Vzpomínkové energie

Sobota. Venku divno. Slunce svítí nesvítí. Za mého dětství se střídalo počasí. Vždycky bylo patrno, jestli prší nebo jestli je slunečno. Takové to dnešní jo a ne - to nebylo. Obloha byla modrá, s bílými mráčky, šedá, taky černá - bouřkové mraky. Ne to černé dnes. Když ještě byl chemtrails směšná konspirace, když ještě o chemtrails nemluvila TV, v těch dobách jsem si přečetla, že mění náplň. Lidé jsou už odolní jedněm jedům. Nasazen těžší kalibr s těžkými a ještě těžšími kovy. Nádrže se prý plní popílkem z elektráren. To jsou výmysly, co? Konspirace. Ale všimli jste si černoty na obloze, aniž by z ní pak káplo? A největší jed - hliník. Obdivujete také ty nádherné fotky západů sluníčka do rudé? Nebýt hliníku, nemáme snad ani co obdivovat.

Vzpomínám, když jsem jezdila večer od maminky, jak jsem autem i na kole - vždy zastavila a fotila. Tu krásu. Tu jedovatou krásu. S maminkou jsme vždycky vyjely nahoru do třetího patra. Krásný výhled na její rodnou vesnici, na bílý štít hájovny u lesa. A na jaře patrný štít mlýna Skořípka. Na kopci jsme se dívaly na habřinskou školičku. Tak dlouho už jsme ty příběhy neslyšela. Vždycky jsem říkala:

- Mami, pojď, jedeme do pohádky.

Poslouchala jsem její vyprávění. Nahrávala si je. Mám výhodu, v poslední době jsem dávala na FB naše zpěvy nezpěvy, naše povídání. Její lumpačivé košilaté říkánky. Seděly jsme vedle sebe. Dotýkaly se. Mamka mi vyprávěla a já nasávala každou vteřinu. Nikdy jsem nevěděla, jestli se setkáme i zítra. Tak raději využít dnešek. Pořád to čekáš, čekáš, víš, že to přijde, a když to přijde, jsi překvapen. Jak se to mohlo stát? Jak tě mohla opustit? Štvala mě svou větou:

- Počkej, jednou budeš hořce plakat a naříkat.

Vždycky jsem ji okřikla, ať to neříká. Nechtěla jsem to slyšet. Protože byla moudrá. Dnes mi vytanula na mysli příhoda. Byla jsem mladičká, měla jsem jen malou Denisku. Můj první muž měl taky průpovídky - například: Po sedmnácté hodině již nestoluji. Ale nebylo mu zatěžko v deset si něco vytáhnout z lednice. To byly doby štíhlých lidí. Klidně sis mohl něco dát. Protože potraviny nebyly ještě otravinami. Protože ČSN byly tak nesmírně přísné a dodržovaly se ve státních podnicích, že všechno, co sis koupil, bylo zdravé. Lidi snídali, dostávali na pracovišti oběd. Jedli pravidelně. Jen bílý porcelán se jaksi změnil v papír. V něm si za dvě koruny dělník koupil deset deka bramborového salátu a dva rohlíky. Svačina za pár kaček. Směna trvala osm hodin a tečka. Nebo osm a půl. To je fuk. Žili jsme si tady v našem socialistickém bezpečném chlívečku jak v ráji. K věci. Můj Ivulka byl mlsný jako koza. Když jsem něco zpicla, jen přešel přes pavlač ke své mamince. Ta tedy vařit vůbec neuměla, určitě jsem na tom byla se svým kuchařským uměním lépe; ale jemu u maminky chutnalo. Mamánek. Ty její hovězí vývary. Fakt vývar, kousíček mrkve. Asi masox nebo magi. Žádná nudle, nic zeleného. Brr. Přišel z práce, že si dá párek. Hodila jsme do vody párky. Ale on chleba nechce. Utíkala jsem pro rohlíky. Na rohu jsme měli samoobsluhu. Celá vylekaná. (Ano, doplněk - hajná stále ve dveřích hájovny celá překvapená. - Jak stála? Překvapená. Jaká hajná? Překvapená. Opáčko.) Uháněla jsem splnit manželovo přání. Abych byla v minutě zpátky, párky nesměly prasknout. Zrovna jsem potkala na rohu maminku. Chtěla se mnou postát na chodníku. 

- Mami, já musím spěchat. Ivka nechce chleba, utíkám pro rohlíky.

Prý jsem byla pěkně vyděšená. Oči navrch hlavy. Mamku to asi dohřálo. Nevnímala jsem manželovu manipulaci. Mamka ano. Tehdy se mnou šla k nám. Hezky to Ivulkovi vycinkala. Nevměšovala se do nás.  Nikdy jsem jí nežalovala. Vymýšlela jsem si, jak mi utírá nádobí. Jak je hodný. Vzala jsem si ho totiž přes její odpor. Nemohla jsem přiznat pravdu, jak se se mnou zachází.

Mamka mě chránila. Neměla proč zasahovat. Lhala jsem, jak jsem šťastná. Hlavně, aby se nedozvěděla.  Dnes jsem si na tu příhodu vzpomněla. Uvědomila jsem si, že už mě nemá kdo chránit. Že tu jsem sama za sebe. Už jsem velká holka. Připravovala mě na to. Sedívaly jsme spolu v pohádce, zpívaly si, luštily křížovky, mamka mi vyprávěla o hajném Kuřeti a Mařce Kuřetové, o jejím bratru Oldovi, o tom, jak vozili s dědou do Skořípky obilí. Jak mlynář Pácalt tamtěmi dveřmi zašel a támhle tím vchodem už nesl pytel mouky. To mi ukázala přímo na místě. Dovezla jsem jí tam. Ten rybníček před mlýnem stále odrážel oblohu. Jen kačenky už po něm nepluly... Tam nahoře v pohádce vyprávěla, jak u mlýna roste lípa. U ní stojí voják v bílé uniformě. Hlídá mlýn. Asi padlý syn nebo táta od rodiny ve válce v šestašedesátém. Každý ho nevidí. Jen vidoucí. Když jsem se maně zeptala - co si počnu, až tu maminka nebude, vždycky řekla, že se postavím na její místo, budu tmelit rodinu. Netmelím. Neumím. I bych to uměla, jenže dnes jsou lidé nesnášenliví. Klidně se budu bavit s člověkem s jiným názorem, s člověkem, který se mnou politicky nesouzní, ale rozumíme si lidsky. Jenže to už dnes mezi lidmi - lidství, člověčina, náklonnost, sounáležitost, sousedství - ne, to už zmizelo. V naší ulici měli lidi před domem lavičky. Večer si tam sedávali - teta Šimková, paní Škodová nebo pan Škoda, pan Matějovský nebo paní Matějovská a na ulici si povídali. Vedli táčky. A nemuseli spolu souznět - že teta chodí do spiritistického kroužku, že pan Matějovský je komunista... Ne. Byli to sousedé. Pomohli si, půjčili, poradili si. 

https://www.youtube.com/watch?v=Dt09vQo-zSU

Prve jsem poslouchala Ivana Vyskočila, jak se tu uměle rozdělují lidé. Nemohu se ztotožnit s někým, kdo prosazuje píchání experimentální neschválenou látkou... Nebo s člověkem, který jde za žold do Afghanistánu. Neumí přiznat, že dostali na frak. To neznamená, že je můj nepřítel. Vůbec ne. Jenže dnes už nepřítel jsem. Už jen tím, že řeknu svůj názor. Dnes už není v módě říkat, jen co se sluší, co je neslušné potichu přejít. Dnes je tzv. demokracie a smí se všechno. Dřív jsem stála o to, být přítelem všech. Jenže jsem si vzala Ivku. Odpůrce vítání občánků, prvomájových průvodů, vyvrhela, který miloval Jethro Tull, Pink Floydy, byl jiný. I já. Nepřijatelní pro stádo. Tak tedy od mládí nejsem stádní. Persona non grata. Snažila jsem se být přijatelná. Mlčet, když nesouhlasím. Z toho už jsem taky vyrostla. Nechceš mě? Nelíbím se ti? Mám jiný názor a ty to nemůžeš strávit? Ale jsme oba lidé. Ne? OK. Jdi svou cestou. Minulý víkend jsem se zas dozvěděla, jak mě jedna pipka pomlouvá. Nemůže snést, jak se strojím, jak ve svém věku vypadám...  Herdek, táhne ji na sedmdesátku, tak ať se podle toho strojí. Hezky usedle. To ke mně nepatří. Jím jinak. To lidi irituje. Nejdeš s davem. Jsi černá vrána. Všichni žerou bílé pečivo. Ty ne? Jsi divná. Všichni posilují s lahváčem u televize. Ty ne? Jsi vyčleněná. Všichni jsou houpací koně. Ty se ozveš? Jsi podezřelá. Přesto nejsem houpací kůň!

No nic, už druhý rok si zvykám, že nemám svou vrbu, které jsem mohla vyžalovat, už jí chodím plakat na hrob. Jak to předpověděla. Utřu slzy a zas kráčím odvážně dál.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-20_Dnes/

Ráno Linda pracuje s Petrouškem v zahradě. Já si jdu nakopat. Brambory. :-)  Jdu se podívat, co rochní Petroušek před domem. Aha. Sousedovi zavedli vodu. Jejich bagr zahrnul náš přívod. Teda náš uzávěr. Prý to je důležité - mít přístupný hlavní uzávěr vody do domu. Že prý po protější straně ulice vede vodovodní hřad. Na něj vede z každého domu přípoj. Ten náš byl označen klackem. Takový je svět. Můžeš si jít stěžovat na lampárnu. 

Včera mě potěšil Péťa. Přišel od jedné paní. Její Simonku jsem kdysi jako holčičku zachránila před klučíčky, kteří si na malou cikánečku s červenou mašlí ve vlasech dovolovali na kopci u školy. Vzala jsem ji za ruku. Odvedla domů.  Čekala jsem Lindu. Už za týden dva se narodila. Pak jsem Simonku dostala do třídy. Cítila jsem její lásku. Její maminka mi to na první schůzce vysvětlila. Aha, ta holčička tehdy obstoupená agresívními třeťáčky! Nevěděla bych to. Však Simončini rodiče se mi revanšovali. Moc mi kdysi dávno před mnoha lety pomohli. Dobro dobrem se tehdy oplácelo. Simonka asi ve čtyřiceti umřela. Chodím jí na hrob svítit. Simonce. Tiché, nedoslýchavé, milované a milující holčičce. Jak mě upřímně projevovala náklonnost. Před smrtí mi zavolala. Je nemocná. Těžce. Těžce? Ano, těžce. To byl náš poslední hovor. 

- Představ si, že paní XY ví, že chodíš k Simonce na hrob.

Já ten hrob vždycky nemohu nalézt. Je hned na kraji vpravo. Ale motám se tam v keřích. Nikdy to nevzdávám. Najdu ho. 

- A jak to ví?

- Ví to. Nevím jak. A řekla mi, že se nedala očkovat. Prý jsi jí vysvětlila, jak to je. Co to způsobuje v těle. Teď už to leze napovrch. Už to prý vidí kolem sebe. Tak ti je vděčná.

- No zrovna jsem četla u Zuzi Czech:

Kanada v posledním půl roce zaznamenala úmrtí 13 lékařů, z toho 7 jich zemřelo letos v červenci. Oficiální důvody úmrtí u některých jsou: Tři lékaři zemřeli při cvičení (dva plavání, jeden běh), dva z nich byli sportovci na velmi vysoké úrovni. Tři lékaři nečekaně zemřeli ve spánku. Dva lékaři měli agresivní rakovinu, která se objevila během posledního roku. Ostatní zemřeli nečekaně. Všichni byli minimálně třikrát očkováni kvůli povinnému očkování ve zdravotnictví.

Má tam i obrázky. Jedna čtyřicetiletá umřela ve spánku.

Je to konspirace? Čas ukazuje, jak to je.

Vyřadila jsem několik knížek.

- Lindo, hodila by se ti ta Kolářova kniha o šikaně?

- Co ty ostatní?

- Vyhodím.

- Zkusíme je prodat na knihobotu.

Kývu.

- A asi to zas zůstane na mně, viď?

---

- Peťuš, prosím tě, jak se tajdle udělá ta matička?

- Kde?

- Tady, u toaletního papíru.

- Kde??

- Tady u té hůlčičky.

Přijde. Vysadí hůlčičku, utáhne matičku. Nasadí.

- Kdybys něco potřebovala, řekni si Péťovi.

-Nikdy nevím, jestli to myslí vážně nebo z legrace - když kvůli mně přijde o gól.

- Do prčic a teď jsem neviděl gól v Kostelci.

- To nevadí.

- A jak se tady udělá zvuk?

Teď jsem zas nápomocna já jemu.

- Vidíš, tady zmáčkneš fční klávesu a dáš buď plus nebo mínus.

- A jak to, že to nejde?

- Počkej, dám ti You Tube. Vidíš, a tady ti zvuk jde. Tak v Kostelci to asi mají bez zvuku.

- Jé, zas jsem přišel o gól.

- To nevadí.

Linda odjela. Volá. Stavila se v Knihobotu. Obnášelo to knihu nafotit, poslat ke zhodnocení. Tohle ona umí. Za mě. Knihy si tam nechali.

V Pze lilo. Bydlí v krásné čtvrti v nádherném bytě. Nad Phou. Domy jsou staré asi dvacet let. Tedy nové. Už jim udělali rekonstrukci svodů. Jsou SVJ. Člověk, který má na starosti péči o opravy, považuje za normální, že jí dá na vědomí - pršelo, asi vám zas zateklo do bytu. To je služba, co? Jo, zateklo. Letos potřetí. Řešení? Žádné. To je SVJ. Ale pán chce odsouhlasit zvýšení své odměny. To je prvořadé. To, že je to kůň nedbající o dům, to je druhořadé. Už bych naběhla na firmu, která rekonstruovala svody. Reklamace. Vrácení peněz... Ne. Nic. Ticho po pěšině. Jak by reagovala moje maminka? Jak by ji ukonejšila? Utišila? Co by jí poradila? Já jsem ta starší, ale Linda vždycky najde řešení.

Upekla jsem chleba. Pak kynutý bezvadný koláč podciperák. Ale nedala jsem borůvky. Posypala jsem ostružinami a pokladla blůmami. Jak heboučké těsto! Upečeno s přidáním páry. Ten se povedl. Dobrota!

Jdu ještě odeslat balík.

Hotovo. 

A dnes jdu spát.