Vzpomínky mě dohnaly... Dnes poslední tulení v životě s maminkou

Půlnoc. Právě odvysílal Zdeněk Kedroutek Týždeň pod lupou. Klimbala jsem. Na Šalině dnes čtení z Žítkovských bohyní. Krásná kniha.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-rano

Probouzím se před budíkem. V kuchyni binec na zemi. Chlupy tu lítaly. Kočky se asi náramně bavily. Co mohly, to roztahaly. Ach. Beru smeták. Rovnám, zametám. Buch, buch, buch., obě tygřice se vřítily do domu. Žofka zaťukala, Mourek se připojil do závěsu. Já nic, to Žofka! Mokré packy. Mourek i přes obojek klíště. No, výborné. Šup, šup. Mixuji si do koktejlu velkou pampelišku.

Na desátou klientka. Minule se radovala, jak bude mít krásné výsledky. A nic. Dnes naopak nic neočekává. A všechno krásné. A tak to je. Jen tak si jít po světě. Nemít žádná očekávání. Tvořit si svět a jeho realitu.

- Prosím tě, napsali mi, že je splatný poplatek. Já jim ho poslala; a oni mi napsali, proč jsem jim ho poslala.

- Nemělas´  to platit. To se dělá s objednávkou. Ale oni by ti dali dva dárky; a ještě je další promotion. 

Začneme napravovat. Měly jsme zas tu čest sťuknout se s korporací. Jenže dnes to dopadlo skvěle. Nad očekávání. Holčina ze Slovenska, která měla předevčírem rohy, najednou zpokorněla. Ano, pošlou peníze paní zpátky. Asi jí někdo vysvětlil, jak se zachází s klienty. Jak být prozákaznický. Přesto jsme úřadovaly skoro hodinu. Hotovo.

Otevírám si své business centrum. Hledím jak janek. Objednávka paní Šárky z předvčerejška ještě neodešla. Šup, píšu reklamaci. Order. Vyplňuji číslo objednávky. Ne a ne a ne mě to pustit. Když mám konečně hotovo, volá sklad. Petra Z HL. Omlouvá se za kiks. Nebo taky kix. No, cizinec by napsal třeba i kyks. Ne, tohle ne - kyx. To mi připadá jako psáno azbukou. :-) Ve stejném okamžiku, kdy já jsem potřebovala vložit order, ona ho pozměnila. Proto mi to nešlo. Všechno dobře dopadlo. Jen klientka nedostala zboží dnes, ale dostane ho až v pondělí. Zpoždění jen tři dny.  A co komu ve skladu HL záleží na tom, že někomu nedojde včas jídlo, že jo? Oni výplatu dostanou vždycky. Já teda razím takovou podnikatelskou větičku, podle učitelské zásady: Čím dýl do třídy přijdeš, tím dřív z ní odejdeš. Pozměnila jsem na marketingovou: Čím dřív zboží dostaneš, tím dřív budeš objednávat nové.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-radost

Raduji se. Prohlížím si nové úchyty do koupelny a dárky z Temu.  Lelkuji. Venku zima jak v zimě. Myju okénko od kamen. Peču bagety. To je krásný podzimní květen!  A to netuším, jak se tu budou ženit čerti odpoledne. Co nespálil mráz, ohrozily kroupy…

Včera jsem večer ve Zpravodaji četla něco, co je nehorázná znalost slovní zásoby. Písnu do Zpravodaje. Oni mi stejně odepíší, že za obsah redakce neručí.

Dobrý den, ráda čtu náš Zpravodaj. Občas se objeví článek o školství, takový ten povinný pro EU - zveřejnění... Jsou to řeči o ničem. Píšu, že vám píšu, o tom, že vám píšu, protože vám píšu. O tom nechci hovořit. Prosím vás, důrazně upozorňuji, že odjakživa se základní škola ABSOLVUJE, chodí se do ní. Je to povinné pro všechny. Vychodí se. Až střední škola se studuje. Na učilišti se žáci nebo postaru učňové UČÍ! Je to zaměňování významů slov, prznění jazyka a v dnešní době, kdy se mění učebnice dějepisu, obsahy slov, překrucují se fakta, považuji za velice důležité upozornit na tuto významovou chybu - základní školu jsem vychodil, absolvoval, ale určitě ne vystudoval. V květnovém čísle jsem zaregistrovala, že někdo o sobě píše – vystudoval jsem ZŠ v Josefově. Prosím, dbejte na to. Vím, napíšete mi, že články necháváte v původní podobě autora. Ale to je chyba. Předpokládám, že snad hrubky opravujete! Přeji hezký víkend! Děkuji

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-konecne-prsi

- Petroušku, jedu na výlet. Na nákup.

- Jen jeď.

Zatím připravil odtravněné plochy na setbu trávy. Semínka krásně vzejdou.

Jedu na druhý konec města do prodejny Skaličanu pro játra. Rozpršelo se tak, že stěrače nestíhají. Čekám chvíli v autě. Když v naší ulici ještě před třemi čtyřmi lety jezdívala den co den na kole naše pošťačka, byla by ve vteřině mokrá jak kotě.

Mají nejen jatýrka. Ta mícháme kočkám do hovězího. Beru i hovězí hrudí. Hezky se nám krájí. Měkké, kočkám chutná. Prý ho tu mají poprvé. A vepřové srdíčko jim nakrájím. Zbytek hodím do polévky.

Tak, a teď se jedu kochat k Rossmannovi. Zkouším testery, prohlížím, smývám, porovnávám, vybírám. Sedím u kartáčků na zuby. Někdo mi poklepal na rameno. Někdo z blízkého okolí, který na mě kašle, zraňuje. Zubí se. Už nemám brýle, tak mi málem vypadly oči z důlků. Už ani neznám její děti. Ta nejstarší stojí nade mnou; zle se na mě dívá dolů. Opravdu nepřátelsky. Asi o mně doma mluví jako o té, která žere děti. Vycenila jsem na oplátku taky zuby do úsměvu. Znovu sklonila hlavu ke kartáčkům. Jak někdo, kdo mě nenávidí, se může takhle srdečně hlásit. Před dvěma lety v červenci jsem dostala na oslavě mých narozenin sprchu. Jen jsem zadržovala slzy. Už jsme je nikdy neviděli. Doma žaluji.

- Mohlas´    ´říct, že tam mají otevřený účet.

- Peťuš, koupila bych jim cokoli, vždycky jsem se snažila; u Rossmanna se dá koupit cokoli. Čokoláda, autíčko, krémík, šampon, kartáček na zoubky.

- A proč bys to dělala? PP. (Počáteční písmena dvou slov.)

Ach!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-ctyri-roky

FB mi nabízí vzpomínky. Dívám se na Zrzečku a Mourka v roce 21 a 22. Vidím, jak vedle v zahradě roste ten obrovský dům. Megalomanská stavba do úzké zahradní plochy. Taky – oj! Videjko s potlučenou maminkou. Moje poslední setkání s ní! Pak už jen tři dny na to ležela v komatu, držela jsem ji za ručénku. Ale už o mně nevěděla. Hebounká moje maminka. Přesně pamatuji na dnešní den před čtyřmi lety. Neděle. Volají z DD, že maminka upadla. Ale nic to není. Prý ji pro jistotu odvezou do FN. Vřeštěla jsem, ať ji nikam nevozí, že ji pak šoupnou na samotku. To bylo v době falešného kovidu. Linda se v ten den vracela do Phy. Volala mi:

- Mami, jeď tam.

- Ale co tam budu dělat?

- Mami, tak já se vrátím. Mám to zpátky padesát kilometrů. Vrátím se. Mami, jeď za babičkou!

- Ne, ne. Jeď. Pojedu tam.

Lehkovážná jsem byla. Důvěřivá. Naivní na ty lži z DD. Lhali, lhali, lhali! Kradli. Podváděli. Falešní! Nespolehliví!! Maminka byla ovázaná, zmodřená. Dovolili mi za ní rouška ne rouška. Jen mladá lékařka z rychlé ucukla rukou. Prý jen loktem. To zas jsem neakceptovala já. Naposledy jsem se k ní přitulila. Prosila mě:

- Dej mi pusu. Ještě jednu! Ještě!

Mami, to bylo naposledy, úplně naposledy, kdy jsme spolu mluvily. Mamko! Ještě den dva před tím jsem ti vyprávěla pohádky, tys´   doplňovala slova. Přes debilní skyp. A já v pátek před nedělním úrazem brečela, co si tu počnu, až odejdeš. A tys´  mě konejšila...  Jako by má duše čula, co se blíží. Jen vědomí netušilo. Ach! Díky Lindě jsem měla to štěstí, že jsem se mohla od prosince, hanebný stát! Daremní pracovníci! Lokajové! Od prosince konečně přitulit. Jen sykla – au. Měla zlomenou spánkovou kost, slabé krvácení do mozku. Já hloupá doufala, že se to zastaví. Ne, staré lidi neoperují. Pomalu, pamalu… Iva za ní byla ve středu. Očkovanou pustili. Maminka měla zalité oko hnisem.

- Mami, to jsem já. Poznáváš mě?

- Ano, ty jsi Iva.

- Já ti umyju oči.

Umyla jí obličej.

- A teď už běž! Chce se mi spát. Spát...

Druhý den už v komatu. Volali, abychom přijeli... Ranní rozloučení mi nestačilo. Jela jsem tam znovu večer… Větračka otevřená… Duše odletěla nad ránem.

Tak to mi dnes připomenul FB…

https://www.facebook.com/StatekUhersko/videos/10156064444339713

Ještě jednu vzpomínku. 2018. Statek Uhersko. Už tehdy farmář volal o pomoc, jak mu Krajská hygienická stanice dělá zlo, jak ho omezují…

Denně dojí 200-300 litrů mléka. Faremní mlékárna s prodejem ze dvora…

Malochov. Ano. Malochovy! Krůty, slepice, je jedno co – hlavně vymlátit malochovy. Ať jsou lidé nesoběstační. Ale EU nás nedostane. Ne! Československo se nepoddá!!!

- Petroušku, jdu naset semínko. Oj, to mi to hezky předpřipravil. Zlatý můj Petroušek. Zasypu to za chvíli. Odpočinu si.

- Peťuš, jdu zaházet ta semínka.

- Já už jsem to udělal.

Nedalo mi to. Semínka okolo nového sezení neviděl. Zasypala jsem.

- Petroušku, to bude krásné, až se to zatravní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-vecerni-siesta

Žofka zlobítko si vyskočila na opěradlo za Petrouškovou hlavou. Ach, co ona nadělá za lumpárny. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-wilsonka/1675455038

Xaver mluví o nové uklizečce v jejich domě. Stěžovala si, že někdo nalepil do kabinky výtahu nálepku Donalda Trumpa. Prý co s tím má dělat. - Teď už nic, teď to přelepte nálepkou Petra Fialy. A ona se dívala nechápavě, kdo to je. Mávla rukou, pak hadrem.  

- Takže ona nevěděla, že jde o všechno? 

Pan Holec dává pěkné dokončení repliky:

- Xavere, vy jste mi vnuknul myšlenku. Víte, kdybych já tak nevěděl, kdo je Fiala, jak by se mi žilo!

Jdu spát. Bylo to tu zas – jak jinak? No? Pěkné. V našem domě. V naší zahradě. S mým Petrouškem. Jaké si to uděláš, takové to máš. Až na to vyděšení u Rossmanna – nádherné, krásné, vynikající. Zapršelo. Konečně snad přijde teplo. Zasadím. Vysadím. Begonka na závěsu na mé Rozinantě zrezla. Mráz ji spálil. No jo. Ale chemtrails neexistuí. Tak jak by mohli ovlivňovat počasí!

Dobrou noc!

P. S.

Stejně je dobré mít vzpomínky na FB. Dočítám se, že jsme měli ještě Micinku. Že mi Linda před dvěma lety koupila skvělou knihu Ruce pryč od této knihy. A teď  v roce 2021 jsem dostala Duškovy Dějiny…

Irena Hrobská sdílela vzpomínku.

Ach, to byly časy.. 2018

Před 7 lety

Podívejte se na své vzpomínky

To byl dneska let Jupííí! Ještě to cítím! Ještě to nevyprchalo. Jsem toho plná.

Ráno – jako vždy. Pozdrav zahradě Odněkud mi štěkla na pozdrav Micka. Odsunuji dveře do zahrady. Chodidla vnímají ledový trávník. Jdu pro kopřivu a pampelišku. Micka se odněkud přiřítila. Dotkla se mých nohou a zmizela. Vylekala mě. Jarní kočičí rapl. Nad hlavou koncertují zimní strávníci. Vnímám všemi smysly. Bubnuje to do mě. Je to unikátní!!! Příroda exploduje.

Nevím, co mě napadlo. Zavadila jsem o nějaké stránky s vytvořením blogu. Tvořím; na papírku se mi rojí názvy. Štědrá invence. U PC od adventu čtyři návrhy. Dnes počmáraný papír. Proud myšlenek. Hledám, jestli názvy nejsou obsazeny. Škrtám - názvy nakladatelství, názvů soukromých stránek, FB stránek, blogerů… Kombinuji; najednou zásek. Ne a ne se pohnout dál. Možná stopka znamená opravdu stop. Zkuste si návrh zdarma a pak cvakejte. Dobrá, přecházím k PC. Blíží se čas první klientky. Koupelna; nestíhám meditaci, cvičení… Zvonek. Klientka. Musí mi dát deset minut. Přišla o půl hodiny dřív. To je na mě mor. Hotovo. Paní bude sedmdesát. Jsem z ní nadšená. I ona se cítí lépe, lehčeji, radostněji, s nárůstem energie, ohýbá se ze stoje, už nekleká… Juch! Odchází.

Sbírám se, sbírám k mamce. Kolo? Auto? Auto. Beru to přes Tesco, kde jsem minulý týden získala dvě poukázky po dvou stech – za jejich nekvalitní zbóžo. Jedu pro chlebovou mouku. Dnes asi neutratím ani jednu z dvoustovek zdarma. V peněžence mám ještě bodový lísteček z nákupů na 65 korun. Ono se nezdá, ale beru Thurgau na svařák – co kdyby přišla zima, a moscatel… Zkouším bulharské – uvidíme, co z něj vyleze. Na košíku už vezu z trafiky moldavské – osvědčené chardonnay a savignon. Pohádka. Moldavská vína prý rostou na jižních svazích. A taky tak chutnají. Po sluníčku. U pokladny 199,- Kč. Říkám:

- To je dobré!

Paní pokladní říká:

- To není.

- Jak? Vždyť Tesco zůstane koruna.

- No jo, ale nejde to. Pokladna mi to nevezme.

Nechápu. Systém. OK. Vytahuji bodovou – odečítá mi 65 korun. Ve sluchátkách poslouchám insidera ze Svobodného vysílače. Jedu domů. Oběd: Co asi? Kdo to ví? Kdo včera četl všechno a ne jen to "důležité"? Sestřičko z DD! Co mě čekalo v lednici?

Správně. Krůta.

Omyl. Špenátová polévka. To jsem si teda pošmákla. Přidala jsem houby. A ta zavářka ze zeleniny s krůtím masem! Masox se může jít zahrabat. Hodně hluboko. Vlastně může zmizet ze světa zcela.

Od oběda se vypravuji; ve čtyři – k mamincééé. Divné povětří. Nezvyklé. Fučí. Vítr vysouší půdu. A pleť. Pečovatelky už kmitají před večeří. Přichází mladá. Kamila. Nová. Moc se snaží. Asi to Irenčino školeníčko dnes ráno zabralo. Děkuji. Říká mi, že dnes mamka volala, že potřebuje; ale dvakrát "se pomstila". Ne, to jsou moje slova. Zkrátka – ráno přiběhla až v 7.05. Pozdě. Jo, 91 letý měchýř si neumím představit. Mně stačí 62 letý. Řeknu Vám, jsou to někdy fofry. A v poledne – když mají nejvíc práce... Si myslela, že (to vydrží). Tělo si neporučí. Zkrátka – dvakrát převlékala. Za to mě můj "oblíbence" – už dal výpověď – nenáviděl. Vždy jsem ho načapala, jak mamku i postel převléká. Jo, chlapec si myslel. Ne, ne. Když chci čůrat, jdu teď hned. A když ne, dopadne to mokře. Tečka. Kamila je učenlivá a zdá se, že poučitelná. Když chce dítě čůrat, taky neřekneme - počkej, až uvařím. Křičíme: Honééém... Získává si moje sympatie. Je snaživá. Odpustím ji i tetování Chytáme stejnou řeč. Nezapomenout dovést mamku na WC před obědem. Jako dítě před spaním. A bude klid. Jsem nadšená. Řeknu, co se mi nelíbí a na druhé straně SLYŠÍ!! Jsem vyslyšena. Děvčata pečovatelská – poklona, úcta, poděkování. Jo, ta poklona je až k zemi s propnutými koleny! DĚKUJI. Myslím, že do staré gardy se zařadí i nové mládě.

Ó, téměř 18 hodin. Chtěla jsem jet nahoru do pevnosti na kole. Ale, čas… Stavuji se doma pro F1+F3, mix do láhve. Na každé křižovatce do všech stran – zelený mužíček s červenou plácačkou. Cestou zpět koukám, že plácačka i svítí. Hm. Míjím filmařské kamiony. Na jedné z křižovatek zastavuji; stahuji okénko:

- Co tu děláte?

Milý chlápek ochotně odpovídá:

- Točí se tu film.

- Aha a kdo?

- Němci.

Ti Němci!

Přijíždím k otlučené budově bývalého VÚ 8521 – rozuměj Vojenského útvaru 8521. Tzv. hadráři. Výstrojní sklady. Mamka tu pracovala. Měla za náčelníka blboučkého pardon slovenského pasáka ovcí. Stačila červená knížka. Kdysi jsem psala – donesla si z domů elektrická kamínka. V kanceláři pracovala s ovčákem náčelníkem ještě paní H. Náčelník nařídil, aby maminka kamínka půjčila paní H. Bezpráví. Vdova. Nestranička. Na Den armády od bači – prázdná obálka. Důstojnické paničky – s dvouletou ekonomkou bez maturity – odměny. Mami, mami… Vše odpuštěno. Dnes v tom obrovském domě josefovské muzeum historie. Budova s otlučenou omítkou. Ale vevnitř – musím říci – líbí se mi. V pevnosti žiju 62 let a nevím, že tady v dlouhých chodbách ležely haldy pšenice pro posádku. V přízemí pece pekly chleba. A já to nevěděla. No, byli jsme zvyklí držet vojenské tajemství Teprve v socíku sklady výstroje pro táborský okruh. Z Tábora jezdíval plukovník Pokorný. Hezký člověk na pohled; asi držel na dálku nad mamkou ochrannou ruku; jako malá holka jsem ho vnímala jako inteligentního tvora. Byl vtipný. Džentlas. Na rozdíl od slovenského bači. Myslím, že se mu maminka moc a náramně líbila. Ale – jen se domnívám…

Vstupuji do chodby. Čisto, upraveno. Uprostřed chodby vkusný masivní prosklený výtah. Později se dozvím, že je tu teprve dva roky. Vypadá jak historický Vlastně nevím, jestli jdu na přednášku nebo na vernisáž. Z horního patra slyším hlučný hovor. Jdu opět tak o pět deset minut pozdě. Zvyk nedochvilnosti. Dochází mi. Vernisáž. O to lepší. Včlením se. Čtu panely. Unikátní kanalizační systém. Stoky – odpadní i dešťová. Mysleli i na rychlost padající vody – do cesty včlenili kolena; zpomalovala rychlost splašků, aby se za desítky let nezničilo dopadové místo. Jj, páni inženýři, co vám padají trati, domy, haly, Lidly… To jste blboučcí, co? A tihle v 18. století počítali se vším. Autorka expozice je holčička, kterou jsem poznala možná v jejích šesti týdnech. Koupili jsme novou sedačku. Dala jsem inzerát do vývěsky S Lindou jsme někam odešly na přednášku, besedu.., Péťa nám po návratu hlásil:

Byla tu děsně milá, sympatická, hezká paní a má zájem o sedací soupravu.

Vydaly jsme se za ní. Pamatuji se. Bylo zima. Už svítily pouliční lampy.. Do domu naproti téhle otlučené, ale prý rekonstruované budovy. Fakt – bezva baba. Mluvily jsme mezi dveřmi hodinu? Dvě? Nechtěla jsem jít dál. Byl večer… Stali se z nás přátelé. Milovala jsme je. Jenže jejímu manželovi po čtyřech dětech spadl mozek do trenek. Už nebyl milující. Opustil rodinu. S mladou šedou myškou založil rodinu, postavil jí dům… Naše přátelství těmi bouřemi nějak vyprchalo… Z té mrňavé holčičky - čtvrté v pořadí – vyrostla krásná inteligentní žena. A dnes jsem měla čest poznat ji. Zaujala mě. U panelů s fotografiemi, zajímavostmi jsem zavřela oči. Najednou jsem byla malá holčička. Slyšela jsem hovor sousedů, hluk, cítila vůni hospody. Byla jsem zas v té dávné životem pulsující pevnosti. S podnosem přišel kluk – nabídl mi pivo. Kluk chodil asi o dva tři roky na základce výš. Kolik mu je? 64? Pět. Milý. Mně milo. Držela jsem si v ruce láhev s šejkem. Nemusela jsem mlsat dortíky, metýnku… Nemohla jsem pít víno, pivo. Neměla jsem chuť. Bylo mi pohádkově. Nemohu to přenést. Mluvím s tou mou dávnou kamarádkou, chci poznat malou holčičku z povianu. Ha! Nádherná! Prý jsme se asi před čtrnácti dny viděly Její mamka se u mě pro něco stavila. Čekala v autě. Myslela jsem, že je to spolupracovnice. Prý jsem měla růžovou noční košili jako šaty Jé, tak to je ona. Ptám se, kdo je další mladá dáma. Diveníčko, divení. Vše o ní vím. Průběžně mi manžel hlásí její životní cesty. Nadaná na ping pong. Šikovná. Hodná. Citlivá. Kvalitní člověk. Jenže jsem ji asi sto let neviděla. Nepoznala. Nemůžeme se od sebe odtrhnout. Dozvukujeme si. Jako kdybychom se dobře znaly. Holčina mluví mou řečí. Proč jsem se tu dnes měla ocitnout! Vernisáž už skončila Zbytky se odvážejí… Ještě venku se nekonečně loučíme. Už musíme. Objíždím blok. Halt! Červená blikající plácačka. Filmuje se. Dobrá. Vracím se….

A jak koukám, už jsme přátelé na – FB. Ač špízák – k něčemu je dobrý. Děkuji, děkuji – všem aktérům dnešního mého krásného dne. Bylo to fantastické. A třešinka na dort! Telefonuje Linda. Vypadl jí telefon. Zas se rozbil. Podruhé. Copak tyhle rozbité přístroje signalizují… Repete z loňska. Volám už z domů. Poznala mě Líčím, vyprávím, rozplývám se.

Moje sestra asi čorla u mamky v knihovně Duškovy Dějiny c. k. královského města Josefov. Vždy je z mamky mámila. Dějiny Josefova napsalo víc autorů – Štěrba, Polický, Hofmeister… Jenže Duškovy jsou nej. Žinýrovala jsem se a tak jsem přišla o sešity s mamčinými recepty a o dějiny. Co mi náleží, to dostanu. Hledáme během hovoru na netu. Knihovna. Knihovna. Prý vyšly nově asi před pěti lety na Moravě, jsem se dnes dozvěděla na vernisáži.

- Mami, já to najdu a koupím ti je ke Dni matek.

- Nechci, budou drahé. 

Před dvěma lety jsem od Lindy dostala Ruce pryč od této knihy od Jana van Helsinga. Přála jsem si ji. Bere mě na Hrad nebo Vyšehrad na letní scény. Teď jsme plánovaly La Putyku. Za chvíli volá:

- Mami, mám to. Brno.

Chci poslat peníze. Zaplatím si je. Marné snažení.

A tak dnes konec dne ještě s knihou Paměti c.k. pevnosti a královského svobodného města Josefova, se zřetelem k dějinám vlasti a vojenství / sepsal Josef Duška

To nevymyslíš. To píše život.

Živote díííky!!!

Dobrou noc!

P. S. A kdo čte jen kousky, ať to nečte vůbec Ztrácí souvislosti, nechápe odkazy, ťukance, narážky

P. S. 2 – ze vzpomínek FB z roku 2020

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-16-vzpominka-z-roku-2020

Mikuláš Kroupa

Paměť národa objevila unikátní příběh milosrdenství, našel se člověk, který zachránil pětačtyřicet dětí. Stalo se to v létě roku 1946. Osmnáctiletá dívka Květa Axmanová, studentka učitelství, sesbírala mezi spolužáky nepotřebné kabáty, svetry, kalhoty a košile, dala je do pytlů a vyrazila do míst, o kterých se dozvěděla, že tam lidé trpí bídou. Jela na východní Slovensko do obcí Vyšná a Nižná Pisaná. To, co tam viděla, jí zlomilo. Vesnice byly válkou srovnány se zemí, vypálené, zaminované, vybombardované, rozstřílené během bitev Karpatsko-dukelské operace. Vojáci toto území pojmenovali "Údolí smrti". Na místě chalup stály jen ohořelé trosky, díry, zemljanky, ve kterých živořily celé rodiny. Viděla zbídačené děti. Mnohé z nich opuštěné, hladové, podvyživené, nemocné, zavšivené, v roztrhaném oblečení, bosé. "Vezměte si nás!", prosily Květu. Některé z nich byly siroty. To byl případ i šestiletého chlapce Jana Vanáta, který ztratil v jeden okamžik oba rodiče. Maminka umřela krátce po těžkém porodu během bojů, tatínek vyběhl z úkrytu hledat pomoc, chtěl snad přinést jídlo a těžce ho ranila střepina a zemřel.

Tato osmnáctiletá dívka Květa zasažená utrpením dětí se je rozhodla zachránit. Tatínek, zaměstnanec železnice, na ní křičel, že se zbláznila, co propána chce dělat?! V roztrhaných teniskách obcházela v Olomouci a okolí firmy a prosila o příspěvek. Čokoládovna Zora dala peníze na celý rok na dvě děti, peníze daly Moravské železárny, provazárna Manila, firma Andr a syn, peníze jí poskytl i moravský arcibiskup Prečan, zaměstnanci československých drah si strhávali jednu až deset korun ze mzdy. Dokázala postupně shromáždit 125 510 korun! (To byl majlant, tehdejší průměrný plat dosahoval něco kolem 3 tisíc korun). Pak zaslala telegram, ve kterém poprosila úřad ve Svidníku, aby vybral oněch pětačtyřicet dětí z válkou poničených vesnic z Vyšné a Nižné Pisané a na její náklady je vyslal do Olomouce. A že je bude čekat na nádraží. Dorazili 30. srpna 1946 v noci. Pětačtyřicet dětí. Čekala tam na ně i s lékařkou, která se o ně hned postarala. Květa pro ně sehnala jídlo, ubytování (např. v penzionátu sester Voršilek a ve škole), nakoupila ošacení, boty, zajistila pravidelnou lékařskou péči, dostaly sešity, tašky do školy, pastelky a pak během jednoho roku i nové milující náhradní rodiny.

Rok se o ně Květa starala, hrála jim na klavír, sháněla hračky, líbala a objímala je. A pak z jejich životů zmizela. Nechtěla, aby jí děti, které se vzpamatovávaly z válečných traumat, znaly, ale aby se zamilovaly do svých nových rodičů. A zapomněly na válku a utrpení, které prožily. A to se povedlo! Například šestiletého Jana Vanáta si vzala bezdětná sedlácká rodina pana Izáka ze Skrbni z malé vesnice u Olomouce.

Paní Květa umřela skoro v devadesáti letech. A prosila nás, abychom její příběh do té doby nezveřejňovali. Byla skromná a stydlivá, o slávu a uznání nestála. O roku 1946 a záchraně dětí z Údolí smrti vůbec nechtěla mluvit. Přála si, abychom se o tomto jejím skutku milosrdenství nešířili, tedy až po její smrti. Nikomu před tím svůj příběh nevyprávěla. V jejím archivu jsme objevili seznam všech zachráněných dětí z Údolí smrti, fotografie, smlouvy s firmami, a mnoho dalšího.

Dvě děti, které jsme vypátrali, se s paní Květou potkaly. Tedy Anna Štefanisková si nás (Paměť národa) sama našla - v naší databázi příběhů objevila Květu Axmanovou, svého anděla z dětství – a tak se s ní těsně před smrtí setkala. My u toho nebyli, taky co je nám do toho. A také došlo k setkání s Janem Vanátem - Izákem. Přinesl prý pugét květin a krabici hanáckých buchet. A paní Květa sedla za klavír a hrála melodie, které znali. Jako děti. Byly to ty samé písně, které slýchávali, když jim bylo šest a jedenáct…

O Květě Axmanové Bartoňové a o dětech z Údolí smrti připravuji rozhlasový dokument Příběhy 20. století na tuto neděli.

Edit, rozhlasové Příběhy 20. století: https://plus.rozhlas.cz/byla-jako-andel-osmnactileta-studentka-zachranila-po-valce-45-deti-z-8203971?fbclid=IwY2xjawKUuNlleHRuA2FlbQIxMABicmlkETAyUzkyZlZMeGJybDA1YnkzAR6BFnIN76-_9XSLMn9uCj-59KSvrqgKft-rKcHCmVv0sDgIP5dwYh-C33tedA_aem_m94sc905k2p2bogj7bs2jg

A pak příběh nabízíme Vám všem novinářům. Prosím, pomozte nám najít všechny děti z Údolí smrti. Víme asi o dalších deseti možná jedenácti, ale kde jsou ty ostatní? Jak prožily své životy? V pondělí dopoledne budeme publikovat celý příběh na irozhlasu a Magazínu Paměti národa a v dalších publicistických médiích a vydáme tiskovou zprávu. Budeme moc vděční, když s námi budete příběh sdílet. Moc děkuji za objevení a zdokumentování redaktorovi Paměti národa Vítku Lucukovi, novináři Janu Kvapilovi, který pro nás pracuje, šéfredaktorce Magazínu PN Markétě Reszczynské. Jste frajeři, a perfektní redakce.