Zafáčované obličeje není nic hezkého. Blízko k burce. Brrr...Necítím člověka. Robotizace

Půl jedné. Noc. Jak byl den? Ideál. Až na ty zafáčované huby. Jen neslyšet bušení zpráv. Dnes jsem neposlouchala. Slunce se u nás  ještě snažilo. Teď ve tmě fučí.

Dopo skyp s maminkou. Schází, schází, ale v DD se snaží. Vysazovali je na terasu; procházeli se včera s mamkou a dalšími lidmi dole v zahradě. Juchů! Podívala jsem se na stránky DD na FB. Přistihla jsem se, jak se usmívám. Viděla jsem Aničku, Drahušku, paní K II... Chjo, třetí týden je nevidím. Dostala mě fotka s rozstříhanými jmény a příjmeními slavných. Mamka tam sedí. Zamračená. Zamyšlená?Předpokládám, že "uměla". :-) Snažím se při hovoru dostat z ní slova, věty. Mami, vytrvej!

Jdu si umýt hlavu. Vypadám už jak staré ometené koště. Maluji se. Linda volá.

- Lindi, spěchám, pojedu do DD.

- Jako za babičkou?

- Né. Jen jí něco dovezu. Vezmu si tu zničenou osušku. Nazrál čas. Mohla bych se rozloučit s ručníky. Paní vedoucí si to nafotila. Tak si to vezmu k sobě. Proplatí mi náhradu. Rozhodla jsem se dovézt mamce dobrotky. Chci se ještě stavit pro dort. Personálu. Zaslouží si. Spěchám. Maluji si ksicht na obličej. Teda vlastně obličej na ksicht.

Zvonek. Budoucí soused. Chce povolení ke stavbě. Rozhodla jsem se zcela jasně a přesně. Rok nás nenápadně tlačil, tlačil, od malého domečku, okna na druhou stranu až k velké osmimetrové krávě. Pak ji snížili na sedm a půl metru. Nedám.

- Mám mokré vlasy. Uvědomuji si, že ten váš obrovský kolos měl být původně přízemní hacienda. Sedm a půl metru, to by nám bralo sluníčko. Nejde to.

- Ale ze zákona č. xxx vám můžeme tři hodiny denně stínit.

- Jo, tři hodiny a celý den. Protože jak slunce běží oblohou, obzvlášť teď, kdy je nízké, nám budete brát slunce celý den, a tři hodiny je k smíchu. Před deseti lety vaše zahrada patřila k činžáčku a my jsme náš dům situovali tak, aby nám východní a západní slunce osvětlovalo chodbu a dům.

Telefon a kamerka  se stále vypínají. Nemám čas se s ním zdržovat. Pořád že nespěchají, nespěchají a najednou salámovou metodou - šup, chci to teď hned. A jak má na mě přichystané zákony! Tak to chlapec narazí. Takhle se mnou nic nepořídí. Zkrátka ne. Fotky se sluncem v únoru, v březnu vypovídají, že bychom o něj navždy přišli. Ne na tři hodiny denně.

Konečně setřesen. Stále opakuje, prý nespěchají, je jim jedno, jestli začnou stavět na jaře nebo na podzim. Mně je to úplně jedno. Natlačit obrovskou hmotu do tunýlku mezi domy, pomátl se. Bude si to muset předělat. Mají ještě druhý pozemek. Ne.

Nasadit šáteček s papírovou rouškou. Jedu. Je to hnusné. V autě si stahuji na bradu. Sluchátka v uších, na frňáku mi vyčuhuje ubrousek - takže multifokály nefunkční, nepoznávám lidi. Nemohu se usmát. Navíc jsem si dala lesk na rty; fakt senzační nápad. Navíc parkuji tam, kde se vjíždí se zbožím k rampě, zrovna tam stojí nákladní auto. Jsem vysunutá. Mají hotovo. Řidič vyjíždí. Valím na něj oči, jestli mě zvládne objet. Kdybych tu nebyla, zvládl by. Ukazuje dost vehementně, abych se zasunula. Tak jo. Startuji, popojíždím o dva metry.

Vybíhám takovou divnou stráňku mezi Lidlem a Kauflandem. Takovou nakloněnou nebezpečnou rovinu. Kdo tohle projektoval. To byl kůň krále Václava. 

Jsme jak roboti. Chodíme okolo sebe. Úsměv skrytý v hadrech. Když promluvím, neslyší mě. Ach jo, už ať to skončí. Kupuji dort. Vybírám takový, který by mi chutnal. Na parkovišti ho dávám s růžemi do kufru. Rovnám si to v krabici do DD. Nějaký zakuklenec mi něco říká. Vylekala jsem se.

- Liborku, to jste vy?

Usmívá se na mě. Před měsícem nám něco doma pomáhal řešit s technikou. Ráda ho vidím. Usmívá se očima. Skáču do auta. Mám hodinu zpoždění. Objednala jsem se na třináct, bude čtrnáct. Paní chce jít za patnáct minut domů. Svištím. Chjo, semafory. Bude tahle cesta na Prahu někdy průjezdná? Využívám chvíle čekání. Volám do DD. Mám výtku za nedochvilnost. Zaslouženou. :-) Odbočuji. Auto přede mnou s pražskou značkou také. Ostatní vjíždějí do zúženého prostoru dál na Phu. Hm, auto odbočuje do DD. Zastavuje se v bráně. Sjíždí na mě. Troubím jak zběsilá. Dotklo se mé masky. Jdu se mrknout, co mi udělalo. Jen se přilepilo. Snad nic neprasklo.

- Seš blbá?

Spolužačka z gymplu. Ola.

- Já jsem si tě vůbec nevšimla.

- Oli, jsme už seniorky. Furt nám to podstrkují, víš? Musíme se dívat víc do zrcátka. Ale ne sebe. Za sebe. :-)  

Oli tu má bratra Káju. Už jsem ho neviděla... Dřív bydlel s mamkou na patře. Olina byla krásná. Vlastně je krásná dodnes. Měla tu i maminku. Na gymplu jsem netušila, že má postiženého bratra. Veselý. Radostný. Usměvavý. Takový krásný malý kluk. Tedy - takový byl, než se DD na rok přestěhoval do hradeckého Grand parku. Tam vše zvlčilo. Ředitel rozbouchal známé lidi na patře, kolektivy. Rozstrkal, že prý to po návratu vrátí. Lhal. Zničil, co se dalo. Manažer. Na baterky. Může být rád, jaký má kolektiv. Že tam má zdatnou inženýrku, která manažuje v pravém slova smyslu. Dík za ni a za personál. Pečovatelky, sociální, koordinátorky a já nevím, jak se fce nazývají, se snaží. Teď v době nekontaktu dělají nemožné i možné. Udržují lidi v dobré náladě. Zpívají s nimi. Povídají... Vodí je za sluníčkem. Předávám na parkovišti krabici. Beru pytel se zničenou osuškou - doslova a do písmene. Teda nevím, která kjava mi to hodila do prádla. Naprosto vyrudlá barva, měkkost pryč a hlavně nejen odbarvená, ale flekatá. Brečela bych. No. Je to jen věc. Ale za moje peníze. Kolik krásných věcí mi tu zničili. 

Paní koordinátorka přesně ví..

- Ano, tady vidím houstičku.

Dohodla jsem si, že dají mamce máslo, med... To je její. My nejíme sestry, bratry a další sourozence másla. To jsou přivandrovalci bez rodokmenu. - Dnes ji má Irenka. Ta ví, co chceme. Mohly jsme se dnes s Irenkou pozdravit. :-) Ráda jsem to sluníčko milované viděla.

- Ano, konce stonků zastřihnu.. .

No - souhra náramná.

- A tady je dort, a ten snězte, ještě než pojedete domů. Podělte se.

Vyjíždím na státní. Když už jsem vypravená, obličej zabalený, jdu si koupit levnou konvici. Drahá mi po dvou letech řekla, že její víčko je nemocné. Konev bez záklopky - to nejde. Proč oni ty letáky nezruší! Zruší malé podnikatele, ale korporace vydělávají karanténa nekaranténa.  

- Peťuš, mají tu lazuru a ochranný nátěr na týkové dřevo na zahradní nábytek. Stav se tu. Vyber. 

- Vezmi ten nátěr. To je olej.

Beru kanystr. Konvici. Mají obrovské utěrky ve slevě. Už bych s nimi mohla otevřít obchod. Beru. A žitnou mouku. Tu potřebuji na své bagety, housky, chleby... Co toho napeču...

Parkuji u Lidlu, tak ještě Lidl. Měla bych jet ještě Tesco - něco jsem si tam vyhlédla. Ale ne. Nemáme courat. Ireno, mazej domů. Už ti to stačilo. No - jedu ještě do květinky vrátit takový senzační zapalovač. Je do větru. Je vynikající. Je doplněn. Přestal po týdnu fungovat.

- A máte ho naplněný?

- Ano, mám.

- Tak tam máte špatný plyn.

Co to hovoří? To jsem ještě neslyšela. Nechci mluvit přes roušku. Nechci tu vůbec být.

- Já ho REKLAMUJI.

Paní, taková hezká; dřív uklízela v DD, dnes ukázala jinou tvář. Vzteklou. Jako by jí zahradnictví patřilo. Hm. Prý budou lidem padat masky. Spíš jim teď na obličejích naskákaly. (Vtip.) Ale zrovna u téhle decentní krásky maska spadla. Se mnou každý ví, na čem je. Mně nemá co upadnout. Mamka říkávala: Žádné štráchy, babičko, když umřete, tak nebudete. - Jé! Óóó! Tohle je dnes mantra Němců. Makrela se odkopala. V lednu nazpívali do státní německé TV hanebnou písničku, kde se zpívá, že babička je svině, protože jezdí autem se spalovacím motorem. A dnes? Jakýpak copak! Němci, když necháme obyvatelstvo promořit coronou, naředí se, staří umřou a bude nám zas dobře. Baba jedna. Tohle dělal Hitler. A ona! Spadly masky. Tfujtajxl. Tak bych asi měla tu větičku o babičce přestat říkat. Nějak nabyla na aktuálnosti.

Jedu domů. Petroušek se dal do likvidace loňských prořezů našich třešní. Jdu mu pomoci. Má nastříhanou hraničku. Ukládám do bývalé kadibudky. Asi před čtyřiceti, možná padesáti lety maminka nezvládala asi rok dva parcelu. Pronajala ji. Náčelníku útvaru. Ppl Skoba. Hodní lidé. Skobovi. Postavili si tu kadibudečku. Zbyla dodnes. V naší chatičce ale nadělali předěly. Z cizího krev neteče. Do té doby byla vevnitř krásná. Od té doby chatička slouží jako zahradní domek - skladiště. Do kadibudky po Skobových rovnám k vysušení dřevo na podpal. Práce nám jde od ruky. Poslouchám Vopros otvet Valerije Pjakina. O koronaviru a jeho fci. O přesunu řídících center moci. Čína. Irán. Vracím si to zpátky, jak se přesunuji zahradou. Nemohu se nasytit poslechu. Pracujeme Jde nám to. Hotovo. Ze staré plechové boudy - co se Petroušek s Honzíkem nadřeli, než ji asi před devíti lety usadili - vytahuji staré špalíky.

- Peťuš, máme dnes večer čím topit. Podívej, jsou tu i tlusté větve.

Celou zimu jsem zatápěla větvičkami, které nasekala Linduška. - Tma. Domů. Zátop. Staré dřevo tu udělalo v mžiku teplo jak v lázni. Házím starý odřezek s hřebíky do kamen. Pozůstatek ze stavby. A kus trámu. Ten je ze střešní konstrukce. Gott zpíval Za lásku pálím svíci. Já dnes večer spálila dva zbytky z materiálu na dům. Stěhovali jsme se právě v těchhle dnech. 10.4.2010 spadlo letadlo u Smolenska. Měla jsem vyhřezlou druhou plotnu. Nemohla jsem stát, chodit, ležet. Šíleně to bolelo. Rok před tím 16.4.2009 hrábli poprvé do země. Kolaudace 18.12.2009. To byly fofry. Na stěhování jsme čekali kvůli sněhu a mrazu. Deset let šťastného bydlení. 

Večer. Telefon. Paní vedoucí. Omlouvá se, že neměla celý den čas. Hovoříme o osušce, o mamce, o dění. Osušku vyřeší, než se zas DD otevře. Obě se divíme, jak se to mohlo stát. Vysvětluji, že maminka celý život elegantní. Osušku jsem jí koupila, když jsem viděla ty hadry ručníky, které jí podstrčili. Její nádherné zmizely jak dým z komína. Osuška byla stále v koupelně. Pravidelně jsem ji brala. Opatrně jsem ji právala se světlým prádlem. A pak buch. Jak to někdo mohl udělat! Koupila jsem schválně neobvyklý vzor - zelenkavou s proužkem na osušce, tři ručníky. Napadá mě škůdce. Ale spíš tam hraje roli bezohlednost. 

Konec. Ráno mám školení. Ale nečeká mě nervozita cestou na autobus. V devět začínám u sebe v pracovně. Sešit, tužka, klidné prostředí. Jdu se na to vyspat. Tři hodiny. Psaly jsme si se snachou. Za chvíli rovnodennost. Spát!

Dobrou noc!