Z lásky k Česku :-)

06.12.2018

Věci naše si řešme tady a jednejme jako suverénní stát - slyším od p. Filipa z KSČ(M) . Jako fór, dobré. Skvělé tvrzení. Tak se na to mrkneme :-) 

Ráno SMS - klientka nachlazená. Vjela do mě energie. Dozdobím byt. Pracuji, mezi klienty krášlím, myju, lezu na půdu, snáším poklady. Mám skvělou práci: Z domova, navíc s bezva lidmi. Miluji své klienty. Raduji se z jejich úspěchů. Těší mě jejich cesta ke zdraví.

Za maminkou až v půl páté. Termosku s bylinami. Ta bude brblat. Vánočku, voňavý sladký ananas z Polska. Beru to přes banku. Dnes není na přepážce cedule, ať si trhneme nohou. Dnes tu sedí nová slečna. Nezná číslo mého účtu :-) Musím si vytáhnout kartičku...  Všichni před ní ho měli nacvakané v počítači, jen jsem vzala za kliku bankovních dveří. Pan ředitel pobočky je milý, mladý, bezmocný. Určitě má hypotéku, děti, manželku a musí srazit paty, složit ocas a držet pusu. Chce-li pracovat.

- Pane řediteli, jsem stará škola. Nechci vkládat bankomatem. Je to neosobní, není tam diskrétno, nerada se dotýkám malého jedovatého papírku. Ráda vkládám peníze na přepážce. Dostanu natištěnou stvrzenku z tiskárny. Jste francouzská firma. Macron je v háji. Všechny dcery posílají svým matkám miliardy - několik státních rozpočtů naší republiky. Vy nám účtujete poplatky a jste tak drzí, neomalení, že na přepážce chybí člověk.

- No, potěším vás, jedna pokladna tu zůstane. Pobočku rušit nebudou. 

- Aha?

- Ostatní banky ruší pobočky, nahrazují je bankomaty...

- Jasně. Stačí neosobní bankomat. Plníte přesně požadavky nového světového (ne)řádu. Virtuální svět peněz. Nemohu sem poslat manžela, protože to neumí vložit.

- My ho to naučíme, vyjdeme s ním ven.

V duchu si říkám: Vybíháte s námi všemi.

- Vedu své bankovnictví na svém počítači, za své energie a vám vkládám k užívání svoje peníze. Vy mi za to strháváte poplatky. Nezdá se vám to postavené na hlavu? Vy používáte moje peníze, služby mi neposkytujete, vše si mám obstarat sama. Zavádíte virtuální svět. Nestačí virtuální peníze... Jste moloch jako česká pošta, české dráhy...

Hoch je sympatický, rozhovor vedeme v přátelském duchu. Kýve hlavou, dává mi za pravdu, ale.

- Víte, já nerozhoduji o počtu zaměstnanců. O tom rozhodují...

- Panáci nahoře. Asi před třemi lety jsem sem za minutu dvanáct vezla vklad. Nechávám si hodinu na oběd mezi klienty. Paní Sovová mi málem vsunula nohu mezi dveře. Zabouchla mi před nosem. Žádný štráchy. Žádný cit. Nějaká úcta ke klientovi? Jak s námi jednají Němci, nemilosrdně, tak i ona mi přes dveře řekla, že je poledne. Nebylo! Doběhla jsem do auta, rychle našla kontakt na banku. Právě v rádiu odbíjeli poledne. Tehdy pan ředitel mou stížnost přijal jako oprávněnou. Byla bych nesmírně ráda, kdybyste svým zaměstnancům připomněl, že i minutu po dvanácté tu jste pro nás, my vám neseme peníze a Vy jste povinni se k nám chovat s úctou jako ke svým KLIENTŮM!! A kdyby tehdy paní Sovové přišlo na mysl, že jí před důchodem vyhodí, věřte, že by ode mě peníze přijala.

Pan ředitel mi dal za pravdu. Utíkám na poštu. Moloch... Nemám ještě opravený řetízek. Zlatnictví. Před týdnem v pátek tam seladonek nevlídně mručel, když jsem si dovolila říci, že slíbil SMS... Chtěl namítat, zeptala jsem se, kdy zakázka bude - umlčela jsem ho. Dnes:

- Tak jsem čekala na tu Vámi avizovanou SMS, ale žádná nepřišla. V pátek jste mi tu tvrdili, ať počkám, že v pět přijede kurýr se zbožím...

- Už minule jsem vám chtěl říci...

- Heleďte se, já jsem tu za celý život nikdy nezažila takovéhle diskuse. Vždy bylo všechno akurátní a v tichém decentním tónu. Nebudeme se dohadovat, že ne?

- Nebudeme, máte pravdu, tu SMS Vám měl poslat ten, kdo zakázku přijímal. Přišla toto pondělí.

- Aha, tak bych tu v pátek čekala zbytečně.

- Babííí...

V závěsu se objevuje stará paní. Celý život tu prodávala. Korál.

- Jsem ráda, že vás vidím. Co operace kyčle?

Paní mi vypráví, jak probíhala operace, kdy začala chodit, jak jí to dva dny šíleně bolelo... Taky že jí nohu prodloužili o dva a půl cm.

- To je NWO. Už operují odborníci z nové doby. Pitomci, co neznají násobilku a studovali před třiceti lety...

Aha, jí to pokazil Egypťan, který mi asi před deseti lety ne a ne sundat sádru z ruky. Delší noha vyšla po operaci ještě jedné paní. Cizinec. My máme málo svých.?! Utíkají za větším ohodnocením. Bílá rasa má asi 2000 bodů, ne IQ, jiných jednotek. Rudá, žlutá, černá rasa - poslední má asi 50. Ale to není nic proti nim!! Jejich je zas umění běhat jak gazela. Skákat jako panter. Mají své přednosti. Každá rasa má to své. Křížením s jinou ponižuje svůj intelekt.  Snižuje to, co je rase vlastní...

- Ten pán je manžel dcery?

- Ne, to je syn.

- Hm, myslíte, že byste ho mohla ještě trošku učit obchodnímu jednání?

- Paní, nechtěl bych být vaším zetěm.

- Pane, já mám skvělého zetě. On je ode mě asi o pět, šest let, je to dobrák od kosti a mám ho moc ráda.

- S vámi bych byl rychle hotov.

- Pane, teď jde o to, jestli bych nebyla rychlejší, víte?

Hezky se loučím a v hlavě si nesu, jaký pazgřivec se dostal do zlatnictví. Pomalu ho bude mrvit, až lidé dají přednost tomu druhému... Samochtějícímu se křivda neděje.

Elektra. Kabel k telefonu. Pan prodavač, kterému nedůvěřuji. V létě mi prodal tablet, nebyl dle mých představ. On mě neposlouchal. Dnes po očku hlídá paní prodavačka. Kupuji i světýlka. Mám si zkontrolovat cenu :-)  Dostala jsem na kabel i světýlka slevu. Teď jsem zjistila, že stejně nemám ten ideální originál. Jde s ním nabíjet, ale nepropojím se s počítačem. Zítra :-) Druhé kolo.

Zapomněla jsem mobil. Vracím se pro něj. Půl šesté.

- Zapomněla sis mobil. Volal ti Roman, Linda.

Jedu. Maminka. Dostala jsem vyhubováno. Čaj je strašně kyselý. Dávám jí do něj med. Hezky odkašlává. Vaří jí ten průduškový, co jsem donesla. Prolévají ji. Slouží Irenka, Květulka, paní Dana. Myslím Veronika. Jaruška volá z pokoje. Jaruška je líná.Nechala by si nejraději předkousat i jídlo. Na její volání vycházím z pokoje. Nahatá Jaruška drží v ruce noční košili. 

- Jaruško, koukejte se obléknout. Co potřebujete?

- Já potřebuji navléknout košili, kuňká.

-Jaruško, velcí lidé se oblékají sami. Jsou soběstační. Neotravují pečovatelky. Ty mají na starosti hygienu s nemohoucími. Tak šup, šup.

Zalezla. Tihle lidé mají své IQ. Jednou - před čtyřiceti lety, dělal v Karsitu jeden Meke. Byl to blb, který na diskotéce po žloutence tak křepčil, až omdlel na topení. Po žloutence měl doma držet klid. Tenhle blb si dělal přesčasy. Naložil si na kolečko lopatu a krumpáč. Popojížděl po Karose. Objížděl vládní budovu. Až se ho jednou někdo zeptal, co tam dělá a bylo po přesčasech. (Provoz byl tehdy původní, menší,dílna z dob zakladatele; vládní budova byl obrovský panelák. Horní patro bylo jen ředitelské. Někdo na dveře tehdy nalepil obrázek z Dikobrazu. Byla na něm dvě mraveniště. Vpředu stál mravenec reportér s mikrofonem a mravenec z továrny:

- To větší, to je administrativní budova. To menší, to je náš provoz.

A tak to platí dodnes. :-) Vejžírků je, jako by je s debily s nebe shazoval.

Jaruška je jako ten Meke z dob mládí. Vychytralá... Jinak...

Mamka se vzpouzí, ale pomaloučku k vánočce vyzunkne dva hrnečky, kousek ananasu ochutná... Snáším z police stromeček a betlémek. Na polici ho NEVIDÍ. Nad hlavu nekouká. Vyprávím o své cestě do Chelmu Šlanského. Ukazuji fotky.

- Mami, představ si, že tam visel obrázek Ratibořic. Vidíš, tady píšou...

Překoktávám z fotky ze včera, že ty domečky Dvanácti apoštolů byly postaveny asi 1705 pro české tkalce.

- Mami, to bylo postaveno pro Čechy! No jo, to bylo naše území. Až Mařena Terezie prohrála Český koutek... Už nevím - Sedmiletá, Bramborová válka? Nevím která, ale to Slezsko nám vzali. Mami, domů jsme jeli přes Zlatou Olešnici. Rýžovali tu prý zlato. Naše řeky a potoky byly všechny zlatonosné.

- Odtamtud byla babička.

Přemýšlím, která. Čí? Snad ne naše! 

- Ty neznáš tu knihu...

- Jo, ty myslíš Babičku Boženy Němcové!

Díky mamince si dělám jasno. Proto ty Ratibořice v domečku Svět lnu :-)  Takže je to naše dílo - ty krásné domky. Hm.

- Mami, víš že z měsíc oslavíš narozeniny? Víš kolik?

- No, takových devadesát.

- Jsi blízko. Devadesát dva.

- Jé, tak to už jsem stará mahulena a mám se odsud ztratit.

- Mami! Mami, co si počnu bez tebe?

- Staneš se vedoucím rodu. Budeš nejstarší. Budeš je stmelovat. Chránit.

Má pravdu. Sice nejstarší je moje nevrlá sestra, ale tmelím já...

Volám na zmeškaný hovor. Před tím se ptám, jestli po termosce čaje nepotřebuje na záchod. Mluvíme obchodně. Do toho mamka. 

- Potřebuju se vychc...

Umlčuji ji rukou. Rychle ukončuji hovor. Loučím se. Jak je možné, že mluví jak lopata! To má svůj název - nějaká lálie. Je to nemoc. Chorobná touha vystřikovat z úst výkaly - Kaprolálie. Usměrňuji mamku, že takhle nemůže mluvit... Vezu ji do koupelny. Umýt ruce.

- Mamčo, vyndáme zuby, vyčistíme zuby?

- Ne, na to mám sestřičku.

- Snad si zuby umíš vyčistit sama. Koukej ty zuby hodit do kelímku.

- To ne. Musím o nich vědět. Až přijde sestřička.

-Tak takhle to má zařízeno. Ptám se Květulky - ta dává za pravdu. Ano, čistí zuby klientům. Děkuji, děkuji, to je obdivuhodné!!! Zírám. To se nedá s LDN ani v nejmenším srovnat. Tam lidé umírají na žízeň a hlad. 

Jedu. Kik baterie. Kaufland - jestlipak mají purpuru. A nemají. Beru žlutou brokolici, nesu ji holčinám na recepci. Vyprávím svou zkušenost z Polska. Jaké ovoce, zeleninu měli v Biedroňce.

- To dnes ráno dovezli.

- Vždyť to rozdělám a zaneřádím si celou kuchyň. Padají z toho kvítka.

- No, zlevnili jsme to.

Schválně fotím ty zlevněné žluťáky. Kaufland - fašistický ksindl. Zahazují pomazánky, odkrojky, uzeninu. Nenabídnou to někomu pro prase - kdo taky dnes chová prase! A zahazují housky, koláče!!! Do popelnice!!! Oni šerádají s božím dárkem. Neodpustitelné.!!! Hrůza!!!

U pultu - jedna dlouhá fronta. Nelogická. Je tu asi deset vah, deset pultů. Jezdí tu jak motorové myši dvě prodavačky. Určil malý černý šéf. Rumun. Nemají ho tu rádi. Takový zmr... Prý. Kaufland v Jaři zahazuje pomazánky, uzeniny, zeleninu, pečivo, koláče!!! Hnus. A protože nemají tržby, taky s naší skladbou obyvatelstva, jaké tržby, že jo? Tak nemůže být za pultem deset prodavaček... Vládne tu nervozita. Dnes večer tu kmitají dvě. Ale jisté je, že v pátek večer dají jednu :-) Jak nelogické. Jak to zapadá do organizovaného chaosu. Jsem na řadě. 

- Paní, před týdnem jsem tu kupovala dvě stejné rybky. Uzenáče. Jedno byla shnilá, druhá měla texturu rybího masa.

- Já jsem tu minulý týden nebyla. Měla jsem dovolenou.

Ty vorle. Ať to nebere osobně!! To je naše: Já  ne, já ne! To on, on - pokud možno ukázat prstem. Zítra půjdu na nákup dřív. Milému Kauflandu něco hezkého vzkážu. 

- Co Vaše vedoucí směny?

- My už žádnou vedoucí nemáme. Utekla tady z toho bordelu!!

Obrázek českého Kauflandu. Ve frontě za mnou stojí cikán, tmavá slečna, zcela bezzubá, a tmavý. Vtipný.

- Víčko nepotřebuješ. Máš tu prasklinu jako jediná na světě! originální :-) 

Nahlížím zvědavě. Slečna má kovový hrnek, na něm umělohmotné víko. Asi poškozené. Přišla mi ta poznámka jako vtipná. Předběhla mě paní. Ptá se, kde je fronta.

Paní, tady jste v české frontě. Na všechny pulty jediná. Tohle je jen pro Čechy. To dělá fašistický Kaufland jen nám. Protože Češi si nechají všechno líbit. I od černého mrňavého rádoby šéfa z Rumunska. Češi snědí shnilé smradlavé brambory, doslova, odkvetlou žlutou brokolici. Dovezenou dnes. Už zvadlou. To dělají tomu českému póvlu. 

Ten vtipný tmavý sympatický muž mě opravil:

To dělají z lásky k Česku!

Dobrou noc!

P. S. 1 U pokladny poslouchám asi šestnáctiletou slečnu. Mami, to dnes byla prča. Paní učitelka se ptala, kde je Litomyšl. Napověděla, že je nedaleko. Mami, jsem jí říkala, ať nám dá přednášku. Ona vyvolala Frantu Vomáčku a víš co jí řekl, když se ho ptala: No tak, kde je ta Litomyšl? - V jižních Čechách. Vyrazila ho ze třídy. /Zaplatila jsem. Slečně jsem řekla, aby Frantovi vyřídila, že debilů máme dost, neznají dějiny, zeměpis, násobilku, ani pravidla českého pravopisu. A že paní učitelka, která 40 let tu češtinu vyučovala, Frantovi vzkazuje, že já bych ho nevyrazila jen ze třídy, ale nakopala bych mu prdel a vyhodila ho ze školy. Slečna se smála jak pominutá. Nepochopila, že i ona bude mít jednou maturitu, ale zůstane blbinou v montovně. Jako ten chlapec, co seděl dnes za pokladnou. Ptám se: Student - pracovník? Pracovník. - Co jste se vyučil? - Tady zemědělské učiliště. Nabídli mi jezdit traktorem. Tak jsem radši pokladním. - Hezký kluk. Otrok.

P. S. 2 Cestou v autě slyším zprávy: Lichteinstein chce vrátit 60 tisíc ha půdy, převážně lesů. Půdu mu zabavil v roce 1945 podle Benešových dekretu stát. Dal majiteli, českému státu, ultimátum sedm dní před zahájením soudu. Kdo si počká, ten se dočká!

P. S. Přečtěte si znovu první větu.