Werich měl pravdu. Ale horší je srážka s NWO

Zklamala jsem. A svět zklamal mě. Vytřel si se mnou zadek. Třikrát. Hledala jsem pokoru. U sebe. Ztratila se. Hledala jsem trpělivost. Nenašla. Hledala jsem klid, souznění... Marně. Být velkorysý, toť vše? Ne být otrok, toť vše!

Ráno. Sice vždy hlásím s předstihem v DD naše cesty s maminkou. Teď už nejezdíme. Ale upozorním, kdy přijede pedikérka... Pro jistotu volám. Až na potřetí - paní vedoucí; bodejť by jo. V osm hodin největší šrumec. 

Byla byste tak hodná,  připravili byste maminku k výtahu? Jedeme k holiči. Za pět minut půl deváté tam máme být. Prosím, aby byla otevřená cesta. Výtah u kaple!!

Vracím se pro mobil. Vracím se pro misku s jahodami. Vracím se do třetice. Vyjíždím. Mám to tak tak našlapáno. Ale stihnu to. Jsem si myslela. Kdyby šlo vše dle plánu. Držím to přeci ve svých rukou. (Jenže to bych musela spoléhat na sebe a ne na ty kolem.) Zapomněla jsem se vyhnout semaforům u nádraží. Obracím auto. Objíždím sídliště. Na státní se vyhýbám dalším semaforům. (Tady je samá závěra!) 

Schody beru po čtyřech. Všichni snídají. Pečovatelky mají nejvíc práce - jídlo, hygiena. Nedovolila bych si, aby se mnou některá šla. To není v jejich náplni práce. Dělat klíčníka!!! Recepci ředitel zrušil. V jídelně maminka u snídaně. Napít se ještě čajíku. Jedeme. Sjíždíme ke kapli. Nedodržela slovo. Zamčené dveře! Chytil mě amok. Strach. Co bych si počala, kdyby začalo hořet. Tloukla bych marně do obrovských dveří. Obchází mě děs. 

- Mami, běžím nahoru pro někoho. Potkávám v jídelně kuchařku. Prosím,a by mi otevřela dveře u výtahu. 

- Já tady vařím.

Je v klidu. Je v práci. Nikdo ji nikde nečeká. Jo, až bude doba píchaček, tak bude stepovat k odpíchnutí. Ale teď? Klídek, pohoda a tabáček. Ránko.

Mažu nahoru. Jsem udýchaná. Letím do kanceláře vedoucí. Nesplnila slovo. Mám před očima mlhu. Jak se odsud vymaníme. Před týdnem odpoledne jsem půl hodiny hledala, kdo mi otevře východ z DD. Dnes stejná situace. Ale v časovém presu. VÝSMĚCH ČLOVĚKU! Prý byla určena Simona. Jenže ta má svou náplň práce. Lamentuji ve výtahu:

- Ty tu se mnou přeci nemáš být. Já tě tahám od lidí. To přeci není tvá náplň práce. Bezmoc. Nesmyslnost světa. Zadržuji pláč. Běžíme k obrovským dveřím u kaple. Rychle hledá klíč. Není. Je vyděšená. Zas jsme v tom prostoru. Něco jsem musela zažít. De javu. Prudce beru mamku, rozrážím lítačky, aby nás neskříply. Nevyčítám. Hlavně, ať jsme odsud pryč. projet jídelnou. Utíkám domovem do zimní zahrady. Beru to přes trávníky. Vozík, kabelka. Taková dřina!!! Neúcta k člověku! Takhle mě nechat dřít!! Mamka drží nohy nad zemí. Neudrží je. Málem ji převrhnu. Přitom jsem mohla jen sjet výtahem, přejít cestu a za rohem je kadeřnice. Ne! Příliš jednoduché. Bezpečnost lidí? Ale naruby. Obrácená proti lidem. Jak to, že dřív jsme mohli jet výtahem z parkoviště. Výtahem od kaple. Po schodech - když ještě mamka mohla. Tři minuty cesty z DD ke kadeřnici!!!

Kadeřnice klidná, mladá, hezká, milá, příjemná. Narušili jsme její harmonogram. Ono deset nebo patnáct minut je znát. Prý si mám příště o půlhodiny přivstat. To určitě. Když se něco dohodne, nahlásí, má se slovo dodržet. Mamka je zmatená. Vybíráme barvu. Stříhá ji. Má nabarvenou paní. Zítra žení syna. Přijíždí další zákaznice. Až z Phy. Krásné oči, veselý obličej. Sálá z něj optimismus.

Volám na kraj. Na BOZP. Toto je přes čáru. Doporučují mi stížnost na Hasičský sbor KHK. Jo, to udělám. Zas zloděj času. Budu kvůli nezodpovědnosti druhých darovat svou energii. Ale že jsme ji dnes krásně vydala. Super! Teď jsem si uvědomila - zapomněla jsem ve dvaadvacet na meditaci za stromy. Ukradli mi myšlenky. 

Mamince to sluší. Jedeme pomalu zpět.

- Mami, tady ses narodila. Támhle do té školy jsi chtěla chodit. Mamko, vyfotím si tě. Sluší ti to. 

Jedu ke kapli. Pošmourné ráno. Zamčeno. Zvoním na zvonky. Nic. Že bych mamku popadla s vozíkem a vynesla do příkrých schodů? Vytáčím číslo s označením na noc. Jak by to bylo, kdybych se nevrátila pro mobil! Dveře bych nerozkopala. Neměla bych sílu. Na telefonu naskočí sestřičky. Prosím, aby nám někdo přijel odemknout. Prohlížíme kaštan, kontryhel... Přijíždí vedoucí Maruška. Vyjíždíme nákladním výtahem. Sedám s mamkou na chodbě. Krájím ji do pusy jahody. Jaruška jde kolem. Nabízím. Děkuje. Jde zpátky. Tak ještě dvě velké. Simonka jde okolo. Ani se na mě nepodívá. Takhle se hezky rozvracejí vztahy. Ona je smutná. Já jsme smutná. A tak to dle NWO má být. Ať jsou lidé rozhádaní, nespokojení, smutní, agresivní, naštvaní, vyjukaní. Hodně strachu. A žádný řád. Organizovaný chaos. Splněno.

Před polednem ještě pro jistotu vysadím maminku. Svléknu krásnou růžovou halenku. Fakt hezkou, nezapranou. Mamka si dnes projela nabarvené vlasy. Utřela si je do ní. Nesu halenku do prádelny. Pradleny okem odborníka zkoumají. Barva na vlasy se nevypere. Do prčic. Jak s miminem.

Jedu. Měla bych změnit zubaře. Jedničku vpředu mám drsnou, hrbolatou, zúženou. Nedoporučil na ni kousat. Chjo. Nemohu si vzpomenout na stránky, někdo mi je loni poradil. Svítil tam zelený puntík u mého doktora.

Zkouším FN. Mám tam kartu od implantátu. Ne, ne. Neregistrují tam pacienty.

Ale na VZP mi to řekli.

- Tak já vás přepojím na oddělení, kde by vás vzali.

- Ne, ne. Nepřijímáme pacienty. Jen ke studentům; ti tu teď nejsou. Až v říjnu.

Volám na VZP.

- My vám nepomůžeme. My jen přijímáme platby.

Ty vorle. To je hezká replika. Vše říkající.

Ano, prachy. A táhni.

- Ale prý mi seženete lékaře, povídali ve FN.

- Ne, my vám dáme seznam lékařů.

- Nepotřebuji seznam. Všechny jsem obvolala. Nikdo nebere.

- A máte na to potvrzení?

- Prosím? Jste normální? Jako že bych jela po ordinacích? Jsem je obvolala!

- Ale my vám můžeme jen poskytnout seznam. Mohu vám ho poslat nebo si zajděte na VZP.

- Jaký mají telefon?

- Oni nemají telefon.

- A jak jste s nimi v kontaktu?

- My nepotřebujeme být v kontaktu.

NWO v praxi. (Před čtrnácti dny a týdnem jsem v hluboké noci při psaní poslouchala dvě a dvě epizody nějakého seriálu Červený trpaslík. Přesně tahle situace. Přesně. Ještě tam bylo za zlobení krácení života. Nebo odebrání nějaké komodity - telefonního tarifu, internetu... Krásná bílá blondýna v běloučké paruce, bez zvýšení hlasu trestala hrdinu. Scéna brala dech. Když jsem to říkala Péťovi, prohlásil: 

- Já budu mít kredity vždycky, ale tebe oškubou. 

A měl chlapec pravdu. Neumím se smířit s nespravedlností. Neumím přijmout diktát. Nesmířím se s NWO. Nepřijmu ho. Raději zahynu. Ať mi seberou klidně třicet let. A budu to mít za sebou.)

- A jak se tam člověk dovolá?

- Nedovolá.

- Potřebujete ještě něco?

- No, zubaře.

- Toho vám nedáme. Můžeme vám poskytnout jen seznamy stomatologů. Vy si je obvoláte.

- Já jsem si je obvolala.

V duchu si říkám: Mindo, a nemám na to potvrzení. V sobotu večer, v neděli ráno .-)

- A chcete seznam poslat?

- Ne, já neposkytuji svou emailovou adresu. V rámci nepodepsaného GDPR to budete muset vyřešit jinak. 

Já naiva. Jsem se přepočítala. 

- Tak si tam musíte dojít.

Jde mi myšlenka: Musím jít na záchod, ty vopice jedna.

- Já se tam nemám jak dopravit.

- Ale oni by vám tam pomohli.

- Jo? Spravili by mi zub nebo řekli: Otevřete pusu a vykopli by mi ho?

- Tak to vám nemohu pomoci.

- Tak to si vytíráte se svými klienty...

Pověsila jsem. Zatím jen telefon.

Jedu do VZP. Napadá mě, vyměnit pojišťovnu. Ale hned myšlenku zapuzuji. V rámci NWO je zcela jedno, u kterého šíbra je člověk uvázán. Vždy jsem jen otrok. Petroušek je tu. Brečím. Žaluji.

- Prosím tě, nikam nejezdi. Jedeš zbytečně.

- Ale ona řekla, že mi tam pomůžou.

A měl pravdu. Ve VZP za počítačem sedí dvě důležitě se tvářící. Mladá, stará ji zaučuje. Varuji je, aby mě neprovokovaly. Melou to své. To už jsem slyšela. Repríza. Ble, bel, ble...

- My vám tady dáme seznam.

(Ireno, jdou proti tobě. Bacha, ticho. Nenadskakuj. Tohle cvičení je příprava na červenec. Tam mají být turbulence. Víš, co ti radila Soňa Sofi. Nestřečkuj. Nevyšiluj. Zvládneš to. HHHHHm! Ale chtěla bych je fakt nakopat! To bych teda zvládla. Kde se tu bere agresivita?)

- To už jsem slyšela. Ale řekli mi, že mi tu pomůžete.

- No, já vám tajdle zakřížkuji lékařku, není mladá, ale ještě v únoru brala.

Myslím si: Jo, tak takového jsem si nabrnkla loni. A dnes nemohu kousat na jedničku.

Beru seznam. Neděkuji. Sbohem. Za mnou se jedovatě ozve dvojhlas:

- NA SHLEDANOUUUUUUU!

Mindy. Ječím z chodby se stejnou fistulí:

- Na shledanouuuuuu!

Myslím si: Abyste se nepo...

Tak - druhá zkouška. Střetnutí se systémem. Holka, rozválcují tě. Havloidko,cinkající klíči. Tys byla ale pitomá! Ostatní restituovali, privatizovali, prolamovali Benešovy dekrety - on to říkal! - a tys zpívala hymnu. Osle! Máš, co sis vycinkala. 

Jedu domů. Doma brečím. Naříkám. Kurník, vždyť je ten život tak nádherný! V zahradě, doma, bez mocných. Myslí si, že jsou mocní. Jsou hloupí. Projevují své ego. Škodí. Stejně je víc hodných. Dnes jsem se setkala s tou druhou částí - s menšinou. Zítra nás čeká setkání s milými lidmi. 

Pracuji. Intenzivně. Bezva lidi. Ještě chci stihnout ty třešně. Včera jsem se naučila odpeckovat v mém zázraku. Jdu si je natrhat. Musím si vyzkoušet to odpeckování. Jdu na platformu cookidoo. Nejde internet. Začínám třeštit. Třináctého. Že by srážka s blbcem do třetice?

Volám poskytovateli.

- Ale ono vám to jde, já to tu vidím.

Ječím, ať mi neříká takový nesmysl, když čtu: zařízení nelze připojit.

Peťa mi jde na pomoc.

- Jo, opravdu, nejde to.

- A hvězdička tam není. Ani trojúhelníček. Tváří se to, že to jde. Ale nejde to!

- Máte tam dva androidy...

- Jo, a taky hrnec, který potřebuji připojit na wifi. Jste první platba v měsíci. Neomylně si ji berete prvního. Já platím, vy dodávejte služby. Ale kvalitní!

Půl hodiny se handrkujeme. Telefon přebírá Péťa. Je racionální. Je nezdevastován domovem důchodců a pojišťovnou. Jdu trhat třešně. Slyším, že mám rozpojit na půdě...

- Na půdu lezu pravidelně. Rozpojuji několikrát za den!!!

Ječím na odchodnou, že mi nahradí chlupaté jahody, protože dnes to musím zpracovat. Chci upéct bublaninu. Ale nemohu se dostat na cookidoo k receptu!!! Na zahradě najednou v duši klid. Jako kdyby mi třešeň, tráva, zahrada nalily energii. Utírám slzy. V klidu trhám. Poslouchám hlasy ptáků. Jsem v jiném světě. V krásném. Zeleném. Ptačím. Bez slepců.

Vracím se s košíkem.

- Peťuš, už to jde.

- Tak sláva! On zítra přijde a...

- Peťuš, už to nejde.

Volá ho znovu.

- Vlastíku, co s tím uděláš? Manželka brečí. Já jsem nasr...

Ztratila jsem hodinu a půl!! Drahocenného času. Pane Werichu, měl jste pravdu. Nejhorší je srážka s blbcem. Já dodávám, horší je s třemi a nejhorší s otrokářským systémem!

Je za deset minut půlnoc. Jdu balit. Myslím, že se ve tři dostanu do postele. V devět je tu pán! V deset slečna.

Dobrou noc!

P. S. Dnes to budou číst jen samí dobří lidé. Nevypatlaní mocí. Děkuji za přízeň! :-)