Výletní

Dnes jsem se vypravila na výlet. Miluji jet svým krajem do výroben, obchodů, továrních prodejen; sledovat u toho milovanou - doslova milovanou - vlast. Jak stárnu, jak se kolem mě zdvihá odporná černá hradba, stávám se uvědomělou vlastenkou.

V půl jedenácté schůzka v městě vzdáleném rychlou jízdou dvacet minut. Původně jsem se chtěla vypravit dřív, taky jsem si přivstala. Ale. Ta moje předsevzetí! A nedochvilnost. A plány! Neplánuji, protože pro mě je to zbytečné. Za Jaroměří odbočuji na trasu vesnicemi. Do prčic! Zákaz vjezdu. Přehlédla jsem avizo na hlavní? Couvám. Dobrá. Najíždím na hlavní cestu. Tam jsou radary. Tam se mi to vůbec nelíbí. Směr Pec pod Sněžkou. Letos v zimě ani jednou...  Ale Sněženku jsem potkávala v lukách. Cestou zpátky jsem nakoukla do hor. Rozsáhlé bílé plochy. No jasně, když sněží u nás v nížině, natož na horách.

Snažím se dodržovat rychlost. Volala kolegyně. O hodně starší, než jsem já. Někdy spolu bydlíme v hotelu na školení. Naposledy loni v srpnu v Atlantisu. To bylo báječné. Dostaly jsme obrovský svatební apartmán. Užívaly jsme si ho. Dvě staré ženy v překrásném moderním růžovo červeném bydlení zrekonstruovaného hotelu u Brněnské přehrady. Psala jsem o víkendu - to bylo to koupání v překrásném modrém bazénu. Okolo něj ticho, klid. Žádný řev. Neotravovaly tam - pardon - děti. Jo, děti miluji. Ale taky miluji pohodu při relaxu. Ráda spím pod azurem. Vedle nás na lehátku odpočívaly dvě maminky - teda s malými dětmi. Ale ukázněnými. Byly místní. Z Rozdrojovic. Zaplatily si každá vstupenku k bazénu asi pět set padesát korun. Měly přepych. Soukromí. 

No, tak volala kolegyně. Ví, že něco sbírám. To vědí všichni okolo mě. Když jsme naposledy odjížděly z hotelu, objekt mé sbírky se jí ztratil. Řehtala jsem se. Ne, fakt ne. Asi třikrát jsem jí od té doby napsala, jestli už našla.

- Irenko, volám ti proto, abych ti vzdala hold. Ty tak krásně píšeš.

Ona zas umí počítat. Učila takové ty pro mě vzdálené vědy jako matematika, ekonomie a tak na střední škole.

- Věrko, řekni mi, jestlis´ našla! Proto mi určitě voláš!

- Našla, našla...

Líčí, kde se předmět schoval.

- Jsem to věděla hned, že najdeš. My jsme totiž asi před dvaceti lety v Itálii u moře našli v batohu lyžařské rukavice.

- To je dialog mezi námi. Vím, že se směješ a že to bereš jako vtip. Že se neurazíš. 

Jo. Neurazím. Řehtám si i teď o půl jedné v noci u psaní.

- Ale stejně ti chci vyjádřit obdiv, jakou máš slovní zásobu, jak přesně se vyjadřuješ, jak jsi Petrovi Š. napsala gratulaci k třiceti letům s Petrou. Co jsem pak měla napsat, když jsi to tak nádherně vyjádřila.

- Když ve tři ráno tluču hlavou o klávesnici, někdy to odfliknu. U té gratulace - víš, já jsem si vlezla k sobě do srdce. Jestli někdo s někým vydrží třicet let, dodržuje slib v dobrém i ve zlém, má sociální inteligenci a srdce na pravém místě.

Povídáme si až skoro do cíle. Už volá klientka. Na chvíli přerušuji příjemný hovor. Paní se zdržela na poště. To neva. Vracím se k Věře. Povídáme až na parkoviště.

- A budeš se mnou zas někdy spát?

- To víš, Věrko, že jo. Snad to vyjde zase v srpnu v Atlantisu. Jenže já se nedám očkovat, víš? Možná mě tam nepustí. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-14_Na_vylet_-/

Rozhlížím se po parkovišti. Vezu kufr jídla a doplňků stravy. Někdo ťuká na okénko. Irenka. Dostávám láhev slivovice. Domácí. To bude mít Petroušek se syny co pít. Mají rádi tu "bílou". Já mu upíjím tu hnědou za devět set. Něco tak jemného, tak sametového jsem snad ještě nepila. 40% třtinový rum. Jen smočíš jazyk, už hoříš. Podruhé už nemusíš. Zas až příště.

Vezu paní s nákladem domů. Kdo se tu má v těch jednosměrných uličkách, zákazech a příkazech vyznat! Konečně se trefuji, sjíždím dolů. Na mostě se dávám vpravo. Hned vím, že jsem měla jet vlevo. Pozdě. Ireno, ty koni. Obracím se skoro pod zoologickou. Zajedu si do Jysku. Nic nepotřebuji. Vcházím postranními dveřmi. Proudí jimi sluníčko. Dva mladí prodavači v rouškách - velmi příjemní. Vzala jsem si na krk. Neotravují.

- Naposledy jsem u vás byla v adventu. Svítící rozkošný stromeček. A takové malé dřevěné. Musely se na ně navěšet ozdobičky.

Kluk se usmívá. Je mu to milé, že mně je milé trávit u nich před polednem čas. Mám plný koš. Koš nepotřebností. Krásných! Jasně, že potřebných. Prý to potřebují všechno vyprodat. Tak jsem jim trošku pomohla. To já rada. Ještě se stavím ve velké vile naplněné po okraj drahými kameny, drůzami drahokamů i polo... Myslím i geodami. Na vratech - nasaď si roušku. Mám tu nano. Ale vytahuji obyčejnou. Za vraty důlní vozík, naplněný drahými kameny. Ráno jsme si učinila objednávku. Teprve mi sypou pytlíky karelským šungitem. V replice renesančního džbánu doma je černý kámen už vybitý. Koupila jsem si dva krásné maličkaté andílky. Ve džbánu doma mám v šungitu křišťálového. Čistí. Dnes si vezu růženínového a ametystového. Ametystový - vím, pro koho dárek. Mrňavý, drahý.

Mám to tak akorát na dvanáctou domů. Čert mi nakukal: Jeď přes vesnice. Uvidíš ty staré jabloně s posedy. Pokocháš se. Ty vorle, před Jaroměří mi to dochází. Zákaz vjezdu. Jasně. Stavba dálnice. Tam jsem se před dvěma hodinami otáčela. Volá klientka.

- Už jsem před Jaří, ale musím to celé objet.

Jedu po cestě, kudy mě jako holčičku vozíval stařičký autobus s kvílivým zvukem motoru. Nekochám se. Jedu rychle. Dávám pozor na cestu. Tady někde mám pole. Napadá mě, že vůbec nevím kde ten kousek leží. Najednou stojím před naší starou hospodou. Tady jsem trávila dětství. Zastavuji na křižovatce. Fotím. Okna do sálu zazděná. Pod nimi měla babička keře rybízů a angrešt. Stodola. Nádherná lidová stavba - důmyslná, s větráním. Zruinovaná. Škoda takové památky. Ukázka šikovnosti a zručnosti  našich předků. Obrovská vrata se posouvala po kolečkovém mechanismus. V nich vyříznutá malá vrata. Ta jsem uměla otevřít i já. Děda tudy vstupoval do míst, kde se dřív mlátilo asi obilí, ale tehdy tam parkovala jeho zelenkavá cink cink. Měl tu dílnu. Tudy se vcházelo do včelína. Vůně dmychadla a včel. Ráda si vybavuji charakteristický ovan včelstev, medu. V sadu barevné úly. No, tak se prober, odboč, jedeme! Vpravo Kleišmídův statek. Dějiny jedné skvělé rodiny... Míjím nádherně opravenou kapličku u Jirásků. Babička k nim chodila pro mléko. Vpravo - mihla se mi vzpomínka. Babička mě vede za ruku. Je mi tak pět let. Neseme košíček na jahody. Jdeme k Rabasom. Tak se u nás říká k Rabasovým. Pan Rabas chodil v klobouku nahoru k babičce do hospody. Obrázek holčičky s babičkou zmizel. Vyjíždím kopeček, vzdaluji se krajině mého dětství a maminčina mládí. Sjíždím kopec Cikánku. Volám klientce - už jedůůůů!!

- Jeď opatrně!!

Představuji si, jak mrzne na větru. Velichovky beru útokem. Proplést se zákrutami do Jaře. Jo, zase vjíždím do stavby dálnice. Vlastně totožné místo, které jsem o pár kilometrů dál nesměla projet. Dva mosty. 

- Heli, ahoj!

Helenka - nesmírně hodná žena. Dnes jí prý nešla práce od ruky. Včera ji šéf pochválil. Kolegyňka, která je rychlejší a lepší, asi zažárlila. Tak ji pochvala ani nepotěšila. 

- No jo, Helenka, ta je šikovná!

Už vím, proč jí dnes práce nešla. Bránila tam energie žárlení. Vysvětluji. Posiluji. Radím, co bych udělala já. Řekla bych té zraněné, že vím, že je lepší, zručnější, šikovnější, ale že mám radost z šéfovy pochvaly... Připomínám, že nemusí plnit úkol. Že bude mít stále svou hlavu na krku. Že má svou rodinu, milujícího manžela... Tyhle nicotnosti zapomínáme. Přijímáme je jako přirozenost. Ne, ne. Je to dar. To nemá každý.

Vařím jí náš thermojetics. Do hrnečku Herbalife. I sobě liju do jiného obrandovaného hrnečku. Hergot proč stojí hrnek v hodnotě dvacetikoruny dvě stě padesát!

Po hodince odchází rozkvetlá. A večer čtu SMS:

Irenko, ještě jednou ti moc děkuji. Moc mi to pomohlo. Zavolala jsem tý kolegyni. Je mi líp. Měj se hezky. Paa. :-) 🧡🟡

Ještě prezentace.  Mám zpoždění. Ještě hovor s klientkou. Ještě hovor s další klientkou. Už slyším, že přivezli dřevo. Dopoledne mi Petroušek volal dřív než v poledne. Nechal nařezat třiceticentimetrová dubová polena. Nenápadně chodí okukovat, jestli už jdu. Mourek dostal mlíčko, maso, granulky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-14_U_dreva_se_ohrejeme_nejen_jednou/

Zbožnuji skládání s Péťou. Má dvě kolečka. Musím vyrovnávat pyramidy tak (no nemusím, jasně, ale chci), aby plné přivezl, prázdné si vzal.

Hrajeme hru:

- Peťuš, už jsme za polovinou?

- Ani zdaleka ne.

- Peťuš, ale teď už je to polovina, viď?

Stíhám honit Moura, který chce zmermomocnit Zrzku. Dráždí ho a pak kvičí. Probíhám se po zahradě. Odháním ho. Stále na ni naskakuje. Kouše ji do krku. Kocour je jak lev. Nahlíží, kudy mě oběhnout. Péťa se přidává. Máme to marné. Zaběhnou pod pergolu. Máme to s pohybem. Nenapadne mě při pronásledování koček  mrknout pod stání, kolik je tam ještě polen.

- Peťuš, už bychom měli končit.

- To né.

Odjíždí s kolečkem. Jdu se podívat.

- Kam jdeš? Kam jdeš?

- Peťuš, máme hotovo! Už je to složeno!

Ještě dvě kolečka, vyrovnáno. Zbyla jedna kóje prázdná. Příští týden pokračujeme.

https://www.facebook.com/watch/live/?v=936694010398177&ref=search

V devatenáct klientka. Odchází před dvacátou. Přihlašuji se na školení. Po něm poslouchám TV Šalingrad. To je prča. Paní Renata po vysílání ještě dává večerníček. O jejích liškách. Máma a mládě. Prohlížím si obezřetnou lišku. Je velmi ostražitá. Má černé konce pacek. Přesně tak, jak ji maloval Josef Lada. Pamatujete, liška na jeho obrázcích měla vždycky černé ponožky. Má liščátko. 

V půlnoci teprve doposlouchávám dva poslance, kteří se rozhodli jít s lidem. Bojko - Volný. Zaznamenávám do rámečku informaci od nich:

Nominant do správní rady VZP = ministr zdravotnictví za ANO KŮŽE. Sám se přihlásil pirátům - ti si ho vybrali. Křiváctví StB!!!

Láďa Bátora - noční nespavec, vzdělanec, bývalý politik, někdejší kamarád mého prvního muže a můj starší spolužák z gymnázia, nesmírně vtipný člověk:

Ladislav Bátora

Tomu fóru vůbec nerozumím:

NOMINANT je přece (když už teda vůbec něco: tohle *slovo totiž neuznává SSČpŠaV, NASCS, SSJČ, natož PSJČ) odvozeno z "nominans" (a to zase z lat. nominare: jmenovati), to jest ten, kdo někoho někam nominuje.

Aspoň teda pokud mě pamět po 50 letech od maturity neklame.

Podobně jako buzerant jest ten, kdo někoho na buzerplacu BUZERUJE, nikoli ten kdo je tamtéž BUZEROVÁN, že...

Irena Hrobská

Ladislav Bátora

To je hezké A pravda! Jé, u toho buzeranta mám jiné představy Mrkni na úplný závěr https://www.facebook.com/watch/live/?v=292141502321328&ref=watch_permalink Teď plno divných slov. Proč donátor, když dárce, že?

Vracím se. Znovu si pročítám jeho text. Chytil mě záchvat smíchu. On si snad myslí, že se jedná o fór. Ne, ne, Kůže bude kandidovat do správní rady VZP za piráty. Takhle nebezpečně se tu budou instalovat. Hrůza! Zatím smích. On přejde.

Irena Hrobská

Ladislav Bátora

Já si to čtu znovu. Tomu fóru - představuji si tě, jak po půlnoci zíráš do monitoru a svíjím se smíchy

Nejvyšší čas - jít spát.

Dnes jsem dobaletila jak Zrzka zahradou. Dosud se nevrátila z táček. Potvora jedna. Dítě to je. Nestydí se randit s takovým starým vobšousem. To slovo je maminčino.

Jdu ji zavolat, jestli... Ale spíš to bude, jak měla pražská Kitty před lety - jeden únorový den, kdy nepřijde domů nocovat.

Dobrou noc!

P. S. Ráno jsem si prohlédla návod - jak netestovat dítě:

https://www.facebook.com/109102407639219/videos/791303978169821