Výlet do Jelení Gory a zase zpátky k našim Petrouškům

Podvečer. Petroušek mi prvé říká:

- Hádej, kam jedu?

Jen setinu vteřiny jsem zaváhala. Zeptala jsem se:

- Na kotelnu? Aby ti neutekly ciferníky a nezrychlily se ručičky na nich. :-) 

Už přišel. Telefonuji s Luckou.

- Vy jste prý měly dokončení výletu…

- Jaký výlet máš na mysli?

- Ten dnešní.

- Jo Jelení Goru. Jasně. Ty už to víš? 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-dnes-casne-ptace

Ráno. Tma. Probouzím se sama. Bez budíku. Šest. V půl sedmé už mám odcvičené cviky na břicho. Vybírám kamna. Krmím kočky. Vařím čaj do termosky. Chystám hrnečky na čaj. Sypu do sklenice lžičku rozpustné kávy. Rovnám vše na podnos. Na dno hrnečku tvaroh s borůvkovou marmeládou z loňska. Navrch pár kuliček vína, měsíčky jablíčka. Nazdobit pribiňákem – tvaroh s ušlehanou smetanou. Všechno nesu do vlhkého rána. Aha, ještě utřít stůl z noční rosy nebo co to leží na ubruse. Beru domů količky, kterými jsem si přidržovala krabice od panenek, když jsem je opravovala. Co ještě? Chystám svačinku sobě. Peníze. Mixuji si koktejlík. Do malé lahve protein drink mix. Na co jsem zapomněla? Mám čas ještě z velké sklenice přesypat loňský mák do menší. Popsat bílou fixou. Do velké nasypat letošní. Popsat 2024… Už bych se mohla jít namalovat. Krémíky a séra už vsákly do umyté pokožky. Bude devět. Už jsem měla být u Lindy. Jedu lážo plážo. Jak bude? Sluníčko se dere přes zasypanou oblohu.

- Mamko, kde seš?

- Už budu odbočovat do divočiny.

Parkuji dole. Á, odchází geodet. Přeměřoval nové přikoupené části pozemku.

- Mami, vyjeď kousek do kopce na to vybagrované místečko.

Činím tak. Jen nevím, jak odsud pak odjedu.

Před půl desátou jedeme směr Pomezní boudy – Horní Malá Úpa, Jelení Gora. Jedeme dokoupit dlaždice. Budou něco předělávat v koupelně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-pres-pomezni-boudy-do-jeleni-gory

Krajina překrásná. Stříkance zlaté, žluté, oranžové, zelené, červené. Jen úzká cesta a krůcaniny na ní mi nedělají dobře. Odbočujeme ke Spálenému mlýnu a dál na Horní Malou Úpu - Pomezní Boudy. Tady býval hraniční přechod. V bývalé celnici galerie. Lindě se tu líbí. Mně ne. Taky tu narostly dřevěné stodůlky. Nejsou tak obrovité jako ty v Peci. Ale hnusné pro oko jsou. Dřív stavěli dřevěné domy, ve štítě s jemným krajkovím řezbářů. Ve Veselém Výletu jsem se dočetla, že tahle řemeslná činnost rostla právě v době vzniku letních pobytů lufťáků v horách. Tehdy se hospodáři ještě dost brali o své šťavnaté louky pro svůj dobytek. Nejprve krmivo a zvířata, pak letní hosté. Přespávali na verandách nebo na půdách nebo v prostorách, kde by v zimě zmrzli. Teprve později se na loukách začaly vysazovat stromy a vytvářet promenády. To majitelům bud moc nešlo pod vousy. Pod stromy neroste travička tak, jak se jí daří na sluníčku. Časem postavili boudu vedle, ta už třeba byla určena jen pro turisty… Nazdobili ji řezbovými ozdobami okolo oken, ve štítu… Dnešní strohé dřevěné nezdobené výtvory mi nejsou vhod.

Přehouply jsme se přes kopec a jedeme strmými nebezpečnými serpentinami dolů z hor. Aspoň, že neprší, na cestě neleží nebezpečné listí. Škoda, že jsou lesy oholené, vykácené, zničené, vytěžené, vybrakované, vykradené, vykastrované. Zničené. Člověk – největší nepřítel Pří-rody. Taky aspoň že svítí sluníčko.

U Lindy v jejím drahém voze se nesmí kýchnout, natož jíst.

- Zastav. Támhle. Ještě si oskočím.

- Vždyť už jsme skoro tady.

Kráčím listím. V tašce jsem si ukořistila nonet. Jdu zpátky k autu. Nestihla jsem jablíčko sníst. Sedám. Periferním zrakem cítím šlehnutí Lindina pohledu. Dívám se z okýnka. Obě víme. Koušu si do zmenšujícího se ohryzku. Kousek mi odskočil.

- Mami!

- Aby ses nezbláznila!

Rychle sbírám drobek jablíčka a strkám ho významně do pusy. Jako že – jo, máš to tu čisté. Z podlahy by se tu dalo stolovat.

Pásám se.

- Máš umatlané ruce od jablka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jelen%C3%AD_Hora

Jelení Gora – krásné rozlehlé historické město v Dolním Slezku. Jedeme k obchodnímu domu něco jako naše OBI, Baumax…

Linda jde pro vozík. V zahradním centru nekonečné řady různých listopadků a chryzantém. Poláci si hodně potrpí na nazdobené hroby o Dušičkách. Před dvěma třemi lety jsem v Kudowě zabloudila ke hřbitovu. Přes hřbitovní plot to bylo jak rozkvetlá louka.

Okukujeme kytky.  Pozorujeme, kde se a jak platí. Přivezla si z auta dvě vzorové dlaždice. Ptám se obsluhy, jestli musíme mít označení. Ne, v klidu. Jen jeďte. Platím u jedné z venkovních pokladen u milé prodavačky. Jsou tu moc milé. Moc. Platím kartou. Chci jejich měnu. Ťukám na polskou vlaječku. Paní se usmívá – mačká křížek. Omlouvám se. Hotovo. Jedeme do obrovského areálu s dlažbami, obklady, vanami, vodovodními bateriemi… Ne a ne se trefit do odstínu. Linda volá LP. Už pracuje u nás v chatičce. Petroušek si vzal dovolenou. Vyřezávají díru na dřez. Péťa zapojuje dřez. LP překrásně, originálně – to až večer zjišťuji – vykládá prostor okolo kouřovodu. To je zkrátka on. Žádná hnusná manžeta. Ne. My to máme hezké.

- Kolik mám vzít krabic?

- Kolik jich je v jedné?

- Pán říkal, že jedna je 1,8 m².

- Tak vezmi dvě krabice.

- A tu druhou nemám. Mají tady samé šedé.

Prodavač nám dvakrát opakuje, že jich už mají pár. Ať jdeme k výdeji. Což jsme udělaly. Jedeme zpět. Ptám se, kde mají pokladny. Támhle. Málem jsme o ně klopýtly.

Blondýnka, které jsem se ptala v zahradě u kytek se směje. Prý abychom ji nemusely hledat. Odmarkováno. Zaplaceno. Žádné kontrolování, jestli ty dvě kachle, jsou naše. Namarkovala jen dvě krabice koupených.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25

Přijíždíme k jejímu korábu. Motá se kolem paní. Linda otevírá kufr. Zkoumá nárazník. Je nějaký vyčištěný. Aha. Paní sděluje, že její manžel do Lindina auta vrazil. Není to vidět. Linda to ale vidí. Když to večer líčím jejímu Petrovi, směje se.

- Tak to byla totálka, co?

Prý jim nefungovalo pípání. Paní se ptá, jestli má Linda zprávu o nehodě. Vyplňují kolonky. Paní prý chtěla dát peníze.

- Ne, ne. To si mezi sebou vypořádají pojišťovny. Nebojte. Upřesňujeme slova jako pojišťovna, firma ubezpieczeniowa

Řidičský průkaz – napovídám kierovod… :-) 

Linda kouká.

- Víš co je kierovec? Auto.

Ono to není auto, ale řidič. Hned pochopili. Prawo jazdy.

Nemají ze slov dokumentů - zelenou kartu, řidičský průkaz nic.Odskočili si od plotny. Linda elegantně posílá pána domů. Paní si zapaluje. Abychom jen tak nestály, ptám se na historické jádro, na založení města.

Linda se připojuje.

-  Boleslav Křivoústý.

- Jak to víš?

- Jsem si to včera nastudovala.

Teď tady čtu, že je to legenda.

Paní ukazuje radniční věž. Zbytek bašty. Říká, že centrum je moc hezké. Ptám se na nějaký hrad, zámek. Nerozumí. Pak chápe. Aha, tady hrad nemají. Nedaleko je Soběšov. Asi sedm km.

Dočítám se, jak je město rozhléhlé, které čtvrti do něj patří.

Pán je tu. Dopisují údaje. ŘP mají totožný s námi. Jasně. Jedna armáda. Jedna víra. Jeden národ. Jedno právo. Jedno pohlaví. Jedno náboženství. Jeden ŘP.

Jdu vrátit košík. Ty vorle! Test inteligence. Jak ho zasunu? Přijíždí malá asi jedenáctiletá slečna. Sklápí košík – viz fotografie. Směje se. I já. Bez ní bych to nedala. :-) Aha. To u nás nemáme.

Vracím se k autu. Mají hotovo. Podávám si ruce. Linda je ještě znovu uklidňuje, že si to pojišťovny mezi sebou vypořádají samy.

Co mě udivilo a potěšilo, že staří manželé neutekli. Čekali na nás. Sepsali. Jednali čestně. Ještě teď mi srdce plesá. Proč by Lindě dávali peníze, když odřený a promáčklý nárazník, jsou dva, stojí nekřesťanské peníze. Na dálku ještě posílám poděkování.

- Hele, mohla bys mi říci, proč jsi mě nevarovala před tím košíkem?Já jsem vůbec nevěděla, co s ním.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-jeleni-gorou-aspon-autem

Řehtáme se. Už do historického centra nejedeme. Jen okolo. Ano, krásné domy. Mají to tu moc hezké. A moc polské. Až večer mi docvakl hovor z auta.

Tady dřív bylo Prusko. Po válce jim hranici posunuli. Na východě o část území přišli, ale dostali náhradu na západě.

- Lindo, ale ti Prusíci tu žili dál. Sem se uchylovali k Fridrichovi naši branci, když přijeli do vesnice sbírat rekruty. Přes hranici se chodilo normálně. Čtrnáct dnů se tady schovali. Pak z domů poslali zprávu, že už se mohou vrátit. Nebezpečí pominulo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-krkonosky-na-obzoru

Vracíme se zas přes prudké stoupání nahoru do Krkonoš. Tady je okres nebo kraj Krkonošský. :-) I na autobusech to mají napsáno. Vpravo tuším Krkonoše. Ale fakt jen tuším. Odhaduji, za kterým mráčkem se skrývá hora hor. Na našem nejvyšším pohoří leží opar, mlha, mráčky.

Někde před Svobodou tam, kde na kopci tuším lesní hrádek Aichelburg, holá pláň. Ve stráni lze pozorovat svažující se lesní cestičku. Dřív skrytá v lese. Dnes na pasece. Viditelná z auta. Šílenost. Dívám se, jestli jsem se nespletla. Ne, nespletla. Dole ústí k můstku přes Úpu.

Jedeme okolo krav, farmy, chalupy Vency Flašky…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-podzim-u-lindy

U Lindy opravuji podzimní věneček. Asi před dvěma lety mi ho chodili zobat ptáci. Měla jsem obavy, když jim chutná polystyren, aby se nedali do fasády. Dnes jsem na něj doletovala šípky a červené plody, makovičky. 

Kittynka se na mě přišla podívat. A neukousla mi ruku. Dokonce se nechala pohladit. Jestlipak ví… První na svět. Jediná přežila. Porod pěti – nebo šesti? – koťat u nás, za mé pomoci. Ví to?

Ukazuji věneček Lindě.

- Mami, je výrazně hezčí.

Jde se mnou dolů do schránky. Pozoruje, jestli dobře vycouvám. Povedlo se. Nejsem tak marná.

Jedu domů. Šero. Šedo. Podmračeno.

Jak to říkala Linda? Abych neusnula, musím hýbat očima, dívat se do zrcátka. Zpívám. Mluvím k sobě. - - Ireno, bacha!

- Ireno, tady přednost.

- Ireno, opatrně!

- Ireno, zpomal.

- Ireno, dobré.

- Ireno, ty koni!

- Ireno, zpívej!

- Ireno, brzdi!

A tak jsem dojela domů.

Kluci finišují. Obdivuji Petra, myslím tím LP. Poklad. Potřeboval by lázně. Jenže v létě chytil v Hevízu zánět středního ucha. Relaxuje až večer ve vaně se solí.

Petroušek mi říká, že uvaří ještě kafe. Děkuje za pohoštění. Hm. Však jsem tu ráno dvě hodinky hopsala. A ráda.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-finis

Sedám ke stolu v zahradě. Stříbrná obloha. Pochutnávám si na smaženici s mými rajčaty a okurkou. Probírám v mysli výlet. Když jsme letěli do Bulharska, pořád se mi tam zdálo, že tam mají zemi přelepenou a přemalovanou kapitalismem. Ale pod tím vyčuhuje to jejich. Dnes mě trklo, proč jsem pořád říkala – je to tady takové polské. Ano. Protože tu stále žije pruský duch. Pořád tu jsou původní obyvatelé. Už dávno za dvě stě let slovanské obyvatelstvo s prušáckými geny. Cítím tu němectví. Takové namalované na polské. Nevím. Naciťuji. Každopádně lidé tu žijí hodní. To jednoznačně.

Kluci pracují až do osmnácti hodin. Stihla jsem si na malou chvilenku položit tělo. Dům začal pískat. Vyhodili proud. Je třeba nastavit troubu…

Chvíli sedíme venku v šeřící se zahradě. Pochutnávají si teprve na tvarohové mňamce z rána. Volá Linda.

- Víš co, Lindi? Já mu zabalím jídlo domů.

- Jo, mamko, zabal.

Jdu připravit balíček s sebou. Ještě zítra přijede a pak už ho nechceme tahat. Až na jaře, bude-li tak hodný. Děkujeme z celého srdce za rok a půl vedení prací na revitalizaci chatičky. Dostala nový kabátek, nový šmrnc. Teď jen uklidit z prachu, slavnostně zatopit. Pustit poprvé vodičku do nového dřezu z nové baterie… A prožít prodloužený víkend v ní, bez internetu, jak nabádá Renča Bernardi na TV Šalingrad. Dnes vysílala o Tartárii. Naší dávné nedávné slovanské vyškrtnuté říši. Ještě - no, kdo si to pamatuje? Encyklopedia Britannica uvádí Tartárii a její mapu v osmnáctém století! 1771 první vydání.

https://www.charvat-ub.cz/obr/prispevky/tartarie.pdf

A pak se na 200 let o ní nemluvilo. Zmizela z povrchu zemského.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-zofie-zesilela-po-tycince

- Kočky, pojďte! Masíčko!

Dostávají směs hovězího s kuřecími krky a vepřovými játry. Žofka teď žere víc než Mour. Asi ho chce dohnat. Vypadat taky jako mastodont.

- Peťuš, ona stále řve, že má hlad. Zkusím jim dát maličko granulek.

Vysunuji šuplík s jejich původními dobrotami. Od jara jsou přeučené na neochucenou stravu. Přírodní. Pokud možno - se dá říci. Vytahuji tyčinku. Holky kočičí proti mně sedí jak dva žáci. Ó, to je pro ně dobrota. No jo, co je dobré, není zdravé. Hotovo. Žofie by ještě ráda vykradla šuple. Boří se v něm. Svíjí. Když ji vyndám, zkoumá, kde se co zmáčkne, aby šuplík znovu vyjel. Je jak opilá. Co do těch tyčinek dávají!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-25-az-se-zima-zepta

Nic jsem dnes neudělala. Tak aspoň houby do vaniček do mrazáku. Pro pocit, že jsem tu nebyla dnes marně.

Zatápím. Píšu. Až za chvilku vidím – ohýnek nevzplál.

- Peťuš, já dnes nebudu topit.

- Je tu dvaadvacet. To stačí.

Píšu dál. Dívám se na TV Šalingrad. O Tartařanech, pevnostech… V jedné takové žiju. Města hvězda. Léčivé. Je jich po světě moc a moc.

Slyším zvuk vody z koupelny.

- Petůš! Prosím Tě, zatop mi tam.

- Už jsem ti tu udělal teplíčko.

Tak jdu. Ať stihnu být do půlnoci v peřinách.

Dobrou noc!

P. S. V noci jsem si vzpomněla, že jsem si nepoznamenala z včerejší přednášky o pohřbech Habsburků, že při smutečních průvodech obalovali koním kopyta slámou, aby to po dlažbě znělo divně, jinak, tajemně…

P. S. 2 Nestihla. Až v jednu.