Z běžek na řemeslný den
Osm. Budík. Šero. Rozkoukávám se. Odhrnuji kousek závěsu. Dívám se na jabloňku. Stále rodí. Její jablíčka nehnijí. Korunka vypadá jako rozeklaná skála. Zdvihám hlavu. Nahlížím postele na krmítka. Vystřeluji. Ptáci už snídají. Poznávám stehlíčky. Šup, krmení!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-09-krmeni
Utíkám bosa sněhem dosypat válce a krmítka po zahradě. Dopřávám jim hodně. Volá Linda. Našla zdroj slunečnice; ne tak drahý jako u nás.
- A hlavně, letos je to samý klacík. Já pořád čistím a vysypávám odpad. Nevím, jestli to paní mám říci nebo ne.
Uvidíme za rok.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-09-snidame
V březnu to budou dva roky, doufám, že ne tři, kdy jsem konečně kočky převedla s navoněné bídy – kapsiček - na masitou stravu. V šuplíku mám balík kapsiček. Jejich expirace končí. Včera jsem jim k snídani dala kapsičku a jednu masitou. Bez příchuti. Jen sekané maso. Vyrábějí je tady u nás nedaleko. Žofka byla omámená jak šantou kočičí. Večer jsme se dohadovali, jestli laskavě spořádají porci masa. Prý ne. Prý chtějí ten voňavý sajrajt. Dnes ráno něco obdobného. Nesmí se míchat kapsičky a maso. Kvůli nutričním hodnotám. U nás - kvůli nebezpečí, že se lehoučce vrátí zase k plakům na zubech, parazitům...
- Holky, poslední příležitost.
Péťa má pravdu. Jsou přežrané. Každé dávám na porcičku asi deset granulek. Žofka je tak drzá, že je obžere a jde ochutnat k Mourkovi. Neuvěřitelná vychytralost. Tak nic. Až zas večer, až vám slehne. Ono jim slehlo hned. Kapsičky jsou hladové.
Jdou na chvíli do zahrady. Můj přípitek horkou kurkumovou vodičkou s pepřem se už nalil do buněk. Mixuji si koktejl.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-09-v-polich
Ani nemusejí ťukat. Otevírám francouzské okno. Obě ze sněhu vskočí do domu.
Ustrojená. Jedu do polí.
- Holky kočičí, a buďte tu hodné!
Na konci ulice paní ve žluté bundě s dítětem na pekáči. Až když přiběhnu blíž, vidím i tatínka. Pekáčují. Tatínek pozoruje. Maminka sjíždí s hošíkem. Ptá se, co to mám na nohou. Taky by chtěl.
Kopec do luk opouštím co nejrychleji. Ať už jsem pryč. Příjemně mrzne. Běžím malou loukou pod železniční most. Jde mi to. Jen dřina tam, kde není dostatek sněhu. Traktor, z něhož ořezávali stromy na břehu Labe, udělal pevné sněžné koleje. Křižuji pole. Hotovo. Jedu. Na malé loučce vzpomínám, jak se tu proháněly ještě tak před třemi lety dvě paní. Hodně přes sedmdesát. Běhaly jen tady, ne za mostem, aby na ně z domů viděli. Paní za svobodna Stříbrná a vedoucí ŠJ. Fotím pole. Vybíhám kopec. Fotím dům paní vedoucí. Už to budou asi tři roky, co se odstěhovala za dcerou. Loni v létě jí opustil manžel. Byla jsem mu na pohřbu. Má štěstí, bydlí vedle dcery. Posílám jí nahrávku z pole, namluvila jsem kratičkou zprávičku, že na ni vzpomínám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-09-sportovni-vyziva-do-svalu
Mixuji si výživu do svalů. Sundávám svítící stromečky z oken. Chystám si oběd. Krůtí prsa, brambory na páře. Kousek sýra na špeku a cibulce. Prapodivné kombinace. Kompot z jablíček ze včera. S ananasem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-09-kontrola-krmitek
Běžím zkontrolovat krmítka. Tak zobkali jen ráno za šera. Jsou plná. Vracím se domů. Volám vedoucímu mistrovi na učiliště. V diáři mám workshop Střední škola řemeslná.
- Přijďte! Vyrobíte si třeba píšťalku, zkusíte si různá řemesla… Je to v tělocvičně.
Popisuje mi, co všechno mohu zažít, vidět, vyzkoušet. Vyzvídám, kudy se tam jde. Mám čas do osmnácti hodin.
- Petroušku, jdu se podívat na řemeslný den.
- Přijedu za tebou asi za hodinu.
Našlapuji sněhem. Mířím nad luka, kde jsem se dopoledne proháněla na běžkách. Chci vidět vilku s modrými rámečky od brýlí. Volá vedoucí ŠJ.
- Vy jste mi udělala takovou radost. Ráda jsem si poslechla váš hlas a připomínku, jak jsme tam v lukách běžkovaly.
Povídáme si. Říkám jí, že jsem u vily s modrými okny; u té, jak má ve štítě okýnka jako u kajuty. Říkám, jak jsem si ji pojmenovala. Že ji fotím z luk. A teď stojím před ní.
- Tu vilu jsem měla taky moc ráda. Když jsme okolo ní šli, připadala mi tajemná.
Už se blížím ke Klejšmídově vile. Ale ta je jiná. Veliká. Asi před deseti lety jsem tu byla s mamkou za paní Klejšímídovou.
Už jsem u tělocvičny. Loučíme se.
U tělocvičny kouří dva mladíci. Uctivě mě zdraví. Mistr měl naprostou pravdu. Vevnitř v tělocvičně se mě hned někdo ujal. Dopoledne tu bylo na čtyři sta padesát dětí. Skvělý nábor. Vidím tu muže ve stejných vestách. Jsou členy cechu klempířů, pokrývačů a tesařů. Je to jejich jakási slavnostní uniforma. Předvádí se tu řemesla firem a ze střední školy v Jihlavě, Velvar, Chocně… Stavební fy tu prezentují své obory. Hlavně naše Střední škola řemeslná ukazuje plody své výuky. Učni, dnes se označují jako žáci, nádherně předvádějí svá řemesla. Tesaři, pokrývači, čalouníci… U kusu dřeva zatloukají hřebíky. Každý jednu ránu. Většinou se netrefí. Jediná čalounice uhodí vždy hřebík na hlavičku. Krásně zajel do dřeva.
- Pojďte si to zkusit.
Jdu. Docela se trefuji. Ještě jeden. Je potřeba síla. Někdy se hřebík ohne. Kluci ho hned speciálním kladívkem vyrovnají. Pak je třeba do toho majznout, aby na co nejmíň ran skončil ve dřevě.
- Chcete píšťalku? Támhle vám ji vyrobí.
Pokrývačka z Jihlavy hrdá, šťastná, že umí pokrýt střechu. Za tři roky pokryla nepočítaně střech. Jedna píšťalka nepíská. Druhá ano.
Trošku se mi příčí ženy v mužských oborech. Kovářky, pokrývačky, snad ještě čalounice, hrnčířky… Holčina je z pěti dětí. Nechce děti. Nikdy. Smutné. Nechodila jsem v jejích botách. Její životní zkušenost je jen její.
Už vím, co je falc. Falcová střecha. Tady na modelu to vidím, jak se to sestavuje.
Pán z firmy, která zabezpečuje – ješiši, jak to říkal? – paro plachty, rekonstrukci střech mě zve, abych se účastnila praxe. Totiž, chtěla jsem si vzít propisku. Vysvětluje, jak se střecha opravuje, jak se vyměňuje paroplachta. To se postaví nad střechu ještě jedna, aby se mohlo dělat za každého počasí. Plachty pod taškami se vyměňují tak, že se střecha sundá… Jéšiši…
- To se prodraží!
- Ano, to se prodraží.
- A co fotofoltaika?
- Všechno se odšroubuje.
Dostávám rukavice, štětku, natírám na dva štětce okraj zafoliovaného modelu trámu. Přikládám textilii. Schne to dvě tři hodiny. Dnes jim to schlo šest hodin. Rozdíl v barvách – mokrá světlá. Suchá tmavě modrá.
Dozvídám se o řemeslech. Petroušek je tu. Pozoruji kluky, kteří se učí zacházet s břidlicí. Mají speciální nářadí k lámání. Břidlice se těží ve Španělsku a ve Francii. U nás málo. Připomínám jim, jak naši předkové měli do školy břidlicovou tabulku a houbičku z mořské houby. Kluci moudří. Šikulové. Jsou šťastní, že umí. Ten jeden si vybral podle táty pokrývače. Druhý netušil. Zkusil. A moc se mu to líbí.
- My se s břidlicí učíme, jak praská, jak se s ní zachází.
- Dělali jste břidlicovou střechu?
- To je strašně drahé. To si dávají jen bohatí lidé.
Jedeme domů.
- Peťuš, zahni ještě k učilišti.
Neochotně za celý den utahaný zastavuje u školy. Mám deset minut na prohlídku. Štěstí, že kovářskou dílnu znám. A stejně se dozvídám nové. Např. každá podkova se měří dle rozměrů koňského kopyta. Mají tu moderní výhně. Kováři i kovářky umí. Starý asi mistr předvádí kování podkovy. Koncert. Přebíhám přes dvůr do školy. Tady se mohu podívat na čalouníky, keramičky, truhláře. Ujal se mě mistr, který mě asi zná z mých občasných návštěv v truhlárně.
- Pojďte si zkusit zrcadlo.
- A to jdu a ráda!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-09-boure-v-mozku
Dávám telefon nesmírně sympatickému a šikovnému cikánkovi. Ten kluk se mi líbí. A v duchu se raduji, že bude umět řemeslo. Nemusím mu vůbec říkat, jak se spouští natáčení. Mám pospojovat číslice od jedné do deseti v zrcadle. Chytrá sestava truhlářů se zrcadlem. Nejvíc mi dává zabrat spoj šestky a sedmičky. Zasekla jsem se. Ne a ne a nemohu se hnout. Cítím bouři v mozku. Slyším, jak mi potichoučku radí vlevo dolů. Nejde mi to. Vlevo dolů. Nakonec jsem se tam dokloprcala. A pak podobné osmička s devítkou. To už jsem věděla vlevo a dolů. Ale taky to šlo těžko.
Běžím ven. Petroušek mě čeká. Jedeme domů.
U Klejšmídovy vily, sousedí s učilištěm, prosím, aby zastavil. Fotím ji ve večerním světle. To je nádhera. Krásně osvětlená okna. V každém lampa. Okouzlující. O pár domů dál ještě jedno zastavení. U které? U které asi?
Doma. Zatápím. Koktejl. Ach, tady máme tak krásně. Zabydleně. Útulně. Láskyplně.
Dobrou noc!