Vzpomínám po promenádách

Neděle. Vstávám. Petroušek slouží. Vrátím se do peřin. Nakonec pádluji v tempu do dne. Žádný návrat. Pro kočky v misce málo masa. Krájím krůtí prsa na kousíčky. Vařím. Chutnalo. Misky vymydlené.

Teď já se svými rituály. Když programuji kurkumovou vodičku s pepřem, vzpomínám. Za dvě bytosti jsem prosila. Jen jedna se zotavila. Připíjím stroze. Na dobro, lásku, mír. Svlékám povlečení. Nechávám pračku pracovat. Běžím ven. Nechávám nohy nést mě. Hlava směřovala na cyklostezku okolo řeky. Ale nohy utíkaly do šancí. Dnes jsem kopec zdolala bez zastávky. Ale funěla jsem. Mám co trénovat.

Každé místečko tady mi něco říká.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-15-vybehla-jsem-si

Pahýl stromu. Prý důležitý pro hmyz, obratlovce… Výhon větví na něm nesvědčí o tom, že by byl strom mrtvý. Za nás bylo hmyzu dostatek. Nemusely se nechávat vysoké pahýly kmenů. Dnes ani žádný hmyz není.  Prý strom natáhne vodu a následně zavlaží louku. Bylo by to fajn, kdybych tu nenapočítala dvacet pařezů vzrostlých stromů na jednom místě. Jak se vědci derou k ohlupování lidí. Jak u lidí upadá zdravý rozum. Snad je lepší nechat na louce vzrostlé stromy. Jejich stín ji taky zavlaží. Asi jsem trouba, která neví, neumí, nerozumí.

Běžím do schodů. Poledne. Zvony. Volá Petroušek.

- Ty jsi rychlá.

- Držím telefon v ruce.

- A kde seš?

- U Kulatý báby. Běžím dolů k poli.

Snažím se poznat, kde kdo bydlel. Zdeněk Jansa hrával na trumpetu. Pak někde cestou z hospody upadl? Nevím. Omrzly mu prsty. Už nemohl hrát. Ivin spolužák. Autopark už není vojenský prostor. Dole kolem pole vedla prašná výmolová cesta. Její výmoly občas zdolával traktor. Jezdil po ní pán s koňmi. Nemohu si vzpomenout na jeho jméno. Ale vždycky jsme naskočili k němu na lavičku. Kousek nás svezl. Pozorovali jsme nádherné zadky koní. Učil nás příkazy. Někdy nám svěřil opratě.  Dnes už by po cestě nikam nedojel. Cesta přerušena. Jen uzoučká stezička na kolo.

Ó, školní jídelna. V roce 2011 jsem byla vybraná jako úspěšná ředitelka. Letěli jsme do Finska. Tady jaro. Přistávali jsme v Helsinkách do bíla. Vodili nás po násleších na různých typech škol. Lyceum, učiliště, základní škola; v mateřské jsem nebyla, ale i tam šli kolegyně z MŠ. Výuka – mohli by přijít na exkurzi k našim tvořivým učitelům. Tehdy. Dnes už ten pocit nemám. Jídelny? Náš poklad! První jídelna – oběd nějaký boršč. Červená polévka. Blůma tvrdá jak kost. Mohli jsme si nalít z krabice mléko. To byl oběd! Na lyceu jsme dostali kaši z prášku. Brr. Chemická. Obalované kvádříky něčeho, co chutnalo jako piliny. Na lodně jsme si mohli vzít listy salátu; zelený hrášek, nasypaný na listech, se nedal ulovit.

Škola byla postavena někdy asi na kraji osmdesátých let. Tělocvičny, bazén, ovál a hřiště, jídelna. Sem bych pozvala Finy na exkurzi. Šéfovala tu paní G. Lepší vedoucí jsem neviděla. Kaše z brambor. Celoročně kytičky na stolech v malých vázičkách. Kompoty z jablek si vařily. Kuchařky pěstovaly šnytlík i petržel… Na konci měsíce jsme dostali kompot jahodový a ananasový. Bylo vidět, že jí zbyly peníze, proto tak drahé kompoty. To jsem nikdy nikde v žádné jídelně nezažila. Kluci z druhého stupně dostali při přídavku i maso. Odkud? Z neodhlášených obědů.

Směřuji ke vchodu do školy. Dívám se na vylepené zákazy, nákazy, rozkazy, příkazy. Vchod mi spíš připomíná vězení než zařízení, kam se má rádo chodit.

Na schodech u školy sedí holčička. Nad ní stojí dva hoši. Vilík, Nikolas, Karolínka. Tmaví.

- Neseď na zemi, nastydneš. Mrzne.

Holčinka je šesťačka, ale má chodit do osmičky. Dvakrát propadla kvůli absenci.

Kluk asi osmiletý drží v ruce balíček něčeho.

- Kde jsi to vzal?

- Koupil. U Vietnamce.

- Víš, že tyhle věci jsou nezdravé? Bílá mouka ti zalepí střeva.

Povídáme si. Hustím do nich o škodlivosti tetuáže. O zdravém jídle. Vyprávím, jak jsem ve dvaceti málem přišla o život. Jak si Iva s maminkou nechaly ušít kostýmy na můj pohřeb. O frekvenci wifi.

- Máte hodné učitele?

- Máme.

- A dostáváte úkoly?

- Ne.

- Vidíš, to já jsem dala z každé hodiny na pět minut. Třeba na řádek slova. Nad ně tužkou nadepsat slovní druh. Nebo řadu zájmen, nadepsat jejich druh… Jen opáčko z hodiny.

Holčina chápavě pokyvuje.

- Víš, moje sestra, blíží se jí osmdesátka, když se v neděli vrátila z čajů, to je jako diskotéka, ale odpoledne. Hrála tam živá kapela. Tak si odlakovala nehty. Na střední školu nesměly studentky chodit namalované. Nehty zapilované, protože se učily psát na stroji. A ty máš dlouhé řasy. A jsi jakoby v osmičce. Vidíš rozdíl v čase? Nenamalované, nenalakované. Žádné kroužky v nose…

Děti poslouchají. Divné. Sedí tu na schodech školy…

Loučím se. Utíkám do kopce. Zahýbám po promenádě ke školce. Prohlížím si krajinu. Vypadá jarně. Obcházím řadu garáží. Vracím se. Ještě mi chybí kroky. Okolo kuželny k domu, kde bydlel Tomáš Dokoupil. Spolužák mého prvního muže a Ládi Bátory. Dům má nádherné římsy. Přední vchodovou část zazdili. Okna vymlácená. Tady žila střední třída. Doda to asi prodal. Dům zpustnul. Ach, jak byl krásný. Už nežije. Jeho oči jsou vymlácené. Hrůza.

Zastavuji se u městské brány. Je vidět, že tu opravdu byla. Že ji zbořili. U pamětní desky Valušky Dvořákové šteluji telefon. Porovnávám, jak daleko to měl SSák ze Čtvercáků. On původně nechtěl připravit o život Valušku. Chtěl sestřelit poštovního úředníka, který sundával německý nápis z pošty.

Hele. Tři děti se ke mně přibližují. A smějou se!

- Ješiši, kde se tu berete?

- My jsme za vámi utíkali.

- Ale já jsem zahnula do promenád. Vy jste to nevěděly. Tak jste spěchali městem.

- No. A našli jsme vás.

- A něco potřebujete,

- Ne. Jen jsme za vámi šli.

Dojemné.

- Tak to jsem moc ráda. Protože celou promču si říkám, jak se jmenuješ. Vilíka a Nikolase jsem si zapamatovala… A na tebe ne a ne si vzpomenout

- Karolína.

- Karolínko. Prosím tě, chci ti říct. Blbých je jako by je s nebe shazoval. Když vyjdeš ze sedmičky, nenajdeš uplatnění. Říkáš, že máš hodné učitele. Uč se. A pak si aspoň rok ještě dochoď. Vím, že to tak udělal jeden kluk. To by ses živila nemravně a nebo jako robot v montovně.

Holka přikyvuje.

- A odkud jsou kluci?

- Z Lomnice.

- Máte prázdniny?

- Ne. Na víkend.

- Až vychodíš školu, snaž se živit poctivě. Nezapomeňte. Základní škola se vychodí. Nevystuduje.

Nemám s sebou nic. Abych jim dala ochutnat svou štrúdl. Nebo svůj štrúdl. Správně svůj závin. Tři kuřata, která za mnou letěla jen tak. Ještě minutku si povídat. Mám radost. Důkaz, že je třeba se dětem věnovat. Hovořit s nimi. Vyptávat se jich. Milé setkání. Původně na schodech školy ani nepozdravily. A teď se slušně rozloučily.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-15-doma

Ireno, hejbni kostrou. Vytřít. Brambory na páru. Dvě jitrničky z masopustu do trouby. Zelíčko. Přesto ještě vařím jablečný kompot. Ano. Nehodí se. Ano, stačí zelí. Ano. Vařím jablečný kompot každý den třeba ke svačině. Hřebíček, skořice badyánek – hořkost vyhání parazity.

Petroušek je tu. Obědváme. 

- Peťuš, maličko si odpočinu.

Oba odpočíváme. Vzbudila mě zima. A zvonek. Nějaká paní něco potřebovala. Zatápím. Smýčím stropy, stěny. Převlékám. Vytírám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-15-karamel

Jdu připravit karamel. Nádherně voní. Liju ho do sklenic. Pak bude vonět ve šlehačce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-15-nuchla-prisla

Beru si ntb.

- Mňa!

- Pojď ke mně! Žofinka se přišla lísnout

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-15-svitilo-nabilo

Před večerem jdu dosypat krmné válce. Ptáci asi vymrzli. Dnes jeden červený, asi hýl. A jedna sýkora. Sluníčko dnes zvítězilo v souboji s chemtrails. Nabíjela jsem se. A lampionky pověšené v podbití domu se taky nabily.

Zítra jede Kuga na prohlídku. Asi dostane nový tablet. Uvidíme. 

V posledních třech dnech se mě pořád něco dotýká. Tuhle při zatápění něco na boku. Nic tam nebylo. Dnes v koupelně mi něco přejelo po noze. Ne. Kočka to nebyla. Prve jsem pomyslela – ohýnek v kamnech zazářil. Hm.

Je čas.

Dobrou noc!