Výlet do Babiččina a k mamince. Zdálo by se, že je vše v normálu. Iluze

V poslední době jsou dny stejně šedivé. Nevyjíždím, vždy přemýšlím, co je vůbec za den. Doufám, že neblbnu. Vždycky si totiž vzpomenu. Zatím. 

Pondělí. Už je za námi. Ale ráno - plný diářek. Na devátou paní klientka.

- Ty to tu máš krásné. Dívám se... Jak to máš nazdobené.

Obdivuje venkovní dekorace. Vevnitř voní purpura. Ukazuji ji dřevo palo sante, různé druhy pryskyřic, originální tyčinky, bílou šalvěj. Uhlíky velký, malý... Nakupuji u pana Rymera. Objednám, zaplatím; jedu do Dvora. Klientka vyzvedne a donese na místo schůzky. 

- Jé, díky tobě jsem našla kužílky palo sante. V říjnu jsme je koupila a zapomněla. Tady mám orlářku drahocennou, vidíš?

Taky chce bílou šalvěj, když se dozvěděla, že vykuřuje dům od temných entit. Mají se pečlivě vykouřit všechny rohy. V sobotu jsem poslouchala na Příznacích transformace, jak paní šla čistit dům. Jde se po směru hodinových ručiček. I do sklepa se točíme stále po směru; i na půdu. Tu jsem nikdy nevykuřovala. Nenapadlo mě. K paní se přidalo dvouleté dítě. Tleskalo ručičkama. Rodiče ho okřikovali, aby nerušilo. Jenže ono otevřelo skříň. Tleskalo v rozích... Asi ještě nezapomnělo. Ještě ho nestihli obléct do škrabošky společnosti.

Klientka mi předčítá v ruštině, když tě chtějí očkovat, co máš požadovat. V Rusku se taky očkuje. Požadované dokumenty máme v češtině sepsané taky. Na Tadesco, myslím na Právu v kapse... Různě.

Povzbuzuji její zplihlou náladu. Hovoříme o mnoha lidech okolo sebe, kteří si sáhli na svůj život. To se nesmí. Byl nám propůjčen. Máme zažít zkušenost tady na Zemi.

Když si vezmu tu svou z k u š e n o s t, zdálo se, že vstupem do důchodu je všechno důležité hotovo. Není. Člověk má čas pomáhat. Víc se zamýšlet. Vyzkoušet, co celý život nesměl nebo na to  neměl. Pozorovat svět. Na stará kolena jsem se seznámila s přírodou. A dosud nedostatečně. Stále se divím, že kytky pijí. Kdykoli vstoupím do zahrady, cítím, jak mě vítá. Zdravíme se.

Člověk v pracovním procesu se žene od prvního v měsíci do posledního dne. Plní. Plní se osnovy, plán... Uklízečka musí stihnout každý den vypíglovat metry čtvereční. Žije se v letu. Hodně lidí je unavených z nočních. Myšlenka - spát, odpočinout si. Jenže povinnosti volají. Obstarat rodinu, dům, pečovat o auto, nezapomínat na povinné platby; někdy je síla, chuť a kousek času jít za zábavou, relaxovat. Obdivuji maminky, které zvládají rozvíjet děti a péči o ně, o byt či dům, o psa... Sama jsem si prošla asi sedmiletým obdobím, kdy vše leželo na mně. Starosti, platby, chodit do školy, péče o děti. K tomu jsem si levou zadní dostudovávala vysokou školu. V tom čase jsem přičichla k lyžím. První den na Portáškách - děs. Nad hlavou na mě volala povzbuzující hesla kamarádka tělocvikářka - ruštinářka. Válely jsme se s holčičkami, mokré až za ušima. Můj tehdejší přítel byl zapálený lyžař. Karlovy Vary. Boží dar. Vedl tam lyžařskou školičku. Tehdy na tom hnusně sklopeném portáškovském kopci jsem si řekla, že jsem zbytečně vyhodila spousty tisíc za lyže, za měření tybie, za přezkáče, bundy... A že měla maminka, když nás vezla z hradeckého Prioru, pravdu. Jenže druhý den vysvitlo sluníčko. Šli jsme do Pece nad hotel Horizont. Byly tam sice muldy, ale pro výcvik dobré podmínky. Mírný dojezd k vleku. Ve třiatřiceti jsem se nechala vyškolit. Mladší z dcer vášeň pro lyže převzala. Jezdí jednou, dvakrát nebo třikrát? za zimu do  Alp. Tak ty mě vůbec nelákají. Mně stačí Javor, Labutě, Smrk, Klondajk, Zahrádky, vlek U Lesa... A na Portášky jsme už s Petrouškem a Lindiným přítelem dokonce jednou hodili týdenní pobyt. A jednou U Modřínu. To byly skvělé jarňáky. Ale bolí mě z toho kopce stehna. Divně klopená stráň. Tehdy jsme pravidelně ve čtvrtek uklízely, luxovaly, smýčily, balily; a v pátek i v den Lindina zápisu do první jsme pravidelně odjížděly po čtrnácté hodině českokrumlovským narvaným autobusem  do Pece. Měla jsem tam rok dopředu termíny v jedné krásné, překrásné podnikové chatě. To byly nervy, jeslti nás vezmou do autobusu. Jeslti se naše bágli a lyže vejdou pod něj. Jezdívaly s námi dvě kolegyně. Seznámila jsem je s Helmutem Hoferem. Jeho děda, strýc, táta nosili na Sněžku. Jedna z kolegyněk nakonec pár let s potomkem nosičů na Sněžku i žila. - Letos jsme  v létě s Lindou míjely cestou na Aichelburg všechna místa našich pobytů. Javoří mlýn - chata Tiby. Jednu stařičkou Alenu. Starý pan Brát neměl ještě pokoje se sprchou. Jednou v létě neměl pokoj, ubytovaly jsme se v takové minichaloupce vedle jeho domu... Jak vděčné jsme byly! Vždycky při pobytu jsem sháněla nové a nové možnosti ubytování. Blíž do centra Pece. Krásné bydlení u pana Vaněčka v jeho nádherném domě. Pracoval přes cestu jako číšník; paní tam  myslím uklízela. Nebo vařila? Vánoční výzdobu nechávali až do Velikonoc. Vedle bydleli Porubští. Jejich syn nás občas nechal jet bez jízdenky. Vždycky jsem jako podala ruku s lístkem. Přes kopec z protější stráně pozoroval dalekohledem šéf vleku, jestli se nejezdí zadarmo. Dnes si přiložím kapsu s permanentkou k turniketu a hotovo. Letos jsme při snídaních pozorovaly ty tři vily. Řezník, zelinář, číšník. :-) - Někdy v Mladých Bucích vlekař, říkali jsme mu s Péťou šedý vlk, odhalil Poláky, kteří si koupili dětskou; jenže ono se rozsvítilo světýlko nad turniketem a bylo po podvodu. Celé léto jsem se za něj modlila, aby přežil rakovinu žaludku. Majitelé vleku jsou lékaři z trutnovské nemocnice. O příštích Vánocích jsme se po něm ptali. Nebyl. Já se modlila za mrtvého.

Kam jsem v myšlenkách zašla. Zpátečka. Je doba usebrání se. Co jsem se tu naučil, co bych ještě chtěl v tomhle životě získat, osvojit si. Babiš to má lehké. Co tu ještě není Babišovo? Maličko jsem se naučila čarovat. Myslím, že jsem vděčná za životní kopance. Za zkušenost s nemocí. Všechny rány, šrámy po nich vedou k pokoře. Jednou asi před deseti lety mi kosmetička řekla:

- Ireno, Karel, (adoptovaný syn sestry mé spolužačky z gymplu) povídal: Ta Irena se svlíkla z kůže. Ona je úplně jiná.

- Prosím tě, jak to může říci, když mě nezná.

Stačí pozorovat lidi. Asi jsem zpokorněla. Život mě naučil. Nebo poučil. Za to moc děkuji Vesmírnému pánovi. Dnes jsem zrovna měla zkušenost. V jednom obchodě jsem proplouvala bez roušky. Šálku v pohotovosti. Pusu natřenou na růžovo. To nemám ráda - abych si otírala rtěnku o šálku nebo o límec. Zkrátka: Neexistuje. Až u samoobslužné pokladny ke mně přišel ostraha, abych si zakryla nos a pusu. Neútočil. Natáhla jsem si trošku šálku. Vysvětloval, že pan ředitel...

- A víte, že je to protizákonné?

Spiklenecky se naklonil:

- A plíce nám onemocní. Já, že vás znám, paní učitelko. 

Zbystřila jsem. Jeho dědeček mě asi měl rád, možná si myslel. Na archeologickém průzkumu kopal krumpáčem. My šestnáctileté studentky, se štětečky a motyčkami...

- Děda byl vobšourník.

- Jj, jednou na mě čekal před diskotékou. Zkoušel. Měl v hlavě. Já byla mladinká holčička. On už v důchodu. :-)

Přišel další. Prý volají někdy policii. A lidé platí pokuty. V tom obchoďáku ke mně byli hodní. Nevyskakovala jsem. Čtyři se o mě starali. Dva jsem učila. Tenhle mě znal. A ochotná paní. Příjemné. Mohli by se na mně vyskákat. Ne, bylo to skvělé. 

Dopoledne ještě jedna klientka. Na jedenáctou skyp. Maminka se tak, ale tak moc snažila. V poledne jsem měla být v Babiččině oudolí. Než jsem jela, ještě jsem uvázala mamince větev. Naletovala pentličky, větvičku zeleného jmelí od snašky. Kousíček zlatého. Vyrovnat do krabičky cukrovíčko. Co ještě? Nejlépe - už jeď. Posílám SMS:

- Jedu.

Namlouvám si, že jsem svobodná. Že mohu jet klidně na zámek... Na parkovišti auta. Pár. Ne turistů. Pracovníků. A je po iluzi svobody. Nikde nikdo. Mrtvo.

Mise splněna. Jedu zpátky. Tady v tom úseku bych normálně dávala pozor. Přes cestu tu chodí výpravy dětí. Ze Skalice po naučné stezce lesem okolo loveckého pavilonu; na konci přeběhnout přes cestu na zámek. Luka v Babiččině údolí - zázrak techniky. Důmyslný zavlažovací barokní systém. I okolo pevnosti jsme měli rozsáhlý zavodňovací systém. 

Cestou sem jsem přibrzdila. Vyfotila si hospodu, kde jsem se vdávala. Zpátky hned na křižovatce zastavuji znovu. Od Červeného Kostelce projelo jedno auto. Nikde nikdo. Nepřekážím. Není sezóna. Hledám očima vyvýšený poklop. Tudy tehdy váleli sudy do sklepa. Manželův dědeček si dal  na naší svatbě jedno dvě pivečka. Vykulil se z hospody a už se válel. Manžel, místo aby mu pomohl, smál se. Oč je dnešní generace horší? Dědeček, tchánův tatínek, přicházíval na návštěvu a jediná jeho mluva s rukama na hůlce:

- Na ja. No jo. Njo.

Tolik vody uteklo. Tu větu používáme i v dnešním mém manželství. Dědečkovi i otci mých dětí chodím zapalovat svíčky na hrob. 

Najíždím na Vilémův most. Závory. Nájezd na obchvat. Šupky, dupky, jsem v Jaroměři; stavit se pro mouky... Stály mě skoro dva tisíce korun. Vypustili krakena mezi regály. Málem jsem si koupila i bombičky do plnicího pera. Důchodkyně. Šla jsem tam kvůli kuponkům. Na hřbetní sádlo nad sto korun ti odečteme dvacet korun. Blanšírované lístky mandlí nemají, vanilkový cukr Vitana nemají. Tak mě těch dvacet korun slevy přišlo hezky draho. Ale zařádila jsem si s vozíkem.  Mám radost. Bylo to kouzelné. Bez stresu. Hubolep jsem suplovala bradou v šále. Jedu rovnou za maminkou. Objíždím ucpané město. Paní koordinační s tím ženským ruským hlasem přiběhla. Bez hábitu. To mě těší, když ji vidím normálně. Píšu na hrneček AHOJ MAMI. Mám tě ráda...

- Jé, teď mi to nevychází. Aby si to při pití přečetla...

- Já jí to přečtu. 

Podepisuji hrneček na dně. U skypování uvidím, jestli je smytý podpis ze dna.

Nejraději bych paní objala. Jsem hladová na objímání. Máme už skoro rok za sebou.

Vydrž! A přemýšlej o sobě.

Dobrou noc!