Vzpomínkový

Svítá. Půl páté. Petroušek mě jde zkontrolovat.

- Co tu děláš? Seš normální?

- Peťuš, já jsem tu schrupla.

- Tak běž spát!

Tak jdu. Mám hotovo. Ptáci se už budí. Asi se vyděsil, kde jsem. Strojí se. Kamasi, kamasi? Je neděle. Ale dnes opravdu jde sloužit. :-) Spím. Budík. Bože. Odešel a zapomněl si ho vypnout. Hledám čůdl. Down. To bude on. Stisk. A je to on. Vturánu se propadám do bezvědomí. Spím do desíti.

- Mru!

Mourek je odrzlý.

- Jedeš!

Nejede. Podběh postel. Nakukuje ke mně do postele ze strany, kde ještě nikdy nebyl Teda – si myslím. Co já vím, kde vizitýruje, kdy je sám doma. Je to kočka. Někdy ho načapu v technické, někdy u mě v pracovně, když tam nejsem. Někdy vyběhne na půdu. To on rád.

Tak tedy vzhůru do dne! Sluníčko zas pere. Jak dlouho ho nechají? Zalévám zadní část zahrady. Skleník. Okurky se snaží. To je luxusní! Mít své. A ze skleníku bez práškování. No, nevíme, jak jsou GMO… Jdu zalít nočénky tam, kde jsem měla původně skalku. Skrápím trávník, okurky u stromu. U druhého. Odklápím nočénky u stolu se slunečníkem. Ty vorle, oni mi ta hnědá čuňata lezou pod sklenici. To je! Přitom za dne není vidět ani jednoho. Zalézají pod zem. Fujtajbl. Jedna nočénka teprve vystrčila lístečky. Ta největší se už tak tak vejde pod skleničku. Všechna semínka setá v jeden den. Jedny rostlinky už dávno rostou, ta opožděná přichází na světlo, když její kamarádku už sežral slimák nadobro.

Oblékám židle. Slunečník zůstal nesložen celou noc. Je léto. Pomaloučku ohřívám polévku. Jahodové knedlíky z mrazáku. To si Péťa pošmákne. Linda mi posílá fotku, jak její Petr sjel mimo cestu.

- Někde na polní cestě?

- Ne, od baráku. Nedával pozor, podíval se do zkrátka a žuch. Vezl kluka, který nám tu sekal trávu.

Za chvíli píšu:

- Už je venku?

- Kdepak. Po třech hodinách se dozvídám, jak Lindino silné auto udělalo škub! Byl zachráněn. O´tapovali kolem. Lindině stroji nedůvěřovali.

Cesta k jejich domu vede do nebe. Strmě.

Rychle jedu do Rossmanna. Nakupuji Mourkovi. Beru kapsičky pro juniory – pro tu novu šedivou Žofku. Chvilku hovořím s kouřícími prodavačkami. Mám jeden podpis. Ještě dva do padesátky.

- Peťuš, můžeme jíst!

Diví se. I já se divím. Oběd na stole včas… No, včas. Po jeho návratu z práce.

Tak jak? Bude pršet? Sluníčko schovali za mrak. Takhle to je každý den. Den co den, den co den. Dopoledne parno, po obědě marno.

 - Jedu k Ivě. Něco se jí porouchalo. Volala.

Jsem ráda. Už jsem ji neviděla, ani nepamatuji. Nekomentuji. Odjel. Je potřeba si pomáhat.

Ozval se mi člověk, kterého jsem moc sháněla. Píšu si z rozhovoru poznámky. Pomáhá mi. Hotovo. Jdu tvořit. Chjo! Ani v neděli nemáš klid…

Poslouchám Xavera ze záznamu. Už loni tu měla být Trumpova sociální síť Truth. Xaver už na ni je? To jdu taky. Intuitivně a s překladačem krok po kroku. To má Doník ještě nevychytáno – jazyk. Ale to on to dá. Tak, ještě potvrdit. A! Ano! Jsem tam. První a druhý, koho budu sledovat oba Trumpové. Třetí Xaver. Čtvrtý XTV.

Od moře mi píše moje čtenářka. Mám tu pár lidí, kteří nezklamou. Patří mezi ně. Krásná žena. Ve starším věku toho mého. Já ji vlastně ještě nikdy neviděla. Posílá obrázek svůj, svého muže, jejich nových přátel…. Krásní lidé! Ona i on! Na svůj věk vůbec nevypadají! Jsem moc ráda, když jsou lidi v prostředí, kde chtějí být. Lenka z FB, co vypadá jak Jobertka, byla v jejím milovaném Řecku. Takhle paní je v Chorvatsku. Obdivuji, že umějí k moři dojet po vlastní ose. A užívají si to. Zůstanou tam celé léto. Milují to tam. Já zas tady. Už jsem se odnaučila cestovat. Vlastně v sobě tutlám strach. Tam tě pustí a zpátky tě překvapí něčím, co nechceš.

Vzpomínám…

- Peťuš, loni to bylo, co odešel J.?

- Loni.

Potřebovali jsme pro naše nájemníky do nové kuchyně desku na zeď. Péťa ví, kde co sehnat, koupit, obstarat. Tehdy se naše návštěva u J. protáhla asi na dvě hodiny. Jeli jsme si vybrat vzor desky. Vlastně to byl jen jeden vzor. J. se chystal do důchodu. Taky si ho týden užil!! Jen týden! Tetelila jsem se štěstím, že jsem potkala po kolika – po čtyřiceti? letech dávného našeho společného známého z prvního manželství. Pořád jsem si ho prohlížela. Nemohla jsem ho poznat. Zešedivěl. Zbělel. On mně zas naopak říkal:

- Ty jsi pořád stejná. a jak krásný krk máš. 

Nevím, co ho zaujalo na mém krku. Měla jsem na něm šáteček. Trošku mi ho poodhrnul. Hm. Krk mám taky pořád stejný. Ale nevidím na něm nic neobvyklého. 

 V srpnu se mu měl narodit vnuk. No po kom se asi bude jmenovat, ne? S jeho druhou ženou jsem ho asi seznámila já? Jak to bylo? To je tak v šeru vzpomínek. Postavil si tehdy nové auto. Zamilovaný jí ho půjčil do HK. Zvonila u nás brzy ráno. 

- Ireno, já jsem spadla do příkopu. On mě zabije. Potřebuji si zavolat. 

I na tuhle příhodu jsem zavedla řeč. Doplňovali jsme se v hovoru. Ten tekl jak vodopád. Petroušek vůbec nezasahoval. Jen nás pozoroval. Poslouchal. J. nás zavedl ze své dílny přes prostor s vířivkou, přes místnost, kde se scházeli na oslavy do malého bárku. Jé! Tam bylo tolik skvostů. A tolik lahví! Z jedné mi nalil. Na zdi visel dřevěný vyřezávaný černoušek a veverka.

- Kde jsi k tomu přišel? To jsou loutky!

- Hádej. V Divadélku!

Ó, tam jsem jako dítě chodila v neděli od tří za korunu na pohádky. Skautské domečky. Divadélko ztratilo diváky nebo vedení? Na gymnáziu jsem tam zpívala s kapelou. Katakomby jsme se jmenovali. Tam jsem se seznámila se svým budoucím prvním mužem. Otcem mých dětí. 

- Pulpy? Máš Nazarethy?

Přezdívku mi svého času na FB vysvětlil jeho spolužák ze základní školy a gymnázia Láďa Bátora. 

Jo… Tak odsud z divadélka měl ty dvě vyřezávané relikvie. J. nám vyprávěl, to mi uniklo, že se musel nechat…

- Peťuš? J. byl zabodaný?

- Vždyť nám to říkal. Aby je vzali do letadla. Podrobil se.

To ho stálo život. Informaci, že bylo rozhodnuto, jsem vytlačila z mysli. Co mi uvízlo, jeho vyprávění, jak se mu udělalo v moři špatně. Ale hrozně.

- Já jsem si řek: No v moři umřít nechci! Tak jsem se položil na hladinu. Odpočíval. Čekal. Nabíral síly. Pak jsem doplaval ke břehu. Nic jsem jí neřekl.

To bylo moc napínavé. V moři smetla vlna Dyka. Radikální student. Anarchistický buřič. Později umírněný. Po právnické fakultě novinářem a básníkem. Ten z moře nevyšel živ. Srdce ho zradilo. Zemřel v Chorvatsku. 

- A večer když mě to chytlo znovu. U schodiště. To už bylo únosné – u schodů u zábradlí, tam už bych i umřel... 

Vím, jak jsem ho varovala, aby se hlídal, nechal vyšetřit. Rok mu zbýval. Loučili jsme se, že se zase uvidíme. Na kraji prázdnin jsme odjely s Lindou do Pece. V neděli, když řinčel z kapličky zvonek, mi Petroušek volal.

 Nevzbudil jsem tě?

- Skoro vzbudil.

- J. umřel.

- Cože?!

Jako by mu zvonil umíráček. 

- Měl někam jít. Byl dochvilný. Nešel. Hledali ho. Našli na zemi. Včas. Byl na půl těla ochrnut. Usmíval se v naději, že ho v Kladrubech rozcvičí… Druhý den volali, aby přinesla šaty. Myslela do Kladrub. Ne, do rakve.

Chjo. Nevím, proč mi přišel na mysl. Vzpomínám, kdykoli jedeme kolem. Budiž ti země, J., lehká! Už rok…

- Peťuš, bude pršet?

- Asi ne.

- Ale vypadá to na déšť.

- Radar ukazuje, že ne.

Jdu si vymáchnout prádlo z pračky. Pověsit ven na šňůru.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-25_Levandulovy_cas/

Vážu si levandulové kytičky. Dnes jsem nedostříhala keře. Tyhle jsou z předvečera. Zítra už by se lámaly.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-2_Povedly_se_-/

Co já ještě stihla? Krásně vykynuly bagetky. Ty jsou!

- Jdu spát! A ty přijď taky. Ale ne ráno!

No, tak jdu. Půl jedné. Dnes jsem to dala… To byl podivný den. Takový šedý. Taky patří jako korálek do života. Navlečen na šňůrku. Kdypak ji budu uzavírat? Jak to tady s námi bude? Radka z Holandska píše, jak tam vyvlastňují farmy. Ptala jsem se jí, co znamená ten farmář se slzami v očích. Jejich rodinná tradice. On už farmu dětem nepředá. Prý to bude u nás taky. I s domy. Jo, to jsem poslouchala v únoru na lyžování... Zradili nás. 

Počkej! Tak znovu. Hezký koneček. Tak – volný dosud svobodný letní napůl slunečný den máme za sebou. S dostatkem okurek. :) Živé svobodné bytosti.  Měla se stavit Linda na višně. (Zas mě napadá y!) Když tři hodiny dolovali auto z trávy, tak to necháme na Indy. Měl přijet Honzík. Taky měl práci. Pomáhal. Nestíhal. Tak jsme si to užili s Petrouškem pod slunečníkem, který odpoledne už nebyl třeba. :-) 

Dobrou noc!