Vzdělávat se je přirozené a potřebné! Nechci umřít blbá

Nějak si ta rána natahuji. Beru si počítač do postele. Na několikrát si pouštím detektivku. Rafinovaná. Ale klidně ať si to ČT zablokuje. Detektivky nemám ráda. Probouzím se. Ježiši, v deset paní. To byly fofry do koupelny. Pomaloučku se vracím do reality. Když včera byla sobota, musí být dnes bezpodmínečně neděle.

- Ahoj, tys' tak hezky spala.

- Petroušku, já blbnu. Popletla jsem si den. Vyletěla jsem, že přijde paní.

- A nepřišla, viď?

- Péťo, máš to taky někdy? Že ráno si musíš uvědomit, který je den?

Péťa si ze mě dělá legraci. V životě se mi to stalo kolikrát. Ale mám věk. Děsí mě to…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-10-chystam-snidani-zofka-kontroluje

Žofka si náš dům plete s její rodnou králíkárnou. Dnes si způsobně sedla na gauč vedle mě. Ještě jí chválím, hladím, říkám, jak je hodná. Vtom hups! Pokusila se skočit na stojací lampu. Samozřejmě, že ji překácela a poškodila. Ještěže mám Petrouška. Honila jsem Žoku domem; dobře věděla, že přestřelila. Vždycky mi někde zmizela. A přišla. Zatáhla jsem dveře do technické. Ó, skučení. Nesu Žofii k ležící lampě. Hrozím jí u hlavy. Vyděšená. Snad to bylo jednou a naposledy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-10-obed

Obědváme v zahradě. Na sluníčku. Naši zeleninu. Krůtí masíčko na houbách s rajčaty a cibulkou. Siesta. Nabíjíme se. Povídáme si. Užíváme dne. Odpočíváme. Petroušek si nejlíp odpočine v lese a na sportu. A já na houpačce, v křesle, na gauči u čtení, studia.

Vrátím se k pohádkám a pohádkářům. Naši nejznámější sběratelé Erben a Němcová. V Německu bři Grimmové. Popelka, Sněhurka, Karkulka, Maruška – archetypy žen. Vypadají jako slabé, křehké… Je to tak doopravdy? Nebo vědí, co chtějí?

Němečtí bři Grimmové sepsali jinou verzi Popelky. Vycházeli z lidových krvavých legend. To by dnes asi rodiče neviděli rádi pro své děti. Vezměme Erbenovy hororové balady v Kytici. Oči, uřezané končetiny… U Grimmů princ natře schody smůlou. Popelka z pasti unikne bez střevíčku. Ten zůstane na místě. V Grimmových verzi si Popelčiny sestry uřízly části chodidel, aby se jim střevíček vešel na nohu. Byly neúspěšné, alespoň dorazily na Popelčinu svatbu. Tam jim vrány vyklovaly oči.

V mém dětství byla oblíbená černobílá krásná Popelka. Eva Hrušková hrála s tehdy populárním Jiřím Štědroněm. Vlasta Janečková ji natočila v roce 1969. Tahle verze byla víc popelkovatější než ta z roku 1973. Líbivá, protože barevná. Dobře obsazená. Vorlíček ji natočil na motivy pohádky Boženy Němcové. Zazářila tu Libuška Šafránková s Pavlem Trávníčkem. Film podbarvuje Svobodova chytlavá hudba. Saský Moritzburg bez sněhu… To každý zná, jak tam nastříkali místo sněhu pěnu smrdící rybinou…

Staré pohádky a balady jsou plné zvrhlostí, násilí, nadpřirozena, syrovosti. Ty naše filmové jsou uhlazené, ztrácí se archetypální symbolika. Verze vycházejí jen velmi volně z pohádkových sbírek Erbenových a Němcové. Pořád tu bojuje dobro se zlem. Pořád tu vystupují staré symboly draků, kouzelné babičky a chůvy, princezny a princové, zvířata mluvící lidskou řečí, ale hrubost, syrovost, krutost v nich chybí.

Původní fantaskní příběhy nebyly směřovány k dětem. Násilí, sex, nadpřirozeno, fantazijní postavy, zázraky. Vyprávěly se po setmění po generace za dlouhých zimních večerů při draní peří, při vaření povidel a dalších zimních činnostech.

Dětem se spíš vyprávěly bajky se zvířecími hrdiny s lidskými vlastnostmi. O zajíci a želvě, Orel a liška…

Když jsem studovala dětskou literaturu, dozvěděla jsem se, že třeba macecha v Šípkové Růžence má několik variant. Jednou je upálena, jednou skončí v sudu s jedovatými žábami a hady. Samé libůstky. Pohádky mají dávný původ, skrývají v sobě symboliku, moudrost, archetypy žen… Ve 14. století vysoký úředník na dvoře Ludvíka XIV. napsal soubor Pohádky matky husy. Ten úředník se jmenoval Charles Perrault. Šípková Růženka je u něj Princezna ve spícím lese. Název Šípková Růženka pochází pravděpodobně až od bří Grimmů z počátku 19. století.

Proč mi to přišlo na mysl! O lidožroutských choutkách bohatých jsme se neučili:

Ani Perrault svoje čtenáře – nejspíš dospělé dvořany – nijak nešetří. Text (česky vydaný například v roce 2015 nakladatelstvím Slovart v edici pro děti a mládež) se hemží lechtivými narážkami a lze si snadno představit chichotání napudrovaných dvorních dam, když se příběh nahlas předčítal v komnatách nově vybudovaného Louvru. Při předčítání dětem se tak příběh rozdvojuje, a zatímco děti vnímají spíš zázračné a hrůzostrašné motivy, dospělí se mohou bavit druhým plánem textu: "Hned po večeři, aby neztratili ani chvilku, byli vrchním almužníkem oddáni v zámecké kapli; a dvorní dáma jim zatáhla záclony. Spali málo, princezna se za sto let naspala ažaž."

Dále se konečně dozvíme, proč se vůbec princovi plete do života jeho macecha: "Král se s ní totiž oženil jen proto, že byla náramně bohatá. Šeptalo se na dvoře, že má lidožroutské sklony a že když spatří malé dítě, musí se hodně přemáhat, aby se udržela a nevrhla se na ně."

Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Jakmile princ vytáhne paty z domu, už se chystá hostina: královna si poručila malou Jitřenku na cibulové omáčce. "A řekla to tónem lidožroutským, jakým se vyznačuje chtivost po mladém mase," přisadí si Perrault.

Aby se děti mohly s příběhem lépe identifikovat, dozvíme se na dalších řádcích, že Jitřence jsou právě čtyři roky a na svém mordýřovi si chce vyprosit cukrátko. Je při tom tak roztomilá, že královnině poslovi se jí zželí, místo Jitřenky upeče jehně a děvčátko schová u své ženy. Stejně zachrání i jejího tříletého bratříčka, který nese jméno Den, a jejich matku. I tato verze končí šťastně: zlá macecha skončí v kádi s ropuchami a jedovatými hady, kteří ji okamžitě sežerou. "Král toho nepřestal litovat: byla to jeho matka. Ale že měl tak spanilou ženu a děti, dlouho se nermoutil," uzavírá lehkovážně dvořan.

Velmi ráda jsem učila období národního obrození. V 19. stol. obrovský rozkvět zájmu o pohádky. Totiž – ty se vyprávěly z generace na generaci. Nemusel jsi umět číst a psát. O to se postarala Marie Terezie, aby její poddaní mohli číst její zákony, příkazy, zákazy, vyhlášky, povolávání do vojny.

Obrozenci sepisovali naše báchorkové drahokamy. Považovali pohádkové příběhy za vrchol naší literatury; za ducha národa, lidového génia. Pohádkám se říkalo povídačky, vyprávění, bajky, příběhy, báchorky.

Božena Němcová - Národní báchorky a pověsti; 1862 Litomyšli. Karlu Jaromíru Erbenovi se slovo "báchorky" nelíbilo. Výraz "báchor" značil kromě povídačky i nepálenou cihlu; Báchory vyráběli v té době cikáni. Nutno použít slovo jiné, vznešenější.

Tak jako dnes autoři smíchají do filmu víc pohádek, tak i Popelka u Němcové jsou dvě pohádky v jedné. Začátek je jako v Perníkové chaloupce, ale děti jsou tři sestry. Kasala a Adlina jsou hezké, ale líné. Popelka, jim musí "všecko k hubě přinést". Chutí rodiče už je dál živit nemohou. Holky nechtějí nikam do služby. Otec dcery zavede potřikráte do lesa. Známe – doufá, že nenajdou cestu zpět. Jenže Popelka se podle rady své tety umí i se sestrami vrátit domů. Potřetí už ne. Sypala za sebou hrách, aby poznaly cestu domů; sezobali ho holubi. Popelka vyleze na nejvyšší strom; v dálce uvidí světýlko. Je to však zámek lidojedů, kde dívky musí za jídlo sloužit. Líným sestrám se tvrdá práce omrzí. "Usnesly se jednou vespolek, kdyby to nějak možná bylo, že by své pány zabily."

"K štěstí se jim nahodilo, že se lidojed od Popelky chtěl chléb učit péct. Ten den zrána Popelka v peci podpálila, která, poněvadž se tuze mnoho bochníků peklo, také hodně velká byla. Lidojed usadil se u pece a pořád koukal, až oheň shoří, aby ho mohl pak rozhrabat a chléb vsadit. Horkem tím však celý umdlen lehl si na zem a usnul. To bylo, co si holky přály. Jakmile ho uslyšely chrápat, přinesly velké hráze, opřely je o něj, a vší silou najednou do ohně ho svalily. V okamžení byl z lidojeda škvarek."

Jenže co teď s babou? Známe z Perníkové: "Baba si usedla na stolici a holky ji začaly česat. ,Shejbněte, babičko, hlavu, abych vám mohla vlasy vzadu hezky uhladit,' řekla Kasala. Baba hlavu shýbla a Kasala jí hodila vlasy přes oči, vzala velkou sekeru, kterou jí Popelka podala, a jedním rázem hlavu jí uťala. Potom všecko vyčistily a tělo zakopaly."

To ve filmu neukazovali. Ani to, že sestry byly líné, ale velmi praktické: "Jsouce teď plnomocnými paními zámku, prohledaly všecko, kde co leží, a našly mnoho drahých a skvostných věcí, které se jim všecky dobře hodily."

V druhé polovině báchorky přicházejí oříšky. Vlastně ne. Místo nich Popelka najde klíček ke třem kouzelným truhlám. Její bystrý rozum posloužil sestrám ke zbavení se tyranů. Znovu je ta opovrhovaná; jde si za svým. Jediná princem milovaná. I tady dobro zvítězí; zlým sestrám rozdrápou obličej divoké kočky. Hezké vyprávění paní Němcové pro děti. Aspoň nenechá sestrám useknout palce, aby se vešly do střevíčku; běžné v jiných verzích.

"S největší pravděpodobností k nám Popelka připutovala z Číny, kde bylo až do počátku 20. století běžné svazování ženských chodidel, aby byly co nejmenší, protože to byl ideál krásy. Z Číny také pochází první dochovaný záznam pohádky. Bylo to už v 10. století," vysvětluje Petr Janeček.

Prý nejstarší doklady pohádek jsou z doby, kdy vzniklo písmo, čili z období mezopotámské civilizace ve 3. tisíciletí před Kristem. Dnes už bych to tak jistě netvrdila. Víme, že dějiny a letopočty se zcela rozcházejí s tím, co učíme ve školách.

Pohádky, koledy, jak ráda jsem upozorňovala na jejich variabilitu. Jednou mi na gymnáziu přišla inspekce. Kontrolovala počet známek v klasifikačním archu, shodu s výukovým plánem. Někteří kolegové měli jednu až dvě známky za pololetí. Nemuseli doma nic  opravovat. Dostala jsem pochvalu. U mě měli studenti za pololetí okolo třiceti známek. Pokud někdy dostal špatnou, to se mohlo stát. Nemohl se připravit. Třeba šel na rande, do kina, umřela milovaná babička, odešel jeho pes. V řadě dobrých známek se ta špatná ztratila. Desetiminutovky literární, diktáty, slohové práce, domácí úkoly… Inspektorka mě pochválila, že jsem v praxi předvedla variabilitu lidové tvořivosti. Zazpívala jsem totiž asi tři melodie koledy Co to znamená medle nového. Vím, že jsem tehdy ukazovala i různé varianty krkonošských koled.

Tohle bylo mé oblíbené. Ale učila jsem ráda všechno.

Když dnes Petroušek odjel za sportem a pro mléko, rychle jsem zpracovala jablka na přesnídávku. Pak jsem si ustlala na houpajdě. Studovala jsem UCC a OPPT. Nesmírně zajímavé. Dělám první kroky. A funguje to. Oni totiž vědí, ty naše veřejné korporace, že nejsou právní. Mají být státní. Ony neplatí. Ale stále je lidé respektují. Instituce vědí, že jsou Ltd. Máte hypotéku? Zkuste jednou nezaplatit. Banka pošle upozornění. Vy napíšete zdvořile, že jste solventní, rádi zaplatíte, ale ať ukáže banka licenci, oprávnění. Ani jedna se vám neprokáže.

Jednotný obchodní zákoník platí ve všech zemích. UCC a OPPT podepsalo 194 zemí, mezi nimi i my. O UCC v České republice ticho po pěšině. Je to jednotný obchodní zákoník, což je mezinárodní zákoník. Někdo jedná na úrovní mezinárodního obchodu. Kdo? Celní úřad. Nutno přijít na systémovou fintu proti mafii. Jít na ně LEGÁLNĚ dle jejich pravidel. Banky jsou asi od roku 2012 nebo 2013

Od roku 2011 byla jurisdikce soudců, policie, exekutorů, vlád, bank – všichni byli tzv. zabaveni. Banky jsou v insolvenčním řízení!!! Banky jsou v insolvenci; pokud je konkurzní správce – pod konkurzem, přece nemohou půjčovat peníze. Banky porušují bankovní zákon! Pokud je člověk v exekuci, nemůže nikomu půjčit dva miliony. Banky nemají peníze, dle obchodního zákonu nesmějí půjčovat ze svých zdrojů, ale ani ze zdrojů klientů. Nemají licenci. Veškeré půjčky jsou podvody. Kde berou peníze, když je nemají?! Zásadní jsou dva dokumenty – prohlášení a podání UCC 1. Stávám se majitelem své fikce. Pokud mám prohlášení, že jsem živý svobodný člověk z masa a kostí, to je druhý dokument, který mi potvrzuje dokument č.1 a já se stávám majitelem a uživatelem veškerých výhod své fikce. Pak jsem žalobce, soudce a zároveň exekutor. Mohu podávat zástavní právo ve výši, kterou si sama určím a mohu na konkrétní osobu, banku, ředitele… uplatnit zástavní právo. Třeba 50 milionů dolarů. UCC je vyzve, aby do 28 dnů to rozporovali. To nikdy neudělají. A tím pádem přijde papír, že oni jsou viníky. Kapišto? Tedy čeká na nás ještě cesta. Ale my už jsme za první zatáčkou.

A skuhrání – kam nás vedou, že to jsou pitomci, a že je drahota… To nevede nikam. To je přešlapování na místě. Je třeba se vzdělávat, být aktivní sám na svém. Pomáhat lidem. Nedbat posměváčků, udavačů, hlupáků a jít dál. Nenechat se zdržovat nevěřícníky. Totiž včely neztrácejí čas, aby vysvětlovaly mouchám, že květy jsou lepší než hovno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-10-s-kockami-a-chemtrails-vecer-v-zahrade

Ještě jdu zalít. Ó, okurkám se nelíbí moje nepéče. Maličko víc už odcházejí i rostliny venku. Ve skleníku už nemám nic. Ale úroda byla. Hloupý sedlák měl velké brambory. Ne – hodně okurek. Na brambory se teprve chystám. Takové ty krásné, zablácené, jako jsme byli zvyklí kupovat v jiných dobách, jsem si koupila v pátek v polském Lidlu. A proč u nás prodávají takové ty vymydlené žluté hnusy, ozářené, aby neklíčily? Nevím. Kupodivu mi zahrada ještě docela kvete. A to jsem neobešla celou.

A Žofka? Po setmění si pro ni jdu ven. To by se jí tak hodilo. Přinést nám koťata. Chystám Petrouškovi do krabičky svačinku. Žofouš načuhuje z barové židličky. Najednou hup přes uličku na nádobí vedle dřezu. Je jak veverka. Kdybych tam měla odložený drahocenný kousek nádobí, přijdu o něj. Jak jsem si ráno myslela, že na lampu - poprvé a naposledy. Mýlila jsem se. Právě teď probíhá její pubertální cvičení - kdo s koho! Je jak opice. Tak rychlá i mazaná.  Snažím se neprohrávat. Hrozím jí u hlavy. Utíká. Vědoma si.  

- Žofinko, mír! Druhá večeře. 

Nadlábla se jak starý kocour. A ještě granulky. Hm. Tak to před dvěma hodinami její misku vyleštil Mour. Měla hlad. Proto jančila. Možná.

Už jsme komplet.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-10-dobjou

Bylo to tu krásné. Děkuji, Vesmírný architekte!

Dobrou noc!