Wenke

- Představ si, ta Zrzka, co to je za Hudiniho. Ona z chodníku vyskočí suverénně na sloupek. Přejde šprucle po plotě. Ani se nezachvěje. Pak hop dlouhým přesným skokem zamíří do koruny smrku.

- V noci tam spí hrdličky.

- Uletí.

- Nemám je ráda, ale nepřeju si, aby je chodila otravovat.

Ráno:

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-23_Zrzka_nekde_slanuje_po_smrku_a_honi_hrdlicky/

Šedo. Jak je asi na horách? Smím s vytrženým zubem někam jet? Ještě chvilku budu spát

Vstávám. Mourek je tu sám. Ten mě nikdy nebudí, neruší, nemraucá. Čeká, co bude. Krmím ho. Kdyby byla zima, jako že pranostiky připomínají, že přes peřiny sněhu neprojdeš, vyběhnu si bosa do zahrady. Svítí slunce. 

SV. MATĚJEM ZAČÍNÁ PŘEDJAŘÍ, LIDOVÉ ZVYKY A TRADICE

Jaro začíná jarní rovnodenností, ale dochované historické záznamy potvrzují, že ještě poměrně nedávno se v našich zemích začínal příchod jara oslavovat mnohem dřív, a to již na sv. Matěje 24. února, kdy se oslavoval odchod zimy. Lidové pranostiky o tomto svátku říkají:

"Na svatého Matěje rampouchy, úrodný rok na mouchy."

"Svatej Matěj, hodnej svatej, kožichy dolů!"

"Na svatého Matěje skřivan pije z koleje."

Pomalu tedy začíná předjaří, probouzející se příroda dává o sobě vědět. Přišla doba příprav na první polní práce a očekávání mláďátek. Svátek sv. Matěje naši předkové považovali za významný mezník končící zimy a předzvěst jara, jak ukazuje i řada pranostik vztahujících se k počasí a k úrodě na polích a zahradách: "Na svatého Matěje léta naděje" a "Na svatého Matěje slunce pozře závěje a skřivan si vesele zapěje."

Na Chodsku nebo v dolním Pomoraví se tradovalo, že v tento den mají svatbu vrabci, shánějí se, vřískají u stodol a statků, jako by se loučili se zimními příbytky.

K matějskému svátku se vázal obyčej, jehož smyslem bylo magicky působit na úrodu ovoce a na sklonku zimy probouzet stromy. Podle pramenů z 19. a 20. století bylo matějské "volání na stromy" hojně rozšířeno v Čechách, na západní a střední Moravě. Prostředky magického konání v čase před rozedněním, jako zvonění klíči, otloukání stromu proutkem nebo vařečkou a hlasité volání, v němž je vzýván ku pomoci světec Matěj, mělo vybudit plodnost stromů. Patřila k tomu také nahota nebo sporé oblečení aktérů, dětí bosých a jen v košilích.

https://www.ceskezvyky.cz/sv-matej-zacina-predjari.../

Sv. Matějovi byli zasvěcovány i chrámy a kaple. U nás jich není tolik jako jiných, ale pro své vřazení do času předjaří se svátek zapsal především prvních poutí v roce. Mezi nimi vyniká proslulá pražská matějská pouť, konaná k uctění jediného kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

Pomalý rozjezd, ale stihla jsem toho moc. Udivena nad sebou i já. Umím. Mamko, kdybys tu byla, vzdala bys mi hold. Takhle se chválím sama. Velmi poctivě a upřímně. Jsem pracovitá, šikovná, umím. :-)  Makám, makám, makám. V poledne volá Petroušek. A už jedeme k druhé části dne. Jak po skluzavce.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-23_Jaro/

Že bych vyběhla pěšky někam ven? Ireno, nafouká ti do pusy. No, ale mohla bych. Ne, nikam neběhej.

Petroušek je tu.

- Peťuš, dám si víno. Do muzea půjdu pěšky.

- Tak já se pojedu podívat na kotelnu, vezmu tě a domů přiběhneš.

Super. Jdu ještě kmitat.

Vystěhovávám pracovnu. Pouštím rumbu. Zalévám. Takové všední nic a co to sežere času.

- Za pět minut jedeme!

- Vidíš, jak zrychluji provozní krok?

- Něco jsem zaznamenal.

Řehotám se. Chci mít všechno připraveno, až se vrátím z muzea. Vznáším se.

- Jdu nahřát auto!

Jak řekl, tak se stalo. Obouvám se. Jdu.

- Kdes´ lítala?

- Peťuš, jeď. Už to začalo. Je půl šesté.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-23_Rodina_Wenke/

Přednášky se konaly v našem muzeu vždy v bývalém obchodním domě Wenke. Dole v rondelu. Vypadá to tam jako v Bílé labuti. Dílo architekta Gočára. Nádherná stavba. Před třemi týdny jsme poprvé byli po rekonstrukci na přednášce o této stavební perle. Ale už v jiném prostoru, v domě majitelů. Dnes v přednáškovém sále na téma o rodině obchodníků Wenkeových. Docela mi chybí kruhový prostor, kde se přednášky konaly dříve. Nyní se jde vedlejším domem, kde Wenkeovi bydleli. Dozvídám se o zakladateli. Neuměl česky. O jeho dětech. O rozvoji firmy. Začínal mušlovým zbožím. Měli e-shop. :-) Kdo si objednal, ještě v ten den byla zásilka odeslána. Pošta chodila rychle a přesně! Jo, tyhle doby mladí už neznají. Trošku s  firmou a jejím obchodem zamávalo rozdělení Rakouska-Uherska. Trošku víc. Ale byli to obchodníci, hlavně manželka zakladatele. On vyráběl. Ona obchodovala. Vybruslili z toho. Koupili si dům, další, rozšířili firmu. Dařilo se. V proluce, kde dnes stojí muzeum, zakladatel vášnivě zahradničil. A rád maloval. Výzdoba ve fortně asi patří jemu. Baví mě tyhle podrobnosti ze života. Rysy osobnosti. Co je ale skolilo, to byla uměle vyvolaná krizi 1929. Dnes už víme, že to bylo naplánováno. Na plátně se ukazuje výloha s aerovkou. Začínali s mušlovým zbožím, pak vše pro kuchyni, pak moto. Oddíl s prodejem aut, autoškolou dostal nejmladší. V krizových letech se moc snažili. Nešlo to. Osud bratří smutný. Nejlépe obstál nejmladší. To byl ten s auty. Jeden pracoval jako dělník v Lině. Jeden se stal soudním znalcem - zapomněla jsem v čem. V první řadě přednášku doplňuje starší pán. Na konci se dozvídám - aha!! To je Josef Wenke s krásnou manželkou.

- Tady naproti byl okresní soud. Maminka tam šla prosit, aby nás nevystěhovávali. Mně bylo šest let. Úřednice byla neoblomná.

Myslím rok 1951? 21.8. to bylo.

- Mohu se s vámi vyfotit?

Pán je lidový, ochotný. Docela bych si přála, aby do třetice udělal přednášku on. Ze života rodiny.

Domů kráčíme tři. Ploužíme se přes stadion. Povídáme si. To je fajn. Bez roušek. Svobodně. Pak už jdu jen se svou věrnou čtenářkou Ivankou. Takovým malým křehkým milým usměvavým stvořením.

- Víš, líbila se mi vaše konverzace na Černé hoře.

Řehotám se. Petroušek se z hor snaží vysmýknout. Přála bych si aspoň prodloužený víkend v Horizontu. Odjet do bílé krásy. Jenže kočky.

Volá mu gratulant opozdilec.

- Péťo, promiň, že volám o den dýl. Chci ti popřát...

Držím v ruce hadr na podlahu. Přestávám se hýbat. Poslouchám. Ta osoba mě zajímá.

- Představ si, užila jsem si teď půl roku.

- A copak ti bylo?

- Měla jsem zánět nad kostrčí. Skončila jsem na rezonanci a v nemocnici.

 Jsem zticha. Napadá mě: Neměla ses´ nechat očkovat. Každý strůjcem svého osudu.

- Chodíš dělat?

- Chodím, ale teď jsem měla pauzu.

Domluvili.

- Proč jsi jí to neřekl?

- To je zbytečné.

- Máš pravdu. Oni si nenechají říct. Nevěří...

- Jo, dnes jsem mluvil s XY. Syn má neoperovatelnou rakovinu mozku.

- Neoperovatelnou? Třeba by to ještě šlo...

- Manželku má v sedmém měsíci.

Líčí mi neštěstí rodiny. S paní jsem se loni v době kovidu potkala v Lidlu. Tak příjemný hovor.

- A je očkovaný?

- No byli na dovolené.

- Aha. Tak to museli.

Svinský systém. Podělaný stát. Kdo s tím u nás začal? To bylo myslím 25.12.2020. Pletu se? Proto jsem nehodila hlas ani jednomu ze dvou grázlíků. Jo, ten od B. byl poněkud opticky lepší. Ale ne, musela bych si odplivnout, když si vzpomenu, jak nás chtěl oddělat očkováním. NE.

- Mami, jedu z Phy. Mám se stavit?

- Můžeš.

Za chvíli je tu.

- Kitty si dnes ráno vyšlápla odvážně okolo domu.

- To ses bála, viď? Když jsi odjížděla.

- No, ale ona se vrátila. Prohlídla si červeno zem...

Nabízím jí čokoládu Lila ze Staré Paky. Ze sobotního masopustu.

- Jak ti chutná?

- Výborná.

- No taky za stovku...

- Cože? To abych si ji šetřila.

Linduška mi ukazuje na internetu, kde dnes byla na zahájení. Bere i leták Kauflandu.

Dnes zahájen pilotní program zpětného odběru PET lahví a alu plechovek. Není to zálohový systém, zatím nemáme legislativu. Nedostaneš ani vorla. Ale když Kaufland, Lidl automat nakrmíš šesti PET lahvemi nebo plechovek, vyjede ti sleva. Každý týden jiná u Kauflandu. V Lidlu trvá sleva měsíc.  A jen na určené zboží. Pilot jen ve vybraných městech. Kaufland Pha, Olomouc a Šternberk. Lidl Pha, Brno a Plzeň. Teď to můžeš vložit i zmačkanou. Ale! Zákazník se naučí, aby láhev neměla v sobě vodu. Nepatří tam láhve od mléka a oleje. Patří tam jen nápojové láhve. UI si přečte materiál, váhu atd. A pak teprve sešrotuje. Linda mi ukazuje:

- Mami, tuhle láhev jsem dodala já.

Ve videu patří ruka jí. A protože českou bruselskou lžiTV nesleduji, je pro mě novum, že konečně budou brát zpět láhve a plechovky. Nyní jen pilotně. Ještě chybí legislativa. 

Linda si totiž na tomhle projektu odpracovala svůj díl.

Za chvíli už volá ze svého horského sídla.

- Čekala Kitty?

- Byla někde v domě. Během dne se tu stavoval Petr.

- Neutekla mu?

- Ne, ona ještě nečeká u dveří jako v Pze. Teprve si tu zvyká.

Á, česká bruselská lžiTV má na programu Vlasovce. Oslavuje je. Hrdiny. A honili je chudáky agenti NKVD po pražských nemocnicích. Stříleli je. A co jako se dělá se zrádci ve válce? Co? Popravuje se. Hnusné manipulování s dějinami, s hodnotami, s myslí lidí. Z osvobozující armády udělají vražedníky. I má maminka, která o komunistech a rudých vždycky říkala ty kudly komunistické, vzdávala hold. Vzpomínala, jak se ulevilo, když vyhnali Němce. Jo, prý babičku Konečnou honil po šancích nějaký Rusáček. Měl na ruce hodně hodinek. A babička byla prsatá. Nevím, co jí chtěl, když šla se srpem a nůší nebo loktuší na šanci na trávu zajcům. To se u nás říká. Zajci. Byli vděčni za mír, svobodu, za životy.

Už asi před šesti sedmi lety jsem v Kanzelsbergeru četla v učebnici dějepisu větičku:

- Německá armáda úspěšně odrazila v dubnu 45 zuřivý útok Rudé armády u Brna.

Co si nevědomý a nevědoucí mladý vykrámovaný blb s vymytým mozkem může z takové informace odnést? No - Rudá armáda byla zuřivá, tedy zlá. A ta německá, ta byla úspěšná. A teď se mi chce napsat: Nakopat jim p.  Autorům i úspěšné německé...

Posílám Petrouškovi odkaz na Babišovu ministryni. Abych byla objektivní.

https://www.youtube.com/watch?v=LQrzcIQpykM

Má pravdu. Hezky to řekla.

 Ale je to zbytečné. Oni nám ty peníze seberou. Vezmi si, že ze sta tisíc lidem už sebrali sedmnáct tisíc! Takhle okrádají mocní každé století bohaté, pilné, pracovité, kteří si naškrdlili. Nenakradli! Nastřádali svou pílí, šikovností, vynalézavostí... 

Dobrou noc!