Vypravěčské zákuksky (TisíciHRAn)
Sobota. Přivstávám si. Chtěla bych v deset stihnout v Kuksu u pramene ZUŠ Vodu nad zlato. Jsem v klidu. Vím, že to nedám. Ale v jedenáct Vypravěčské zákuksky, to dám. Očekávám, že to bude pokračování úterního předzahájení. Oficiálně byl festival zahájen ve středu.
Hospitál Kuks je bývalý zaopatřovací ústav pro vojenské veterány v Kuksu v okrese Trutnov, provozovaný v letech 1744–1938 řádem milosrdných bratří. Vznikl z podnětu hraběte Františka Antonína Šporka naproti jeho letní rezidenci s lázněmi a byl určen pro vysloužilce především z panství Choustníkovo Hradiště.
V Kuksu se zastavil čas. Nesmělo se tam nic bourat nebo rekonstruovat jinak, než lopata, krumpáč, rýč, kolečko. Pak přišla obnova. Mezi lety 2013-2015 byl Kuks zavřený. Hubertova jízda se přestěhovala do Lysé. Snad si to pamatuji dobře. V době oprav tu duněly stroje. Do té doby nevídané. Kuks se vyloupl jako perla baroka. Měla jsem možná raději ten zašlý. Se starou hospodou U Prďoly.
Co jsem si dnes vybrala:
VYPRAVĚČSKÉ ZÁKUKSKY (TisíciHRAn)
11:00 obec Kuks (3 jednotlivá zastavení)
prezentace rezidence
vstupné dobrovolné
Sonda do dramatických dějin Kuksu
Intimní procházka po místech, kde vzpomínky ožívají.
Projekt vznikl během umělecké rezidence Divadla TisíciHRAn jako výsledek
setkávání s místními obyvateli, rozhovorů, sběru archivních materiálů
i přímého naslouchání tomu, co se v Kuksu vypráví. Formou putovní
performance propojuje osobní příběhy s historickými událostmi 20. století
– od obecního hostince přes bývalou školu až po altán na vinici. Vzniká tak
divadlo, které se odehrává v terénu v rámci tří zastavení v obci
Kuks.
Nevšední zážitek pro každého, kdo se chce dozvědět víc o tom, co znamená
místo Kuks – nebo se do něj alespoň na chvíli ponořit.
Časový
harmonogram:
11:00 Obecní
hostinec Kuks
11:30 bývalá
škola (U Zlatého slunce)
12:00 altán
na vinohradu
Procházkou s námi můžete jít od začátku do konce, a nebo se kdykoliv během ní přidat či odpojit.
Věkové doporučení: 10+
Autorky: Mgr. MgA. Eva Čechová PhD., MgA. Tereza Durdilová PhD.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-23-to-byly-dnesni-vypravecske-zakuksky
Kuks. Jsem tu. Znám ho a neznám. V tomhle ročníku Theatrum Kuks jsem poznala jeho obyvatele. Třeba podle jména. Podle funkce. Podle povolání. Podle vzhledu.
Atmosféra festivalu milá, příjemná, hudební, přátelská.
Běžím dolů. Za mostem přes Labe se zdravím s muzikologem profesorem Bohadlem. Chvilku sedám před Rentzovým muzeem barokního tisku, jehož je majitelem a správcem. Byla to ruina. V letech obnovy, konkrétně v roce 2014 vzniklo v Lázeňském domě čp 58. Muzeum barokního tisku; připomíná Šporkova dvorního mědirytce a grafika Michaela Heinricha Rentze.
Chvilenku si sedám za muzeem. Ale jen minutku. Jedenáct. Už se něco děje. Bosý kytarista se s prof. Bohadlem zdraví na stejném místě. Později se dozvídám, že kytarista s čelenkou v kudrnatých vlasech je učitel. Na chvilku vymění kytaru za housličky. Nahoře na vinici si zahraje na varhany – klavír.
První zastavení v hospodě. Provází nás starostův syn. Sympatický zaměstnanec obecního úřadu. Narodil se tu. Je mu třiatřicet let. Nejprve nás vede do hostince. Tentokráte jdeme postranními dveřmi rovnou do sálu. Slovo má starosta Beran. Vychodil tu základní školu. Po studiích se sem vrátil. Ve dvaceti se stal starostou a fci vykonává dvacet pět let. Místní vzpomínají na postavu hostinského Prďoly. Přezdívka z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje… Kde jen ten prďola, co tady čepuje to pivo? Pivo tu točil od roku 1974. Na dovolenou nejezdil. Vytáhnul bazének a slunečník a to byla jeho dovolená. Jeden pamětník si vzpomněl na teda pěkně šťavnatou Prďolovu průpovídku:
- Dejte mi kur.., nebo si vocas urvu.
Když mu dovezli uhlí říkal:
- Nechte ho venku ať viděj, že na to máme.
Pán, který se v Kuksu nenarodil, pracoval tu v roce 1988 v zahradě hospitalu, vzpomíná:
- Ještě nám nebylo osmnáct. Chtěli jsme limonádu. Postavil před nás půllitr s Krakonošem. Říkal vždycky: Nekecej a chlastej. A když nám druhý den bylo špatně, šli jsme tam na kafe. Zase jsme dostali pivo. Říkal: Nejdřív ukaž, co umíš, pak si dávej kafe. Byla to jedna z hospod, kde se dělal tatarský biftek. A vždycky jeden biftek a deset topinek, protože se o něj dělilo osm deset lidí. Zdařilá hláška – když jsi dostal pivo s Krakonošem, v momentě, kdy jsi dopil pod to logo, hned donesl další pivo. Říkal:
- Bacha, dej si pozor, ať nemáš podvobrázek, jinak dostaneš další pivo!
Myslivec, který bude hovořit nahoře na vinici, přikládá další hlášku.
- Chlastej, tady není noclehárna.
A když přijeli půlnočním vlakem se švagrem, sešli dolů. Viděli, že se v hospodě svítí. Prďola měl jednu ruku přs pípu, druhou v bok:
- V kolipak se chodí do hospody, ty vodrbo!
Tak – jde se dál. Jsme na břehu proti Hospitalu. Zámek byl v roce 1901 stržen. Druhá zastávka – u pramene. Myslivec vypráví, jak se v Kuksu plném pramenů ztratila voda. Přestala téct. Zadavatelé, kteří si nechali vyvrtat studnu, tvrdili, že je to nejlepší firma v celé Evropě. Řešilo se, proč neteče voda. Pak najednou telefonát – já mám kamaráda, který by to asi vyřešil. Přijel. Lidi mu nevěřili. Už se myslelo, že voda na kaskádovém schodišti bude čerpána čerpadly. Ten odborník přijel. Vymyslel řešení. Zjistil, kde je chyba. Vyřešil. Celé asanoval. Voda začala téct. Myslivec volal:
- Teče nám voda!
- Čekal jsem to o dva dny dýl.
Tenhle zázračný dědeček Kuks zachránil. Díky němu zjistili, jak je to v Kuksu se systémem pramenů.
Promluvil Standa Rudolfský. Zasadil tu u pramene tří burgundské vinné révy. Hezky rodí. Pozval nás na ochutnávku. Ano, dobré hrozny.
Mladý Beran nás vede ke škole. Majitelem je pan Kuna. Myslela jsem si, že škola je to na rohu. Ale ne. Škola fungovala v hostinci U Zlatého slunce. Je tu hodně místních, kteří ji vychodili. Jsou tu i učitelé, kteří v ní učili. V úterý na předzahájení mluvil ke svým obrázkům pan učitel. Škola byla vedena přírodovědně. Děti se účastnily chemických, přírodovědných soutěží. Pořádali pro ně tábory se zaměřením na zkoumání hornin, polodrahokamů…
Hostincem – bývalou školou – nás provází majitel, který tu měl chalupu a před deseti lety školu koupil. Rekonstruuje ji do původního stavu. Poprvé vidím dlouhou chodbu na jednu i druhou stranu.
Pamětnice říká, že v místnosti vpravo byla družina. Ale v nahrávce paní ředitelky slyšíme, že v roce 1963 tam byla ředitelna. Aha. Přestěhovala se později nahoru. A místo ní byla družina. A já si vhpomínám, jak jsme tu byli asi před dvaceti lety na obědě během vinobraní. Jedna paní učitelka a žáci pamětníci vyprávějí, kde byly šatny. Tam se děti někdy schovávaly. Kde byla jídelna. Kuchyně. Výdejní okýnko.
Majitel vypráví, že v tělocvičně udělali galerii. Jediné kruhy u stropu nechali. Jsou tak těžké, že je nikdo neukradl.
Zas se pouští nahrávka paní ředitelky, která přišla do školy v roce 1963 jako mladá vyjukaná učitelka. Procházeli školu, nenadchla ji. Bylo tu málo světla. Dlouhé studené chodby. Časem se to zlepšilo, takže dnes si vzpomíná spíš na to lepší než na to horší. Nejvíc vzpomíná na pana ředitele Horáka. Za dvacet let dokázal nemožné. Začal dole v přízemí chodbou. Vyměnil velké pískovcové kvádry za moderní dlažbu. Majitel říká:
- Vrátili jsme.
- Vyměnil dvoukřídlé dveře za jednokřídlé.
- Vracíme.
- Vybudoval ústřední topení.
- Rušíme.
Posloucháme v nahrávce paní ředitelku. Bydlí vedle, ale už nechodí. Vypráví, kde byla ředitelna, jak pan ředitel zavedl ústřední topení. Do té doby se topilo v každé třídě kamny. Školník brzy ráno kamna roztápěl. Během výuky chodil přikládat. Tak jsem to zažila i já. Velká černá kamna. Před nimi zástěna, kdyby moc sálala. Pan školník Němec vždycky přišel s uhlákem. Vysypal ho do kamen. A šel topit dál. V nahrávce paní ředitelka hovoří o zavedení ústředního topení. Majitel se směje – zrušil.
Pamětnice paní Hochmanová vypráví, kde měl byt školník. Školníkem byl pan Faist, Němec, vzal si Češku. Zůstal tady. Po škole běhaly kočky. Pan Faist pořád hledal mitzlain.
Vypráví paní učitelka. Učila tu v letech 1979-1984. Hráli tu volejbal, pak se končilo u školníků. Museli doplnit tekutiny. Ředitelna byla nahoře. Dveře do ní byly vždy otevřené. Takže viděli, kdo jde na návštěvu, všechno slyšeli.
Majitel říká, že tu zbylo jen torzo skříně, kruhy v tělocvičně. Nic tu nezůstalo. Vše, co tu vidíme, není původní. Je to z okolí školy. Pískovce jsou z Choustníkova Hradiště ze Šporkova pivovaru… Ten nebyl památkou. Ukazuje nám pískovcové překlady nade dveřmi. Stavba hned působí historicky.
- A támhle byla zubárna.
Důkaz, jak se pečovalo o lidi!!!
- Milane, pamatuješ na zubárnu?
- Pamatuju. Ještě teď mě bolí zub.
- A která místa jsi měl nejraději?
- Tělocvičnu a jídelnu.
Pak jdeme dlouhou chodbou do tělocvičny okolo zasklené studny. Nikdo o ní nevěděl, byla přiklopena kamenem. Je 12 m hluboká, metr a půl vody. Ta se nehne. Jen tři řádky přidávány.
Děti z Kuksu byly skvělé. Otevřené. Zvídavé. Neobvykle zvídavé. To řekla paní učitelka, která šla odsud učit jinam.
Jedna paní učitelka jezdila do školy na motorce. V té době to bylo neobvyklé. Pan ředitel si koupil trabanta. To byla událost. Jeho paní učila ruční práce. Byla to Slovenka. Mluvila česky. Občas jí slovenské slůvko ujelo. Do školy chodily děti ze šesti okolních obcí. Kuks neměl moc polí. To všechno patřilo spíš okolním obcím
Od r. 1699 tu byl hostinec U Zlatého slunce do roku 1874. Pak už jen škola. Škola tu byla od roku 1874 a končila 1997.
Jdeme do tělocvičny. Vzpomínky, fotografie, desetiminutová nahrávka krásných vzpomínek paní ředitelky.
Odcházíme na vinici. Starostův syn nám ukazuje rekonstruovaný dům naproti hostinci. Dřív tam býval mandl. Pak policejní stanice. Dnes tam bydlí kronikář. A to je on.
Na vinici zažívám něco, co mám v srdci i teď. Majitel hovoří o víně, půdě, mozolech. Pan učitel odložil kytaru. Sedl za klavír s prof. Bohadlem. Tentokrát hraje na kytaru on. Zpívají. Lidé dostávají každý sklenici vína. Ředitelka festivalu Katka Bohadlová vymyslela námět, téma letošního festivalu. Paměť místa. Nabídla ho těm dvěma paním, které tento projekt zvádly vynikajícně. Začaly sem jezdit od dubna. Lidi se schovávali. Nechtěli s nimi mluvit.
- To jako budu říkat plán svého dne? Koho to zajímá!
Bylo to prý velice těžké, ale v úterý se v hospodě sešlo hodně místních; dnes počítali tak s deseti, bylo nás snad čtyřicet. A bylo to kouzelné.
Hovoří myslivec. O svém životě, o škole tady, o tom, jak chtěl být veterinářem. Ale tatínek měl škraloup. Tak dva roky dřevařské učiliště ve Svobodě. Pak se dostal na lesnickou v Trutnově. Jeho vyprávění boží!
- Co je myslivost?
- Myslivec se stará o les, o zvířata. Odstraňuje jen slabé a nemocné kusy. Mnoho nás odešlo. Protože dnes už to není myslivost…
Standa vinař hovoří o tom, že nám nikdo nepomůže, pokud nebudeme mít v srdcích sami mír.
Chlap jak hora u mikrofonu recituje svou krásnou báseň. Jak usnul na vinici v předvečer svátku Jana Křtitele. Říkal, že tu žije tři roky. Zrovna v ten večer lítali svatojánci. Báseň je dlouhá, vine se vinicí. Autor ji přednáší ze srdce. S plným nasazením. Naproti němu v altánu mají secvičeno, kdy muzikanti zahrají. Zhudebnili refrén. Ten nám rozdali. Kouzelné. Nádherné. Skončil. Jdu za ním.
- Já jsem taky z Jaře.
- Já jsem z Josefova.
- Já taky.
- Já vás znám. Vy jste bydlela v domečku. Já tam nosil Zemědělské noviny.
- Fakt?
- Já jsem Irena.
- Já vím. Konečná. Prokopová.
- A dnes Hrobská.
- A my jsme bydleli proti vám.
- Já už vím. Vlasta je tvá sestra. Tykáme si. Maminka pracovala u vojáku, že jo?
Objali jsme se. Ješiši! Setkání po letech. Drží mě pevně a já jeho. Klukovi je 62. Mě bylo 69. Potkala jsem dětství, mládí. On mě zná. Já jeho ne. Jak krásně vyjádřil svou lásku ke Kuksu, k vinici, k vínu.
Ještě děkují těm dvěma holkám - paním z Phy. Jedna učí herectví.
- My jsme byly osloveny Katkou. A my jsme se tu do Kuksu zabouchly.
Děkují Kateřině. Ta nemá slov. Brečí. Nemůže mluvit. Brečí dojetím jak dítě. Doopravdy. I já roním slzy.
- A jste už naše.
- Jak teď pojedeme do Phy?
Nechce se mi, ale klušu dolů do údolí. Běžím nahoru k hospitalu. Potkávám herce divadla DNO. Pózují mi. Zrovna budou hrát tu krásnou originální hru Kronikárum aneb Kabaret Kuks. Okrašlují mě bublifukem.
Jedu domů. Budou dvě. Bude se Petroušek zlobit? Zamčeno. Auto před domem. Kdepak asi je? Volám:
- Peťuš, za chvíli bude oběd.
- Vypouštím bazén. Přijď se podívat. Zalévám brambory, abychom je vůbec mohli vykopat.
Jsem uklidněna. Počítal s mým opožděním. Vlastně jsem mu to v programu ukázala.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-23-po-obede
Jíme venku. Fučí.
- Peťuš, ale vytřeme ho až zítra, viď?
- Ne, já ho vyhodím. Za rok máme koupený nový.
Kočky mu propíchly okraj.
- A jo. Tak já si tady lehnu na lehátko.
- Bude ti zima.
- Nebude. Budu ležet na podložce. Zabalím se do larisy.
Chvíli ležím. Je mi taková zima, že jdu do domu. Před týdnem tropy. Dnes podzim před příchodem zimy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-23-venku-zima-doma-to-kvete
Bylo to krásné. Tak jsem si ten svůj pelmel zapsala. Abych nezapomněla.
- Lindi, líbilo by se ti to.
- Měla jsem tu bagr, víš? Zítra přijede. Už urovná tu studnu.
- Já ti to pošlu na tg.
- Ne. jdu si zaveslovat.
- Když teda tak chceš, aby ses poučila, tak já ti teda pár těch hovorů pošlu, no.
- Mami!
Smějeme se. Vnucuji jí dnešek.
- Víš co, tak já ti to teda poskytnu. Ale nerada. No, nejdřív U Prďoly, pak u pramene.
- A kde to je u pramene?
Vysvětluji. Chytla se. Odesílám videa. Tuhle mi napsala:
- Neprožívej to tak.
- Peťůš? Víš, že jsem to tak prožívala, že to mám pořad ještě tady v hrudi?
- No, ty to prožíváš.
A teď jdu svůj zážitek zaspat. Schválně, jestli to tam ráno ještě najdu.
Dobrou noc!