Výletní do podorlického kraje. A hravý se staroušky v DD

Krásný den! Krásní lidé! Krásné Čechy. Vydala jsem se na výlet do podhůří Orlických hor. Známou krajinou. Do Opočna jezdím na přednášky do Kodýmova domu... Na náměstí volám, že už jsem v Opočně... Vezu do tombol do Dobrušky do plesů. Setkáme se v prodejně Stuha Dobruška. Nemám ráda přerovnávání hromad zeminy. Nový kruhový objezd. Nemohu si vzpomenout, jak to tady vypadalo. Ireno, hlavně před Dobruškou trefit sjezd do města. Trefila. Trefila? Jedu, jedu... Nejedu špatně? Dávám si pozor. Prodejna Stuhy vlevo. Už jsem před náměstím. Minula jsem ji. Ptám se pána na prodejnu Stuhy. Neví. Ptám se dalšího - neví. Paní - neví. Ty vorle - spadli z nebe? MZ? Konečně jedna paní ukazuje:

- Támhle za Kandem.

- Míjím výrobu kečupů - jé, další česká fa. Myslím, že v jejich kečupech jsou rajčata. Fakt. Ještě jedu... Asi jsem se trefila. Zastavuji vedle brány. Vedle mě u vjezdu zastavuje auto.

- Mluvily jsme spolu prve?

Paní si přijela pro tombolu. Předávám; doručí i na gympl. Třetí je na opačné straně města. Vcházím do prodejny. Volám... Že já jsem si popletla obálky.. Ne, paní na druhém konci mě ubezpečuje, že se k ní tombola dostane - chodí spolu na oběd. Ježkovy, voči. Chápete? Vezla jsem asi pět šest obálek. Lidi v podhůří - neskutečně hodní. Doručí, roznesou.  Už tu stojí hasič. Slyší můj hovor.

- Já to tam doručím, dejte to sem.

Dávám mu hovor nahlas.

- Ahoj , Blanko, jo, já to tam dám...

Skvělé. Pan hasič děkuje srdečně. I já. A jdu do víru nakupování. Fotím, fotím, to se nedá... Povídám si opět s prodavačkou. Ukazuje mi alba stuh, které už nevyrábějí. Vyrobí, ale dolní hranice je asi tři tisíce m. Konkuruje jim - kdo? Jo. Čína. Srdečně hovoříme. Jsem ráda, že jsem minulý týden podpořila Vánoční ozdoby ve Dvoře, dnes jsem míjela cukrovar v Českém Meziříčí. Jedou na plno. Kouří se z nich. Bohemilk Opočno - kvalitní mléčné produkty. Mám klientku, která tvrdí, že ovoce v jejich jogurtech Bohemilk je pravé, ze Španělska... Dnes jsme v Lidlu koukala na dno malinového, rybízového. Ano, jadýrka na dně. Žádný agar. Snad prý cukrovar má nějaké problémy.

Slovo problém neznám, nepoužívám, vyhýbám se mu, ale cukrovar bude možná cíleně tlumen.. Prý se urodilo málo řepy. Jenže PRÝ SE JÍ URODILO HABADĚJ. Co je pravda? Auta navážejí do cukrovaru řepu plynule...

Zastavuji se v Bohemilk. Z brány vyjíždí obrovský nákladní automobil. Vrátný kontroloval zadek vozu. Řidič se rozjel. Vrátný za ním utíká, lomozí, křičí... Něco si důležitě zapisuje. Kontrola a přísnost na chudý lid musí být. Řidič má nadhled - tak i tak. Z výšky i z duše.

- Pane, kde tady máte prodejnu?

- Moment, nevidíte, že pracuji?

Zadržuji smích. Řidič se z kabiny poťouchle usmívá. Určitě to tu zná. Provokuje pana důležitého. Říká:

- Tady nemají prodejnu.

Vrátný rychle dokončuje práci v papírech. Překotně ze sebe sype:

- Máme! Támhle. Ale bude otevřená až od půl druhé.

Tak to mám hodinovou smůlu. Děkuji. Fotím. Jedu. Zastavuji - fotím z dálky cukrovar. Asi před deseti lety v něm vypukl požár. Až v Josefově to bylo vidět. Stará budova byla obrovská. Ale nové věže okolo - připomínají moderní katedrálu. Stojím na mezi u pidihřbitůvku. Pár hrobů... Nikde nikdo. Jsem na cestě sama. Kde všichni jsou? Takhle to bude vypadat, až nám seberou auta. Pozoruji pole, obzor, kochám se. Nádhera. Česká. Sedám do auta. Slyším:

Černožlutý, černožlutý, černožlutý, černožlutý - změná!!! Žlutočerný! :-)

Vtipné. Pověsila se za mě dodávka. Chci ji sklepat. Drží se mě celou cestu.

V dáli vidím věž kostela v Králově Lhotě. Lhuota - při kolonizaci dostali ti, kteří klučili les, lhuotu, daňové prázdniny. O z diftongu uo se objevilo nad u. Lhůta. V roce 75 jsme tu měli maturitní večírek. Jeli jsme odsud s mým prvním manžele na kolech domů... Na mé Rozinantě. Tehdy ještě udržovaná svižná dáma středního věku. Lhotu míjím, najíždím za kruhovým objezdem do Jasenné. Opouštím okres Rychnov n. Kněžnou a už jsem u nás. Jasenná - několik km dlouhá obec. Nekonečná. S mnoha rybníky...

Vyjíždím z Jasenné - auto se mě drží. Před pevností dlažba. I tam jede v závěsu velmi rychle. Zbavuji se ho až u odbočky do naší ulice. Byl dobrý s tím vehyklem.

Rychle - umýt okno v koupelně. Umýt brambory. Zkusím i se slupkou na páru. Celer, červenou řepu, cibuli, rajče... Mé poslední z Polska. Asi opravdu domácí. Neb je měsíc staré.

Na malý talířek jednu bramboru, hromadu zeleniny, lžíci zelí s křenem, lžíci křenu s jablky, lžíci domácí majolky. Skvělé. Brambory jsem slupla i se slupkou. :-)

Vyžehlit mamince svetr. Přejedu pračku. Mám na paměti Lindino:

- Mami, proč nežehlíš po každém praní?

Nemám čas. Hromadí se mi to.

Vytřít terasu. Naaranžovat koš. Hodiny letí jak splašená kobyla. Čtyři. Už musím jet.

U maminky - staroušci u stolu. Vařím jí kafíčko. Nesu z pokoje stromeček, adventní věnec. Linda by se řehtala. Vždycky stromeček pochválí. Takový nekonečný dárek. Paní K II se postaví:

- Já se musím podívat...

- Nemusíte. Kluci jsou doma. Přijedou. Nikdo tam není.

- Aha, opravdu? Tak to jsem ráda.

Za chvíli se zase postaví. Scéna se opakuje. Kupodivu si několikeré opakování maminka pamatuje a řehtá se. I Jarušce je do smíchu... Ukazujeme si, co je na adventním věnci za hudební nástroje. Edukuji. .-) Vyprávím o své dnešní cestě okolo českých firem, o Stuze v Dobrušce, o cukrovaru... Paní Anička připomíná cukrovar ve Smiřicích.

- Tak ten už je taky zlikvidovaný. Ten v Hrochově Týnci ze sedmdesátých let, nejmodernější v Evropě, koupili cizáci, srovnali se zemí... A smiřický - tam se točily scény z Musíme si pomáhat a to už byl taky hotový... Likvidovali nám náš průmysl.

- Mami, pamatuješ, jak jsi hrála v Musíme si pomáhat? Jak jsi měla volat hurá, hurá, když přijížděla RA. Neměli jsme je rády... Světonázor se mění...

Paní Anička:

- Mně je strašná zima.

Je zabalená ve flísce. Profukuje tu. Nenápadně. 

- Mami, ukaž ruce. Máš je jak rampouchy. Vy tady totiž sedíte v průvanu. Je to nesmírně nebezpečné pro zdraví. Feng šuej toto nesporně vylučuje. Místnost musí být uzavřená.

I mně je zima. Mám přes sebe přehozený pléd. Zpíváme. Zas přichází řeč na zimu. Anička má prý zimu i v pokoji. Má vyvrzáno. Odvádím pozornost:

- Řekněte mně, co se vám tady líbí. Nechci slyšet nic záporného:

- Stromeček, mají to tu hezky zařízeno, barevné...

- A co pečovatelky? Ty jsou přeci také hezké a hodné.

Nadšeně souhlasí.

- Tak, palec nahoru!!! Máme skvělou péči! A jaké symboly Vánoc znáte?

- Stromeček.

- A máte tady nějaký?

Ukazují na krásný stromeček v rohu chodby. Musím přinést z domů mgt. V autě mám CD s koledami. Prve jsem vypnula řvoucí nic neříkající TV. Ze zdola sem zaznívají koledy. Je potřeba si s lidmi povídat, zpívat, rozvíjet, hrát si, utěšovat. Paní K II. se opět staví se svou větičkou:

- Já se potřebuji támhle podívat...

- Chodba je prázdná, kluci tam nejsou, ale přijdou. Jsou v bezpečí.

Paní usedá.

- Podívejte se, jaký krásný, perníkový, překrásný adventní věnec tu máte. A dokonce svíčky.

Rozsvěcím jednu svíčku na baterii. Už se nesou léky, přijíždí večeře.

- Tak co si dnes s vámi dám?

- Ovesnou kaši.

- Ó, tu mám už ráda.

Maminka se ptá, jestli si dám. Ne, ne, já si doma dám už jenom koktejl. Odnáším stromeček, věnec se zápichem od školních dětí... Ano, připomněla jsem, že tu včera měli děti. Všichni si vzpomněli, jak krásně, ale krásně!! školáčci zpívali. Maminka loudí:

- Tak mi dej ještě pusu.

Dávám pusinky. Šeptám do ucha:

- Mami, mám tě moc ráda.

- Já tebe taky.

Stavuji se v Lidlu. Potkávám známou. Chodí mi sem na počteníčko. Ptá se na maminku. Myslela, že už je dávno pod drnem. Teprve na FB vidí...

- Představ si! Maminka manželky mého syna.

- Takže tchýně...

- No, tchýně, je jí 52 a má Alzheimera. Už dva roky.

Kulím oči.

- Od padesáti?

- No, přijdou k ní, leží na posteli, cumlá deku, neví o nich...

- Kde pracovala?

- V cukrovaru ve Smiřicích.. .

Loučíme se. V regálu vidím tkanou širokou stuhu. Ne taftovou. Aha, made in China. Na to si paní ve stuze stěžovala:

- Konkuruje nám Čína...

Gréto, ty greténko, kde jsi? Proč nekřičíš do mikrofonu:

- Haló, lidi, tady mají patnáct kiláků od Lidlu výrobnu mašliček, pentlí, stuh, a oni to sem do Lidlu tahají letadlem až z Čajny!

Ještě zdobím, balím na zítra koledičky... Zítra jdu na masáž, kosmetiku. Tamara volala:

- Nemohu přijít dnes?

- Nemohu; tak se aspoň přesouvám o hodinu dřív. Na poledne.

Jdu spát. Zasloužím si.

Hezky vás všechny zdravím. Děkuji za to, že mě čtete. Užívejte si život, zdraví, svobodu! Nemají to všichni...

Dobrou noc!