tu báseň jsem nikdy nemohla dorecitovat. Vždycky jsem začla mít potíž s dechem. Zadrhl se mi hlas. Možná jsem se účastnila války. Padl mi můj kůň. Všechno je možné. Raport. Dnes tu báseň prožívám ještě o moc a moc silněji. Nezkouším ji číst nahlas. Poslouchám...

https://www.youtube.com/watch?v=uPFPCDwIspQ

Moje tři nejoblíbenější Šrámkovy básně. Jací anarchističtí buřiči? Co jsem to učila za nesmysly! Pravdomluvní; účastníci jatek. Prošli utrpením první války. Poprvé použit yperit, tank, letadlo, ostnatý drát. Fuj. Tohle vymysleli mocní na genocidu lidí. Tehdy!! Dnes to vymysleli rafinovaněji. Bože! Vždycky utrpení, bolest, strach, rozdělení lidí, smrt. 

https://www.ceskaliteratura.cz/texty/sramek.htm

Pouštím si na počítači nějaké Špunty na cestě? Nebo jak se to jmenuje? Už několikátý díl. Vtipné. Musím si zkouknout to předchozí. Řehtám se situacím i replikám nahlas. Koukám na idylickou scénu rodiny u ohně. Je tam jeden vysírač. Jak se to řekne spisovně? Vypadal tak láskyplně. Z jejich srubu je slyšet jeho řev. Asi bije ženu.

- Jdi tam. On ji mlátí.

Jde tam. Ticho. Klid. Uzemnil ho. Vychází ze srubu. Lehce zadýchán.

- Z fleku bych mohl dělat na sociálce. Byl bych dobrej komediátor. :-) 

Vtipné. Mediátor. To slovo jsem slyšela poprvé, když jsem kontrolovala snašce diplomovou práci. Tam bylo hodně slov, která jsem z oboru neznala.

Půlnoc. Jdu odpočívat. Juchů! Zítra to bude na světě zas o kousek blíž vítězství. Planety to jistí. Věřím, že to vysvětlí (NE) mocným rádoby mocným. Už žádné podvody na lidi! Buďme ještě chvíli ve střehu.

Dobrou noc!