Z ústní hygieny do ledovek a lineckého

Den je u konce. Prý byl včera úplněk. Vůbec nevím. Klid. Pohoda. Mír. Spánek. Nepostřehla jsem úplňkovou sílu. Vlastně – když jsem šla spát, za nedotaženou roletkou jsem zahlédla venku světlo, jako by mělo svítat. Osvětlení v zahradě už se vyplo. Měla by být relativní tma. Dvě hodiny. Asi Měsíc osvětloval svět.

Jsme v nejtemnější části roku. Mám ji moc ráda. Miluji tmu, přítmí, šero. Nešla bych na týden do tmy ani za nic. To ne. Myslím tím tmu, která je proříznuta knotem svíčky, kahánkem v lucerničce, světelným řetízkem, hvězdičkou na okně, svítícími stromečky na skle, světýlky na stromech, plameny z kamen. Takovou tmu mám ráda. I teď to tady tak mám. Svítí oharky v kamnech, svíce. Na svou barborkovou vázu jsem dnes propletla světýlka. Je tak hezká. Jak dekorace, tak broušený džbán. Na třešňových větvičkách a proutcích zlatého deště visí ozdůbky, které jsem vyráběla před sto lety, možná před sto padesáti. Mám k nim vztah. Holky je vyhodí. Taky je tam zvoneček andílek; čas ho trošku pochroumal, ale nezahodila jsem ho. On to nebyl ničící čas. Byla jsem to já. Ale tiše! Nikomu ani muk!  Od letošního adventu jsem šikovná. To by byl oxymóron – zas rozbila a přesto je šikovná. Andílka mi darovala Linduška. Vrátím se k jejím dárkům. Teď jen dopovím. Koupila jsem za letošek docela dost venkovních světýlek na TEMU. Taky drátek. Nevěděla jsem, kam ho dám. Ležel v košíku. Dnes jsem ho chtěla umístit. Do lucerničky. Ani náhodou. To je hnus – světelné řetězy v lucernách. To není živé. Kam ho namotám? Rozbalila jsem ho. Ješiši, je to paprsčité. Že bych to nějak naaranžovala na vrkoč? Ireno, ty ne. Padalo jehličí. Ne. Kam já si tu vymoženost dám? Nahodím to na barborky. Vidím hezky na všechny ozdůbky. Ztratilo se tam, že je to takový několikažilný pavouk. K Lindině dárkům… Pamatuji, jak mi koupila dracenu. Dvou chocholatou. Viděla jsem na ní, jak je šťastná, že mě obdarovala neobvyklou květinou. Zářily jí oči. Měla jsem radost už jen z její radosti. Pak si pamatuji ještě na jeden dárek. To byly zlacené skleničky z červeného skla. Zas. Čekala, co tomu asi řeknu. Byla jsem překvapená. Asi i ona uměla číst. Řekla, že jí finančně vypomohl Petroušek. Byli u obdarování oba. Důležité, jak se zatváříš. No radost jsem měla.

Teď hledím do vitríny. Dvě červené číše na koňak zlacené. Šest skleniček z červeného skla na víno vybrušovaných na vysoké nožce. Tak. A teď jsem se zmátla. Které to byly. Myslím ty dvě pozlacené. Vybírala originální dárky. Pro mě. Pro mou radost. Ne dárek pro dárek. Už jako holka vnímala mou zálibu v takovýchhle – jak to nazvat. Cetkoviny – ne, to se nehodí. Drobnostech, skle, no.

Vytanula mi na mysl ta malá cikánečka s červenou mašlí. Občas o ní píšu. Nosila jsem si bříško s Lindou. Šla jsem z oběda. Nahoře na kopci nad školou asi tři čtyři hošíčci obstoupili tuhle holku. Na otázku, co potřebují, se malí šmejdi rozešli k domovu. Čapla jsem holčičku, odvedla ji z nebezpečných míst do města k mamince. Porodila jsem svoje druhé mládě pod stromeček. Za rok, Linda ještě nechodila, se na nás můj Ivulka vykašlal. Odešel za lepší. Ta ke mně teď  chodí pro Herbalife. Všechno vzal čas. I ji opustil se dvěma dětmi. Maminka mi řekla:

- Nemůžeš zůstat bez peněz. Musíš jít dělat!

Dělat od ročního dítěte? Byla jsem tak chudá, že jsem si chodila k mamince opisovat TV program.

- Copak ty nemáš korunu na Pochodeň? Koupíš si v pátek, máš v tom přílohu, program na celý týden.

Ach, poslechla jsem maminku; vrátila jsem se do školy; od září dalšího roku, to už Lindě běžel druhý rok života, jsem ji začala vozit za město do jeslí. Měla z mého bříška zlou zkušenost. Ivulka po mně dvakrát hodil židlí. V zuřivosti. Břicho jsem si uchránila. V ní to stále je. V jesličkách vždycky ráno celou ji převléknout, utíkat na autobus do školy. Nemluvila tam s nimi. Dnes mě to moc tíží. Svůj poklad jsem odkládala do jesliček, abych měla na obživu. Ještě jsem u toho studovala vysokou. Jak jsem to mohla zvládnout? Maminka mi pomáhala. Jednou jsme jely do jeslí na kole. Uklouzla jsem, upadly jsme. Zrovna šli po chodníku ruští důstojníci s paničkami do vojenské nemocnice do práce. Jeden Tatar, měl takové šikmé oči, byl dost obézní, přiskočil, zdvihl mě. Pomohli mi s manželkou nasadit Lindu do sedátka. Od té doby jsme se zdravili. Vůbec nevím, z jaké republiky byl. Jestli žije. A co jeho paní… - Jednou v dubnu dalšího roku mi vedoucí sestra řekla:

- Paní, Prokopová, Linda promluvila.

Vyvalila jsem oči. Dítě tam od září do dubna nepromluvilo. Ani se mu nedivím.

- Ano? A co řekla?

- Ano.

Po meteřské jsem začala učit tu holčičku. Cikánečka si mě pamatovala. Její maminka mi to sdělila. Simonka mě pak měla celý život ráda. Až do své předčasné smrti. Mladá maminka odešla od své asi dvanáctileté dcerky… Chodím se poklonit na její hrob.

Myšlenková bouře. Tak dost. Žádné rozcitlivování.

- Mamko, už jedu.

Za chvíli zazvonila. Jezdíme spolu na ústní hygienu do FN v HK. Když k nám z Phy jezdívala na víkendy s kočkou, jezdívaly jsme v pondělí ráno. Pokračovala do Phy. Když já jsem vycházela z fakultky, už uháněla na Phu. Asi před dvěma lety jsme neměly kde zaparkovat. Zastavila na cestě.

- Mami, kdyby někdo přijel, tady nastartuješ a uhneš.

Seděla jsem v autě s Kittynkou v tašce. Mluvila jsem na ni. Uklidňovala ji. Sama jsem klidná nebyla. Nevím, kdyby někdo přišel, co bych asi dělala. Ale ona za půl hodinky přiběhla. Tašku s kočkou připoutala a uháněla ku Pze..

Jak dnes zazvonila, Žofie jak ohnivá čára se sklopeným ocáskem proběhla z křesla v Petrouškově pracovně.

- Teď tu běžela Žofka.

- A že vím, kam běžela?

Pod gauč. Má z Lindy respekt. To, že ji odnesla před rokem 17.7. od cecíků její maminky v přepravní tašce k sobě do horského domu, to už asi kočka zapomněla. Ale co jí na Lindě vadí, nevím. To Deniska, když k nám ještě chodila, nevím, proč už nechodí, ta si našla cestu k Zrcečce, ač jsem tvrdila, že se taky bojí.

Slečna Žofie vylezla ze své skrýše asi až po našem odjezdu. Přijel k nám i její LP. Nabraly jsme ho a frčeli do HK. Myslí se mi mihla starost, kde zaparkujeme. Rychle jsem poprosila o místečko. Odbočili jsme k řece. Tam bývá obsazeno. Na trávě jsme se jakž takž usadili.

- Hele, támhle vyjíždí pán.

- Ne. Nech to tady.

- Pane, odjíždíte?

- Ano, ano!

- Tak to já se jdu postavit na vaše místečko.

LP mu ukazoval, aby se pán dobře vymotal. A já stála na jeho místě. Linduška se vybabrala z toho původního nejistého. Zaparkovala, jak se má.

Jen jsme vyběhli po schodech, naše hygienistka už otevřela dveře. Ve FN mají systém – dole na recepci, v papírových dobách se tomu říkalo kartotéka. Dnes to mají v počítači. Zkontrolují ti kartičku pojistěnce a frr, odešlou info do ordinace – je tu. Už ho lze zavolat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-16-pece-o-sebe

Nejprve Linda. Pak já. Dostaly jsme pochvalu. Já info, které mi nikdo neřekl, že je vhodné zvláštní nití s molitanovým řetízkem zajet pod korunku a vyčistit čep implantátu. Nacvičila jsem si to v křesle.

- Dej mi jednu.

- Dala mi jednu a papírek z krabičky.

- Ty seš velice optimistická.

- Totiž když pomyslíme nějak negativně o nějaké osobě, žluč se začne lít do jater. Tkáně to nezvládají… Tedy je dobré mít stále dobrou náladu. Taky když naskočíš na něčí hádavou hru, odevzdáváš mu svou životní energii. Zachovávat chladnou hlavu. Jde mi to ztěžka, ale snažím se a učím se. Je lepší radovat se z blbovin. Třeba, že umím z nádraží doběhnout do fakultky pěšky. Nepotřebuji trolejbus. To je přece radost! V mém věku! Nebýt v křeči. Jak je tělo v tenzi, neproudí lymfa, neprokrvují se orgány. Pleť je ošklivá. A to je to nejmenší.

Pokyvuje.

- Jak vidíš mé zuby ve srovnání s jinými sedmdesátníky.

- Většina už zuby nemá.

Potěšila. Já jsem loni přišla o dvě šestky, málem o dvě čtyřky, zmrtvělá sedmička… To bylo na stomatologickém lovu. Nestíhala jsem utéct. Šest let nepéče. Můj lékař odešel do důchodu… Zuby si čistím několika kartáčky, irigátorem, jednosvazkovým… Míca lékařka se vždy koukla do pusy:

- To je dobré. Máte nějaké obtíže?

Hygienistka mě občas sleduje na FB:

- A kde máte tu chaloupku?

- Na zahradě. Já jsem tam za minutu. Ani ne.

- Je hezká.

Smějeme se. Přejeme si. Obdarováváme se.

- Stačí vám s Lindou jednou za tři čtvrtě roku. Pečujete dobře.

Tady končí. Přesuneme se do její trutnovské ordinace. LP šel po mně. Linda hned googlila cenu speciální nitky.

- Mami, u Maxe to stojí šedesát. Jinak devadesát.

Šla jsem do fakultní lékárny. Čtu:

- Tady je vyvolávací systém.

To máte dobré. Nahlas se ptám lidí v lékárenské čekárně:

- A kde se naťukám?

Někdo mi ukázal do rohu lékárny. Volný prodej. 826.

Usedám. Prohlížím si vnitřek. Slyším hlasy za improvizovanou stěnou s hliníkovými dveřmi. Na okraji zdi u stropu stojí imitace sloupů nebo zdí nebo spíš velkých kvádrů. Co to jako má znamenat? To je soukromí? Všechno je tu slyšet. Jen nevíš, z které kóje. Z jedničky vychází paní. Jsem ve střehu. Cink. 826 jedna. Zdvihám se. V jedničce sedí naštvaná magistra. Na hlavě má čelenku se sobími parohy.

Pokouším se o vtip.

- Vy jste jelínek?

- Proč?

- Že máte na hlavě paroží.

Tupá. Protivná. Ani se neusmála. 

Pokouším se dál navázat konverzaci. S robotem to nejde.

- 105,- Kč.

- Prosím? Dcera mi teď našla, že se to prodává u Maxe za 60, jinak maximálně za devadesát.

- Tak ať vám to dcera koupí.

Ach, to je tak nehorázná nevycválanost. Jsem klient. Přišla jsem si koupit její zboží. Magistra, co dělá pokladní. Bůh jí nenadělil. Míca. Rychle od této vzpomínky pryč. Chci být zdravá.

Běžím po schodech zpátky nahoru. Čtu si v SZ v telefonu pochvalu, jak si umím užívat život a že jsem stále veselá.

Druhé vyznání pro mě v půlhodince. Být radostná, optimistická, usměvavá – to je práce na sobě. Denní cvičení.

Linda s LP už scházejí po schodech.

- A co ty? Taky máš pochvalu?

- Já tu prý vůbec nemám co dělat. Prý proč jsem přišel.

Dělá si legraci nebo jak? Jezdil na ústní hygienu do Phy. Linda ho vzala s sebou. Je tu už zapsán.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-16-co-jite-vy

Cesta domů rychlá. Jedu do Penny. Dnes mám v plánu splnit včerejší očekávání. Upéct ledovky a linecké. A to se mi povedlo.

Dnes je naposledy Pavlínka ve svém krámku s hnojivy, jedy, slunečnicí. Jedu koupit ještě deset kilo pro naše hosty na krmítcích. Pod nimi se přiživují i hrdličky. Budiž. Mají tu také své místečko.

Co k obědu? Mám v pytli od klienta ještě jeden celer. Půlku ho sním místo hranolků. Už se vaří na páře. Na pánvičce cibulka, česnek, asi tři plátečky uzeného. Linda mi darovala. Dostala od LeCo. Houby. Maličko mražené italské zeleniny. Na talířek celer. Směs z pánvičky. Zelí s křenem. Ach. To byla dobrota. Myslím, že by leckdo takovou směs nejedl. Jen se ládujte knedlíky, masem… V téhle době raději lehká jídélka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-16-mamincina-a-moje-vykrajovatka

Ukládám formičky do maminčiny krabice. Nahlížím do tašky s vykrajovátky. Vyrovnávám si je jak dítě na dlažbu. Srdce se mi svírá. Maminka si koupila moderní tvary. Hořící svíčku, jelínka, zvoneček, houpacího koníčka, pak něco, co nevím. Na FB nápověda – mašinka, vláček, lokomotivka. Ano. Jestlipak je alespoň jednou použila. Mami, to už se nedozvím. Vedle moderních vyrovnávám ty staré. Některé mají držátko, aby se s nimi komfortněji pracovalo. Jdu si prohlédnout krabičky se svými formičkami a vykrajovátky. Letos jsem je ani nevytáhla. V šuplíku mám i krabičku s vykrajovátky hracích karet. To byla móda, když jsem byla malá. Taky po mamince. Karty nepoužívám. Jsou strašně veliké. Své cukroví zmenšuji. Aby návštěva neukusovala a nedrobila. Malý kousek strčí celý do pusy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-16-hlidej-si-svoje-hracky

Mezi ledovkami a lineckým si jdu na minutku sednout do křesla. Klimbla jsem. Probudilo mě šustění. Připravila jsem si dva dárky, o nichž jsem chtěla promluvit. Oba andílci. Jenže Žofka byla rychlejší. Hrála si s mými hračkami, drzka. Za večer se k tašce, kam jsem oba anděly schovala, stále vracela. Pokoušela se pacinkou…

Petroušek svačinku připravenou. Čajík do práce v termosce uvařen. Žofátko se vrátilo z noci do tepla. Moureček si vyběhl okouknout revír. To jeden nikdy neví. Aby mu sem nepřišla konkurence. To by byl schopen nastavit své perforované krajkové ouško. Loni nebo předloni touhle dobou jsme s jeho uchem byli u veterináře. A tři roky, co se šíleně porval s rezatým. Myslela jsem, že je to Zrzečka. Ne. Bránil si území. Serval se. Kulhal, obražený byl…

Odhlédnu-li od škarohlídky s losí čelenkou, bylo to hezké. A zas vzpomínkové…

Myšlenky na staré doby – pá pá! Žiju tady a teď.

Dobrou noc!