Vzpomínkový. Divadelní.
Bude devět. Ticho v domě. Rozhrnuji závěsy. Jdu. Jsem tu sama. Petroušek už dávno odešel. Jak je lidem na kopcích? Chce se jim dnes nahoru? Měli jsme štěstí. Ještě že jsem hnula v sobotu a v neděli zadkem. Zaklusala jsem si v bílém království. V pondělí jsme si pojezdili až u nebe. Dnes třetí den obleva. Nevadí. Radost, láska, dobré naladění, zdraví, milované děti, hodní lidé a MÍR – to není málo.
V hlavě se mi promítají obrázky od lesa, obrázky z lanovky, ale i obrázky včera z knihovny. Den proletěl jak sáně z kopečka. Právě hrají hymnu. Za půlnoc.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-25-kocici-ranko
Ráno Žofka čeká na chodbě.
- Pocem! Tys´ mě nechala spát? Ty seš hodná.
Ještě chvíli do deváté. Jen pět hodin spánku? Stačí?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-25-vpzominka
Dopoledne sundávám zas trošičku vánoční výzdoby. Něco hledám. Našla jsem po mamince... Zítra by slavila narozeniny. Hupsla mi sem i její fotečka z našeho posledního společného výletu do Phy... Pak už její nesvoboda, nepaměť...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-25-fotka-stara-tak-dvanact-let/1623862417
K té fotečce maminky. Je odhadem tak dvanáct let stará. Linda si s tehdejším partnerem koupili nový byt na novém sídlišti v Kyjích. Jeli jsme se k nim podívat. Bylo léto. Maminka nejprve že pojede s námi. Ale na poslední chvíli cukla. Dnes už chápu. Bála se. Začala jí vynechávat paměť. Už nevím, jakou výmluvu si vymyslela. Přesto jsme pro ni zajeli. Poslední společná cesta do Phy. Dobře, že člověk netuší. Poslední cesta, hovor, dotek, otázka... Maminko, pročpak ty ses´ mi tu mihla dnes? Proč ten FB vyhodil fotku vůbec ne ze zimy, vůbec ne datově shodnou? Asi proto, že už se dnes malá Venuška začala možná chystat, že dá své mamince, krásné Jůlince, signál k porodu. To se ještě rodily děti doma. Nemohli je hned změřit, zvážit, zatáhnout do otroctví… Zítra 26.1.1927 přišla na svět v Černožicích krásná holčička. Jde mi hlavou její příběh. Maminko, všechno jsi tu zvládla. Tolik jsi nám všem pomáhala. Vděčím Ti. Přinejmenším za život. Mami, tak moc chybíš. Nemám kam chodit žalovat, radovat se, svěřovat, poslouchat o dřívějších dobách… Mami!
Mihlo se mi hlavou:
S Péťovým předchůdcem – jé, to je dávno – jsme jezdívali do Pece. Ve třiatřiceti jsme se naučila lyžovat. Napadlo mě – co myšlenek projde hlavou bez povšimnutí – že jsme bydlívali u pana Vaněčka. Krásná vila na rozcestí proti hospodě Na Peci. Už dávno, dávínko odešel na věčnost on i jeho paní. U nich byly Vánoce až do Velikonoc. Až do svátků jara jsme jezdívali. Jak jsem byla odvážná. Na Sněžku, sestoupit k Polské celnici. Přidržovat se řetězů. Nebezpečí uklouznutí. Sjížděli jsme k Výrovce. Co to tam bylo za horu? Světlá? Liščí? Studniční? Nemohu si vzpomenout. Traverzem… První rok na běžkách. Ježiž!
- Irenko, trošku níž. Sjeď níž!
Jo, to se mu řeklo. Sjeď níž. Pořád mě to táhlo nahoru. Další rok už jsem měla lyže sjezdovky… Lépe ovladatelné. Blížili jsme se k Výrovce. K té staré. vcházelo se několikametrovým sněžným vchodem do boudy. Svítilo slunce. Stála tam tři sněhová teepee. Hráli na bendža. Slavily se Velikonoce. Na obloze azuro. Nahoře na sněhových kupách odpočívaly děti. Zašla jsem dovnitř. Chleba se sádlem a cibulí. No - stará bouda, nabídka postaru. Asi rok dva na to, to už jsme jezdili s Petrouškem, tam stála fungl nová bouda s moderními vitrínami, nerezovým zábradlím. Ne. To není ono. - Od té doby jsem si bílou zamilovala. Až jednou nebudu moci, ó, jak budu vzpomínat. Dnes už nespíme u soukromníků. Už máme na kvalitní hotel. Bylo to krásné. V době mládí, v době bezpečí, v době, kdy se nepálily kalendáře za propagaci míru.
Oči mi lezou z důlků. Rozum dostal na frak. Armáda spálila 3500 ks kalendářů kvůli NEVHODNÝM MÍROVÝM symbolům!! Dobrý hospodář!! 200000 proletěl komínem!!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-25-chlebik
Dnes jdu do divadla na natáčení pořadu Tomáš Magnusek na cestách. Tak ještě upéct chlebíček. Připravit na zátop. Svačinku pro Petrouška.
- Už bys měla jet.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-0mas-magnusek-na-cestach
Ještě toto, tamto. Už musím. Přijíždím přesně. Nezačíná se v pět. Je to jen orientační čas. To mi vyhovuje. Dnes tu měl být nejslavnější český vodník Josef Dvořák. Má covid. V prvním kole hovoří Oldřich Navrátil; suchý, ale vtipný. Nahrazuje Kratinu. Dobrá náhrada. Přichází Jan Bendig. No, vím, že existuje, ale neznám ho. Má tu své pištící fanynky v publiku. Skromný. Petr, Vacek – no, trošinku ho vnímám jako zelného teroristu. Ne, není divný. Taky vyždímanou vodou z máchání splachuji, vytírám. Taky se chovám ekologicky. Určitě neuznávám Green peace. On tam několik let seděl v nějaké světové radě. Na začátku probouzení jsem jim zavolala. Někdy v roce 2011. Ptala jsem se na chemtrails, ať to zastaví.
- S tím my nemáme nic společného.
Prásk. Položili. Tahle organizace určitě ne. Chtěla-li bych být sarkastická, poslala bych mu otázku:
- A co říkáte na tryskáče jednotlivců v Davosu.
Nenapsala jsem. K čemu by to bylo dobré? Chovám se ekologicky. To mi stačí.
Radek Pálka. S ním jsem poprvé přišla do kontaktu v prosinci v naší knihovně. Od Tomáše vím, že nový film, o němž hovořil šéfkuchař, je takové jako vyjevení, nebo výčitka k nepřijetí od otce. Chápu ho. Naši rodiče nemeditovali. Nevěděli. Vychovávali nás, jak nejlépe uměli. Dělali chyby jako my. Tolik věcí bych z měnila. Výchova by byla jiná…
Telefonuji Petrouškovi. Zatopí. Bochníček chlebíčka si může rozříznout, už je studený.
Tohle divadlo je lepší jak TV.
Luděk Sobota. Senilní. Vyprchala jeho energie. Po rozhovoru utekl z jeviště. Nedostal pivo, tak se ztratil.
Lucie Šárová mladičká absolventka zdejší základní školy. Vítězka ve sportu allkampf Jitsu. All jako všechno. Kampf – jako boj. A k tomu taková ta karate a další. Zvítězila na mistrovství republiky i světa. Taková drobounká hezká blondýnka. Nemusela by místo mluvení kuňkat. Ale to se naučí.
Herec Jiří Plojhar. Jo, to je ten, jak si ho pletu s Daliborem Gondíkem. Vtipnýý, inteligentní.
Zpěvák, kterého vůbec neznám – Raego. Vidím ho poprvé. Teprve teď si o něm čtu. No. Dobrá. Nejsem příznivec oslav lidí, kteří... Jinak - za nás v křesle pro hosta usedali básníci, vědci, zpěváci, herci, kteří něco dokázali. Neměli zkušenost s drogou. Nikdo po nich nestřílel. V rodině prožívali normální dětství bez návykových látek a kontaktů s podsvětím.
Na závěr se Tomáš ptá přes pecku v uchu, kde je Luděk Sobota. Šel na záchod. Býval... Už není... Už bych se nepředváděla.
- Peťuš, bylo to dobré.
- Tolik hodin? Od pěti do desíti?
- No, tohle divadlo je lepší jak TV. Naživo. Žádné ovládání mysli.
Bude půl druhé. Někdo buší na dveře. Žofie bubenice.
- Mňa!
- Ahoj, jdeš domů?
- Jdu. Jdu do tepla.
- Tak si pojď umýt pacinky.
- Bojím.
- Neboj!
Myjeme všechna čtyři kopýtka.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-25-tady-nekdo-vrazdil/1623862787
No vidíš, vůbec to nebolelo. A kdopak roztrhal toho ptáčka? Našla jsem dnes jeho křídlo. Tady v zahradě mi pytlačit nebudeš!
Jdu dopsat. Chtěla jsem ještě povídat o Marii Terezii. Nechám to na Indy. Nebo na jindy. Žofáč ke mně vyskočil. Lísá se. Je to kočka. Obyčejná falešná kočička.
Dobrou noc!