Výletní! Krásný :-)

Dnes jedu na výlet. Po třech měsících. Zubní prevence v HK. Budík na osmou. Pro jistotu. Mám ve zvyku si nalézt vlaky, autobusy a pak odjíždějí, ujíždějí, jsem ještě doma, a hledám - ten poslední z nejposlednějších, který nesmím nechat frnknout. Musela bych jet autem. A to nechci. Naskočím, sluchátka, pozoruji krajinu, nestarám se. Pohoda. 

Zahrada. Natrhat pár třešní. Čas se krátí. Ošetřit pleť. Stále mám asi čas. Namalovat. Pořád mám čas. V deset mám sedět v křesle. V 9.03 mi něco jede; to už nestihnu. Asi patnáct minut na sbalení a jeď! V největším trysku - to je takový zvyk - zvoní telefon. Omlouvám se, že teď ne! Předběžně se domlouváme na třináct. To už musím být doma. Ve čtrnáct mám být u maminky. Ty vorle - otrok času! A Micicinda se rozhodla až teď, že teda jo. Ťuká ze zahrady na dveře do kuchyně. Ale, ale, my jsme měli v noci otevřeno. Když jsme tu spali úplně první noc, neuměla jsem očima rozlišit kličky. Spali jsme s otevřenými dveřmi na terasu. Dnes podruhé - do zahrady. Rychle hostím Micinku mističkami na parapet. Asi se urazila. Jsem ji zvala, pak nic. Sedám do auta. Zaparkuji na novém terminálu. Zkusím doběhnout k autobusu. Nestihnu-li, vrátím se na nádraží - rychlík mě vyplivne v Hradci za pět deset. To dám.

Na zastávce nikdo. Kolik je? 9.22 hod. Čas odjezdu. Posečkám. Nemám jistotu v chaosu světa. Vzadu na kruháči se vylouplo něco jako střecha autobusu. A je tu. Mrknu do autobusu. Jasně, obličeje schované. Řidič bez, v kraťasech. (Řidič bez - dvojsmysl - bez čeho? Bez náhubku!) Okolo zapáskovaná první dvě sedadla.

- Jsem myslela, že nepřijedete.

Diví se.

- Mám jen dvě minuty.

Usmíváme se. Ví on, proč já?

Sedám, jediná bez roušky. Ach jo, tolik ovčanů. Tolik rabů! Tolik otroků! Poslušných. Kde je ten hrdý vzdorný národ? Dnes jsem četla, že ten super starr počítá s rouškami od září znovu. To víš, že jo, Kene. Jdi do háje!

Jedeme okolo stavby dálnice. Nechci být trapná, ale ráda bych si ji vyfotila - hezky z výšky autobusu. Tak nic. Kus cesty míjíme pole s pásem vlčích máků na okraji. Taky bych si to chtěla vyfotit. Nádhera. Kouzlo. Líbí!! Moc!

Poslouchám vyprávění do sluchátek. Vystupuji. Mám čas. Obcházím blok. Holka, zahni, neotálej. Vystupuji po schodech železniční polikliniky. Nikdy jsem netušila, jak to tu měli železničáři všechno na jednom místě. Skvělé. Na schodech potkávám starého lékaře v roušce. Pozdravil. Stará škola. Vstupuji do dlouhé chodby. Vlevo obvodní, vpravo laboratoře, za rohem čekárnička zubní. Uf, dva staří manželé. Ejhle! Bez roušek. To jsme my, Mádle s Issovou, my blbísci, nemožní důchodci. Já nenakazím tebe... Nejprve jde paní. Střídá ji manžel. Ukazuje na ulici. 

- Hele, děti, bez roušek.

Fotím je...

Najednou tu je snad deset lidí. Všichni orouškovaní. Sestřička volá až za roh do čekárny obvodního:

- Pane Nováku, víme o vás...

Dnes čekám půl hodinky. Nevadí mi to. Zvládnu vše. Hotovo. Ještě objednat. Sestupuji po schodech. Pan doktor stoupá vzhůru. Tentokrát staříka pozdravím já.

Já už se tak těším do obchůdků u nádraží. Zdravá výživa. Zemědělské produkty. Anděl. Andělka. Vplouvám do obchůdku. Slečna mě hezky vítá. Tady je vždycky příjemná prodavačka. Stará, mladá, vždy milá. 

Sedám k regálu s mýdly.

- Vy jíte Herbalife?

Koukám, jak na to přišla. Na tašce mám koktejly. Slečna chválí bylinný koncentrát a formuli jedna. Bylinný koncentrát - zelené, bílé, žluté čaje, šestadvacet čínských bylin a bylin jihoamerických indiánů. Rozpouští tuky v cévách, zkracuje dobu zahřátí před výkonem z dvaceti na deset minut. Pomáhá odpálit podpovrchové i vnitřní tuky. Obsahuje guaranu, z ní zelený kofein... Bystří mysl... ZÁZRAK!!

- Vy tady nenosíte roušky?

- Nosíme. Ale...

Dodává:

- Ještě tak před čtrnácti dny tu jezdili policajti tak vícekrát za den a nahlíželi do obchodů. Jedna paní dostala pokutu. Deset tisíc.

Probírám se dárkovými maličkostmi. Slečna mi na odchodnou dává plný pytlíček čajíků. Prý jako dárek. :-)

Stavuji se na tržnici. Mám košík. Jahody - polské. Krásné. Levné. Nové brambory. Mrňavoučkované. Takové já ráda; prý české. To je divné.

Je čas. Prohlížím si hotel Černigov. Pamatuji si na jeho stavbu. Slávu. Měla jsem tu několik let skvělou kadeřnici. I s maminkou a se sestrou máme vzpomínku z roku 1976...

Jedu. Vracím se vlakem. Bez náhubku. Průvodčí. Nasazuji si na bradu ubrousek. Podávám jízdenku.

- Kde vám to dali?

- Teď mi to prodali v pokladně.

- Ale to je nějaké divné.

Hrábnu do peněženky. Podávám jízdenku na vlak. Spletla jsem si je. Vrací mi na autobus. Jak to, že si toho nevšimla? Copak neumí číst? Civěla na to takovou dobu. Možná si opakovala písmenka. 

Fotím stavbu dálnice. Mihlo se mi místo vyhasnutí tří životů... Rychlík sviští. Jdu ke dveřím. Mačkám zelené světýlko. Nic. Ještě že jsou lidé hodní. Jsem zamyšlená. Poslouchám. Zvyklá vystupovat celý život vždy na stranu k nádraží.

- Musíte jít naproti. Vystupujete na druhou stranu. 

Chjo, zapomněla jsem. Perony, podchody. Kdyby to zamaskovali historicky.

Vystupuji na našem pevnostním rozbouchaném nádražíčku. Rozšiřují ho. Necitlivě. Modernizují. Ireno, čuč na cestu. Okraje koberců nebezpečně ční nahoru. Kde je BOZP?? Ve škole jsem musela mít okraje schodů označené... Vypracované směrnice na všechno. Stát kontroluje. Sám nemusí nic. Fotím náš nový terminál. Krásný. Ale moderní. Nehodí se. Znehodnocena historická budova nádraží. To by císař pán valil oči z licousů. 

Domů. Micka se nehlásí. Hraje divadlo. Trucuje v boudě. Její granulky jsou vysypané v kačírku. Rychle je vyzobávám - prsty, ne pusou. :-) Ve třináct už zvoní krásná slečna z ranního telefonu.

Nové brambory - bašta. Telefon. Linda. 

- Nevadí ti, že balím k mamce. Jedu na kole. Mám tam být za pět minut.

Hledám klíče. Ne, musím ohlásit zpoždění. Jinak to bude použito proti mně. Jak je dobrým zvykem - když ještěr mlátí ocasem.

Kolo. Skvělé. Spěchám. Volám Petrouškovi, co najde ke svačině.

- Ty asi budeš doma dřív. Sejdeme se.

- Počkej, ještě ti chci říct, že v koupelně včera v noci náhle zhaslo světlo.

- Spravím to. Tak ahoj.

- Ťuti, ještě bych potřebovala nafouknout zadní kolo. Cítím, že mi ujíždí.

- Jak ti ujíždí?

- No cítím, že nesedí na asfaltu.

- Nech ho u vchodu. Tak ahoj.

- Peťuš, ještě jedna věc.

Smějeme se. On spěchá. Zdržuji ho. Hrajeme si. 

- Nehřeje v koupelně spodní část žebříku.

Jsem šťastná, kdo má takový poklad?

Na místě. Pečovatelka I. veze maminku. Prosím o spaření černého bezu. A trošku medu z nočního stolku.

Jsem se provinila. Jsem si dovolila poprosit. 

- To nevím. Aby mi někdo nevynadal.

Když nad tím tak přemýšlím, nechápu. Poprosila jsme o hrneček horké vody na spaření květů. Asi si budu muset vozit dva hrnečky, větší termosku a karavan. Ty vorle! Zas šikana! Utrhla jsem pár květů černého bezu. Maminka má špatné plíce. Med má na stolečku. Doufám. Citron jsem nevzala a ani jsem si nedovolila o něj požádat. Možná, že by Tomáš sám citron doplnil. Když si vybavím přišitý bílý knoflík na fialové bundě. Cením si!!! Kdo by ji asi tak vynadal? Divné. Přemýšlím. Jak by se zachovala Irenka, Květuška, Dana, nový mladý Tomáš. Nevím, co si mám myslet. Kdo by mohl pečovatelce vynadat za péči o klienta. To, že mají nějakou situaci, není moje věc.

Nabízím bufet. Tvaroh s velkými sultánkami, s vajíčkem...

- Mamko, dala jsem ti tam Herbalife jahodu; přimíchala kurkumu, pepř - víš, to musí být spolu. Působí to na mozek. Myslíš, že to bude fungovat?

- Tak to teprve poznám.

- Mami, chutná ti to?

Přikyvuje a křiví pusu. Předvádím její grimasu. Řehtá se. Dnes se stále hihotáme. Jahody, meruňky, třešně, maliny, kafíčko. Kostku čokolády. Doluštily jsme křížovku. A docela nám to šlo. S mamkou to bylo kouzelné... Hodně se smála. Zpívala jsem jí V tom našem venkovském kostelíčku. Neví, že za ní jezdím každý den. Prý ví. Pak se zas diví. :-)

- Mami, ale tvé podvědomí to ví.

Mám pro ní krásný čajíček. Pro maminku. Návod svěřím Tomášovi. Je spolehlivý. Věřím mu.

Jdu poprosit ke vchodu, maminka potřebuje čůrat. Vyžohnila kafíčko, čaj, ovoce... Přijíždí - jé, 

Květuška!!

Jedu. Na louce dvě klisny s maličkými hříbátky. To je kino. Češu černý bez. Popojíždím. U koníčků se zastavil cyklista. Taky sleduje přírodní divadlo. Než přejedu stezku, čtyři telefony. Smluvili se všichni? Obchod je obchod...

Scházíme se doma. Péťa okamžitě opravuje. 

- Peťuš, včera v noci se světýlka vypla. Potichoučku.

Spekuluje - vypínač? Žárovičky? Ne. Relé. Mám skvělého chlapa. On umí všechno.

Seženu ho. Ještě tam jsou.

Za chvíli je s relátkem zpátky.

- Pojď se podívat.

Tramtarará! Šikulka.

- Peťuš, jeď už na trénink.

- Ještě kolo.

- Peťuš, přijdeš pozdě.

- Ještě odvzdušnit žebřík.

Už se strojí.

- Peťuš, ty dnes jdeš na doraz jako já.

Smích! Odjíždí. Večer. Pracuji až do jeho příchodu. Odesílám čtyři balíky. Dva nové klienty. Jsem zkrátka dobrá. Já to všechno stihla.

Dobrou noc!