Vykuřovací

Pozdě spát, brzy vstát. To chci změnit. Tak jen krátce. Ohlédnutí... Jo, hezké to bylo. Takové hezké cvičení v hotelu Země. 

Budí mě řev pily. Někdo hospodaří na městském majetku. Kdopak? Ředitelka TSM neví. 

Z noci mám na papírku ke splnění pár bodů, než přijde klient. Na desátou. Do té doby je nutno stihnout vyřídit, co je třeba. V jedenáct už mě čeká klientka ve Dvoře. Dvůr Králové hezké město. Na můj vkus nepřehledné svými jednosměrkami, poněkud rozkopané. Objížďky, překopy, překvápka. Ale hezké stavby. Dnes jsem si všimla budovy Policie. Krásné sídlo. velký dům. Tak malé město... Asi bohaté. 

V noci jsem si objednala vykuřovadla. Mimo jiné i orlářku drahocennou, pačuli a palo santo. To už jsem si chtěla objednat dávno. Naposlouchala jsem pořady na Příznacích transformace.

https://www.youtube.com/watch?v=cNtbQk8joUM

Objednávám-li za dne, mám upravenou platbu bez poštovného. Majiteli napíšu poznámku. Změní platbu.  V noci nelze. Opustila jsem pay bránu. Zaplatila po své linii. Výzva k řešení pro mě ne cestě. Volám. Nestihne připravit; nemůže dohledat platbu... Musím přijet jindy. Ne, ne. To si to zrovna mohu nechat poslat poštou. 

- No jo, ale mně paní klientka od vás vykuřovadla vždycky přinese. Já se v těch vašich uličkách nevyznám. Speciálně to vždy propojuji se schůzkou s ní.

Odesílám obrázek platby.

Konečně kýžená SMS - paní může přijít dle dohody.

Pan vykuřovač jezdíval na trhy do Kuksu. Pod vlivem jeho přednášky jsem si koupila uhlíky a své první kadidlo. Standard. To vybral výborně. Moje oblíbené. Pak jsem přikupovala každé trhy...  Ta orlářka - to je moc vzácné dřevo. Píší o ní:

Vonné dřevo pochází z několika druhů orličnínu rostoucího v oblastech deštných pralesů tropické Asie od Kambodže, Vietnamu, Indie po Indonesii.

Dřevo získává svou vůni teprve po napadení stromu určitými houbami, kdy začne produkovat pryskyřici, vonnou složku dřeva. Tento proces by měl trvat alespoň 50 - 80 let, aby se dala získat skutečně kvalitní surovina.

Orlářka byla velice ceněna již od starověku a i dnes patří k těm nejdražším vykuřovadlům.

Používá se při emocionální nestabilitě, zvláště vyvolané negativními duchovními silami, nastoluje dobrou náladu, zároveň ale ztišuje a uklidňuje. Přemisťuje ducha do vyšších rovin poznání, usnadňuje přístup k složitějším stupňům meditace, pomáhá zvýšit duchovní rozvoj, pročišťuje astrální těla, láká pozornost Bohů a uvádí nás do hlubokého mystéria bytí.

Je silným sedativem, prodlužuje spánek, hluboce uklidňuje a vyrovnává.

Vůně je téměř nepopsatelná, sladce balzámová, dřevitá, ovocná, vonící po ambře, houbách i lese, hluboká a mysteriózní, neustále se měnící v závislosti na kvalitě, druhu i původu dřev, jeho stáří a částech stromů odkud pochází.

Tak uvidíme. Odškrtávám papírek. Už nestihnu smluvený hovor. Deset. Klient. Pána před dvěma lety přivedla klientka manželka. Úspěšně se mnou zhubla. Ukázněný. V sedmdesáti se hýbe, snaží se zdravě jíst. Omládl oproti září o kolik? Myslím asi o devět let. Ptám se ho, jaký pohyb zapojil. Naše výživa plus jeho pohyb.

- Dostal jsem k nahlédnutí statistické údaje o našem zemědělství.

- Je to čtivé?

- Je. Prasat jsme měli 4,5 milionu. Máme ani ne 2 miliony. Krav jsme měli původně asi milion. Teď tři sta tisíc.

- Divím se. Alarmující. Jo, vytloukali jsme jak blázni. Na doporučení. :-) To je jak KHS - doporučí a úřady konají. Divadlo. 

- Víš, že západ byl před krachem? Proto urychlili v 89. proces.

- To my víme. Ne, že my dohnat a předehnat. To ne. Oni na nás zbohatli. Sežrali nás. Sloužíme jak rabové. Prodloužili jsme jejich mlaskání o třicet let. Tyjí z nás. 

- A víš kolik byl před třiceti lety průměr hovězího masa na hlavu? Osmnáct kilo. A teď? Devět. 

- Hovězí je kvalitní maso.

- Velmi kvalitní. A lidé na něj nemají. Kukuřice se používá jako palivo, ne na krmení.

- To se mi nelíbí!.

Chválím ho. Hodně se polepšil. Ubyly tuky, narostlo přes dvě kila svalů. U staršího člověka - děkujeme!

Nakládám zboží. Jedu. Kochám se alejemi těhotnými jablíčky. Na jaře jsem tu zastavovala. Fotila jabloňové nevěsty. Najednou obsypané krásky. Až pojedu domů, zastavím.

Ty vorle. Zákaz vjezdu. Někde ve vesnici jsem zahlédla oranžový ukazatel. Nedbala jsem. Budu muset uhnout do nepřehledných ulic. Jedu intuitivně, abych zas sjela na hlavní příjezd do města.

Paní už čeká na smluvené kótě. Předává mi pytlík s vykuřovadly. A láhev slivovice.

- To máš ještě loňskou.

- Letos jsem si z té tvé vyrobila ořechovku.

- Cos do toho dala?

- Myslím, že skořici, hřebíček...

- Dáváš cukr?

- V receptu byl. Ale mně to chutná hořké.

Vezu ji k jejímu domovu. Mířím do JYSKu. Mám vyhlédnutou keramickou mýdlenku, kalíšek, WC štětku. Chci vidět křeslo z letáku. Moc se mi líbí. Slečna mě směruje, kde ho mají. Nechávám košík stát. Uvelebuji se do křesla. Příjemné. Telefon. Koordinační. Poctivě a čestně mě informuje o dopisech... Přišel od soudu.

- Máte chvilenku?

- Mám. Právě sedím v JYSKu v křesle a pět minut relaxuji. Dopis mám. Má ho moje sestra. Před chviličkou jsem s ní hovořila.

Smlouváme se, kdy dnes přijedu, aby mi ho dala. Ukládám mamince do šanonu. Ireno, vstávej. Za pět minut máš hovor. Platím. Ukládám nákup do auta. Objíždím blok do skladu. Mám víc, než jsem chtěla. Loni nám zahradu zdobil svítící stromeček s bílými kouličkami. Asi před třemi lety jsem ho zblikla cestou na kole do Kuksu. Toužila jsem ho mít. Mám ho. Ale tady mají krásnější. S drobnými kytičkami. Dávám si čas. Vrátím se sem. Parkuji. Telefonuji. O deset minut dřív. Paní se směje, že mi jdou hodinky popředu. Ona netuší, co práce ještě mám. Hotovo. Kuchařka. Nemá na to. Neva. Jednou se zadaří. Loučíme se.

Jedu domů. Přes vesnice. Tu krajinu miluji v každé roční době. Čert mi nakukal.

Dubenec 6 km.

Zkus to. A tak si to zkusím. Odbočuji z jezuitské Žirče. Tady jsem před týdnem měla krásné zážitky v bylinkové zahradě. Jedu krajinou, není tak hezoučká, jako ta, co jsem si ji chtěla vyfotit. Sněžku. Jabloně. Cestu. Aha. Hřibojedy. Tady někde mám pole. Ale vůbec nevím kde. Sestra by ho našla. Ta tuhle krajinu zná dokonale ze svého dětství. Blížím se určitě k hospodě naší babičky. Ireno, jsi trkvoň. Jedeš nejprve do Dubence. Tam si u zdejšího velkoagrojeda koupíš tvaroh, kavkazský kefír... Hospoda na faře. Tady jsme byli na obědě, když faru otevřeli. Kostel. Kam? Vlevo? Vpravo. Můj instinkt mě neomylně vede špatně. Odbočila jsem vpravo, správně. Ale zazdálo se mi, že jedu ven, na Bělohrad. Dubenec - dlouhatánská vesnice. Jela jsem dobře. Uprostřed je to zdejší agro. No, otočila jsem se a svištěla opačným směrem. Jak se to vezme. K domovu. K naší hospodě. Zastavuji na mezi. Volám.

- Izo, chtěla jsem koupit jogurty, tvaroh, kavkazský kefír... Ale ztratila jsem se.

Objednávám na zítřek. Přiveze. Míjím naši hospodu. Zbyl tu ořech. Ale třešeň, na které mě Iva učila lézt, stát na větvích přes větev, aby mi neuklouzla noha; držet se větve palcem proti dlani.. Tak ta už na tomhle světě skončila. Neodbočila jsem vpravo na Velichovky. Jedu dál. Ať tam nebo tam, v obou případech jedu pod budoucí dálnicí. Na zdejších polích - mraky archeologických nálezů.

Doma. Uau. Pod stáním hromada špalků.

- Složíme to zítra.

- Ne, dnes. Ale mám telefony, za mamkou... Mám toho ještě hodně. Tak až se vrátím.

- To už budu na zápase.

Hm, na posledním. Plukovnický šmejd se snaží lidi dostat do ulic. To by se jim hodilo. Vyvolat občanskou válku. A stanné právo. 

- Tak jdeme na to.

- Dvě hodiny.

- Ne, za hodinu to máme. Připrav se. Jedem!

Jdu se naobědvat. Z terasy pozoruji Petrouškovy přípravy. Nájezd. Odkrývá kóje...

Rovnám první hraničku, druhou, třetí.

- Už jsme za polovinou?

- Ani zdaleka ne. Ale mělas pravdu, dá nám to jen hodinu.

Slyším vnučku. Snacha se tu na minutku stavila. Telefonuje Linda. Práce mi jde raz dva. Než vyložím dřevo, už Petroušek naváží další kolečkou. Hotovo. 

- Holky, něco vám dám. 

Pusa. Kaštany. Tubu dobroty. Pitíčko.

- Holky, už jeďte, dnes musím stihnout paní v DD.

Myslím na ni. A ona volá. Už mám sbaleno. Sedám do auta. Povídáme si.

- Můžete mi svézt mamku? Vyřídíte jim to?

Parkuji. Hledám kaštany. Čekám. Čekám. Čekám. Volám.

- Mohli byste mi svézt mamku? Už tu čekám. A dobře ji prosím...

Břink.

No, tak uvidíme. Chtěla jsem poprosit, aby ji dobře ustrojili a zabalili. Výtah. Už se veze. Na klíně deku. Na nohou letní kalhoty. Lýtka holá. Ledový vítr. ROUŠKA! Mamka po tolika zápalech plic, dvě bronchoskopie. Dvakrát pobyt v Žamberku. Ty vorle!!! To je na zabití. Dýchá těžce děravými měchy.

- Okamžitě, ale okamžitě jí to dejte dolů.

- My máme nařízení.

- Mě to NEZAJÍMÁ! Zajímá mě mamčina bezpečnost! Dolů!

- Ale já dostanu vynadáno.

Rvu jí z uší hadr z bílého povlaku. Kdyby tu bylo sterilní prostředí! Ale takhle! Nefunkční. Buzerace kreténů. To je na trestní oznámení - ohrožení zdraví svěřené osoby! Neurvalý hloupý přitroublý ještěr. Bez citů. Bez empatie. Hamty, hamty.

Hlavně, že má roušku! Jen kdby to byla něčí maminka. Páne, to by si ji zabalily, ošetřily, ochránily. Takhle? Přivezli mi kus. Zadělaný svět! Chtěla jsem říci bezohledný. Přitroublý. 

Povídáme. Nabízím dobroty. Nic nechce. Kafíčko. To jí přišlo vhod.

- Mami, koupila jsem ti dnes takové teplé bačkory. Až bude zima. On nám to kripl vojenský zatrhne. Ale ozkoušíme. Mamko, ty máš holé nohy! Nezabalená. Dali pod tebe deku. Bože. Vědí, že chci, aby sis do deky sedla a aby tě pořádně ubalili. Nejradši bych někomu ubalila já.

Balím deku na nohy. Obmotávám ji za mamku. Aby si udělala teplý pelíšek. Mikroklima.

- Pojď, vyfotíme se.

- Když já jsem zabalená...

Sahám za ní. Jj, má tam teplíčko.

- Pojď zpívat.

Rezignovaně , že se jí nechce. Proč se tohohle musela její generace dožít.

Už je tu Simonka. Usměvavá. Z vesnice, kde bydlela babička s dědou. Patří k těm, kteří předávají um, informace, tradici péče o staré. Jak se to dělalo dřív. 

- Jé, tys koupila boty. 

- No, ale nechám si je v autě. Budu je mamce navlékat. Má tam někde ty beránkové. Někdo jí hned loni po Vánocích přeřezal nitě. 

Mamku mi přivezl někdo jiný. Simonka zrovna někoho odvážela. Já bych na odvozy najala brigádníky. Chceš kredit? Tak pojď, můžeš tu mít praxi. Brigádníky bych využila na pomocné práce;  pečovatelská práce je pro mě velmi vzácná. Ne, tady se řídí jak v Turecku. Úpadek. Hrozný. Pečovatelky nemají klid na svou práci. Kdo ví, co by tomu říkal inspektorát bezpečnosti práce. Mají svou náplň a jsou zneužívány k jiným činnostem. 

- Mami, zas zítra! Pusu! Dobrou chuť a dobrou noc!

Domů. Auto před domem. Že by Peťulka ještě neodjel? Co si vzal k večeři! Já na to zapomněla. Dům prázdný. Odjel. 

Včera i dnes - intenzivní práce. Za týden mám napracováno, co jsme v minulém měsíci nestihla za celý měsíc.

Voní mi tu pačuli. Volám panu vykuřovateli. Ptám se, jak se pálí orlářka. 

Musíte mít pícku. To byste znehodnotila její vůni. Na uhlík to nedávejte. To byste zničila. 

Aha, tak pícku ještě koupit. Orlářku dnes asi neucítím.  

Petroušek je tu.

- Ty ses do toho opřela.

Cvičení skončilo. Jdu spát. Přeju si, aby byl český národ pod ochranou bohyní Chytrosti, Vzdělanosti, Logiky, Lásky, Upřímnosti, Vlastenectví.

Jo - škola v přírodě. Užívají si. Anička dnes slavila. Zazpívali jí k narozeninám ve všech jazycích, kterými mluví rodiče dětí... Vystřihovali, lepili tvořili z hlíny. To kdykoli jsme stříhali ve škole my, já byla zalepená od nůžek, přes ruce až po papír, který jsme stříhali. Já byla nešikovné čuně. Ale teď - nikomu ani muk! - už jsem šikovná. A HODNÁ. 

Dobrou noc!