Vypněte wifi, už vám to půjde

Máme nový počítač. Starý pracoval nesmírně pomalu. Nový pracuje ještě pomaleji. Kolečko se točí, točí, točí... A nic. V noci fotím obrazovky... Hezky posílám firmě jak jsem čekala na otevření Počteníčka. Nedočkala se. Homeopatika působí. Neprokopla jsem ani ntb, ani PC. V osm volám do fy. Předám.

Vysvětluji, jak počítač nepracuje.

- A teď jste na wifi nebo u PC?

- Ntb.

- Zkuste vypnout wifi. A běžte k stolnímu počítači.

Mažu k stolnímu. Žádný rokenrol. Kolečko se točí.

- Mí čtenáři čekají na můj blog. Včera jsem nemohla ani s klientem otevřít svou kancelář. Místo abych si zapisovala při něm, hromadí se mi to tu na stole.

Znovu zapínám wifi.

- Já tu ale vidím, že jste brala ještě v půl třetí ráno 100% internetu.

- Jo? Tak se něco aktualizovalo, nebo spíš vypínalo, protože já jsem si šla lehnout ve dvě.

Ty vorle, tak já beru net ze 100%. To mi ještě nikdy neřekli. To bude nová finta na mě.

- My vám zavoláme.

Jo, to se říkávávalo na konkurzech. Za chvíli volá.

- Vidím, že vám internet pracuje.

Hm, moje homeopatika taky. Jinak bych ho poslala do háje.

- No, to jste mi tvrdil loni taky. Ale já musím vědět, jestli mi net pracuje. Já zas vidím, že mi teda nepracuje.

Zas vypínám wifi. Začlo to jakž takž, ale opravdu spíš jakž než takž pracovat.

- Tak nechejte vypnutou wifi. Je to Vaším ntb.

Jo takhle, tak já mám rok nový ntb... Platím... Kulišák mi poradil - jako lékař:

- Pozorujte to.

Před měsícem dali router z půdy do domu. Fakturu jsme zaplatili. Vyměnili skříňku na půdě. Fakturu jsme zaplatili. Zrychlili něco. Zaplatili jsme. A vono nic.

Dnes chci vybílit vstupní chodbu. Vezmu k tomu ještě halu. Už jsem stará. To si dám. Vyklidit tolik sarapajtliček... Ještě před devíti lety jsem nepenetrovala celý dům sama. A vymalovala. A strhla si plotnu. Pravda, pravda. Začínám ve třináct hodin. Do večera mám čas. Ve dvacet školení. Pouštím si ntb. TV Raptor - reportáž od Koněva ze včera. Hezky mi to jde. Stihla jsem upéct chleba. Hodit na páru brambory, mrkev, řepu... Za dvě hodinky hotovo. Tak ještě repete. Znovu od začátku známým postupem. Podruhé to jde radostněji. Tak čistá domácnost, ale tolik pavouků, pavučinek, uschlých brabuků; máme tu takové neviditelné pavoučáky. Po šesté hodině hotovo. Myju. Petroušek mi odšrouboval, co jsem potřebovala. Odjel na zápas. Já se dala do zápasu s mytím. Odpojila jsem domácí telefon. V kosmonautickém obleku jdu na terasu. Jé, včerejší klient. Volá od branky:

- Irenkoóó, nejde zvonek!

Přivezl mi pytel cibule, červenou řepu. Musím se revanšovat... Micka ometá, ale nechce jít dovnitř. Petroušek ani ona nemají rádi nepořádek, vyklizené věci... Dávám jí krmení ven. Otrok jde zas radostně ke stroji... A ntb se seká, ještě trošku víc. Pak už slyším jen slovo a nic. Pomalý internet? Žádný! Ale odebíráme ze 100%! Ty chytrolíne, mám odpojenou wifi, ale pevná nejde. Neškrtne si ani ntb. Potřebuji poslat peníze, poslat výzvu k platbě klientovi... Nemohu. Ale za internet radilovi odchází první, úplně první platba v měsíci. Počkej zítra.

Každý, kdo k nám přijde, rozplývá se, jak to tu máme krásné. Těší mě. Jenže kdo to má udržovat v čistotě. Devět hodin, už už skoro hotovo.

- Vyhráls?

- Vyhrál. Tak mi pomoz. Dřív jsi mi držel kýbl, odutíral kapky...

Vyhoudám. Odpoledne mazal pro vnučku do školky. Pak na sport. Snad si to chlapec v hlavě přehodnotí. Nejprve jsem já. Pak pomáháme druhým. Jestli chceš, abych měla energii pro tebe a rodinu, jsem já na prvním místě. Tak to je.

Půl noc. Vše vyklepáno, vytřeno, omyto, vycíděno, vysmýčeno... I naše koza byla oblezlá pavučinkami. Pěkně jsem jí utřela oči, rohy, hřbítek, bradku, vemínko... Když jsme se sem nastěhovali, koupila jsem ji na festivalu Jičín, město pohádky. Už jsem to tu psala. Řezbář se jmenoval Holub. Měla jsem v peněžence jen dva nebo dva a půl tisíce. Kozu mi po dosvědčení, že jsem hodnověrná osoba, za ty dva a půl dal. Stála sedm tisíc. Myslím asi pětistovku nebo tisíc mi slevil. Peníze jsem mu doposlala na účet. Nesla jsem kozu Jičínem a pak naším městem. Tolik lidí mě zastavilo a kozenku chválilo. Přinesla jsem ji domů.

- Co to je?

- To je koza. Seznamte se. Bude tu s námi bydlet.

- Kolik stála?

- Kolik bys řekl?

- No, takových, nejmíň tisíc korun.

- Jo, teda Peťuš, ty máš odhad. Trefil jsi to úplně přesně. Pěkná viď?

Kdykoli kozu někdo chválil, předvedla jsem, jak umí kroutit očima, umí stojku, hýbat vemínkem, bradkou, dělá různé ksichty díky různým pozicím očí a rohů. Péťa se vždy plácnul do čela při větě:

- A víš, kolik stála?! Tisíííc korun!

Asi před dvěma lety mi už tím tisíííc korun lezl na nervy. Musím se mu svěřit. Nelžeme si. Vyvalila jsem pravdu. A teď se teprve plácnul do čela.

- Sedm tisíííc?!

- Jo, když to vydělíš počtem let, co nám to tu zdobí, hned se zlevní. Na rok to vyjde minimálně.

No, a to byl můj den. Byl krásný. Jasně. Je půlnoc a internet zas nejde. Tak až ráno, až mě odborník oblaží zas nějakou hezkou pohádkou, proč nám to do domu leze, ale do počítače nikoli.  Snad to nebude strom v signálu. To už ho zamorduju, homeopatika nehomeopatika. Dráha jater se může někdy vychýlit.

Jdu si vyfénovat vlasy.

Dobrou noc!