Vyvedl se - první pracovní v roce 2022

03.01.2022

Krásné ráno. První pracovní. Vypravujeme se. Prší. Vezu si auto k nádraží. Zapomněla jsem deštník. Vytahuji z auta obrovský. Takový ten z formule jedna.  Sedám k Lindě. Přepravní tašku s Kittynkou na klíně. Holka statečná. Snažím se zachytit mezi poli sluníčko. Vystupuje nad obzor. S Kitty na klíně v houpajícím se křižníku to nedávám. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-03_Do_HK_a_po_HK

Cíl: FN ortodoncie. Na křižovatce ukazuji buď vpravo nebo rovně. Vpravo dál pak nelze odbočit k nemocnici. Rovně. Projíždíme kolonami zaparkovaných aut právě tam, kam nešlo odbočit. Zapomněla jsem poprosit o místo. Nemocnice v obležení aut. Hledáme. Bez ohledu na obsazenost míst právě vyjíždí auto. Parkujeme pohodlně v blízkosti zubní kliniky. Zázrak! Na co myslíš, to se stane. Zhmotňování prý bude častější a normálnější. Běžíme okolo neurochirurgie. Místo posledního výdechu maminky. Paradoxně kousek vedle jsem se poprvé nadechla na planetě já. Maminko, tehdys´ byla mladá, krásná, milovaná, plná očekávání. Určitě jste se radovali z dalšího přírůstku do rodiny. Netušili jste, že radost bude tak kratičká. Tati, jen tři roky a čtyři měsíce.

- Lindo, támhle vydechla mamka naposledy. Vidíš ta okna v druhém patře?

Běžíme dál. Zubní pohotovost. Obíháme budovu. Zubní oddělení. Hlásíme se u recepce. Chtějí kartičku. Všechno jsem si ráno nádherně vyrovnala do skladiště mé bartošny. Tak označovala maminka velkou kabelku. Spíš tašku. Ruksak. Když hledáš pouzdro s kartičkami a nemáš systém naskládání od rána ještě zažitý, jsi v háprdepu. By řekl tatínek. Vykládám obsah kabely... Přitom stačí ťuknout do počítače a mají mě. Implantovali mi tu zub. Už jsem měla tehdy práci rozdělanou a hle hle, zdražili o tisíc korun. Pan Prymula mi to tehdy dopisem dobře vysvětlil. Abych byla vděčná, když jsem tam před čtyřiceti lety půl roku ležela a nakonec se nevyhnula velké reoperaci. Re a revizní. Demagog. Pak ho vylili. Jak je v našich vodách zvykem, vyhoupl se ještě výš.

Klušeme po schodech k mé hygienistce. Hlídám na chodbě kočku, kabelky, kabáty. Listuji v telefonu. Kupodivu tu jde síť. Bez přihlášení. Čtu: Nachystáno 600 000 zapečetěných zatykačů. Asi před pěti lety jsem četla u Benjamina Foulforda ze společnosti bílého draka o třiceti tisících obálkách. Ty porozdávál Trump... Ty překvapené výrazy. Osůbky k tomu prý dostaly i usvědčující videa. :-)  Foulford byl vždycky popředu. To, co hlásal, se stalo. Ale museli jsme si pár let počkat. Pak se počet zvýšil na sedmdesát tisíc zapečetěných zatykačů. Čučím do telefonu. Tak šest set tisíc? To by mohlo vyjít i na naše. :-)

V čekárně čeká kluk asi patnáctiletý. Po schodech vyklusal sympatický chlápek. Tatínek adolescenta.

- Dobrý den! Uf!

- Radost, co? Asi jste hledal místo!

- Zaparkoval jsem uvnitř. Ale asi špatně.

- Kolik se platí.

- První půlhodina nic, pak deset korun.

Tak to je zdejší nemocnice ke svým pacientům shovívavá. Mám to tu vcelku ráda. Narozena. Operována. Ležela jsem tu s hlasovými uzlíky. Léčila se na ORL. Maminka tu byla před čtyřmi lety v srpnu operována se zlomenou stehenní kostí...

Jdu na řadu. Objímáme se s Lindou. Předávám kočku. Jedou na Phu. Usedám do křesla. Otevírám pusu. 

- Máš velmi příjemnou a krásnou dceru. Milá. Sympatická.

Hladí mě po egu. Přidává. Okořeňuje. :-)

- Celá ty, viď?

Odpovídám s otevřenou pusou. 

- Aa.

Čistí mi zoubky. Ukazuje, kde svým jednosvazkovým kartáčkem švindluji. Ultrazvukuje kámen. Ne moc. Ale čistí. Ireno, koukej se ještě snažit. Máš tolik šťourátek. Irigátor.

- Soustřeď se tady a tady. Vidíš?

Dávám jí přání a malý dáreček. Podává mi stříbrný pytlík. 

- Tady jsem ti něco přichystala.

Měkký obsah.

- Medídek?

- Nee.

Jde se mnou na chodbu. Nečekaně jí vsunuli mimo program Thajku s doprovodem starého pána od nemocné kolegyně. Thajka jde za týden na implantaci, ale vůbec si nečistí zuby. Moc jich nemá. Starý pán vysvětluje:

- My jí je dáváme do pořádku.

- Tak pojďte dál, ale na vás čas opravdu nemám.

Starý souhlasí, že aspoň mladou...

Hledám si rychlík, autobus na IDOSu. Vykračuji do slunného dopoledna. Kolikrát jsem odsud jela trolejbusem. Dnes s radostí šlapu okolo řeky. Maně mi vytanulo maminčino postesknutí. Jezdívala sem do FN za tatínkem, když byl na smrt nemocen.

- Víš, všichni u nádraží nastoupili do trolejbusu. Ale já jsem sháněla každou korunu. Měla jsem vás dvě. Tak jsem šla pěšky. Všichni už čekali v čekárně. Já přišla poslední...

Mami, už tě nic nemrzí, netrápí, nebolí.

Tlapu okolo řeky k soutoku Labíčka a Orlice. Jedna voda teče od nás. Co od nás! Z našich krásných Krkonošek. V létě jsme se vydali z Labské dolů nekonečnou cestou do Špindlu. Pro příště už chci jít zpátky po hřebeni k horní lanovce na Medvědín. Okolo vodopádů, v létě vyschlých, už ne! :-) A sjet Medvědín  na koloběžkách. To byla cesta tehdy dolů po kamenech. Až teď mi dorůstají nehty na palcích. Z mých adidas.

Hučák. Zrovna bijí jedenáct. Fotím si ukazatele. Nějaký mladý pán říká, aby mi nevstoupil do snímku.

- Víte, já na kole umím z Jaroměře dojet jen do Předměřic. Těch šest kiláků do Hradce jsem ještě nedala. Tak si fotím rozcestník.

- Půjdete stále rovně, řeku budete mít po pravé ruce.

- Já vím. Až k lázním, že?

- Nevím, jestli bych to dala. 

- Když to dá má osmdesátiletá maminka?! Jedou třeba vlakem do Jaroměře, odsud do Kuksu a zpátky to dají celé na kolách až ze Stanovic. 

- Tak to dám taky!

Jdeme kus cesty spolu. Byl taky prý ve FN. Taky jde pěšky. Byl si tam pro třetí dávku. Stojíme u semaforů. Mačká takový ten bezvýznamný knoflík, který tě má uklidnit, že až přejede štrůdl aut, dočkáš se zelené.

- A nebolí vás hlava? Nemáte rýmu?

- Ne, ne. Jsem v pořádku. U nás v rodině nikdo po očkování netrpí. Šel jsem do toho dobrovolně. Nikdo mě nenutil. To víte, kdybych viděl v rodině nějaké následky, nešel bych do toho.

Nevysvětluji. Loučíme se. Pak ho v nádherném salonu republiky vidím na pěší zóně znovu. Asi právník. Do telefonu mluví něco o nařízené péči...

Zastavuji se v galanterii. Už klušu k nádraží. V Andělovi jsem chtěla pšenici špaldu. Mají ječmen, oves... Stavím se v náchodském Andělovi. Velmi ale nesmírně milá obsluha jak u Anděla tady, tak tam, i v Andělce.

Zkusím autobus. Budou-li otravovat se zobáky, jedu rychlíkem. Nemohou mě vyhodit. Teda - mohou, až doma. Odjíždí Polák na Nové Město. Prý za ním. Aha, ale nevidím. Jo, už jede! Řidič bez. Já taky. 

- Myslíte, tady seženu slevu do Jaře?

- Určitě, ale myslím, že vy na ni ještě nedosáhnete.

Usmívám se jeho komplimentu. Nabízím občanku. Není třeba. :-)

- Jste ten, který mě za dvacet minut vyhodí doma? Nejste ten, který mě bude hodinu vozit po hájovnách, obecních úřadech a školách. 

Zamyslil se. Pochopil. Přitakal. Točí mi lístek za devět korun. 

- Tak to je teda socialistický přepych!

- No, už dlouho ne. Proč by měli šestadvacetiletí ráno nastoupit opilí, utratit tři tisíce a jet za pětikorunu!

Má pravdu, předsedo! Souzním.

Jedeme po staré. Uvolnilo se. Dálnice odvedla část vozidel V Holohlavech nastupuje mladík.

- Náchod Branka.

Lezou mi oči z důlků. Má to za šedesát korun. Ještě před dvěma lety jsem až do Phy dosvištěla za 139.

- Tak to už máte na naftu, viďte?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-03_Doma

Poprvé vystupuji na našem asi dva roky novém terminálu. Přesedám do svého auta. Doma! Zadělávám na chleba. Za chvíli jdu na UZ. Doktor mi v létě zodpovědně vyřízl pihu. Děkuji mu za život. Byla to ona. Chtěla jsem mu bochníček vzít. Nestihnu. Kontroluje mi tělo. Jo, budu žít. :-)

- Kdes´ lítala? Čekal tu nájemník. Chtěl ti popřát do nového roku. A vrátila se k němu ta jeho. 

Budeme se těšit. Zatím skvělá zpráva. Jedna rodina zas pohromadě. Že by už Jupiter čaroval? Prorodinný rok... :-)

Chystám se na bílkoviny. Opakuji si je. Den utekl. Nutriční webinář. Ještě na druhé skupině. A plánovací porada. A už dost.

https://www.youtube.com/watch?v=gE6ZTVigQCI&t=5s

Sleduji dokument o německých nazi na Antarkitdě. O jejich temné flotile. V padesátých letech svými létajícími talíři rozmasakrovali v bitvě americké lodi. Dvě odpluly, měly podat zprávu, jak to teď na světě je. To jsme se v dějepise nikdy neučili. Zatajené dějiny. Bitva za lidstvo v roce dvacet, dvacet jedna vybojována. Tenhle rok - transformujeme. Raduji se!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-03_Vceli_medidek_ke_mne_priletel

Konečně klid. Rozvazuji stužku na darovaném pytlíčku. Juj! Ten je nádherný! Včelí medídek. Včelí andílek. Děkukukujiií!

Úspěšný večer! Na svět přišel náš další vnouček od Petrouškova syna. Gratulace!

Dobrou noc!