Vypráskaný kožich ve státní svátek :-)

Začínám psát v západu sluníčka. Dívám se do něj. Nabíjím přes zorničky tělo. Energizuji. Ale sluníčko nečeká, padá za stromy. Zima. Holé nohy. Domů.

https://nikolajnikolov.blogspot.com/2020/03/pismo-davnych-slovanu.html

Dnes byl svátek dvou emisarů západu. Přišli zlikvidovat naši slovanskou vzdělanost, naše obrázkové písmo. Tabulka bukvic se četla zleva vpravo a zpět, nahoru dolů, úhlopříčně tam a zpět. Písmena vyjadřovala slova - třeba O -oko. Věty dávaly smysl. Teď nevím, kde byla tabulka nejduchovnější. Zdá se, že logicky nahoře. Už jsem dlouho tabulku nezkoumala. 

Crha a Strachota nic nevymysleli. Proč Strachota? Asi se lidé báli...  Z naší tabulky nám vytáhli asi šest bukvic. Kouzlo vět zmizelo. Takže naše staré báječné písmo hezky zničili. Vymývala jsem lidem ve škole, jací frajeři to byli. Přinesli kulturu, víru, písmo, vzdělanost. A aby tady ty "nevzdělané" slovanské obyvatele lépe přesvědčili, jejich Zákon sjudnyj ljudem hovořil za vše. Nepřijmeš novou víru? Usekneme ti ruku, prodáme tě do otroctví. Sebereme ti majetek. Něco mi to asociuje. Dějiny jsou stále vedeny terorem aplikovaným na chudé. Tak tenhle svátek neberu, nedržím, nectím. 

Ráno se probírám. Za okny asi slunce. Hned spím dál. Někde v domě mi zvoní na telefonu budík s upozorněním, co mám udělat. Nevstanu. Nechám ho vytrdlikat. No jo, jenže on v pěti minutách kdy jsme stihla usnout, vyhrává znovu. Tak nic. Jdu si udělat koktejl. Hned po snídani co? Šipka do postele. Deset. Jdou sem silné těžké energie. I Schumannova rezonance šílí. A sílí. Jé, to je krása našeho jazyka. Sílí a šílí.

Usínám poměrně rychle. Jako když mě do vody hodí. Telefon. Nějaký otrava nectí volný den. Vracím se pro telefon. Hup do postele. Na display vidím podezření na SPAM. Tak kdopak to je?

- Dobrý den, prosím, byla byste ochotna se mnou vyplnit dotazník asi patnáct minut...

- No, nebyla. Určitě ne.

Usínám.

Telefon. Ty vorle, zas nějaký iniciativa? Linda.

- Mami, mám už kýblík borůvek.

- Kýblík?

- No, jsme od sedmi v lese.

Ty vorle, v kolik to mládě vstávalo? V pět? Cesta z Phy. Hm.

- A mami, teď jsem pozorovala kunu. Ona si tu hopsala, obcházela. Lezla přes pařez.

- A česala borůvky? Ať nám je nežere, jo?

- Mami, ta byla tak rozkošná. A teď jsem slyšela nějaké lomození v křoví. Postavila jsem se. Myslela jsem, že to jde člověk. Ale nikde ani živáčka. Jen jeden chalupář si ráno doběhl do hrnečku na borůvky.

To se ani nedivím. Lidé si musí odpočinout.

- Mamko, z roští na mě vykoukla srnka. Na tři metry. Ale to jsme se lekly. Obě. Uháněla pryč.

- Tak hezky trhej. Já si ještě schrupnu.

Usínám. Péťa.

- Spíš?

- Už ne. Právě jsem se probrala. Není mi dáno.

Už zas někde někomu pomáhal.

- Jdu natírat vrata.

Bude chtít svačinku. Upadám do spánku. V pěti minutách je zpátky.

- Ježišmarja, ty už zase spíš.

- Spím. Spím...

No, umím spát rychle.

Telefon.

- Mami, tak já už jedu z lesa. 

Do prčic mohli byste mě nechat spát? Myslela jsem si, že si pohovím. A ne.

Nepřátelská rušička by se tetelila štěstím. Líp by nesabotovala. Lezu.

- Tak já jedu na Phu.

- Koukej jet k nám. Protože já už nespím. Mám něco připraveno.

Před časem přivezla od majitelky LE CO dvě uzená kolena. A to jedno bude dnes. Pečené. Zbouráme se. A k tomu kroupová polívka.

Hotovo. Obědváme venku. Péťa využije den k natření kovových sloupků plotu.

- Lindo, my si dáme žolasy.

Najednou už nespěchá. Hrajem´!

- Pokračujeme z Pece?

- Jsem myslela novou hru.

To je mi jasné. Tam jsem ji obehrála tak, že byla ráda, že už jdu psát svou denní rekapitulaci.

- Velká dává.

Padla na mě. Netušila jsem, že bude dělat berany berany duc, duc, duc. První hra - zavřela z ruky. Vyskládala to na stůl, jak když pošťák razítkuje dopisy.

- No no, první vyhrání z ruky vyhání!

No jo, jenže ona dělala buc, buc několikrát po sobě. To už nemohu zvrátit. Ale jo. Nikdy nevzdávám žádnou situaci.

- Bylo by kafe?

Bylo. Lindo. Běž ho uvařit.

- Ty mně chceš přervat tok výher!

- No, chci.

Jdu do domu. ¨

- Lindo, dala by sis trubičku?

- Jooo, dala.

- Teď je mají ve slevě.

Jak mi tak jdou myšlenky, objevil se čertík. A dodávám:

- Mohla by sis jít koupit.

Řehtáme se. Netušila jsem po větě o slevě, že jsem vtipná. Vyndávám z mrazáku trubičku Petrouškovi ke kávě a Lindě.

Petroušek přisedl vedle mě. Kibicuje. Znervózňuje protistranu. Vyhrávám. Už vede jen asi o dvě stě.

Petroušek odjel na trénink. A šup, buc, duc, berany duc. Zas už prohrávám. 

- Mami, ten Péťa tady nesvědčil. Vyhrávalas´.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-05_Odpoledne/

No, tak jsem to zazdila. Na celé čáře. Mourek spokojeně pochrupuje. Nechá si hladit bříško, natáčet svůj chrupot. Zrzinka chvilku dělá společnost na druhém křesle. Kožíšek se jí pomalu zatahuje. Ránu si stále myje slinami. I Mourek ji pečlivě omývá. Seskakuje a jde někde pod buxus.

- Mami, máš štěstí v lásce.

- To je pravda. Láska je pro mě cennější.

- A pro mě je v tuhle chvíli cennější ta výhra

Smích. Řehot. No jo, aktuální situace.

Jede za Kitty. Nasbírala plný asi pětilitrový kýblík borůvek. Do něj děda vytáčel medometem med. To byl kbelík zvláštního tvaru a výšky přesně pod kohoutek s medem. Kde skončil dědův medomet... Všechno schlamstnul strejda Jarda ze Šumperka. Prý, Venuše, vzdej se dědictví a srovnáme se. Takový slušný člověk. A pobral všechno. To neva. Viď, mami? Tvá duše se tu potřebovala přiučit, co je zrada, podraz. To znám. Měla jsem to s Ivulkou. A jsem mu za to vděčná. Proto jsem tak šťastná s Petrouškem. A že štětcem dnes v záhybech nepřetřel starou barvu? No a co! Prý to opraví. A i kdyby ne, spadne snad nebeská klenba? Škola duše, Ivulkův výcvik mě naučil, co je důležité, jak co bolí a nevzrušovat se dřív  pro mě veledůležitými věcmi. Dům maluji já, protože poťuťám štětkou každou spáru, každý roh. Nějaké nedodělky? Jsem šťastná, že máme natřený plot. :-)

Stmívalo se. Péťa pokuřoval. Vyšla jsem ven.

- Za tebou ty kočky jdou jak divé.

- Zrzi, pojď ke mně. Mourku!

Obě přiběhly. Mourek myje Zrzku. Ta drží a pak mu umyje obličej.

- Peťuš, já jsem tak ráda, že tě mám.

Dobrou noc!