Vzhůru dolů domů :-)
Večer. Volá Linda. Její kamarádka má formanskou hospodu na kraji Phy. Linda jede od ní. Přišel tam nějaký Franta. Chystá mamince pohřeb. Bylo jí osmaosmdesát. Byla čilá, zdravá. Nechala se oočkovat. Čert jí to nakukal. Hned po první dávce ochrnula. Dali ji na LDN. Druhou dávku už nechtěla. Dokažte to mafii. Dostala ji. Vážila 38,5 kg. Franta se probíral fotkami. Přišel na panáka. Slzím za jeho maminku. Co mám už informací o očkování, o obsahu, o účelu. Co lidí se mi směje. Co lidí hájí očko. Prý žijou. Prý šli po dávce běžet deset kilometrů. Prý šli po druhé dávce na noční. Prý chtějí být zdraví... Jj. Oxid grafenu nikomu nic neříká. Neohrožuje je na zdraví... No, nic.
Tak jaký jsem měla den.
Krásný, šťastný. Vesmírný pán mi dopřál. Budím se brzy ráno. Ještě usínám. Máme balit. Udělám šup, šup, naházím vše do kufru. Před osmou cítím, jak mě Péťa hladí po holé vystrčené noze. I ve Špindlu je hned po ránu pěkné vedro.
- Vstávej.
To bych tu svou lásku přizabila. Tohle tak nesnáším. Maličkosti, které nemá rád zas on. Například nemá rád, když si nakrájí na prkénku soustečka, abych mu užírala...
Vrčím. Ale lezu.
- Peťuš, co kdybychom šli nejdřív na snídani?
- No tak jsem to myslel.
Taky jak by mohl odporovat, když má hlad.
- Jo, počkej, ale nejsem namalovaná.
Stárnu. Pleť vymytou, zuby vypláchnuté. Ustrojená a já se nenamaluji. Hm. Trpělivě čeká. Jdeme.
- Jé, počkej, já jsem si zapomněla brýle. Chci fotit. Tak ať vidím.
Vrčí. Je mi to fuk. On jezdí výtahem, já znám všechna hotelová schodiště. Sama učím lidi, aby využívali kde jakého pohybu. Dodržuji to skálopevně. I když jdeme z náročné túry, běžím po schodech. Ač jsem se vrátila pro brýle, stejně jsem v jídelně před ním. Než přijede výtah, jsem desetkrát dole. Jdu si pro sklenice s vodou na své Herbalife nápoje na trávení, na imunitu, na pleť... Ukazuji mu směrem na terasu. Přináším jídlo.
- Jdu odsud. Paří tu slunce.
Proč si sedl na slunce, nechápu. Vybírám si prostředí, světlo a stín, lidi, jídlo podle sebe. On ne. Sedíme na terase, vypasil se dobrovolně na na žár. Hoduji. Užívám si. Ještě si jdu po hrneček žhavé vody. Vybírám skleněný. Je velký. Jedna paní mi ukázala, jak se zdvihnou trysky, aby se hrneček vešel. Někdo jí to prve taky ukázal. To jsem netušila, že se s tím dá hýbat. Beru ještě malý na kapůčo. Hoteloví kuchaři a číšníci jsou stále stejní. Ti z Filipín i ti čeští. Mám v plánu trochu načechrat peříčka protizákonností jednání managementu hotelu. Provádí útisk na personálu. Uvidíme. Bohužel, budu jen sama. Kdyby každý hotelový host sedl a napsal, spadly by jim roušky. V těchhle parnech je to nejen útisk, ale i mučení, poškozování zdraví. Počkej, šéfe!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-15_Snidane_Harmony/
Petr odchází. Volám na něj, aby přivezl stojan na batožinu. Co mu neřeknu, to ho nenapadne. Napadne, ale praktické věci doma, kde to zná. Tady ne. třeba mě by nenapadlo, že je potřeba dojet někam pro benzín do mého auta. Nevím, kde se to čepuje, kudy, na co jezdím. V tom je praktický. Ale jet do patra a nevzít v garáži stojan, to zas na padne mě.
Dívám se na sv. Petra. Tu sjezdovku bych nikdy nesjela. Je tak prudce nakloněná. Špindl by pro mě nebyl. Je to taková snobárna pro celebrity. Moje je Pec. Jezdím sem do Špindlerova mlýna asi sedmý rok. Kvalifikuji dovolenou od Herbalife. Moje je opravdu Pec pod Sněženkou. Ještě chvíli si ukládám obraz lesů, taky tu novou sochu, terasu, náš hotel do paměti. Ta socha je tu asi čtrnáct dnů. Má rozpřažené ruce. Vypadá, jako kdyby meditovala. Ale z parkoviště by se mohlo zdát, že vítá návštěvníky.
Běžím nahoru. Dávám se do řeči s pokojskou. Ukrajinka. Je tu - říká "už" - dva měsíce. Je z té Ukrajiny, kde nejsou američtí fašisté. Je tu spokojená. Pokojské nenosí tlamolepy. Nevidím rozdíl, proč sloužící dole na place ano. Péťa je tu.
- Máme nechat otevřené dveře od pokoje.
Mám půl hodinky na dobalení, odhlášení. Nechávám otevřené dveře. :-) U recepce je zas ten recepční, jak chudák dělal asi čtyři dny celodenní turnusy. Asi se vyspal. Připraven pro další použití. Budeš-li nemocen, ztrácíš pro dravce kouzlo.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-15_Odchod/
- Platil manžel?
- Ještě tu nebyl.
- Tak já ho nasměruji.
Jdu do garáže. Už se tam houfujeme u aut. Jedeme se ještě rozloučit na sv. Petr.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-15_Ke_Sv._Petru
Lucka nachází nějaké parkoviště za dvacku na hodinu. Sjíždíme tam. Ani náhodou. Obracíme se. Vracím se a parkujeme tam, kde loni. Sedmdesát korun na hodinu. Doběhneme pěšky úzkou asfaltkou okolo Labe. Lanovka právě přestává jet. Do jedenácti čekáme. Paní s holčičkou naštvaná. Zapínám nahrávání... Chtějí tady čerta i s rohama. Kolik říkala? Šest stovek? Dvakrát padesát za kartu, takže pět. - To já na jednorázové na Sněžku sto osmdesát.
- No jo, ale tos´ měla důchodcovkou.
- Jo, to jsem si přála. Ale já jsem ten svůj věk ještě nikde nevyužila. To bylo na kartu hotelového hosta. To ve Špindlu nemají. Tady je jen GO pass. Na ten máš podle počtu nocí jízdu na jakoukoli lanovku. Tady dvě. Medvědín a Sv. Petr. V Peci máš malé procento slevy ještě na nějaké služby.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-15_Na_sv._Petr_s_polskym_kolarem/
U lanovky oddělávají lano. Houfují se tu kolaři - bikepark tu funguje. Jeden s námi jede. Povídáme si. Jeho žena prý ho pokřižovala. Chce jet černou pod lanovkou. No, každý je pánem svého osudu. Má přilbu, asi chrániče na nohou... Vystupujeme.
Myslela jsem, že dáme ještě kratičkou lehoučkou túru směrem na výhled na Ještěd. Kolikrát jsme se tu v poslední den fotili. V různých pózách. Lavice jsou dnes v jiném směru... Ještě se kocháme. Támhle ta hora je Studniční. Jé, před víc jak třiceti lety, to bylo v první rok, měla jsem jen běžky, až další rok jsem se asi učila lyžovat na sjezdovkách, jsme jeli s Péťovým předchůdcem za Sněžky traverzem po Studniční na Luční. Bože, to už bych nikdy nešla. Navíc s dětmi. Nikdy. Tak nebezpečné. Odvážné mládí. Nebo lehkovážné?
Letos jsem konečně prokoukla město. Orientuji se. Už umím rozlišit ty dva protilehlé kopce. Jak jsme šlapali k Vrbatově boudě, bylo vidět Mísečky. Ano, z Medvědína vede lanovka právě do nich. Od lanovky na Medvědín vede dlouhá cesta po městě.
Konec. Sjíždíme. Loučíme se. Míša - pozitivní, mladý náš kamarád zdvihá Péťu ze země. Říká mu druhý táta. Spěcháme k autu. Furt musíš být ve střehu. Péťa se ptá, jak odsud vyjedeme. Nějaký pán mu radí, kam přiložit kartu, kam peníze. Už to vidí. Sto čtyřicet kaček. Hlídač vybíhá:
- Dejte mi stovku. My se potkáváme...
Spletl si nás. Péťa mu rád dává stovku. Adieu, domů. Ve Vrchlabí si vzpomínám na pohled na město z výšky. Byla vidět automobilka. Péťa to dnes stále směřuje na Trutnov. Na každém kruháči bych jela na Dvůr. Rudník. Tady jsem zas byla na nějakém školení ředitelů v penzionu Arnika. Měla jsem horečku. Odsud jsem jela k mamince. Už jí vynechávala paměť. To byl zlý čas. Vyjíždíme v Mladých Bukách. Na "své" padesátce je ostražitý.
- Kudly, na deseti metrech, co tu nadělají peněz, viď?
- Vydělávají do městské pokladny. Hele. Támhle budu odbočovat koncem srpna do Sejfů. Vidíš? Přes přejezd. Je tam Slovanský kruh. Jednou jsme v Horních Sejfech měli víkendové školení ředitelů škol.
- Kudy mám jet do Kuksu? Na kterém břehu to je?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-15_Dolu._Domu._Do_Kuksiku/
Volám Arance. Nebere. Riskneme to na trase. Bude-li trh na protějším břehu, objedeme to a vrátíme se. Už šlapeme po chodníčku dolů okolo hotelu U Slunce. Sbíháme na labský most. Prohlížím si stánky. Dávám vydělat. Hezké zboží. Kvalitní. Na špercích u dvou výrobců vidím poprvé kombinaci pryskyřice a dřeva. Novinka. Ale je jich tu málo. Trhovec s renesančním sklem mě poznává. Ví, že si u něj dcera kupovala číše.
- To jsem tady byl ještě s manželkou. Ona mi umřela. Před šesti lety.
Jo. To už mi říkal. Potkávám ho tu. Je z Úštěku.
- Tam jsem dělala hlavní vedoucí v Holanech. Krásná krajina.
- Jo, to je u nás.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-15_Remeslne_trhy_v_Kuksu/
Ťapeme do schodů. Za námi dva malí kluci mudrují. Ten asi čtyř pětiletý:
- Masaryk je na pětitisícovce.
- Není, jen na tisícikoruně.
- Ne, Masaryk je na jedna nula, nula, nula.
- Ne, ne.
Vtipná scénka. :-)
Konečně domů. Zrzka se raduje. Kde se vzala, tu se vzala. Spala v domě. Linda brzy ráno odjela. Kocourovi natřela oko.
Moráček není. Ochutnávám rajčata. Blůmy. Zrzka dává najevo radost. Konečně je otrok doma. Slyším ze zahrady, jak Péťa vede Moráčka. Chovám ho. Ubrouskem vytírám hnis. Opatrně kladu mast. Přede. Důvěřuje. Tiše se raduje.
- Jestli se mu oko nezhojí, necháme si ho.
Beru misky ven. Péťa odjel pro mléko. Kočky stolují. Mají hlad. Volá Linda. Má radost, že Mourek konečně jí.
Bude půlnoc. Ježek už tu byl okolo deváté. Chodí o hodinu dřív. Rypáček měl zasunutý v granulkách. Chodí na mléko.
Copak tu nechal? Péťa přivolal Zrzku. Jdu ještě nasytit našeho maroda. Vzpouzí se, když ho beru do náruče. Jenže já mám sílu. Držím ho pevně. Ví, co ho čeká. Konejším tichým hlasem. Utírám ubrouskem opatrně hnis z pochroumaného oka. Pokládám mast do znetvořeného oka. Koncem týdne chce paní doktorka oko vidět.
- To mám volno. Objednej ho.
Tak už jsme zase všichni pohromadě. Chvíli si hraju se Zrzečkou. Dovádí jak kotě. Však to je kotěcí slečna. Právě teď v srpnu se loni narodila. Vyprávím jí o zaopatření jejích dětí. Všechny přišly do nejlepší péče. Kdyby se náš Mourek, prý je snad teprve tříletý hošíček, vyzdravil a ti lidé s předzahrádkou by si ho vzali. Ó, to by bylo terno. Měl by byt, teplo na zimu. Péči. U nás bude muset být venku. Kvůli pražské Kitty. Ta se ho bojí jak čert kříže.
Všechno dobře skončí. Na světě, v Kábulu a té daleké zemi s tlumočníky a jejich rodinami, i s naším Mourkem. S Mourkem určitě. A jestli je česká vláda proradná mrcha, která nechá devět let tlumočit a pak ukončí včas pod tíhou informací o politickém vývoji spolupráci - jo, politika je špína; devět let využívali tlumočníky. Skrývají se i s rodinami. Všichni vědí, že s námi kolaborovali. A teď? Nejsou na seznamu. Jestli nevyvedou z ohrožení své kolaboranty, je to vláda svinská. Ono to doufejme snad skončí záchranou jich i jejich rodin. Už na to nemyslím. Mourovo oko je pro mě první.
Máme štěstí, že tu byla jako první pomoc snaška s vnučinkou. Další den přijela Linda. S Ditou popadly kocoura a odvezly ho společnými silami v náručí k doktorce. Prý na blind. Na veterině nebrali telefon. No protože čistila zuby nějakému kočičímu kamarádovi. Dita prý povídala, jak Zrzka i kocour po příjezdu Lindy trošku ožili. Zajímavé, že můj hlas, moje přítomnost je pro ně tak důležitá. Jak to, že jsou smutní, když mě ztratí. Mají jídlo... Jak vidno, asi mě mají rádi.
Dobrou noc!