Vzpomínám a zdravím

Už středa? Středa. Už! Proč já takhle postrkuji celý život dny. Kam je sunu? Už je jich pěkný vláček. Kolipak mi jich zbývá? Tuhle jsem poslouchala u Jany Kiara, když vyprávěla o Sidorovově knize, mám ji rozposlouchanou, že teprve v sedmdesáti by měl být člověk moudrý. A začít žít dospělý život. Vida! Takhle by to mělo být, nebýt letadel, chemie, nanoplastů, bodanců, programů...

Víc a víc se tetelím radostí a štěstím, že si mohu vybírat, co budu, kam půjdu, s kým. Už se pohybuji jen po svých cestičkách, nikam nemusím, chodím po svých zálibách. V rámci motta Nechci umřít blbá se vzdělávám, poučuji, zlepšuji a zdokonaluji. Vyhýbám se nelidem. Cítím smutnou společenskou  atmosféru. Takovou tu z konce třicátých let. Však planety tak nějak stejně stály. Tatiana Micič zdůraznila, že tehdy se moc nabízela jednotlivcům, kdežto dnes je moc v davu, množství lidí. No jo, ale změnilo se něco? Vlastně – jak co. Tehdy prezident sice zdrhnul z republiky jako krysa, ale ten, co tu je dnes, dává záštitu náckům. A je lidmi opěvován. Nechápu. Někde prý Benešovi natřeli ruce na rudo. Fašizace politiků, hnědnutí lidí a jejich názorů, to mě nenechává klidnou. Mrtvá inteligence. Prolhaná. Třeba 9.5. jak tady mladí tvrdili, že RA přijela až 10.5. Ty vorle! Kdo jim to nakukal? Ta umělá mrtvola. Nic. V mysli se tichoučce raduji, že odmyslím-li atmosféru státu, je mi dobře. Koncerty, výstavy, příroda, zahrada, plavání, lyžování, běžkování… Nemusím mít s nikým kontakt. Stýkám se jen s těmi, kteří mě mají rádi. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-20-pred-snidani-po-snidani-v-zahrade

Ráno se pomuchlám s chlupáčky. Většinou se mi vecpou ze zahrady do domu, i když se snažím tichounce se pohybovat domem. Jen ohřát horkou vodu s kurkumou a pepřem, na hodinku ještě zmizet v posteli. Jenže bubenice má uši rozbalené až do domu. Hned tluče. A Mourek v závěsu. Snídaně pro ně. Už asi půjdu do ložnice jen naklepat peřiny. Jdu si pro býlí do koktejlu. Smrkové výhonky, stonky pampelišek, listy, popenec, sedmikrásky. To je sena a sena, co jsem od března prohnala tělem. Je to třeba.

V budce to zas řvalo. Asi se prali o snídani. Kochám se rozkvetlým rododendronem. Koupila jsem ho asi před dvěma třemi lety v Polsku. První, který mi kvete. Navíc bohatě. A navíc nevykřikuje, že to vzdá. Má se k světu.

Dnes je to právě šest let, co mi zavolala primářka neurochirurgie FN HK, abychom se přijely co nejdříve rozloučit s maminkou. Celá jsem se chvěla. Přivolala jsem Ivu. Zrovna nastoupila do muzea první den na přivýdělek, a najednou do HK. Naštvaná. Prý pojedeme jejím autem. Cestou mi vyprávěla, jak ještě myslím den nebo dva dny před tím přijela za mamkou. Tuhle jsem jí to zpětně vyprávěla já. Nevzpomněla si. V té době se nosily roušky. Maminka prý tiše ležela.

- Mami, poznalas´   mě?

- Poznala.

Pláču. Maminko, vědělas´? Tušilas´?

- A která já jsem?

Iva si postáhla roušku. Debilní roušku. Symbol otroka. Roušku, kterou pan Prymula nedávno přiznal, jsme nemuseli vůbec nosit. Zbytečná. Ačkoli – teď straší ebolou. Nevím, proč sem zaseli toho Američana. Proč si ho nevzali do Ameriky. Co to je za hru. Nechápu.

Maminka šeptla:

- Iva.

Mamka si nás často v posledku pletla. Naposledy však Ivu identifikovala. Iva říkala, že měla to pravé potlučené sešívané oko plné hnisu. Šla k umývadlu a mamince očénko vymyla. I druhé. Mamka jí řekla:

- Už jdi. Chce se mi spát.

Možná řekla strašně spát.

Tak se s ní Iva rozloučila. Naposledy. Já jsem maminku opusinkovala v den úrazu. 16.5. Naštěstí! 

Přijely jsme k FN; ne a ne zaparkovat. Iva netušila, co ji čeká. Měla před nemocí, velice těžkou. Zatím byla zdravá. Krev a mlíko. 

Nepotřebovaly jsme žádnou roušku. Najednou nebylo třeba. Neotravovali. Mamka nejdřív ležela ve třetím patře, svezli ji v kómatu do druhého. Pravda, donutili nás cáknout si na ruce jedovatou tzv. dezinfekční pěnu. Maminka ležela v posteli. Měla na sobě andílka s krásným jemným vzorečkem. Naaranžovali nám ji hezky, aby nebylo moc vidět potlučení. Okno bylo pootevřené. Taková malá větračka u stropu. Připravena na odlet duše. Myslím, že tam byla sestřička, která mě znala. Byly k nám nevýslovně laskavé. Poslední rozloučení. Připravené dvě židle.

- Proč má to napojení?

- To už nemá nic, jen trošku kyslíku, ale už není na nic napojená. Nebojte se.

Mamka lehounce odchrupovala. Byla v komatu, ale já viděla, že jenom usnula. Když umřel tatínek, prý jsem se děsně bála, aby mi taky neodešla. Tříleté dítě se staralo:

- Maminko, že mi neumřeš?

Na to si nepamatuju. Ale dobře si pamatuju, že jsem věděla, že teď už ano. Seděly jsme u její postele. Já bych tam zůstala. Ale Iva spěchala.

- Ivo, já pojedu vlakem. Zůstanu tady.

Došla zatím do třetího patra pro maminčiny věci. Všechno pečlivě označeno, v obálce šmukové náušničky. Mami, mám to dodnes. Dokonce. Tvé věci vozím stále v kufru Kugy. Dnes jsem si říkala, kdy přijde čas je vyhodit. Mami, nemám sílu. Vozím si v autě zbytek tvého já.

Já si tě nevyfotila. Jsem trouba. Měla jsem. Měla bych tvou poslední fotku z posledního dne. Etická pravidla ať jdou do háje. Spící maminka. 

Jely jsme domů. Odpoledne jsem pekla chleba. Bylo šestnáct hodin.

- Peťuš! Já musím za mamkou! Já ještě musím za maminkou! Vypneš chleba?

Zavolala jsem do FN.

- Ale vy už jste se rozloučila.

- Já vím, ale ještě bych chtěla za mamkou.

- Musíte to stihnout do sedmnácti.

Jela jsem jak šílená. Každý semafor mi nastavoval červenou. Pár minut před sedmnáctou jsem zvonila. Ještě mám chvilku počkat. Byla čisťounká, umytá, krásná. Připomínala mi obraz z jejích fotek v osmnácti letech. Viděla jsem mladou ženu…

Našla jsem si její ruku pod dekou. Byla hebká. Vždycky měla ruce upracované ze zahrady. Její krumpáček má lesklou rukojeť. Tehdy byla ručénka měkká. Zpívala jsem jí. Vyprávěla. V půl osmé jsem řekla.

- Maminko, ráda bych tě držela za ruku do posledka, ale mami, Petroušek mě doma čeká.

Jako by řekla – jeď. Stejně by mě tam nenechali. Odešla nad ránem. Cítila jsem její duši při usínání jako vír do očí. Primářka mi pak řekla – ano, mohla to být ona. Duše už poletují ke svým… Taky řekla do telefonu:

- Holky, nehádejte se.

Pořád to slyším. Dnes šest let. Loučení. Zítra taky – od odchodu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-20-na-promenade

Na mamku jsem během dne vzpomněla. Vyběhla jsem si na promenády. Nohy mě vedly ke škole. Tam pracovala Iva, chvíli v důchodu mamka. Tam chodil do základky Víťa. Tam jsem učila chvíli, když jsem nosila Lindušku. Po promenádě proti mně šla holčička asi dvanáctiletá a klučík. Vypadal na prvňáčka. Holka mi popřála:

- Dobrý den!

Vesele jsem opětovala. Udělala mi radost. Ohromnánskou. 

Příroda šťavnatá. Vděčná ze nedávné deště a chladné počasí. To jí svědčí. Studený máj, v stodole ráj.

Na promče nad školou jsou lavičky. Ráda se tam posadím a zírám. Přehlížím pole, louky, stromy až k obzoru. Nemohu se vynadívat. I dnes jsem si chvilenku odpočala. To nemám dělat. Pak se mi nechce jít dál. Zprava pán s pejskem. Oční kontakt. Pozdravil. Za chvilku další pán s pejskem. Oční kontakt s úsměvem. Pozdravil. Za chvilku zleva další pán. Taky s pejskem. Co tu máme pejskomilů. Jeho černý bafan s krásnými modrými kšandami v postroji přiběhl k mé lavičce. Tichounce jsem ho vyzývala:

- Pocem! Pocééém!

Nasál můj pach a za lavičkou mě oběhl. Oční kontakt. To to dalo. Pán pozdravil. Hm. Dnes jsem docela úspěšná. V Penny mi nějaký cizí pán popřál dobrý den. Neznala jsem ho. Prý ví, že patřím k Péťovi. Radostné. Tak pětkrát úspěch.

Jdou dva mladí nabobové. On a ona. Ani na mě nemrkli. Zezadu jsem na ně houkla – dobrý den! Otočili se. Čuměli.

Kousek dál seděli dva mladičcí milenci. Tak jsem asi ostře civěla na kluka, že pozdravil.

- Víš proč jsem na tebe tak upřeně hleděla?

Kluk i slečna poslouchali. Holčina krásná. Učí se na kosmetičku. A on na zedníka. Těch je potřeba. Usmívají se.

- Hele, támhle jde nějaký dědula. Jdu experimentovat.

Usmáli se.

- Vlastně – ode mě to sedí. Sedmdesátiletá…

Pořád se usmívají. 

Otáčím se na pána. Hodil po mně pozdravem. Otočila jsem se na ty dva. Reagovali úsměvem. Spiklenecky. Znali můj experiment.

Na mlýnské seběhnu dolů na cestu. Na srázu vidím pána v reflexní vestě a klobouku. Poklepal na strom. Ten zazněl. Dala jsem se s ním dohovoru. Aha. To je ten arboretista. Spolupracuje s městem. Z jižní Moravy. Sympatický člověk. Rozumí stromům, to je vidět. Potvrdil mi, že třeba tři stromy vedle sebe si nepřekážejí. Akorát džungle tady před námi – tam už je jich moc. Ale jsou krásné, zdravé. Loučím se. Jsem úplně klidná. Tenhle není zapálený káceč. :-)

Doma.

- Přijde Honzík.

- Jak to, že to nevím!

- Volal.

Petroušek mi dnes koupil permanentku na podzimní divadelní sezonu. Zlatý. Děkuji. 

- Peťuš, a lístek na Trošku jsi mi nevzal?

- Já jsem nevěděl.

Věděl. Zmínila jsem. Ale neposlouchal. Jede mi ještě pro vstupenku. Miluji ho. Má trpělivost. Má mouchy. Miluje mě. Občas štve. Je to světlo mého žití. Máme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-06-ham

Honzík je tu. Nevěděl, že se staví. Rychle peču buchtu. Navrch šlehačka, mascarpone. Zdobím broskvemi. Obkládám housky ze včera. Zdobím zeleninou a kvítky.

Krabičku s sebou pro Honzíka. Do krabičky Petrouškovi na zítra. Obkládám ovocem. Tichounce se tetelím štěstím. Zvládla jsem to.

- Seš hodná, jak jsi to rychle připravila. 

- Se, Peťuš, taky divím. Snažila jsem se, abys mu neuvařil jen kafe.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-20-ham-ham

Zkusím si fermentovat sklenici ředkviček s červenou cibulí. Zelí až zítra. Den uhání ohromnou rychlostí. Nestačím mu.

Jsem šťastná. Nejsem v křeči. Mám klidnou mysl. Svět kolem mě uhání jak v metru. Nerozumím mu. Asi jsem se nějak popletla, v jaké době jsem se ocitla. Tak si sedím ve vagonku, nehledím z okýnka, aby se mi neudělalo špatně. Mám dnes velkou radost taky z toho, jak se zdravíme. To je známka lidskosti, porozumění, propojenosti, sousedství – tady, u nás, v české kotlince. Zas budeme spojeni. Dočkám se. Narodila jsem se jako Čechoslovák. I moje děti. Nechci žít v ďábelském protektorátu. Zas se dočkáme štěstí, radosti, vzdedmutí, nádechu, svobody pro oba národy.

Dobrou noc!